Každý průšvih nabízí šanci

Když vyjíždíte z Prahy směrem na Karlovy Vary a Cheb, s přibývajícími kilometry cesty, která měla být už dlouho dálnicí, si všímáte krásné zvlněné krajiny, po čase se kolem cesty místo chmelnic objevují lesy a v prosluněném babím létě se krajina barví dozlatova. Zároveň si ovšem začnete všímat, že je vozový park postupně o něco skromnější a většina domů má krapet omšelejší fasádu. Při příjezdu do Sokolova si navíc všimnete kouře linoucího se z komínů hnědouhelných elektráren ležících o kousek dál v krajině. Pár minut autem od města pak narazíte na obrovskou jámu v zemi, z níž rypadla nadále nepřetržitě trhají tuny hnědého uhlí.

Sedmadvacetiletý Matouš Tesař, vystudovaný strojní inženýr a rodák ze Sokolova, má jasno: žije v Praze a domů, do Karlovarského kraje, by se vracet nechtěl. „Nevěřím, že bych si tam našel práci. Nějaké fabriky ve městě jsou, ale co bych tam dělal? Práce je to navíc špatně placená a chybí tu perspektiva. Dojíždím tam za kamarády hrát florbal, je nás z Prahy a Plzně víc, ale to je jediné, co mě nutí domů do Sokolova dojíždět,“ říká.

Ve svém skeptickém názoru na budoucnost nejchudšího regionu České republiky není sám – a pandemie tamní potíže logicky prohloubila. Karlovarského kraje s tamními hnědouhelnými doly a elektrárnami se navíc, spolu s Ústeckým a Moravskoslezským krajem, zásadně dotknou radikální změny, které čekají nejen českou, ale všechny evropské ekonomiky. Souvisí to už s víceméně nezvratným rozhodnutím přijatým na úrovni celé Evropské unie přetavit covidovou krizi v příležitost a změnit hospodářství v zelenější: cílem je, aby jeho produkce neničila životní prostředí a aby se omezilo globální oteplování způsobující klimatické změny.

 

Karlovarský kraj lze brát jako laboratoř toho, jak náročná transformace teď po covidu českou ekonomiku čeká. Což z hlavního města není příliš vidět. S trochou nadsázky by se dalo říct, že Prahu zajímají místní končiny jen týden v roce, když se v Karlových Varech koná filmový festival. Jakmile ale Johnny Depp a Jiří Bartoška odjedou, pražský zájem o kraj zase na rok ochladne. A přímo na Sokolovsko se podívá málokdo.

 

Jen chodit na pivo…

Jedním ze základních problémů kraje je odliv pracovní síly různými směry. „Když jsem začal v Německu pracovat v roce 1994, na hranicích nás každé ráno stálo jenom pár aut. Teď je to mnohonásobně víc lidí,“ vypráví pendler Roman Horvát, který žije v Sokolově a pracuje v porcelánce v bavorském Thiersheimu. „Za covidu přišlo hodně lidí ve Varech o práci kvůli neexistenci turismu.“ Když se tak teď po pandemii německá firma opět rozjela, nastupují do ní další a další Češi. A ačkoli se podle Romana Horváta v Česku úroveň platů zvedla, pořád je německá práce placená lépe než v jeho domovském Sokolově.

Obě Horvátovy děti odešly na vysokou školu a návrat do kraje jen tak neplánují. „Co tam chceš dělat? Kdo vystuduje gymnázium, jde na vysokou školu mimo kraj a tam taky většinou zůstane. Až skončí uhlí, budou tam dost možná bydlet jenom ti, kdo dojíždějí do Německa. Nenašel bych si tam pořádnou práci,“ vypráví Horvátův syn Martin, vystudovaný doktor práv. „V Praze můžeš jít kamkoliv, tady se dá chodit jenom na pivo,“ uzavírá.

Někteří Sokolovští jsou ještě skeptičtější. „Do budoucna to tady bude jen město důchodců. Koho během pandemie vyhodili, šel zase pracovat do Německa. Sice za minimální mzdu, ale pro Čechy furt lepší než práce tady,“ vypráví jeden z místních strážníků. „Myslel jsem si, že nám pomůže fabrika, kterou tu chce postavit BMW, ale tam si stejně natahají chytrý hlavy od nich a Češi tam budou dělat uklízečky,“ předpovídá. O projektu výzkumného centra BMW pro vozy s autonomním řízením se zmiňovala řada místních, včetně starostky Renaty Oulehlové, avšak pandemie způsobila, že bavorská automobilka plánovaný projekt seškrtala.

 

V časovém stresu

Karlovarský kraj je podle přepočtu HDP na hlavu nejchudším koutem republiky. Z Prahy do krajského města Karlových Varů nevede přímé železniční spojení, dálnici D6 z hlavního města do Varů a následně do Chebu stále chybí několik desítek kilometrů: podle aktuálního plánu by měla být hotová někdy na přelomu let 2026 a 2027. Nekonečné průtahy se stavbou infrastruktury pak jen prohlubují zaostalost celého kraje a odchod mladých a talentovaných lidí.

„Studentům z technických, zdravotnických a dalších oborů nabízíme krajská stipendia, aby se vrátili zpět do regionu. Udělujeme rekordní náborové příspěvky pro lékaře a zdravotnický personál na území regionu. Snažíme se budovat lokální infrastrukturu, vylepšovat možnost volnočasových aktivit,“ vyjmenovává snahy kraje hejtman Petr Kulhánek (za STAN).

Zatím je to však marné. V posledních letech klesl počet obyvatel kraje pod 300 tisíc. „Vylidňování to s okamžitým účinkem nezastaví, ale alespoň pomalými kroky můžeme situaci změnit. Jedinečnou příležitostí, jak kraj posunout a řešit uvedené problémy, je samozřejmě možnost získat peníze v rámci transformace uhelných regionů,“ neztrácí hejtman naději.

Právě zmíněná transformace bude klíčová pro budoucnost celého kraje. Bude se týkat hlavně Sokolovska, kde žije necelá třetina obyvatel kraje a je oblastí dlouhodobě spojené s těžbou hnědého uhlí. Klíčovou roli zde hraje SUAS Group, sesterská společnost Sokolovské uhelné – jde o největšího zaměstnavatele v kraji a s 8531 hektary také největšího soukromého vlastníka půdy v Karlovarském kraji. „Jsem hrdý Sokolovák. Práce v uhelné byla moje první po škole a od té doby tu dělám už třicet šest let. Udělám všechno proto, abychom místnímu kraji pomohli. Sami to ale nezvládneme,“ říká Jaroslav Rokos, spolumajitel SUASU a sedmdesátý nejbohatší Čech podle žebříčku časopisu Forbes.

Firma v minulosti podporovala v regionu masivně sport, kulturu či nemocnici: pomohla pro ní sehnat sanitky, magnetickou rezonanci či zřídit její centrální registr. „Všechno se mi to vrátilo, když mi tam v únoru pomohli po nákaze koronavirem,“ vypráví Rokos. Od privatizace společnosti v roce 2005 pak Sokolovská uhelná poslala na podporu regionu 950 milionů korun, v posledních letech se však s útlumem uhelného průmyslu tok peněz omezil, což se projevilo třeba na výsledcích sportovních klubů ve městě.

Společnost dostala těžkou ránu, když si loni v březnu vzal život předseda dozorčí rady a fakticky šéf firmy František Štěpánek. Jak moc byl Štěpánek klíčovou osobností regionu, dokládá to, že jeho portrét má starostka Sokolova Renata Oulehlová (ANO) stále pověšený v kanceláři. Zájmy jeho dědiců pak v rámci svěřeneckého fondu zastupuje místopředseda dozorčí rady Pavel Tomek.

„Transformací, kterou projde firma v následujících letech je plně v souladu s vizí, kterou si František vysnil. Jenom jsme se dostali do časového presu. Kvůli politickému tlaku je z horizontu dvaceti let najednou jenom pět. Každá změna je ale příležitost,“ vysvětluje optimisticky Tomek.

 

Jezera a golf

Sokolovská uhelná zaměstnává tisíce lidí. To se ale mění. „Průměrný věk našich zaměstnanců je padesát let. Největší problém je ale v hlavě. Drtivá většina lidí sem nastoupila už před desítkami let a v montérkách s logem Sokolovské uhelné stále vidí budoucnost a jistotu. Tuhle mentalitu musíme změnit, musíme lidem vysvětlit, že jim můžeme pomoci sehnat lepší práci i někde jinde v perspektivnějším odvětví ekonomiky,“ říká Rokos.

V současné době SUAS provozuje dvě tepelné elektrárny Vřesová a Tisová. K tomu ve Vřesové ještě jednu paroplynovou. Loni v srpnu skončil provoz tlakové plynárny na hnědé uhlí, kvůli čemuž zmizely stovky pracovních míst. Došlo k překlopení paroplynové elektrárny na zemní plyn, který ovšem evropská legislativa považuje jen za přechodný fosilní zdroj. Původní výkon elektráren, spojený se spalováním uhlí ale plyn, ani plánovaná stavba obnovitelných zdrojů podle zástupců SUAS Group nenahradí.

„Ten výkon budeme schopni nahradit z obnovitelných zdrojů zhruba ze čtyřiceti procent. Víc to prostě nejde. Sokolovsko není z hlediska podnebí ideální oblastí pro obnovitelné zdroje,“ říká Tomek. Zástupci SUAS Group proto varují, že Česko, dosud exportér elektrické energie, ji bude muset v průběhu dalších dekád začít dovážet a lidé se musejí připravit na zdražování.

„Podnikání v energetice bylo dlouhá desetiletí poklidným odvětvím, teď se bojíte, co vám za několik let zakážou. Tlak přichází od politiků i bank. Všichni jsme věděli, že uhlí jednou skončí, ale překvapilo nás, že tak brzy,“ říká Jaroslav Rokos.

SUAS tak pochopitelně čeká úkrok stranou ze světa energetiky. V budoucnu má společnost stát na čtyřech pilířích – energetika, reality, odpadové hospodářství a zpracovatelný průmysl. Skrze své dceřiné firmy také firma podniká ve strojírenství.

V rozmezí let 2021 až 2027 SUAS Group plánuje výstavbu různých projektů obnovitelných zdrojů založených na větrné a solární energii, jejichž celkový instalovaný výkon má dosahovat až 235 megawatt.

Sokolovsko se bude muset vyrovnat také s revitalizací krajiny poznamenané povrchovou těžbou uhlí – také v této oblasti je SUAS aktivní. Od roku 2004 je veřejnosti k dispozici areál koupaliště u jezera Michal o velikosti 28 hektarů s kapacitou více než 3000 osob, který se rozkládá na ploše stejnojmenného lomu, v němž v roce 1995 skončila těžba.

Velké záměry má firma i s okolím bývalého lomu Medard, nyní největšího umělého jezera v České republice o velikosti necelých 500 hektarů. V malebném kousku krajiny v Krušnohoří chce vybudovat marínu, rezidenční bydlení a rozvíjet lokální infrastrukturu a volnočasové a rekreační aktivity, které mají vytvořit spoustu pracovních míst. Skupina již zadala k vypracování urbanistickou studii a byť plány to jsou smělé, působí trochu jako budování domečku pro panenky bez panenek.

Už od roku 2005 pak funguje na ploše bývalého lomu Silvestr osmnáctijamkové golfové hřiště Sokolov, na němž si můžete sice zahrát partičku golfu, ale také si prohlédnout paneláky a kouřící komíny spojené neodmyslitelně s touto částí kraje. Lesk a bída Sokolova v jednom.

 

Nejsou Lidi

Pocit skepse panuje i mezi dalšími, včetně velkých zaměstnavatelů, kterým scházejí kvalifikovaní lidé. Pracovní pozice s vyšší přidanou hodnotou přibývají v regionu jen pomalu a příslušníci mladší generace tak mají pocit, že není z čeho vybírat.

„Na konkurenci Německa se nechci vymlouvat, ta tu bude pořád. My se snažíme podporovat kulturní aktivity nebo sportovní oddíly, kde působí naši zaměstnanci. Aktuálně nás, tak jako všechny, trápí nedostatek lidí s technickým vzděláním,“ vysvětluje Milan Brejchal, výkonný ředitel chemického závodu Synthomer v Sokolově s tím, že společnost proto spolupracuje například s karlovarskou průmyslovkou, kde se učí analytická chemie.

Firma zaměstnává zhruba 320 lidí v Sokolově a 20 v IT centru v Praze. „Mám pocit, že peníze, které uhelné regiony odvedly státu v minulosti, se sem prostě nevrací,“ říká Brejchal. Podle něj se na uhelné oblasti trochu zapomnělo, což dokumentuje nedokončenou dálnicí a špatným železničním spojením.

Lidé v Sokolově, ale i jinde v Česku upínají své naděje k penězům z Bruselu, které mají pomoci s transformací.

První vlaštovkou je Fond pro spravedlivou transformaci, který disponuje částkou 41 miliard. Karlovarský kraj obdrží 6,1 miliardy a kraj ve spolupráci se samosprávami začal vybírat projekty, které evropskými penězi podpoří. „Nemyslím si, že to je dobře uchopené na úrovni kraje,“ tvrdí starostka Sokolova Renata Oulehlová (za ANO). Sokolovu totiž nepřijali dva projekty spojené s transformací regionu.

Obecně však strach o to, zda a jak kvalitně se z manažerského hlediska evropské fondy využijí, zmiňovalo v průběhu tvorby reportáže mnoho lidí ze soukromé i státní sféry. „Důležití jsou silní zaměstnavatelé, kteří tu vytvoří a udrží práci s vyšší přidanou hodnotou, protože dokud tu nejsou, mladí budou pořád odcházet,“ říká starostka Oulehlová. Zmiňuje přitom, že městu se podařilo v minulých letech uskutečnit největší investici v historii města po roce 1989. Domov pro seniory za více než 160 milionů korun. To je sice dobrá zpráva pro stárnoucí Sokolovany, ale problém s odchodem mladších lidí, pro něž nejsou kvalitní pracovní místa, se tak rozhodně neřeší.

Kromě přestavby na zelenou ekonomiku chce region čím dál více sázet na turistický ruch. „Lidé, kteří tu vyrostli, vědí, že to je krásný kraj, když napadne v zimě sníh, už není černý, jako když jsem bývala malá holka. Pevně věřím tomu, že kraj bude jednou vyhledávané místo k žití,“ popisuje Oulehlová.

 

Jak pomůže Evropa

Covidová pandemie, jak se ukazuje i jinde než v Sokolově, zapůsobila v ekonomice jako katalyzátor. Na jedné straně odhalila a umocnila dlouhodobé problémy ekonomicky slabších regionů, na té druhé urychlila digitalizaci mnoha odvětví. Schodky českého státního rozpočtu pak narostly o řád. Zatímco před pandemií se vedly spory o to, jestli je třicet miliard minus hodně, nebo málo, pro letošní rok byl v plánu schodek 500 miliard, napřesrok počítá Babišova vláda s 376,7 miliardy.

S obrovskými sumami se pracuje i na celoevropské úrovni, kde se plánuje vždy na sedm let. K dlouhodobému evropskému rozpočtu, který pro roky 2021 až 2027 počítá s výdaji do členských zemí ve výši 1 074 miliard eur, přibylo v reakci na covid dalších 750 miliard eur pod souhrnným názvem Next Generation EU. V obou případech se jedná o částky „v cenách roku 2018“, takže faktické sumy budou ještě vyšší (podrobně viz infografika na této stránce).

Drtivá většina z těchto nově přidaných peněz míří na takzvané národní plány obnovy jednotlivých členských zemí. „Plány mají dva cíle. Jednak pomoci nastartovat oživení ekonomiky po covidové pandemii, ale také pomoci v řešení dlouhodobých strukturálních problémů, které jednotlivé země mají,“ vysvětluje Pavlína Žáková, ekonomická analytička Zastoupení Evropské komise v ČR. Proto národní plány zahrnují jak společné evropské priority, tedy například zlepšování životního prostředí či digitalizaci, tak i specifické oblasti jednotlivých zemí.

Tyto mimořádné prostředky mají i odlišný způsob proplácení od toho, který funguje u jiných evropských programů. Jednotlivé země si v plánu stanovily určité „milníky“ a proplácení peněz je pak vázáno na jejich dosažení. V tomto případě se tedy nedokládají vynaložené náklady, ale splněné cíle. Česko si takových milníků stanovilo celkem 244 v šestadvaceti různých oblastech. Plán slibuje uskutečnění sedmatřiceti reforem
a 85 investic. Objem peněz v Národním plánu obnovy ČR je v přepočtu zhruba 180 miliard korun, které si může země nechat z Bruselu proplatit až do roku 2026. Český plán byl před několika dny schválen Evropskou komisí. „Země dostanou po definitivním schválení celého plánu třináct procent na předfinancování projektů. A pak podle dosahování cílů budou propláceny konkrétní sumy, které jsou na tyto cíle určeny,“ vysvětluje Pavlína Žáková s tím, že v takovém případě už se nemusí dokladovat vynaložené náklady. Některé české milníky už jsou nyní splněny, například nákup vybavení škol pro online výuku nebo schválení nových osnov s digitální výchovou.

V součtu s penězi z „běžného“ evropského rozpočtu a dalšími programy může do České republiky do roku 2026 přijít zhruba 960 miliard korun. A je dost pravděpodobné, že velkou většinu těchto peněz Česká republika opravdu vyčerpá. „Problémy, které mívalo Česko s kvalitou projektů a čerpáním, už jsou minulostí. Nečekám, že by to nemělo fungovat,“ říká Josef Schwarz, ekonomický poradce Zastoupení Evropské komise v ČR.

Ve skutečnosti těch peněz bude ještě o poznání více, protože Česko mělo také trochu štěstí. Na podporu energetické transformace byl zřízen také takzvaný Modernizační fond, který je určen pro deset nejchudších zemí EU a je financován z prodeje emisních povolenek (ty stojí, zjednodušeně řečeno, na principu, že firmy mohou vypouštět do ovzduší jen tolik skleníkových plynů, kolik si na ně koupí povolenek). Modernizační fond se schvaloval už před několika lety, kdy naše země ještě mezi nejchudší desítku patřila, tudíž bude moci čerpat 150 až 200 miliard korun. Přesná suma závisí na cenách povolenek, které k malé radosti průmyslových, energetických a dalších podniků poslední dobou dosti zdražují.

Sečteno a podtrženo se tak dá hovořit o téměř 1,2 bilionu českých korun pro roky 2021 až 2026. Ani tato gigantická suma ovšem sama o sobě české hospodářství nespasí, byť ho může při chytrém využívání významně podpořit. To hlavní ale bude zůstávat na domácí scéně.

 

Zalepíme deficit z růstu

„Vláda by se měla chovat odpovědně a předvídatelně. Potřebujeme stabilní rozpočtové prostředí. Ministři by měli začít aktivně řešit inflaci, která nám a našim obcím zdražuje veškeré aktivity a doslova nám ,žere‘ naše peníze. Inflační spirála už se roztočila, ale vláda raději řeší bazén v Thermalu,“ odpovídá karlovarský hejtman Petr Kulhánek (STAN) na otázku, co by měla Praha dělat lépe, pokud jde o obnovu hospodářství po koronavirové pandemii. „Potřebujeme prorůstovou politiku, která bude možná bolet, ale nebude populistická. Nikdo v tuto chvíli neví, co chce vláda dělat. Jsme zásobovaní hromadou selfie fotek, zpráv z výletů, ale neznáme plány kabinetu, jak z této situace ven,“ zlobí se.

Vládní představitelé logicky situaci tak černě nevidí. „Ten schodek je teď drastický, to nikdo nezpochybňuje, ale je to v důsledku něčeho, co tu nikdy nebylo. A nejde jen o výdaje státu, ale také o pokles příjmů z důvodu pandemie. Podle predikcí ČNB budeme mít za sedm let vyrovnaný rozpočet,“ říká místopředseda vlády a ministr průmyslu a obchodu a ministr dopravy Karel Havlíček (za ANO). Klíčové prý bylo, že se na jaře letošního roku navzdory tlaku mnohých nezavřel z epidemiologických důvodů průmysl, což z ekonomického hlediska ušetřilo státu měsíčně zhruba 100 miliard korun. „Firmy navíc neztratily zakázky a exportní výkonnost. K tomu jsme neohrozili zaměstnanost a ekonomika se nastartovala a jde nahoru,“ pokračuje.

Opoziční hodnocení situace je pochopitelně odlišné. „Přijde mi důležité mít v politice i životě nějaký cíl. A je špatný cíl si říkat, že dluhy se můžou dělat a nikdo je nezaplatí,“ říká ekonomický expert STAN a kandidát hnutí na ministra financí Věslav Michalik a kritizuje stamilionové rozpočtové díry. Podle něj je důležité se co nejdříve přiblížit k plnění maastrichtských kritérií (deficit maximálně tři procenta HDP) a pak se co nejrychleji blížit k jednomu procentu, což by odpovídalo zhruba 50 až 60 miliardám za rok.

S názorem, že takhle dál veřejné finance spravovat nejde, se pak zástupce STAN shoduje i se zástupcem druhého opozičního uskupení. Podle Zbyňka Stanjury, kandidáta koalice Spolu na ministra financí a prvního místopředsedy ODS, je nebezpečné především tempo zadlužování, které je druhé nejrychlejší v Evropě. „Vláda se chová, jako kdyby jí to bylo jedno, když nám ještě k tomu rostou úrokové míry, za které si v korunách můžeme půjčit,“ vysvětluje Stanjura s tím, že současná nulová sazba nemusí trvat dlouho.

 

Zvýšení daní?

Všichni tři citovaní politici se shodují, že se státní rozpočet může dostat „zpět do normálu“ především za pomoci růstu, který přinese do státní pokladny každý rok desítky miliard navíc. „Nechceme jít cestou zvyšování daní. Můžete říct, že je to populismus, ale prokázali jsme to i teď, kdy jsme je snižovali. Jediná cesta, mimo růst, jak se z toho dostat, je postupnými investicemi do inovací, výzkumu a vývoje. Když to řeknu kupecky, není to o kvantitě, ale kolik na tom vyděláme,“ vysvětluje plán vládnoucího ANO pro postpandemický vývoj Havlíček. Podle něj šly stejnou cestou také skandinávské země, Nizozemsko i Švýcarsko – a je jediná možná. Výdaje je podle ministra za ANO třeba omezovat s rozumem, především za pomoci co nejlepší kontroly při pořizování státního majetku. Snížení daní, třeba v případě práce, si pak představit příliš nedovede, možná v případě změn paušálů pro živnostníky.

„Kombinací růstu a úspor se z toho dá dostat. V optimistickém scénáři může v roce 2026 být schodek nulový, ale důležité bude nepustit ministerstvům inflační peníze,“ nastiňuje svou představu Michalik ze STAN. „Ministerstva se musí naučit šetřit. K tomu přidejte zrušení některých daňových výjimek, škrtnutí slev na jízdné, dotací velkým firmám. Od prvního momentu musíme mít jasný konsolidační program,“ vypočítává Michalik.

Celkovou daňovou zátěž pak zvyšovat nechce ani on. Spíš daně restrukturalizovat. „Můžeme se bavit o zvýšení korporátních daní. Stejně tak chceme upravit regulatorní daně – například spotřební daň na naftu nebo se zapojit do evropských debat o zdanění kerosinu či digitální dani. K tomu přidejte snahu zabránit úniku zisků do daňových rájů,“ říká ekonomický expert STAN. Představit si na druhou stranu dokáže i snížení některých jednotlivých daní, neboť podle něj je u nás příliš vysoké zdanění práce, kdy má zaměstnavatel vysoké náklady nad rámec platu zaměstnance.

Pravicová koalice Spolu má v programu napsáno, že sníží schodek do konce volebního období na
1,5 procenta HDP, což by odpovídalo zhruba stomiliardovému deficitu: jde o rozdíl oproti současnému stavu o několik set miliard. „Věříme v oživení ekonomiky. Když počítáme s růstem čtyři procentní body, je to 80 miliard dodatečných příjmů každý rok,“ říká Zbyněk Stanjura. Pak bude nutné omezit výdaje veřejného sektoru. „První kolonka budou takzvané neinvestiční transfery podnikatelským subjektům, tam se bavíme zhruba o sto miliardách. To jsou dotace z českého státního rozpočtu, bez kterých se z velké většiny obejdeme,“ pokračuje.

Navíc musí dle jeho slov stát zeštíhlet kvůli nabobtnání běžných výdajů. Konkrétně by mělo jít o seškrtání zhruba třinácti procent státních úředníků, ale také o rušení agend státu, které pak úředníci musejí vykonávat. „Když chceme ušetřit pozice, musíme škrtat agendy, formuláře, žádosti. V programu máme cíl za jednu novou povinnost dvě škrtnout, snad se nám to podaří. To je cesta, jak udělat stát efektivnější a modernější,“ rozvádí svou představu Stanjura.

Daňové změny potom chce koalice Spolu provést jen jednou za volební období, aby se na ně mohli poplatníci připravit. Reálně to vychází na 1. leden 2024. Konkrétně by mohlo jít o snížení sociálního pojištění o dvě procenta na straně zaměstnavatelů.

 

Bydlení i automatizace

Nejvíce budou ekonomickou pomoc ze strany vlády potřebovat již v úvodu zmíněné tři „uhelné“ regiony, které čeká radikální transformace. Pro ně mají všichni tři politici z uskupení, z nichž aspoň nějaké bude po volbách skládat vládu, odlišné rady a představy.

„Zmíněné regiony dostanou hodně zdrojů, jde jen o to, aby se to taky dobře naplánovalo. Není to jen o množství peněz,“ říká Havlíček. Dluh regionům v podobě chybějící infrastruktury by pak mohl být podle ministra brzy splacen díky změnám v liniovém a stavebním zákoně, které by měly zajistit zrychlení vyvlastnění a výkupu pozemků. „Navíc se chováme jinak než po krizi 2011, kdy se rozpočet na dopravu snižoval. Od mého nástupu se naopak zvýšil o třicet procent na
130 miliard,“ odpovídá.

Jinou představu o podpoře chudých regionů má Michalik. „Můžeme sem dostat více práce s vyšší přidanou hodnotou, když například snížíme odpisy na robotizaci, automatizaci a určité třídy výrobků,“ vysvětluje. Nevěří také tomu, že stát dokáže přímo zasáhnout a efektivně pomoci. „Nemůžete osvíceně říkat, v čem investice rozjet a v čem ne. Transformace bych se nebál. Je totiž součástí technologického pokroku a lidé pracující v uhelném a dalším ,špinavém‘ průmyslu budou zase volní pro něco jiného. Peníze určené na transformaci k dispozici budou, dopady se pokusíme minimalizovat a je na nás, jestli z evropských peněz jen vystavíme cyklostezky, nebo je použijeme i na tvorbu pracovních míst,“ uzavírá Michalik a dodává, že rizika představují především příležitost a ten, kdo je tak vnímá, může ve finále odejít úspěšný.

Zbyněk Stanjura jako jediný pochází z postiženého regionu – je rodák z Opavy a osm let tam byl primátorem. „Pamatuji si doby, kdy měly OKD 150 tisíc zaměstnanců. Od té doby jsme ušli kus cesty,“ vzpomíná. S transformačními projekty podle něj musí přijít především soukromý sektor a stát ho má podporovat. „Nevěřím tomu, že ministerstva a kraje přijdou s dobrými projekty, které transformaci povedou. Kromě toho jednoduché recepty jako rychlodráha často můžou jen uškodit a zhoršit odliv pracovní síly. Proč byste bydlel v Ostravě, když jste za hodinu a půl rychlodráhou v Praze? Ta bude vždy ekonomickým centrem s nejlepšími platy,“ odpovídá Stanjura.

Podle jeho slov je pak nutné v oněch postižených oblastech podpořit bytovou výstavbu, aby si místní zvládli pořídit bydlení v rodné lokalitě v tamních platech. „Dokud se nebude víc stavět, nic se nestane a lidé budou dál odcházet. Zároveň musíme místním vrátit naději, hrdost a ukázat, že stojí za to žít v bývalých uhelných regionech. Hornictví bylo něco, co těm oblastem přineslo bohatství za cenu těžké práce, a něco, na co můžeme být hrdí. Teď je ta doba ale pryč a my potřebujeme dobré vzdělání, kvalitní vysoké školy a bydlení,“ uzavírá. Podle něj se zelená transformace povede, pokud se provede citlivě.

Který recept, a zda vůbec nějaký, dokáže postiženým krajům a české ekonomice účinně pomoci, se pak ukáže v horizontu minimálně pěti až deseti let. Rozjíždí se velký proces, jehož výsledek bude klíčový pro životy statisíců lidí.

 

Projekt COMM/SUBV/2020/M/0224 – Raising Regional Awerness of European Parliament‘s Response to COVID-19 Crisis je spolufinancován Evropským parlamentem.