Tvrdý kluci. Právě nyní

Autor fejetonu Márdi.

foto Márdi

Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

Vždycky když cejtím, že se mi chce brečet před lidma, tak se koušu do pusy, aby ta bolest byla větší než ta, kvůli který se mi chce brečet. A tak mám pusu plnou krve a v očích hrnce, který brzy přetečou. Ale možná ne – možná mám nohy, který rychle utečou.

Američan, Vietnam, Rus, Afghánistán. Utíkám, utíkám.

Papír s tímhle textem jsem náhodně vytáhl z hromady papíru v šuplíku psacího stolu. Vůbec jsem nevěděl, kdy a za jakých okolností jsem to napsal.

Ale bylo to moje písmo, takže bylo jasný, že jsem to psal já.

Vzal jsem do ruky kytaru a nahrál tři a půl minuty dlouhou píseň se zvláštní, nabroukanou melodií, která mě zcela nečekaně napadla.

Koukám na papír, pouštím si to, co jsem před chvílí nahrál, a zpívám rovnou do zpěvový stopy. Všechno do sebe překvapivě a nečekaně dobře zapadá a já jsem ohromen, omámen a zasažen. Tohle mám rád. To je kus mý svobody, který mi nikdo nikdy nemůže vzít. Jenom já mohu být sám sobě zlodějem. Já proti sobě. Celoživotní zákopová válka. Někdy vyhraju – někdy prohraju.

Teď si připadám, že jsem vyhrál. Mám velkou chuť okamžitě smíchat nahraný stopy a vytvořit empétrojku, kterou pošlu parťákům v kapele s očekáváním jejich okamžité a nadšené zpětné vazby.

Ale neudělám to.

Neudělám to, protože jsem se postupem času naučil, že čas je nejlepší kuchař a že je dobrý nechat celý tento prvotní záchvěv nějakou dobu uležet. Pak se teprve ukáže.

Musíš umět počkat. Tohle teď stačí.

Je to zvláštní proces. To, co mi někdy připadá dobrý, se postupem času zas tak dobrý nejeví, a to, co jsem považoval za outsidera, se posune dopředu.

Američani a Rusové si taky mysleli, že ve Vietnamu a v Afghánistánu vyhrajou, a pak radši utekli.

Naše (nejen) hudební bublina teď spěje kvůli pandemii koronaviru do další smutný fáze, která trochu svádí k brečení. Začal jsem to na sobě pozorovat. Ale nakonec jsem přišel na to, že to je slepá cesta.

Je to, jak to je.

Dělej to, co umíš nejlíp, jak nejdéle to jde.

Využij čas a udělej zásoby na dobu, kdy zas bude dobře.

Lepší než brečení je něco nahrát nebo napsat nebo se jít projít nebo na chvíli utéct – a když to nejde jinak, brečet tam, kde to nikdo nevidí.

Moje oblíbená kapela Znouzectnost kdysi nahrála desku s názvem Tvrdí kluci nepláčou. Dovolil bych si tento název lehce parafrázovat.

Tvrdý kluci pláčou jen tam, kde to nikdo nevidí.

Podpořte Reportér sdílením článku