Jak dostat Tibet do nitra Sudet

Lidé

Hluboko v Sudetech, u městečka Mikulášovice ve Šluknovském výběžku, je louka, na níž se pase stádo jaků. Taky tu stojí jurta a tibetská stupa, buddhistický symbol klidu a míru. Když přijede školní třída, děti se usadí v jurtě a dozvědí se, kde je Čína, Tibet nebo třeba Uzbekistán. Jací lidé tam žijí, co mají rádi, o čem přemýšlejí. Vždycky v červenci pak na jačí louce duní asijské kapely, konzumuje se asijské jídlo a promítají dokumenty. Přitom sem nevede ani pořádná asfaltka. Ale žije tu Jarmila Ptáčková.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Spousta lidí, kteří v něčem opravdu vynikají, vám bude tvrdit, že jejich životy a kariéry jsou do značné míry dílem náhody. Že oni sami ani pořádně nevědí, jak se stalo, že mají dva doktoráty, umějí šest jazyků, vyhráli nejprestižnější hudební soutěž světa nebo vynalezli lék na zhoubnou nemoc. 

Spousta lidí, kteří v něčem opravdu vynikají, vám taky bude tvrdit, že toho určitě víte minimálně stejně jako oni, leckdy možná i víc.

Jarmila Ptáčková je učebnicovým příkladem obého: ono se to tak nějak poskládalo, že vystudovala sinologii a tibetologii na jedné z nejprestižnějších německých univerzit. Ono se to tak nějak poskládalo, že si tam před sedmi lety udělala doktorát. Rovněž se tak nějak poskládalo, že umí čínsky, tibetsky, anglicky, německy a španělsky. Že jí zrovna v prestižním americkém nakladatelství vychází kniha o tibetských nomádech. A že ve Šluknovském výběžku pod jejíma rukama vyrůstá asijské vzdělávací centrum, které má rozbíjet stereotypy, jež si o kontinentu na východ od nás uchováváme.

Své vyprávění pak Jarmila Ptáčková prokládá výroky typu „to asi víte sama“, nebo dokonce „to vy budete znát ještě líp“.

Záhy pochopíte, že vyvracet jí to nemá smysl, stejně to brzy zase vysloví.

 

 

O jediný bod 

Pochází od Mladé Boleslavi, z rodiny, která je prý „možná trochu neobvyklá“. Maminka je lékařka, tatínek psycholog a oba vždycky byli velmi podnikaví. Když byly děti malé, koupili rodiče Ptáčkovi s partou kamarádů starý autobus, slavnou škodovku RTO, o víkendech ji přebudovali a v roce 1988 se s ní celá skupina poprvé vydala na Kavkaz, konkrétně do (tehdy ještě sovětské) Gruzie. Ta patřívala k oblíbeným destinacím československých horolezců a horalů. Šlo se na trek, ostatně jako vždycky, Jarmilini rodiče hory milují. Po revoluci se, to jen tak na okraj, „ertéóčkem“ vydali třeba do Francie, objeli taky celou Skandinávii, a vždycky se jelo právě do hor. Jarmila vzpomíná, že jako malá neustálé harcování ve velkých nadmořských výškách nedokázala plně docenit, ale dnes na to  samozřejmě vzpomíná strašně ráda.  

„Když byli naši mladí, měli pocit, ostatně jako nejspíš každý, že se chtějí podívat do všelijakých divných, neznámých končin. Jenže cestovat se nemohlo, a tak si aspoň tatínek kupoval knížky o dálných zemích. A taky učebnice čínštiny a slovník česko-čínský, který má asi deset svazků. Plánoval, že se tam jednou pojede podívat,“ vzpomíná Jarmila. 

Když chodila na gymnázium, otec jí učebnice a slovníky předal s tím, ať sedne a jazyk se naučí. „Tak jsem se do toho začala nějak dívat, kreslit znaky, číst si o čínských dějinách. Ale že se tomu nakonec budu věnovat, to plánované rozhodně nebylo. Ono se to nějak poskládalo...“ 

Po maturitě chtěla Jarmila Ptáčková studovat psychologii, jenže se ukázalo, že to chce skoro každý. „A co chce každý, mě nebaví.“ Co jiného by chtěla dělat, ovšem Jarmila moc nevěděla, a tak si nakonec řekla, proč nezkusit tu sinologii, že, když už doma kreslí ty znaky.

Nedostala se o jediný bod. 

To už ale měla za sebou rok v Německu, konkrétně ve městě Braunschweig (nedaleko Hannoveru), kam hned po maturitě odjela hlídat děti a učit se jazyk (mimochodem, do Německa původně vůbec nechtěla, ale ono se to nějak poskládalo). A když se pak v Praze těsně nedostala na sinologii, řekla si, že to tak asi mělo být. Ani se nezkusila odvolat a rovnou se vrátila do Německa, přesněji řečeno do Berlína, který ji už dřív okouzlil a o němž doteď mluví s láskou. Přihlásila se na sinologii na věhlasné Humboldtově univerzitě, o rok později k ní přidala i tibetologii a o další rok později se do míst svého studia poprvé podívala. 

Peking a Tibet, rok 2002. 

 

Nakopnutí 

Půlroční stáž na Pekingské univerzitě považuje Jarmila Ptáčková za rozhodující okamžik pro své další směřování. Právě v Číně to totiž, jak říká, „začalo tak nějak jít“. 

Sinologie je těžký obor, čínština těžký jazyk. Studium je náročné a někdy to může být trochu zmar: člověk dře, pokroky jsou pomalé a region, kterým se zabýváte, strašně daleko. 

Šest měsíců v Pekingu přišlo ve správný čas, jako potřebné nakopnutí. Jarmila vzpomíná, že když se spolužáky vystoupili na letišti, uměli čínsky „možná tak říct v krámě jednou toto a dvakrát támhleto“. Ale jazykové schopnosti se rychle zlepšovaly, Jarmila byla s to vést čím dál složitější konverzace. Navíc se jí v Pekingu líbilo, byl prý tehdy mnohem zelenější než dnes a „zdaleka ne tak nahňácaný. Centru dominovaly paláce, parky a chu-tchungy, uličky s přízemními domy, ne anonymní skloocelové mrakodrapy. Byla v něm spousta volného prostoru. Chtěla jsem tam zůstat žít,“ říká. 

Politická situace samozřejmě byla tehdy složitá, ale zdálo se, že začíná jakési rozvolňování. „Znovu přituhovat začalo až o několik let později.“ Ale o tom ještě bude řeč. 

Když skončila studijní část pobytu, přijeli za Jarmilou tatínek a sestra s kamarády a společně vyrazili do Tibetu. Do Lhasy a pak (samozřejmě) do hor, na trek. 

Od té doby jezdí Jarmila Ptáčková na východ téměř každý rok. Zaměřila se na východní část Tibetu ležící v provincii Čching-chaj, a to z několika důvodů. 

Zaprvé, v Berlíně měli učitele právě z této oblasti a díky němu se začali učit místní dialekt tibetštiny. Zadruhé, Čching-chaj nespadá do Tibetské autonomní oblasti, jde o čínskou provincii, byť s autonomními prefekturami. „A tudíž je o dost jednodušší se tam dostat a něco tam dělat,“ vysvětluje Jarmila.

Za ony takřka dvě dekády, co do Číny, respektive Tibetu jezdí, mohla detailně pozorovat, jak se tamní život mění. Jak postupuje modernizace, ale také jak sílí kontrola. „Jezdívala jsem do Tibetu třeba na čtyři pět měsíců, žila s nomády, jezdila s nimi... Mohla jsem chodit víceméně, kam jsem chtěla, mluvit, s kým jsem chtěla. To už bych si dnes nedovolila, nechci, aby měl kvůli mně někdo problémy,“ říká. „Dneska se člověk v Číně pořád ohlíží, jestli za ním někdo nejde, je to strašná paranoia. Hlavně v oblastech, kde žije tibetské nebo ujgurské etnikum, vláda kontroluje už téměř každý aspekt každodenního života. Lidi se bojí cokoliv dělat, převzít jakoukoliv zodpovědnost. Nejhorší je ale nejistota,“ vysvětluje Jarmila Ptáčková a přirovnává říši středu k akváriu. „Existují hranice, kam až můžete zajít. Jenže většinou nejsou vidět, a vy tudíž nevíte, kdy na ně narazíte. Někdo třeba udělá nebo řekne odvážné věci, a nic se mu nestane. A druhý naopak neudělá vůbec nic – a najednou zmizí. Je to nečitelné, nepředvídatelné.“ 

Za zlomový považuje česká badatelka rok 2008, kdy se v Pekingu konala olympiáda. 

Ještě před ní, v březnu 2008, se v Tibetu rozhořely protesty proti čínské vládě. Začaly ve Lhase připomínkou výročí dalajlamova odchodu do exilu, ohniska byla i v dalších tibetských oblastech. Čínské úřady brutálně zasáhly, nasadily slzný plyn a vodní děla. O počtech zemřelých a zatčených existují pouze dohady, mluví se minimálně o stovkách mrtvých a tisících zatčených, z nichž mnozí později mluvili o krutém mučení. Světem se přelila vlna solidarity s Tibetem, která se projevovala i výzvami k bojkotu olympiády. 

„Myslím, že tehdejší nepokoje vládu v Pekingu dost překvapily. A rozhodně nechce dopustit, aby se něco takového opakovalo,“ soudí Ptáčková. A tak jsou dnes i odlehlé horské oblasti pod mnohem větší kontrolou, všude samé kamery. „V každé vesnici, když tam projedete autem, vás vyfotí. Dostat se někam bez vědomí úřadů je už prakticky nemožné.“

Tužší kontrola je navíc možná i díky rozvinutější infrastruktuře: Jarmila Ptáčková vysvětluje, že Peking začal po roce 2000 do západní části země tvrdě investovat, stavět silnice, podporovat urbanizaci a, jak to stát sám nazývá, „civilizovat“ periferní obyvatele. Jedním z důsledků je mimo jiné fakt, že i do nejodlehlejších vesnic je dnes možné se dostat za pár hodin, nikoliv dní jako dřív. Ať už po silnici, vlakem po nejvýše položené železnici světa nebo vzduchem, protože „náhorní plošinu za posledních dvacet let protkal hustý systém dálnic a letišť. Což je dobré pro turismus, ale zároveň i pro přesun silových složek,“ vysvětluje Jarmila Ptáčková. 

Pokud byla před osmnácti lety Čínou okouzlená a chtěla se tam stěhovat, dnes už to prý rozhodně není ten případ. 

 

Indiáni a sloni 

Mezi předky Jarmily Ptáčkové najdeme mimo jiné i Alberta Vojtěcha Friče, slavného etnografa, cestovatele a dobrodruha první poloviny 20. století. Muže, který strávil úhrnem víc než deset let v Latinské Americe a byl velkým znalcem tamních indiánů. Jarmila vzpomíná, že se jí jako malé holce moc líbily jeho knihy a představovala si, že Jižní Ameriku taky jednou procestuje. A k ní ještě Afriku, protože tam jsou zase sloni. 

Jenže se to přece poskládalo úplně jinak: Jarmila strávila sedmnáct let v Německu, z něhož navíc pravidelně vyrážela na úplně opačnou stranu, než je Jižní Amerika. 

V souvislosti s tím zbývá zodpovědět ještě jednu důležitou otázku. Jak se Jarmila Ptáčková ocitla na louce mezi Mikulášovicemi, Velkým Šenovem a Vilémovem? 

Janko, Jarmilin syn, se narodil v Berlíně. Dnes je mu deset, má dlouhé blond vlasy a věnuje se biatlonu. Do školy chodí v Rumburku, patnáct kilometrů od Mikulášovic. A právě škola byla prapůvodním důvodem návratu Jarmily Ptáčkové a její rodiny do Čech. „Moc se mi nelíbí německý vzdělávací systém. Hrozně brzy, už někdy v páté třídě, se v něm rozhoduje, jestli má dítě předpoklady jít na gymnázium. Přičemž když na gymnázium nejde, je pak pro ně mnohem těžší dostat se na vysokou. Český systém mi přijde flexibilnější a chtěla jsem, aby syn chodil do školy tady.“

Cesta do Čech začala právě v pohraničí, v půli cesty z Berlína do Prahy, kde si před deseti lety Jarmila s rodinou našla louku mezi Mikulášovicemi a Velkým Šenovem. Tady postupně vznikala myšlenka vybudovat asijské kulturní a vzdělávací centrum. „Celé to ale uzrálo až po nástupu do Orientálního ústavu Akademie věd v roce 2014. Za podpory mé rodiny, kterou pořád baví pouštět se do nezvyklých projektů, a nových kolegů došlo ke vzniku spolku Thonmi a postupně k realizaci vzdělávacího areálu.“

Jarmila říká, že Češi a Němci (a nejen oni) trpí stran Asie řadou předsudků. O Tibetu si například myslí, že je to tam samý mnich, všichni se modlí a všichni jsou k sobě hodní. „Což sice k tibetské kultuře patří, ale zdaleka to nevystihuje opravdový charakter téhle mýty opředené oblasti.“ O zemích, kde převládá muslimská kultura, zase řada lidí smýšlí výhradně jako o hnízdech terorismu. A tak dál a tak dál – a jedním z cílů asijského centra ve výběžku je proti takovým mylným představám bojovat. Nabízet Asii takovou, jaká je. Vysvětlovat, diskutovat, poskytovat prostor k setkávání. 

Asi největší akcí spolku Thonmi, jehož hnací silou jsou kromě Jarmily i bývalá kolegyně Věra Exnerová, Jarmilina sestra Jitka Crosnier Leconte a kamarádka z berlínských let Michaela Stoklasová, je už pět let festival Eastern Tunes. Koná se každý rok v červenci, najdete tu kapely z různých koutů Asie, od uzbeckých po malajsijské. Konzumuje se asijské jídlo, chléb se peče v pravém uzbeckém tandooru (peci). Konají se semináře a promítají filmy, bohatý je i doprovodný program pro děti. 

„Stále víc pomáhají i místní, mezi prvními bylo město Mikulášovice, o něco zdrženlivější pak Velký Šenov. Jakkoliv je mnoho místních k projektu stále nedůvěřivých a pod pojmem asijské centrum si představují buď vietnamskou tržnici, nebo nějaké meditační místo, najde se tu i řada ochotných a otevřených lidí, bez nichž by bylo těžké celou věc uspořádat,“ říká Jarmila. 

Je spokojená. Protože to, co člověk vybádá, by prý byla škoda jen napsat do akademických článků. Je potřeba informace a znalosti předávat dál, co nejširšímu publiku. 

Až pak má celé snažení smysl. 

Až pak je skládačka úplná.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama