Aktivisté, ze kterých jde strach

Názory

V některých oblastech našeho života panuje stále středověk – píše český programátor a bloger a zmiňuje například rovnost mezi muži či ženami nebo třeba manželství homosexuálů. „Jenže aktivista je dobrý služebník, ale zlý pán,“ dodává David Grudl ve své eseji pro magazín Reportér, popisující, co považuje za zásadní problém dneška. Aktivisté podle něj ve své svaté válce (nejen) ve zmíněných tématech manipulují s jazykem, mění význam slov a ohýbají lidské myšlení.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Za časů mého dospívání byla mládež v kurzu.

Udělali jsme si u společnosti očko tím, že jsme svrhli komunisty. A navíc přišla éra PC, které proměnily každou oblast života a kterým jsme rozuměli jen my.

Padesátníci a výš nad nimi kroutili hlavou a říkali: „Tohle já už nikdy nepochopím.“

Jasně, dědo...

My mladí měli skoro o všem jasno.

Jenomže pak se stalo, že ten kurz změnili, bez předchozího varování. Najednou dokonce i neoddiskutovatelné životní jistoty, jako kolik je pohlaví, přestaly platit.

Pochopitelně se začaly ozývat hlasy tesknící po časech, kdy svět byl ještě v pořádku a voněl benzinem. Hlasy lamentující nad tím, že dnes už člověk nemůže ani slečně podržet dveře.

Být normální se stalo i úspěšným volebním heslem – proč pro tuto cílovku dosud nikdo nevydává časopis? S titulky na úvodní stránce jako „Šok: zjistil, že vnučka žije se ženou“ nebo „Odsoudili muže za kompliment!“. To by byl přece zaručený hit.

 

Byl svět v pořádku?

Máte pocit, že svět byl někdy za našeho života v pořádku? Že společenské nespravedlnosti a křivdy jsou jen otázkou historie?

Přiznám se, že já ten pocit kdysi měl, krátce, v období blažené nevědomosti.

Je ale dobré pochopit nebo si připustit, že jsou tu i lidé, chytří a šikovní, pro které zas tak v pořádku není. Že v některých oblastech stále panuje středověk.

Nebudu slušnej a řeknu konkrétní příklady. Tak třeba rovnost žen a mužů.

Že sem tahám feminismus? Ne, ten nemá – byť se o to urputně snaží – monopol na téma rovnosti pohlaví. A ačkoli jsem k feminismu zdrženlivý, pokud dochází k nerovnosti, vnímám ji a vadí mi. Je do očí bijící, jak v každém starém českém filmu plní manželka automaticky roli kuchařky, uklízečky a pečovatelky.

Tohle stereotypní rozdělení rolí způsobuje, že je tak málo žen v mém oboru, tedy v IT. A já chci potkávat hodně žen na konferencích. Nebo chodit s kamarádkami, co jsou matky, na pivo. Protože se o dítě postará i jejich chlap. Dokud budou ženy dělat na dvě směny, budou dostávat zaplaceno míň, neboť se logicky předpokládá, že nepodají takový výkon. Tohle je přece legitimní téma.

Nebo #metoo: ruku na srdce, kterého muže nepřekvapila míra, s jakou se ženy setkávají s predátorským chováním, nebo jsou dokonce oběťmi znásilnění. To je přece zcela šokující. Můžeme k tomu mít milion „ale“ a „proč“, avšak záměr odhalovat pachatele je jednoznačně správný.

Nebo otázka více pohlaví. Za život jsem několikrát zaslechl o případech, kdy komise nechávala prověřit sportovkyni, zda nepodvádí a není ve skutečnosti muž. A k mému překvapení nebyla schopna jasně rozhodnout. Přitom laicky bych si řekl: kouknu a vidím. Proto pro mě bylo obohacující dozvědět se, na kolika úrovních se pohlaví vlastně tvoří. Od gamet, které jsou jednoznačně dvojí, tedy samičí a samčí, přes chromozomy atd. až po nastavení v mozku, které může být v opozici ke všemu ostatnímu. Úžasné a fascinující, pohlaví tvoří spektrum. Ale protože se odlišnosti týkají opravdu malého počtu lidí, tedy mnozí se s nikým takovým v životě nesetkají, je důležité o jejich existenci vědět. Aby se předcházelo tragickým případům, kdy se osob s vrozenou jinakostí, které to mají v životě už tak těžké, zříkají vlastní rodiny a okolí.

Pojďme dál: manželství pro všechny. Dokud se téma neobjevilo na pořadu dne, nenapadlo mě se nad tím zamyslet a uvědomit si, že vlastně neumím najít jediný důvod, proč z pravěké potřeby lidí tvořit páry, která existuje napříč kulturami, někoho vyjímat. A to jen proto, že bylo dlouhou dobu v módě homosexuály pronásledovat a upalovat. Móda se změnila, tak dává smysl skoncovat i s tímto reliktem.

 

Podobných témat, která ukazují, že svět v pořádku není a hlavně nikdy nebyl, je přece ohromná spousta.

Dodnes ničíme lidem životy jen proto, že si vypěstovali kytku, ať už pro rekreační užívání, nebo jako medikament. Nebo kriminalizujeme psychedelika, byť nejsou spojena s trestnou činností a nevzniká na nich závislost, navíc se ukazuje, že to mohou být kamarádi pomocníčci při léčbě závislostí nebo duševních nemocí. A tak dále.

Znamená to, že souhlasím i s tím, že homosexuála může ve filmu dabovat jen homosexuál, že dredy může nosit jen...

... pardon, pardon!

Tady to zastavím, protože bych rád udělal dělicí čáru.

A ještě před čárou bych byl opravdu rád, kdybychom se shodli v tom, že ať už máme na feminismus, woke culture nebo levicové aktivisty jakýkoli názor, není to důvod odmítnout menšiny a znevýhodněné jen proto, že si je tito lidé berou za rukojmí.

Oni za to fakt nemůžou.

 

Dělicí čára

O woke culture, politickém a aktivistickém hnutí bojujícím za práva menšin či znevýhodněných, musím říct jednu pozitivní věc: díky nim se společnost o uvedených tématech vůbec dozvěděla a rozhýbala se. Jenže aktivista je dobrý služebník, ale zlý pán. Jejich prostředky jsou totalitní, jejich agendou jsou jen oni sami.

Připomeňme si, jak to dopadá, když se levicoví aktivisté snaží učinit svět lepším. Když se před více než sto lety stal předmětem jejich zájmu chudý dělník, vedlo to k nastolení diktatury proletariátu. Víme, jaké nesmírné utrpení a kolik desítek, možná stovek milionů životů to stálo. A ve finále se měl socialistický dělník výrazně hůř než jeho západní kolega. Dnes dělníci jezdí v autech, mají mobily a televize se spoustou kanálů, ti už na revoluci neslyší.

Levicoví aktivisté si našli jinou oběť: menšiny a znevýhodněné. A snaží se v jejich jménu budovat svoji agendu.

Rozdíl je v tom, že teď přicházejí z druhého konce světa. Ze Spojených států, Kanady a Británie, dnes nejvíce probuzených zemí. Rád bych věřil tomu, že my z bývalých socialistických států díky historické zkušenosti jsme schopni jejich praktiky odhalit a demaskovat lépe než zbytek světa, který si stejnou etapou neprošel.

Používají totiž stejné metody, jako známe ze socialismu. Manipulují s jazykem, mění význam slov, ohýbají lidské myšlení podle propracované ideologie. Nepohodlní lidé se ruší za bílého dne, říká se tomu cancel culture.

Jistě, u nás se to takřka neděje, alespoň zatím ne. Takže vám to možná nepřipadá jakkoli závažné. Ale žijeme v globálním světě a je důležité sledovat, co se k nám blíží.

Vezměte si edukaci ohledně spektra pohlaví. Do jak šíleného tématu to přerostlo, jak neadekvátně velký kus veřejného prostoru si uzurpovalo. Na jedné straně pouhá otázka počtu pohlaví v lidech vzbuzuje odpor. A na druhé vzniká dojem, že být nebinární je zcela běžné, ačkoli pravý opak je pravda.

Být nebinární se ve woke zemích stává cool. Ale to nemá být cool! To pak není osvěta, nýbrž propagace. Protože pak může docházet třeba k tomu, že se z příklonu k jinému genderu stane kompenzační faktor psychických problémů. Člověk má deprese, nedostává se mu ocenění od okolí, tak si najde nějaké neobvyklé pohlaví, čímž začne být pro sebe i pro okolí něčím pozoruhodný.

Ale budiž, experimentovat k mládí patří. Problém je, pokud to vede k nezvratným chirurgickým změnám. Když zkrátka člověk podlehne dojmu, že být transgender je zcela běžné, a tedy se to možná týká i jeho. Jelikož neexistuje možnost zkusit chvíli žít v těle muže, pak v těle ženy a následně se kvalifikovaně rozhodnout, hraje velkou roli vliv okolí. Říkáte si, že od toho jsou odborníci, aby včas zakročili, pokud by šlo jen o rozmar? Tahle bariéra bohužel zcela selhává. Děti si dokonce sdílí videa, jak správně odpovídat na otázky psychologů, aby dosáhly schválení operace.

Takže místo řešení problému sexuálních menšin tu naopak vzniká úplně nový společenský problém. Něco se vám na tom nelíbí? Tak jste automaticky transfob. Nálepkování je rychlý způsob, jak se vypořádat s kýmkoli. Tečka. A taková nálepka umí pohřbít léta budovanou kariéru.

Své by o tom mohla vyprávět Rowlingová, autorka série o Harrym Potterovi. Kvůli nálepce transfobní osoby by si dnes od ní pes kůrku nevzal. Když jsem se na to ptal mladých lidí, řada z nich mi potvrdila, že o problému ví: „Ano, napsala transfobní tvít.“ Šlo mimo jiné o to, že se pobavila nad termínem „lidé, kteří menstruují“. Rowlingová vtipkovala, že takovým lidem se přece říká ženy. A tohle stačilo, aby se od ní distancovala řada herců z filmové ságy, aby někteří uživatelé sociálních sítí vyzývali ke spálení jejích knih, aby nebyla pozvána na natáčení dokumentu k dvacátému výročí filmového Harryho Pottera a pouze se v něm objevila krátce na archivních záběrech.

Můžete teď namítat, že zjednodušuji, že napsala i méně nevinné věci, možná ano, ale pointou je, že v této svaté válce neexistuje přiměřenost. Jenom přecitlivělost a tvrdost.

Letos vyhodili z konference dvaasedmdesátiletou fantasy spisovatelku Mercedes Lackeyovou kvůli tomu, že při online setkání použila špatné slovo. Pozvali ji, aby obdržela ocenění za celoživotní tvorbu, a když chtěla vzdát hold svému kolegovi, který je jiné barvy pleti, použila slovo colored, které je považováno za rasistickou nadávku, místo správného termínu „of color“. Ač bylo zjevné, že nešlo o úmysl, organizátoři neměli slitování, vyhodili ji a všem účastníkům se omluvili, že byli této nadávce vystaveni.

Stand-up komici dnes musí být extrémně opatrní. Někoho se slovem dotknout je zločinem proti lidskosti. Přitom kolikrát na tom humor stojí. Dnes už u některých představení diváci podepisují prohlášení, že nebudou žalovat vystupujícího. Ale to nic nepomůže, kariéru mu může ukončit hněv radikální veřejnosti, rychle a bez soudu. I kvůli vtipům, které udělal kdysi dávno, v době, kdy nikomu nevadily. Připomíná mi to dobu komunismu, kdy se komici s diváky naučili komunikovat v jinotajích.

Ba co víc, problémem není to, že se někoho dotknete. Ale už samotná možnost, že byste se někoho dotknout mohli. Dotčená osoba tak ani nemusí existovat.

Například nosit dredy, pokud nejste černoch, je považováno za kulturní přivlastnění, které by se mohlo někoho dotknout. Proto třeba aktivisté z Fridays for Future v německém Hannoveru zakázali na své akci vystoupit dredaté zpěvačce, kterou předtím sami pozvali. Leda by se nechala ostříhat.

A tak bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho.

Snad nejvíc mě děsí případy, kdy děvče udá chlapce, že sice měli konsenzuální sex, ale ona si posléze uvědomila, že jednala pod tlakem patriarchální společnosti, a tedy šlo o znásilnění.

 

Tahle ideologie napáchá tak velká zvěrstva, že se budeme jednou všichni divit.

 

Ale třeba jde jen o výstřelek, který za pár let zmizí, zanechá za sebou spoustu zmařených kariér a křivd – a svět bude zase v pořádku.

 

Autor je programátor, bloger a školitel. Sám si říká „spisovatel programů“. Zabývá se mimo jiné umělou inteligencí. Pochází z Břeclavi. Jeho blog La Trine byl nominován na cenu Magnesia Litera. Sportuje, běhá závody Spartan Race i maratony. V roce 2017 se podílel společně s rodiči holčičky postižené spinální svalovou atrofi í na úspěšné crowdfundingové kampani, jejímž cílem bylo získat prostředky na léčbu: vybralo se tři a půl milionu.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement