Nalít si sekt na hlavu

Názory

Když jsem letos na Silvestra procházela vylidněným Václavákem, vzpomněla jsem si na svou oslavu Nového roku, když mi bylo osmnáct let. Měla jsem tehdy před přijímačkami na lidovou konzervatoř, obor zpěv, a kamarád mi dohodil svou sestru Klaudii, která mě na zkoušky připravovala. Živila se jako barová zpěvačka v podniku „5P“, někde uprostřed Václavského náměstí.

Audio
verze

Chodili jsme tenkrát spíš do Slávie, takže pochybné podniky přímo v centru nás nezajímaly.

Klaudie ale byla skvělá učitelka a já jsem se ani nevzpouzela, že při hodinách sjíždíme laciný popík, kterým si vydělává na živobytí.

V den Silvestra jsme měly s kamarádkou sraz u koně pod ocasem a já si vzpomněla, že Klaudie pracuje někde kolem Luxoru. Rozhodly jsme se, že ji překvapíme.

Našly jsme podnik se svítícím neonem „5P“ a vešly dovnitř. Před námi se otevřel lokál, vlevo byl bar a všude kolem stolky s telefony. Vepředu stálo pódium, Klaudie se právě za potlesku lascivně svíjela u mikrofonu.

„Hm, 5P – plno pitomců, prostě příšerná pruda,“ řekla Martina.

To už byla Klaudie u nás a začala nás provádět podnikem. „Je to taková trošku seznamka, člověk si sedne ke stolku, a když se mu někdo líbí, tak mu zavolá. Á, tady máme Renatku,“ ukázala na krasavici, která už seděla někomu na klíně. „Je to sice chlápek, ale to se pozná až při bližším ohledání. A tamhleto je Věra vichřice, nemá zuby, zato má krásnou duši. Možná se tu mihne i hraběnka.“

Hraběnku jsme znaly od vidění. Chodila pravidelně do podniku Narcis. Byla to babka s parukou, strašně zmalovaná, s umělými dlouhými řasami. Říkalo se o ní, že je bohatá, lepili se na ni mladí kluci a ona si z nich vybírala. „Tak co, mladej, nespácháme nějakou rošťárničku?“ vábila je, když měla upito. 

 

„Kams mě to zatáhla?“ vyděsila se Martina, ale to už jsme byly obklopeny skupinou německých turistů, kteří mávali markami a objednávali becherovky, což nás moc nebavilo, protože jsme pily fernet. Řekly jsme si, že vyrazíme jinam. Jenomže v tu chvíli mě Klaudie chytla za ruku a táhla mě k pódiu: Než jsem se vzpamatovala, stála jsem na pódiu a zpívala „give me back my loooove…“.

Když jsem se vrátila zpátky mezi hosty, skupina Němců se na mě dívala s úctou, samé „wunderbar“ a „spitze“. Stejně už se blížila půlnoc, tak jsme se rozhodly zůstat, ale raději moc nepít.

„Jak se u vás připíjí na Nový rok?“ zeptal se jeden z Němců.

„My si první skleničku sektu vždycky vylijeme na hlavu,“ řekla Martina a mrkla na mě.

„A řekneme ‚inspektor Kojak‘, ale pěkně nahlas,“ přidala jsem se.

„Ja? My říkáme jenom ‚prosit‘,“ divil se Hans.

„Tak to zkuste po našem,“ nabádala jsem je.

Za chvíli si celá skupina lila na hlavu šampus, hosté přestali telefonovat a zírali na nás. Pod vlivem davového šílenství se k Němcům začali postupně přidávat všichni. Rychle jsme se vypařily. Na ulici doznívalo „inspektor Kojak“ a my si hned u stánku daly fernet – dvoják.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama