Hanák tade bode do skonáni světa

Říkanku, jejíž začátek se dostal do titulku, znám z fasády prostějovského zámku, kde za mého dětství bydleli Romové; ačkoli tehdy jim tak ještě nikdo neříkal.

Jedna z mých nejstarších životních vzpomínek je na to, jak k nám na Sídliště Svobody vtrhla vichřice a já vyletěl z kočáru až nad jeřabiny, což se prý ale nemohlo stát a vítr nám jen urval teploměr z okna – no dobře.

Jisté je, že jsem se o něco později málem utopil ve zdánlivě zamrzlém rybníce na druhém konci prostějovského parku, a pak si teda vzpomínám i na to, že můj něžný táta nikdy nekřičel ani netrestal, ale několikrát konstatoval, že budu-li ještě zlobit, nechají mě cikánům, což znělo výhrůžně (tolik k těm Romům).

No a tady je zámecká říkanka celá:

Hanák tade bode do skonáni světa

Tento staré zámek dyl o čtere leta.

Kterémužto vtipu s trochou vůle všichni rozumíme, ale za sebe musím říct, že jsem hanácky nikdy nemluvil; spousta Prostějovanů mluví i normálně česky, vždyť je to město. Navíc město průmyslové, do války bohaté, žila tu spousta Němců a Židů, říká se mu Hanácký Jeruzalém – ale to už je jedno, všichni jsou mrtví.

Mrtvý je i táta, který nás naložil do stěhováku a odjeli jsme do Teplic, kde dostal dobrou práci, nicméně o pár dnů později se tam nechal zabít při autonehodě a do Prostějova ho vezli v rakvi, pročež leží vedle básníka Jiřího Wolkera – zemřel mlád, dvacet sedm let.

Myslím táta.

Chudák Wolker byl ještě o tři roky mladší, ale zase dnes sedí na lavičce uprostřed náměstí a kouká na rodný dům; je to povedená socha.

 

Chceš něco prodat?

Skútr má výhodu, že málo žere, takže hodlám bloudit, ale nejdřív jedu na Plumlovskou přehradu, kam bych našel cestu poslepu, protože jsem tam dědu doprovázel na ryby – tehdy mi připadalo, že to je docela daleko. Mám pocit, že jsme si v jeho škodovce vždycky stihli zazpívat pár písniček, přinejmenším Poštorenskou kapelu a Stály báby u silnice, ty byly oblíbené, nicméně ono to je jen tři kilometry.

Někdejší pole mezi městem a Mostkovicemi (vsí u přehradní hráze) jsou zastavěná obchoďáky a přímo v Mostkovicích je dnes designová kavárna, kde mi je doporučen nápoj Nitro cold brew coffee – tohle jsem nečekal!

Sjedu k přehradě, kde jsem pod vrbami na kousek těsta nikdy nic nechytil, což nepřekvapuje, protože já zatím v životě nenašel jediný hřib a ve fotbale fandím Bohemce; není mi přáno.

Děda býval mnohem úspěšnější, ale ten podle mě míval na háčku žížaly, nebo ne?

Přemýšlím o tom, když pozoruju dvojici rybářů, z nichž první to zkouší na žížaly a ten druhý, který napíchl červa, právě v tuto chvíli tahá z vody půlmetrového kapra.

Méně úspěšný pan Žížala (představí se jako Jarda) mi začne povídat, jak byla před pár lety přehrada dlouho vypuštěná a Prostějovskem rezonoval slib, že po napuštění bude všechno lepší, čistší voda, víc ryb, rozmanitější druhy: „Jenomže skutek utek. Těch ryb je míň a koupání v létě katastrofa, voda často zelená – pak se lidi diví, že mají na druhý den vyrážku.“

Mám radost, že mi Jarda okamžitě tyká, což je nejspíš hanácký přístup, protože mi tady tyká skoro každý starší chlap. A vlastně i já mám tendenci sympaťákům tykat...

„Sinice tu podle mě byly vždycky,“ říkám Jardovi seniorskou dikcí, „ale stejně šlo o nejkrásnější koupání...“

Na druhou stranu jsme žádné jiné moc neznali – jenom staré prostějovské koupaliště nebo brouzdání v říčce Hloučele, a tam to bylo taky nejkrásnější.

S těmi rybami ovšem Jarda určitě přehání – pořád jich tu je dost, což nakonec uznává: „Nedávno jsem vytáhl dokonce i jedenáctikilového kapra, ty jsi rybář?“

Řeknu mu pravdu.

„A chtěl bys ryby?“

Najednou Jarda šeptá a naznačuje, abychom poodstoupili od kolegy pana Červa: „Mohl bych zajistit,“ vece spiklenecky: „Včera stála půlka kapra v Tesku dvě stě padesát korun, tím pádem by jeden živý stál tak šest set. A já mám doma kádě, takže bych ti dal symbolickou cenu, živýho kapra za dvě stě korun – což se hodí, když si to spočítáš.“

Hodilo by se, ale když už jsem na Hané, dám si večer zdejší specialitu, makrelu pečenou na klacku: „Díky za nabídku, ale jsem tady na skútru.“

Jardu zajímá, jakou mám mašinu, na popojíždění k přehradě by se mu prý taky nějaká hodila, tak mu svoji vespu půjčím, ať se sveze – vždyť jsme dva Hanáci od jedné přehrady, teď už i kamarádi.

 

U pivní budky

Projíždím kolem zámku v Plumlově, který se tyčí vysoko nad údolím jako praotec všech paneláků, a kolem busty pološíleného básníka Václava Svobody Plumlovského, který před sto lety vymyslel takzvaný lamezón – hybrid mezi kostelem a hospodou.

Mířím ještě o kousek dál, směrem do Přemyslovic, a cestou si snažím vybavit Svobodovy verše: „Fialová srnka – pila asfalt z hrnka!“

Do Přemyslovic jedu hlavně z toho důvodu, že tam měl babičku spolužák a nejlepší kamarád Trunečka. Když v létě pršelo, zalezli jsme na půdu, četli Káju Maříka a psali si deníky – jak já ty deště miloval!

A pak jsem najednou v nejhezčí části Hané, protože pole náhle skončila, terén se zvlnil, zalesnil... Tady bych hned v příštím životě chtěl chatu.

Okouzleně zastavuju v Ptenském Dvorku, kde mají pozoruhodnou věc: samoobslužnou budku, u níž si můžu natočit pivo nebo bezinkovou limonádu.

U budky je posezení – chvíli pozoruju pastvinu s osly, ale pak se zaměřím na soukromou zahradu, kde pracuje rozčepýřený čtyřicátník v modrém triku.

„Tohle je váš vynález, pane?“

„Moment, už k vám jdu!“

Představuje se jako Zdeněk Bábek, s rodinou tu bydlí, a vzpomíná na dva roky staré události, bez nichž bych tady dnes nepil: „Dole ve vsi jsme si s manželkou pronajali koncem roku 2019 hospodu, ale v březnu se všechno zavřelo a my měli ve sklepě bečky s pivem. Ženu napadlo, že je i s malou pípou dotáhneme sem nahoru, kde jsou chataři a projíždějí tudy cyklisté. Já si řekl, že by to chtělo i sodovku a vůbec, štábní kulturu, tak jsem vyrobil budku s dvoupípovým výčepem, na Velikonoce jsme ji zprovoznili a hned o týden později se kolem tlačilo občas i padesát žíznivců najednou.“

Měli totiž jediné čepované pivo široko daleko: „Jeden pán sem třeba přijel na kole oslavit sedmdesátiny až z Kojetína. Dal dvě piva, rozloučil se, že o nás všem řekne, a vyrazil na čtyřicetikilometrovou cestu k domovu. Jiná rodina, z Boskovic, se rovnou na tři dny utábořila, a i když placení nikdo nekontroluje, většina lidí nechávala dýška.“

Byla to tenkrát euforie – závan života.

Od loňska už se stává, že třeba přijede parta cyklistů, natočí si deset litrů limonády a nechá pětikorunu. Jednou začas někdo vyluxuje kasičku na drobné, ale Zdeněk neprodělává, tak budku drží: „Mohl bych kolem ní nainstalovat kamery, jsem z oboru, ale celé by to okamžitě ztratilo kouzlo...“

Podobnou myšlenku uslyším za chvíli ještě podruhé. Bude to o tři kilometry dál, na samotě jménem Pohodlí, kde kdysi bývala hospoda, kam na pivo chodíval z Kostelce na Hané básník Petr Bezruč a pan hospodský Vítek tu za války ukrýval partyzány.

V někdejším hostinci dnes žije s rodinou Tomáš Bábek čili brácha Zdeňka, od kterého jedu, a ten má na kraji lesa dokonce boudu se samoobslužným barem, kde je kromě naraženého sudu a nealka například i lednička, ze které můžu vytáhnout špekáček a opéct si ho na ohni.

„Opravdu to není na výdělek,“ směje se Tomáš: „ale se sousedy se sejdeme za barákem, je nám dobře, a já navíc nemusím platit svou útratu...“

Těší mě to i dojímá – a pak konečně vjíždím do Přemyslovic, kde sice chybí kamarád Trunečka, ale pořád tu stojí nádherný větrný mlýn, kolem kterého se pasou ovce a kozy.

 

Krásný je vzduch

Co se mi vybaví, když slyším slovo Haná?

Haná jsou cyklisté, Haná jsou palírny, Haná jsou traktory, Haná jsou kříže, Haná jsou kuželny, hasičské zbrojnice, Haná je jmelí v korunách stromů.

Haná, to jsou vesnice podobně ošuntělé jak za mého dětství, ale dnes už vidím, že kdysi bývaly bohaté, krásné a brzy zase budou – vlastně by stačilo dát domům vkusnou fasádu, což půjde, mladí to zvládnou.

Většinou jsou to právě mladí lidé, kdo mě přinutí zabrzdit, a stává se to každou chvíli – třeba teď na horním konci Ludéřova: Co to je za zvěřinec?

Na malé farmě tu pospolu vegetují stokilové prase Pepa, telata, tvrdohlavý osel Adonis, koně, psi i kočky, všechno možné. Většinou jde o zvířata, kterým jinde nešla dobrá karta, ale pak měla štěstí na třicetiletou Terezu Vémolovou: „Tahle kůzlata odchovávám na flašce,“ ukazuje mi, „berou mě jako svou mámu.“

Když se zeptám, jestli náhodou nemá něco společného se zápasníkem Karlosem Vémolou, suše odpoví, že to je bratranec, ale skoro prý se nevídají, protože on si žije ve svém světě, zatímco ona má tahle zvířata, u kterých je od rána do večera a která ráda ukáže každému, kdo se zastaví...

V Náměšti pak sice chvíli uvažuju o hanácké pizze s klobásou a se zelím, ale v loštické Tvarůžkové cukrárně už jsem měl langoše zasypaného syrečky a jeden exotický zážitek stačí, takže dojedu až na náměstí, kde je nově otevřené Bistro Café Linden. Zvenku zatím nenápadné, ale uvnitř se nestačím divit, protože tu dvě mladé sestřenice vytvořily velkoměstskou moderní a přitom domáckou atmosféru. Zjevně vaří, co je právě napadne, z čeho mají radost, a například takhle dobrou polévku jsem dávno nejedl: hrstkovou.

„A co jsou vlastně ty hrstky za plodinu?“

„Odkud jste k nám přijel?“

„Z Prahy.“

„Hm... Hrstka není plodina, hrstka je malá hrst.“

Dám si ještě domácí paštiku a chleba s řepovou pomazánkou, načež musím majitelkám pogratulovat, tohle se chytne, jdu se projít nejdříve k zámku a potom ještě dál, za městys.

Terezským údolím, jímž se klikatí říčka Šumice, si po celou tu procházku zpívám Hutkovu Náměšť („Krásný je vzduch, krásnější je moře“) – v srpnu roku 1973 to měla být hymna hanáckého folkového festivalu ve zdejším amfiteátru, který estébáci před začátkem zrušili (ale ona se pak naštěstí v listopadu 1989 docela chytla).

Korytem pstruhové říčky kráčí rybář, který říká, že už má za sebou pátou tůň a zatím neberou, ale to vůbec nevadí: „Na jaře je tu tak krásně!“

 

Hanácká whisky

Zatímco do Náměšti se hlavně kvůli zámku jezdívalo vždycky, k návštěvě nedalekých Těšetic nebyl důvod – je to obyčejná vesnice.

Což se mění v posledních pár letech. Těšetice objevují znalci whisky, protože vycítili, že se tam něco důležitého děje.

Před palírnou Tōsh teď zastavím i já, je to dobře vymyšlené jméno, ne?

Tōsh. Tož. Tož si déme panáčka! Tož na zdraví!

Něco důležitého se děje z toho důvodu, že tady před pěti lety začal podnikat schopný člověk – Jiří Omelka si nejdřív vydělal peníze v byznysu, pak rozjel na severním okraji Olomouce úspěšný pivovar Chomout, nakonec dostal chuť vyzkoušet si whisky: „Že sídlíme v Těšeticích, má svou logiku, protože tady bývala od roku 1973 vůbec první palírna whisky v Československu.“

Jsou tu taky obrovské, kdysi pivovarské sklepy, kterými mě Jiří Omelka provází a sní o tom, jak je zaplní tisícovkami sudů.

Ptám se, jestli má naději v konkurenci Skotů nebo Irů, a on je přesvědčený, že má: „Naděje je,“ myslí si, „když to nepřestaneme dělat poctivě a pokud do whisky dostaneme charakter našeho kraje – proto používáme ječmen vypěstovaný v okolí, tady na Hané, a sudy, ve kterých zrálo červené moravské víno. Samozřejmě že Skot bude pít většinu života skvělou skotskou, ale proč by jednou začas neochutnal něco jiného? Vždyť takhle prorazili třeba Japonci nebo Tchajwanci...“

Aby Jiří Omelka překlenul prvních pár let, kdy whisky teprve zraje, dělá taky kvalitní gin, a navíc v Těšeticích buduje komunitu fanoušků, která si kupuje své sudy dopředu s tím, že si odsud jednou odveze skvělou whisky za rozumné peníze.

Doufá, že se z palírny stane jeden z vyhlášených výletních cílů na Olomoucku: „Dnes si turisté vyhradí den na samotné město, potom se na Svatém Kopečku podívají do baziliky a do zoo, případně vyrazí na Bouzov a my snad přidáme čtvrtou destinaci – v Těšeticích uvidí velkou palírnu whisky se vším všudy.“

 

Fronta na zmrzlinu

Pokračuju nad Olomouc.

Projedu například echtovní hanác--kou vesnicí Příkazy, kde stával jeden grunt s dlouhým lánem obilného pole vedle druhého – zdejší půda je mimořádně úrodná, lidé bývali bohatí.

Což je mimochodem jeden z důvodů, proč se na hanáckém venkově neudržely lidové tradice zdaleka tak silně jako na Valašsku nebo na Slovácku – už v první půli devatenáctého století nechtěli zdejší venkované zaostávat za lidmi z města a snažili se žít moderně.

Jejich velmi dobrá životní úroveň je taky důvodem, proč se o Hanácích říká, že jsou snad až lakomí – Hanáci byli spíš jen rozvážnější. Spořiví, zároveň ale pracovití, houževnatí a spolehliví – existuje o tom básnička:

Než se o nás rozkéváme,
pravda, je to chvilka,

že be zatim o vás zvitřel kopáč,
cep e pilka.

Ale jak to do nás vjede, tož to stoji za to – v dobrým, ve zlým nakládáme na vuz vrchovato...

Můj skútr zapluje do lužního lesa, přejíždím ramena řeky Moravy, jedno z nich teče i přímo pod náměstím v Litovli, kde voní příjemně slad, a pak zatočím ke statku Doubravský dvůr – mají tu tři sta dojných krav, jedna z nich právě v tuto chvíli porodila tele.

Staří zemědělci by vůbec nepochopili, co se na zdejším hospodářství děje, protože statek je dokořán otevřený veřejnosti a lidé na něj v hojném počtu jezdí; promenují se mezi zvířaty a ono to celé funguje.

Doubravský dvůr patří manželům Osičkovým a já narážím na paní Šárku, která vysvětluje, co se tady vlastně stalo:

„Rodina tu hospodaří třicet let, ale dlouho jsme se zaměřovali jen na produkci mléka,“ začíná.

Před deseti lety byla výkupní cena mléka tak nízká, že statek přestával dávat ekonomický smysl, a tak si rodina vybudovala malou mlékárnu. Zájemci začali jezdit pro domácí mléčné výrobky, ale skutečným převratem byla až o něco později zmrzlina.

„Někdy před šesti lety jsme si v Itálii pořídili opravdu kvalitní a drahý zmrzlinovač. Docela jsme si věřili, protože máme všechny suroviny naprosto čerstvé – někde v Praze by se tak poctivá zmrzlina dělala těžko.“

Po Hané se okamžitě rozkřiklo, že cesta pro zmrzlinu na Doubravský dvůr stojí za to, lidé ji chtěli i v zimě, a jakmile se oteplilo, od pátku do neděle vznikaly fronty.

Hned přes silnici u rybníka vytvořili Osičkovi hřiště pro děti, někdejší sýpku loni předělali na vkusnou kavárnu, z jejíhož velkého okna zákazníci pozorují krávy...

Ty jsou tady pořád nejdůležitější, ale styl práce i atmosféra vypadají úplně jinak než před třiceti lety.

O současné situaci Doubravského dvora vypovídá historka stará dva roky: „Na počátku pandemie byla oblast Uničovska a Litovelska úplně uzavřená, a vlastně šlo o jedny z nejhezčích dvou týdnů v mém životě. Všechno se zastavilo, nic jsme neprodávali, neuvěřitelný klid. Večer před uvolněním jsme s manželem šli lesem a říkali si, jak by se nám to takhle líbilo... Racionálně jsme ale věděli, že statek musíme a chceme táhnout dál.“

 

Až pod Jeseníky

Opět projíždím Litovlí, kde se před sto lety mluvilo spíš česky, vesnicí Střelice, kde byli rovnocenně promícháni statkáři hovořící německy a česky, a pak mě čeká Uničov, v němž už se mluvilo skoro jen německy – všechno ovšem Haná.

Uničov je nenápadně krásným a příjemným městem s opraveným centrem, kde snad každý jezdí na kole, protože tu jsou všude cyklostezky, a o kousek dál je ještě mnohem nenápadnější městys Úsov, kde když si sednu do trávy na starém židovském hřbitově a přes kostelní věž se dívám na zámek, který Lichtenštejnové přeplnili loveckými trofejemi mimo jiné z výprav do Afriky, přemýšlím, kdy se objeví zástup turistů: dnes ještě ne.

Jsem na severním okraji Hané, terén se pomalu zvedá.

Dál jsou Jeseníky, ale ještě před nimi mě čekají dvě překvapení – levandule a čokoláda.

Na čokoládovnu narazím ve vsi Troubelice, a když ochutnám, jen vydechnu, že jsem lepší najedl. Zdejší šéf František Bačík krčí rameny: „Táta pracoval v uničovských strojírnách, posílali ho do Ekvádoru, kde nakonec zůstal, a dokonce i já jsem tam jako kluk žil.“

Otec si našel známé, kteří vlastnili kakaovníkové plantáže, a tak navrhoval, jestli nezřídit na Hané čokoládovnu, ale sotva dospělému Františkovi se moc nechtělo: „Zhruba do roku 2010 jsem kolem sebe pozoroval lidi hladové po slevách v obchoďácích a zmasírované reklamou, ale pak se začalo něco měnit. Najednou se lidi začali znovu věnovat zahrádkaření nebo si pořizovali slepice – došlo jim, že domácí rajče nebo vajíčko chutná líp. V tu chvíli jsem si řekl, že snad ocení i poctivou čokoládu. Táta vybral na plantážích boby, poslal je lodí, my se je tu metodou pokus omyl učili správně žmoulat, a jestli vám opravdu tak chutná, snad jsme se to nakonec naučili...“

Překvapení druhé, levandule, se objeví po čtyřech kilometrech v Bezděkově – ospalé dědince, která ale v posledních letech prožívá rozmach díky netypické bylince.

Na zdejším Levandulovém statku žila od šestnáctého století rodina Lukáše Drlíka, který mě – neočekávaného hosta – levandulí ochotně provází. Má jí tu víc než tři hektary.

„Do roku 2015 jsem měl manažerské zaměstnání,“ říká, „ale práce kolem statku mě vždycky bavila, tak jsem nakonec sebral odvahu a spolu se svou ženou Verčou začal hospodařit tady.“

Původně se rozhodli obecně pro bylinky, kterých vysázeli více druhů, přišel ale srnec: „Sežral nám všechno kromě té levandule, do které jsme se mezitím stejně zamilovali, a tak jsme hospodaření postavili na ní.“

V červnu a červenci tím pádem Bezděkov vždycky úžasně zfialoví. Statkáři suší květ a destilují olej; v okolí postupně otevřeli tři podniky, které se zaměřují na levandulovou gastronomii, menší občerstvení mají i tady přímo v polích – s výhledem na pasoucí se ovce.

Najednou se tu scházejí sousedé u (levandulového) piva a (levandulové) klobásy, zdaleka přijíždějí karavany, do vsi se stěhují noví lidé.

 

Snad vše v pořádku

Levandule pokvete až v červnu, ale od jara až do podzimu bývá nonstop rozkvetlé Arboretum Makču Pikču v nedaleké Pasece, kde se ještě před patnácti lety rozkládala ohromná skládka v lomu – teď se tu daří dokonce i fíkům, citronům nebo kaktusům.

Makču Pikču je nádherné místo, ale ještě hezčí pro mě bude úplně poslední zastávka v Chvalkovicích na Hané, kde nejspíš nic zajímavého není, vůkol úplný klid, ale v domově pro seniory tam žije moje devadesátiletá prostějovská babička – dlouho jsme se neviděli.

Zaklepu na její pokoj, nic se neozývá. Vstoupím dovnitř a ona, drobounká, leží v posteli s otevřenou pusou. Leknu se, že nedýchá: „Babi. Babi!“

Nejdřív se probudí kocour, který jí leží u nohou, a potom hned i ona – za moment se zorientuje: „Tomášku.“

Automaticky sáhne do šuplíku a vytáhne tři malé snídaňové marmelády, ať je vezmu domů dětem.

Tak dobře, babi, jak se máš?

A nemůže to prý být lepší...

Odjíždím s pocitem, že na Hané je v tuto chvíli všechno v pořádku.