Slunce, stín a tak dál…

Kultura

Pětapadesátiletý muž je na luxusní dovolené s přítelkyní, která je o dvacet let mladší – tak začíná další povídka, která vychází v prázdninovém Reportéru.

Audio
verze

SLUNCE

David se zdvihl na loktech a zadíval se na moře. Široký, do nekonečna ubíhající modrý pruh za pískem pláže. Blesková závrať mu zamotala myšlenky. A vzduch, který nadechl, měl příchuť a vůni věčnosti. Nebo alespoň něčeho, co věčnost připomíná. Trvalo to jen zlomek vteřiny. Odvrátil zrak oslněný třpytem nad mořskou hladinou a zadíval se na kapičky na jejích opálených lýtkách, písek na chodidlech. Ležela na lehátku pod slunečníkem, plavky ještě mokré. Na nízkém stolečku mezi oběma lehátky měli sklenice s pomerančovou šťávou. Na tlusté knize, rozevřené hřbetem nahoru, ležely jeho brýle, vedle její mobilní telefon. Petra k němu otočila hlavu.

„Namažeš mi záda?“

Klekl si do písku, rozepnul jí na zádech horní díl plavek a vymáčkl z tuby krém.

Pod terasou luxusního hotelu byla lehátka se slunečníky rozmístěna na větší vzdálenost od sebe. Ne jedno na druhém, jako na veřejných plážích. Vtíral jí dlaněmi krém do pokožky, její záda sálala. Byla už celá hnědá, nejen na šíji. Tmavé vlasy vyčesané a spletené do uzlu.

Směrem od hotelu se blížil opálený mladík. Měl červené šortky a bílé tričko, bořil se do písku, ve výši ramen držel tác plný koblih. Rozhlédl se po pestrých střechách slunečníků.

„Muchacho!“ zavolal na něho David a zamával.

„Ty umíš španělsky?“ překvapeně se podívala Petra.

Mladý muž k nim docapkal hlubokým jemným pískem. Koblihy byly čerstvé a voněly a sypal se z nich moučkový cukr.

David se díval za odcházejícím mladíkem. Odhadl, že ho od toho mladého Španěla dělí tak třicet let. Takhle se začíná. Roznášíš koblihy na pláži, večer kávu v hotelovém salonku. Je ti pětadvacet, jsi zdravý, mladý a pohledný. Co na tom, že jsi chudý jak kostelní myš. Všechno máš před sebou. To je tvůj kapitál. David se znovu zadíval na moře. Na modré nekonečno v dálce před sebou. V pětadvaceti se ti to moře času před tebou zdá jako nekonečno.

Petra a David ukusovali z velkých koblih.

„Fajn, že je to zadarmo a nemusíme pořád hledat drobný,“ řekla s plnou pusou.

„Je to v ceně,“ namítl, „to je rozdíl.“

„Vždyť já vím.“

„Za všechno platíš, to už mě život naučil.“

„Jen jsem se špatně vyjádřila. Že jsem mladší, to ještě neznamená, že jsem hloupá, Davide.“

„Platíš úplně za všechno. Za slunce i za stín.“

Zmíněné slunce už stálo skoro kolmo nad jejich slunečníkem. Vedro začínalo být nesnesitelné. Odcházeli do klimatizovaného hotelu na siestu.

 

 

STÍN

Široké listy venkovních žaluzií propouštěly jen minimum světla. Leželi vedle sebe na posteli, na lehkých přikrývkách. Petra držela před očima mobilní telefon, její prst kmital po hladkém displeji, měla soustředěný pohled. V odpolední nehybnosti cítil, jak její tělo vyzařuje nastřádaný žár, jeho paže se dotýkala jejího ramene. V duchu si vedle sebe seřadil ta tři čísla. 25, 35, 55. Mladík s koblihami, Petra, on. Věk přece není jen o číslech, zahnal z mysli tu nesmyslnou matematiku. Podíval se na Petru. Někdy nechápal, jak může tolik času trávit hraním si s mobilním telefonem.

„Ty máš mobil taky pořád u sebe, i když máš dovolenou,“ řekla mu na to.

„Musím vědět, co se děje v mých firmách.“

To je zase můj kapitál, pomyslel si. Petra se ušklíbla a ani nezvedla oči od telefonu. Pořád něco fotografovala. Vyptávala se ho, která fotka se mu víc líbí, a pak je sdílela na sociálních sítích. Čti si radši knížku, říkal jí. Ona odpovídala, ať ji nevychovává, že na to měl své děti, dokud ještě nebyly dospělé.

Také Petře muselo někdy připadat, že David dělá nepochopitelné věci. Chápal, že ho nechápe, ale vysvětlit jí to neuměl, nebo spíše nechtěl, bylo by to pro něho únavné. V hotelu měli all inclusive, a on přesto chodíval po ránu mimo hotelový areál na malé tržiště.

„Všechno tady máme,“ divila se Petra, „čerstvé ovoce, zeleninu, na co si vzpomeneš.“

Nedokázal by jí vysvětlit, proč ráno, když ona rozespale mžourá a chce ještě spát, on už dávno bdí a tiše mizí za dveřmi. A než se sejdou na hotelové terase při snídani, přináší v košíku tu hroznové víno, tu několik broskví. Čtvrtku melounu.

„Máme tady plnou penzi, Davide. Nemusíš chodit na trh.“

Ten opálený, prošedivělý venkovan, který přijíždí denně na trh s ovocem a zeleninou, je zhruba v jeho věku. Už Davida vítá jako stálého zákazníka, usmějí se na sebe. Jmenuje se Javier. Všechno uveze na kárce, kterou má připevněnou za sedadlo jízdního kola. To je zase jeho kapitál. Na skládací stolek vyrovná broskve, pár hrušek a hroznové víno, meloun zakutálí pod stolek. Olivy ve velkých sklenicích, několik velkých paprik a bednička s rajčaty.

„Tohle je alternativa mýho života.“

„Co říkáš?“ zeptala se roztržitě Petra a dál se v přítmí pokoje věnovala mobilnímu telefonu.

David si neuvědomil, že svou myšlenku vyslovil nahlas.

„Takhle jednoduše bych býval mohl žít, kdybych se narodil tady.“

„O čem to mluvíš, Davide?“

„O Javierovi.“

Je ten venkovský muž, usměvavý a osmahnutý katalánským sluncem, šťastný? Davidovi připadalo, že ano. Přivolal si vzpomínku. Před pár dny Javiera zahlédli před soumrakem, když si s Petrou vyrazili na procházku před večeří. Jel na tom samém kole, za kterým tahal káru se svým artiklem na trh. Tentokrát měl za sedadlem upevněnou židli. Plastovou židli, vypadalo to legračně, muž na kole se židlí. David se zastavil, Petra si myslela, že se zase zadíval na moře. David ale sledoval Javiera, jak přijel ke skalisku na konci pláže. Opřel kolo o skálu, vyprostil židli a postavil ji do písku. Sedl si na ni a v rukou držel krátký rybářský prut. Na sobě měl stejnou lněnou košili jako ráno na trhu. Na hlavě pořád ten starý, děravý slamák.

Siesta v potemnělém hotelovém pokoji, lehounký šramot z terasy, jinak ticho.

„Davide! Kdo je Javier?“

„Jeden chlápek, u kterýho nakupuju na trhu,“ řekl David. Klimatizace tichounce bzučela, vůně krému na opalování, malátnost po dobrém obědě.

„Máme all inclusive, Davide,“ připomněla mu.

Dnes ráno se zase dali s Javierem na trhu do řeči. Pár slov anglicky a německy a pak posuňky.

„Bacardi cola?“ zeptal se Davida s úsměvem.

„Bacardi cola!“ řekl znovu Javier, kývl hlavou a ukázal při tom na sebe.

Pak na Davida a zopakoval.

„Bacardi cola.“

David mu rozuměl. Javier ho zval večer do vesnické hospůdky na drink.

„Na týhle fotce vypadáme oba skvěle, co říkáš?“ nastavila mu Petra před oči mobil. Barevný displej svítil do pološera hotelového pokoje. Za staženými žaluziemi na terase, v odpoledním žáru a bezvětří, se nepohnul ani jeden lístek bohatě kvetoucích bugenvilií.

 

 

SLUNCE

Petra se posadila, skla slunečních brýlí skrývala její nechápavý pohled.

„Proč chceš jít pro zmrzlinu tři kilometry? V tomhle horku?“

„Chutnala mi tam.“

Petra si zase lehla na osušku. V plném slunci bylo její tělo bronzově lesklé a strnulé jako socha, jen rty se téměř neznatelně pohybovaly. Její hlas zněl vleže na zádech neobvykle hluboce.

„Skoč si do hotelu. Mají tady lepší zmrzlinu a můžeš ji mít, kdy chceš a kolik chceš.“

David zaklapl knihu a rozmrzele se obrátil na lehátku na druhý bok. Bylo už pozdní odpoledne, ale vzduch se chvěl a po písku se bosou nohou ještě nedalo přejít, jak byl rozžhavený. Zavřel oči a vybavil si ten kemp dole pod silnicí. Stranou hotelů a restaurací a hlavní nákupní třídy. Zastavili tam autem, když se vraceli z výletu do vnitrozemí. Stánek u silnice, zmrzlina a chlazené nápoje. Postáli u vysokého stolku, lízali zmrzlinu a David pozoroval cvrkot v kempu. K moři už odtud nebylo daleko. Čtyřčlenná rodina, dvě malé děti. A modrý stan. Ten hned přitáhl Davidovu pozornost. Vypadal úplně stejně jako kdysi ten jeho, jejich. To bylo skoro třicet let. Jeho nynější partnerka Petra tehdy byla malá holčička. David se na ni podíval. Chtěla už jít, zmrzlinu snědla, zatímco David nemohl odtrhnout oči. Obyčejný kemp. Modrý stan. Rodiče byli mladí, tak kolem pětadvaceti. Jako tehdy on s bývalou ženou.

„Půjdu ještě do vody,“ řekla Petra. „Jdeš taky?“

David, vytržený ze zadumání, měl nevrlý výraz. Jako by s ním někdo zatřepal a probudil ho ze snu.

„Budu si číst.“

David sáhl znovu po knize a díval se za Petrou, jak kráčí po písku a vchází do mořských vln. Nasadil si brýle na čtení, ale po chvilce se přistihl, že už čte jeden odstavec potřetí, a raději knihu zase zavřel.

Modrý stan. Byla to tehdy jejich první dovolená s dětmi u moře, Jugoslávie, léto 1990. Malé auto československé výroby, jehož motor se tehdy na dlouhé cestě na jih neustále přehříval, takže museli zastavovat, dolévat vodu do chladiče a kontrolovat zasekávající se termostat. David už znal ten hmat a to místo, kde rukou stisknout gumovou hadici pod kapotou. Strávili dva týdny v kempu. Obyčejný stan, ve kterém leželi s dětmi v horkých nocích namačkaní tělo na tělo. Modrý stan obklíčený velkými stany a chatkami, ve kterých kempovali převážně němečtí turisté. S velkými auty nebo s kempingovými vozy, s židličkami, stolky a přenosnými televizory za nízkými plůtky kolem svých dovolenkových rezidencí. Ten poslední den dopoledne, když se David s manželkou a s dětmi balili k odjezdu, uspořádali nechtěně představení pro sousedy ze západní Evropy. Když David otevřel kufr a všechny dveře jejich auta, všiml si, jak ho němečtí turisté se zájmem a s nedůvěrou sledují. Zjevně nevěřili, že stan a všechny ty ostatní věci složené na hromadě lze nacpat do tak malého vozu. Posadili se na židličky před své velkorysé stany a karavany, na stolky si postavili lahve s pivem a s limonádami a muži i ženy sledovali Davida, jak začíná nakládat věci do auta. Sbalený stan, čtyři spací pytle, nafukovací matrace. Tašky s oblečením, barel s pitnou vodou a koš plný konzerv na cestu, slunečník, badmintonovou soupravu, osušky… David měl tohle balení promyšlené a nacvičené už z předešlých rodinných dovolených v tuzemsku. Když skončil s nakládáním, byl úplně zpocený, ale úspěšný. Narval do auta všechno včetně velkého plyšového medvěda, bez kterého tehdy malá dcerka odmítla odjet, a včetně velké oranžové plastové tatry, hračky sklápěcího náklaďáku, kterou si zase vyvzdoroval jejich čtyřletý syn. Když David pozavíral dveře auta a zaklapl víko kufru, osazenstvo kempu usazené u kempingových stolků jako na povel vstalo a bouřlivě zatleskalo Davidovi a jeho neuvěřitelnému výkonu.

Pocítil spršku drobných vodních kapek na svém rozehřátém těle. Petra stála nad ním a usmívala se, podařilo se jí v hrsti donést aspoň trošičku mořské vody.

„Vstávej, lenochu, a jdi si taky zaplavat,“ řekla rozverně. „Pak s tebou možná půjdu na tu zmrzlinu, když ti tak chutnala.“ Petra si vytáhla lehátko ze stínu slunečníku a plácla sebou na břicho.

 

STÍN

Petra vyšla z koupelny oblečená do bílých letních šatů. Vynikaly tak její opálené paže a nohy. Byla namalovaná a učesaná. Pohlédla na Davida, nataženého na posteli v tričku a v šortkách.

„No tak, co je to s tebou?“

„Nic, co by bylo?“

„Běž do koupelny. Na osmou máme tu rezervaci.“

David se zatvářil rozmrzele. Dal si ruce za hlavu a zíral na strop hotelového pokoje. Petra otevřela šatní skříň.

„Vezmi si tu černou košili. Na večer se hodí. A ke světlému letnímu obleku to vypadá docela slavnostně.“

„Nikam se mi nechce,“ zabručel.

Petra se otočila od skříně, ramínko s letním pánským oblekem držela v ruce.

„Davide! Slíbils mi to. Je to vyhlášená restaurace.“

David se nehýbal. Petra pověsila oblek zpátky, zavřela skříň a opřela se zády o její dveře. Hleděla na Davida s roztrpčeným výrazem, zkoumala jeho trucovitý pohled upřený nahoru.

„Tak co se děje. Od rána s tebou není řeč. Nemáš svůj den?“

„K čemu je nóbl restaurace?“

„No tak, nezdržuj. Autem je to půl hodiny a podívej se, kolik už je hodin.“

„Není to lepší v levným vesnickým baru? Vím o jednom.“

„Co tam?“

„Dáme si tam bacardi s kolou.“

„Davide, jedeme na večeři. A tahle restaurace má michelinskou hvězdu.“

„Nepotřebuju ke štěstí michelinskou hvězdu. Ty jo?“

„Slíbils mi to.“

David se posadil na posteli a bezmocně si povzdechl.

„Víš co, Petro? Vykašleme se na drahou restauraci. Na tenhle pětihvězdičkovej hotel.“

„A kam jako půjdem?“

„Do kempu, jako spousta ostatních.“

Petra se na Davida pobaveně podívala. Zkoumala v jeho očích a výrazu, jestli to myslí vážně.

„Budeme spát ve stanu, to je romantický přece! A ty máš ráda romantiku! Přespíme na pláži, v noci nás budou budit toulaví psi a policajti. Budeme jíst prošlý konzervy a tvrdej chleba, pít levný víno z večerky. Budeme chodit na tu skvělou zmrzlinu ke kiosku u silnice. Zahodíme mobilní telefony a kreditní karty, a až nám dojde hotovost, hodíme bágly na záda a domů pojedeme stopem…“

 

SLUNCE

Nad obzorem se slunce už skoro dotýkalo moře, viselo nad šedomodrým horizontem. Pár turistů na terase hotelu čekalo na západ slunce, ale Petra s Davidem se nezastavili na vyhlídce u zábradlí, zamířili ke garážovým stáním pod vysokými piniemi. David měl na sobě světlý letní oblek a černou košili, čerstvě oholen a ve vlasech brilantinu. Nasedli do velkého tmavého SUV a odjížděli k bráně. Než se zvedla závora přísně střeženého hotelového areálu a než mohli odbočit na asfaltovou silnici, David se za volantem na okamžik zahleděl přes čelní sklo do dáli, tam, kde tušil moře. To třpytivé nekonečno před sebou.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama