Tělo v Německu, duše v Turecku

Report

Najdou své jméno na černé listině. Ztráta zaměstnání je v tu chvíli ten menší problém: hrozí totiž i zatčení, mučení, věznění. Sbalí se, jedou na letiště. Tam zjistí, že už jim režim stačil anulovat cestovní pas. Zbývá tedy nelegální útěk přes moře, na pašerácké lodi. V Německu, kam často míří, je pak čeká nový život, i v tom jsou však pronásledováni stíny minulosti. Vzdělaní Turci – vědci, profesoři, novináři či lékaři –, kteří se znelíbili prezidentu Erdoganovi.

Audio
verze

Erk Acarer nejdřív nepochopil, proč se publikum směje: řekl jen, že se tu celé dva týdny cítil jako doma. Pak ale někdo prohodil: „To jsme vás tu vážně tak utlačovali?“ 

Berlín, jaro 2016. Erk Acarer je investigativní reportér tureckého levicového deníku BirGün a do německé metropole přijel na dvoutýdenní workshop organizovaný místním listem Die Tageszeitung (známým spíš jen jako taz). Na závěr workshopu se ve vzdušné kavárně taz s výhledem na slavnou berlínskou Friedrichstrasse koná veřejná debata, při níž právě Acarer hovoří o domáckém pocitu v německé metropoli. Načež se vrací domů do Istanbulu. 

Berlín, jaro 2019. Acarer přichází do kavárny taz vchodem z Friedrichstrasse, hned se omlouvá, že jeho angličtina je slabá a s němčinou to zatím není o moc lepší. Acarer tentokrát nepřijel jen na pár týdnů, v Berlíně už přes dva roky žije. Pracuje jak pro taz, respektive jeho turecké online vydání taz.gazete, tak pro další projekty, které v Německu vznikly na podporu nezávislé turecké žurnalistiky. Píše nadále i pro svůj domovský deník BirGün, který jako zázrakem přežívá tažení režimu tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana proti nezávislým médiím. 

Acarer netuší, jak dlouho v Berlíně zůstane. Ale je si jist, že kdyby se teď vrátil do Turecka, zatkli by ho dřív, než by opustil letištní halu. 

 

Dar z nebes 

Sedmačtyřicetiletý Acarer, rodák z Istanbulu a vystudovaný sociální antropolog, je součástí rozsáhlé vlny vzdělaných Turků – akademiků, učitelů, novinářů, lékařů apod. –, kteří museli v posledních třech letech ze své země odejít a usadit se v zahraničí. Příčinou je bezprecedentní čistka, kterou prezident Erdogan zahájil po nepovedeném pokusu o vojenský puč v červenci 2016. 

Oficiální či přesné statistiky pochopitelně neexistují, ale například podle webu TurkeyPurge.com, který provozují nezávislí novináři (někteří již sami v exilu), vydala vláda v Ankaře po 15. červenci 2016 v rámci výjimečného stavu celkem 31 dekretů, na jejichž základě bylo vyhozeno z práce přes 150 tisíc státních zaměstnanců (tedy úředníků, učitelů, výzkumníků, policistů, vojáků atd.). O práci přišlo podle vícero zdrojů i asi dvacet tisíc učitelů ze soukromých škol, kterým stát odebral licenci. Mezi soudci a státními zástupci se ocitlo na dlažbě takřka 4,5 tisíce lidí. Erdoganův režim také nechal zrušit 189 sdělovacích prostředků (od webů až po televize) a zavřít tři tisíce škol, univerzit a kolejí. Na půl milionu lidí čelí trestnímu stíhání, přes 96 tisíc bylo zatčeno, uvádí TurkeyPurge.com, a podobná čísla lze najít i v řadě jiných zdrojů. Turecko je také (dlouhodobě) největším vězením pro novináře na světě, podle statistik zmiňovaného serveru je nyní za mřížemi asi 170 žurnalistů a dalších mediálních pracovníků (dalších asi 150 je vyšetřováno, stíháno nebo souzeno na svobodě). 

Základní obvinění, a to pro všechny zmiňované skupiny, zní: účast na pokusu o puč nebo jeho podpora. Členství či podpora teroristické organizace. Urážka tureckého národa, v případě minimálně jednoho lékaře pak dokonce pokus o zabití prezidenta. 

Teroristickou organizací je v tomto případě myšleno hlavně hnutí spojené s Fetullahem Gülenem, kontroverzním tureckým klerikem, jenž žije od roku 1999 v Pensylvánii v USA a který se z někdejšího Erdoganova spojence postupem let stal jeho úhlavním nepřítelem. Právě Gülena a jeho stoupence (jichž jsou v Turecku miliony) viní prezidentův režim z organizace pokusu o převrat z léta 2016 (Gülen pochopitelně jakoukoliv spojitost s událostí odmítá). Jako důkaz příslušnosti ke Gülenově hnutí přitom může sloužit třeba jen fakt, že má člověk v knihovně jednu z klerikových publikací. Anebo že si vede účet v Bank Asya, založené v polovině devadesátých let právě gülenisty.

Záminkou k pronásledování se ovšem může stát jakákoliv – i jen slovní – podpora tureckých Kurdů, respektive projev nesouhlasu s oficiální politikou Ankary vůči kurdské menšině.

„Nepřítelem státu se dnes můžete stát velmi snadno, definice je enormně široká. Pro Erdogana byl ten pokus o převrat darem z nebes, což, mimochodem, i sám řekl. Použil jej jako záminku, aby si vyřídil účty nejen s gülenisty, ale s opozicí jako takovou,“ říká turecký reportér, který, ač nezaměstnaný, stále žije v Istanbulu a kvůli obavám o bezpečnost nechce být jmenován. „Cokoliv, i sebemenší kritika prezidenta, dnes může posloužit jako důvod k zatčení.“

 

Vysokoškoláci 

Erk Acarer měl štěstí, z Turecka se dostal legálně, prostě i s rodinou odletěl. To není samozřejmost. Mnozí z těch, kteří se znelíbili režimu, unikali mnohem složitěji. Často se opakující scénář popsala už v dubnu 2017 reportérka The New York Times Suzy Hansenová: strastiplná pouť začíná na internetu, konkrétně na stránce Resmi Gazete, což je oficiální web sloužící turecké vládě ke zveřejňování zákonů. Po pokusu o puč se ovšem z Resmi Gazete stalo místo pro publikování konkrétních jmenných seznamů nežádoucích osob a organizací. 

Kdo se na černé listině našel, věděl, že je zle: následovala ztráta zaměstnání, děti začaly mít problémy ve škole, celá rodina čelila slovním útokům sousedů a policejním domovním prohlídkám. V lepším případě. V horším přišlo zatčení, temná sklepní kobka, mučení. 

Kdo se sbalil a odjel na letiště, u pasové kontroly často zjistil, že jeho cestovní doklad už byl anulován: past sklapla. V řadě případů si pak dotyčný zvolil nelegální – a životu nebezpečnou – cestu: Hansenová popisuje příběh lékaře, kterému si pašerák převážející syrské migranty řekl za místo na lodi o 20 tisíc eur. 

Cílem prchajících Turků je pak nejčastěji některá ze západoevropských, popřípadě skandinávských zemí, přičemž bezpečně nejpopulárnější je podle údajů Eurostatu Německo. Tamní Federální úřad pro migraci a uprchlíky (BAMF) uvádí, že v roce 2018 požádalo ve Spolkové republice o azyl celkem 10 655 tureckých občanů, o rok dříve to bylo 8 483. Což jsou čísla, která oproti údajům z doby před červencem 2016 (tedy před zmařeným pučem) představují nárůst v řádu stovek procent.

Proměnilo se navíc i složení tureckých žadatelů o mezinárodní ochranu: v roce 2016 tvořili většinu turečtí Kurdové (proti nimž Ankara vede na jihu země válku), vloni už převážili etničtí Turci. Z analýzy dat z první poloviny roku 2018 navíc vyplývá, že 48 procent tureckých žadatelů o azyl v dotaznících uvedlo, že chodili na univerzitu. BAMF nevylučuje, že někteří vysokoškolské vzdělání ve skutečnosti nemají a zaškrtli ho jen ve snaze zvýšit svou šanci na azyl. Ale i kdyby tak učinila třeba i desetina z tureckých žadatelů, podíl vysokoškoláků by byl pořád významně vyšší, než je průměr mezi žadateli ze všech ostatních zemí (17 procent).

I pro Erka Acarera bylo Německo jasnou volbou, nejen proto, že byl o rok dříve v Berlíně na workshopu taz. Měl tu už řadu kontaktů a také přátel, kteří z vlasti prchli před ním: nejznámějším je novinář Can Dündar, v jehož kauze se osobně angažovala i německá kancléřka Angela Merkelová.

 

Osobní nepřítel 

Osmapadesátiletý Dündar studoval politické vědy v Ankaře a žurnalistiku v Londýně. Psát začal už zkraje osmdesátých let, moderoval televizní pořady a postupně se stal jedním z nejrespektovanějších komentátorů v zemi. V nultých letech pracoval pro deník Milliyet, z něhož však byl v roce 2013 vyhozen kvůli článkům o „Gezi“ protestech. Začaly jako vzdor proti vládnímu záměru zrušit park Gezi v centru Istanbulu a rozrostly se v mohutné protirežimní demonstrace, největší za dobu vlády Erdoganovy Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP, k moci přišla v roce 2002).

Dündar patřil ke kritikům režimu dlouho, zlomové období však nastalo v roce 2015 v souvislosti se skandálem týkajícím se zbraní, jež turecká tajná služba MIT pašovala v nákladních vozech do Sýrie. Vláda nejdřív prohlašovala, že náklaďáky jsou „státním tajemstvím“, později tvrdila, že přepravují humanitární pomoc syrským Turkmenům. Istanbulský deník Cumhuriyet, jehož šéfredaktorem Can Dündar v té době byl, zveřejnil 29. května 2015 záběry, které jasně dokazovaly, že inkriminované náklaďáky opravdu vozí do Sýrie zbraně. A že za pašováním stojí MIT, potažmo Erdoganova vláda.

Recep Tayyip Erdogan, tehdy premiér, prohlásil, že „člověk, který toto publikoval, zaplatí vysokou cenu“. A nazval Dündara osobním nepřítelem. Dündar byl zatčen a obviněn z terorismu, špionáže, velezrady. Maximální sazba: doživotí. Po třech měsících – a vlně mezinárodního rozhořčení – byl z vazby propuštěn, ale trestní stíhání pokračovalo. V květnu 2016 se ho pak před soudní budovou v Istanbulu pokusil zastřelit atentátník. Dündar vyvázl bez zranění. 

Když se pak v noci z 15. na 16 července 2016 odehrál v Turecku už mnohokrát zmíněný pokus o vojenský převrat, Dündar byl na dovolené v zahraničí. „Můj advokát mi doporučil, abych se do Turecka zatím nevracel,“ řekl později. 

A tak se Can Dündar, nositel ocenění za svobodu slova od Reportérů bez hranic, ocitl v létě toho roku v Berlíně. Sám. Jeho ženu Dilek si režim ponechal jako rukojmí, zrušil jí pas, nemohla ani na synovu promoci do Londýna. Mimochodem, právě o situaci Dilek Dündarové s prezidentem Erdoganem opakovaně hovořila i německá kancléřka. Bezvýsledně. Dilek nakonec do Berlína přijela až letos v červnu. Z Turecka prchla nelegálně, na pašerácké lodi. O detailech nechce hovořit. 

Také investigativní reportér Erk Acarer publikoval v deníku BirGün texty týkající se skandálu s pašováním zbraní do Sýrie. Vzpomíná, jak o něm prorežimní televizní stanice okamžitě začaly mluvit jako o zrádci a teroristovi, následovalo trestní stíhání. On i Can Dündar se shodují: když jsme posílali do tisku vydání s těmito články, bylo nám jasné, že budeme mít problémy. „Ale neotisknout to nepřipadalo v úvahu.“

 

Solidarita 

Ali Celikkan byl zrovna na stáži v berlínské redakci taz, když policie v Istanbulu pozatýkala třináct jeho kolegů z deníku Cumhuriyet. „Stalo se to posledního října 2016 a Ali okamžitě věděl, že se do Turecka nemůže vrátit,“ vzpomíná Elisabeth Kimmerle, redaktorka taz. Německý deník tehdy otiskl fotografii a zprávu o razii proti Cumhuriyet na první straně. Celikkan byl ale přesvědčen, že to jako výraz solidarity nestačí. A přišel s myšlenkou taz.gazete. 

Dvojjazyčný, německo-turecký online projekt odstartoval 19. ledna následujícího roku (symbolicky v den výročí smrti Hranta Dinka, turecko-arménského novináře zavražděného v roce 2007 v Istanbulu tureckým nacionalistou). „Do taz.gazete píší turečtí novináři, jejichž možnost publikovat ve vlastní zemi je nulová nebo omezená, popřípadě jim za články nikdo neplatí. U nás dostanou honorář, díky němuž třeba zaplatí složenky,“ vysvětluje novinářka. Taz.gazete se soustředí na žurnalisty, kteří jsou fyzicky v Turecku. „Někdy je to těžké, každý týden dostaneme minimálně jeden e-mail od novináře nebo i akademika, který z Turecka utekl a ptá se na možnost spolupráce. V každém případě dáváme přednost méně známým autorům, velká jména jako Can Dündar mají odbytiště v hlavních denících, jako je například Die Zeit.“

Vznikají i další nezávislé tureckojazyčné sdělovací prostředky, například televizní kanál Arti Gercek se sídlem v Kolíně nad Rýnem nebo YouTube kanál +90 (podle mezinárodní telefonní předvolby Turecka), který letos spustila televize Deutsche Welle ve spolupráci s BBC, France24 a Voice of America. Ve zmíněných případech jde o přímý důsledek událostí v Turecku posledních tří let a celkové politické atmosféry v zemi. 

 

Kritické myšlení 

Na odliv mozků z Turecka, respektive jejich příliv do Německa reagují i německé univerzity. Turečtí akademici (výzkumníci i pedagogové), zvláště ti z humanitních oborů, totiž patří ke skupinám, na něž Erdoganova čistka dopadla nejsilněji. Hořkým paradoxem přitom je, že zrovna v jejich případě neměl režim moc práce se sestavováním černých listin: jako výchozí seznam nežádoucích osob mu posoužil soupis signatářů petice, kterou v roce 2016 zveřejnilo sdružení Academics for Peace (Akademici za mír) a jež požadovala zastavení násilí turecké armády proti Kurdům v provinciích na jihovýchodě země (k dnešnímu dni petici podepsalo víc než dva tisíce akademiků z tureckých i zahraničních univerzit). 

Jednou ze signatářek je i Ayse Cavdar, etnografka působící v německém Marburku. Vzpomíná, že petici (nazvanou Nebudeme součástí tohohle zločinu) podepsala bez zaváhání, o možných důsledcích vůbec nepřemýšlela. 

Pronásledování prvních signatářů začalo v podstatě hned po zveřejnění textu v lednu 2016, tedy půl roku před pokusem o vojenský převrat. Právě po něm se však represe rozjely naplno. 

„Je to obrovský problém, nejen pro každého jednotlivého akademika, ale i pro Turecko jako takové. Země se nachází v ekonomické krizi, životní úroveň klesá. Ankara vede dvě války, v Sýrii a v kurdských provinciích v Turecku. V zemi je 3,5 milionu syrských uprchlíků. A v tomto kontextu Turecko opouštějí výzkumníci v humanitních oborech, kteří by toto vše měli zaznamenávat, analyzovat a přicházet s návrhy řešení,“ soudí Cavdar. 

„Spousta skvělých akademiků samozřejmě v Turecku pořád zůstává, ale jsou buď nezaměstnaní, anebo pod obrovským tlakem, aby upustili od výzkumu. Z našich univerzit mizí intelektuální činnost, kritické myšlení. Důsledky budou nedozírné.“

 

Nemám čas 

Lidé jako Ayse Cavdar, Erk Acarer nebo manželé Dündarovi tvoří novou skupinu v  rámci početné turecké diaspory v Německu. Ta dnes čítá více než čtyři miliony lidí, kteří však mají v drtivé většině úplně odlišný původ. Jde o takzvané gastarbeitery a jejich potomky.

Gastarbeiteři byli zahraniční dělníci, kteří do Německa přicházeli na základě smluv, jež země v padesátých a šedesátých letech uzavírala s některými středomořskými státy ve snaze vyřešit nedostatek pracovních sil. 

Turci (potažmo turečtí Kurdové) se rychle stali nejpočetnější skupinou gastarbeiterů, a ač byl program zamýšlen jako dočasný, ukázalo se, že mnozí v Německu zůstávají a přivážejí si rodiny. „Velká část německých Turků disponuje tureckým pasem. Tudíž mohou hlasovat v tureckých volbách. A hlasují zpravidla pro Erdogana,“ říká již citovaný istanbulský reportér, který si nepřeje být jmenován. „Přijedu do Berlína, sednu do taxíku a řidič, Turek, začne opěvovat Erdogana. Toho Erdogana, kvůli kterému jsem bez práce a kvůli němuž sedí desítky mých kolegů ve vězení. “

„Já se radši s takovými lidmi vůbec nebavím,“ říká Erk Acarer. „Ani nemůžu, nemám čas, pořád pracuju!“ směje se. „Jedna věc je ale pro mě těžká,“ přiznává už vážně. „Nejistota, co bude dál. Já osobně jsem celkem pesimista, myslím, že Erdoganův režim hned tak nepadne. Už mě i napadlo, že se možná do Turecka nikdy nevrátím. Přitom o něm pořád píšu, pořád jsem napůl tam!“ Stejně mluví i Ayse Cavdar a další z tureckých exulantů, mnozí navíc ve vlasti nechali příbuzné včetně stárnoucích rodičů. 

Jiní, například Can Dündar, jsou optimističtější, možnost doživotního vyhnanství si nepřipouštějí. Jejich naději posílily nedávné volby istanbulského starosty, které i přes urputnou snahu Erdoganova režimu vyhrál opoziční kandidát.

Nejistotu a určité rozpolcení nicméně pociťují všichni: „Tělo je tady, duše tam,“ říká Erk Acarer.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama