Léto 1420, v Praze je nezvyklé horko

Report

Ta procházka měří šest kilometrů a zvládneme ji za dvě hodiny. Začneme u Hradu na levém břehu vltavském, který obsadili katoličtí křižáci, a skončíme na vrchu Vítkově, kde je překvapivě porazí Jan Žižka s několika desítkami husitů. Vrátili jsme se přesně o šest set let zpátky, je červenec roku 1420, v Praze to vře. Tak pojďme.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Bude čestné na rovinu říci, že nemít mezi známými dva skvělé historiky, tento článek o pražském červenci roku 1420 nikdy nevznikne, protože já jsem zcela mimo, nepopsaný list, nanejvýš dychtivý posluchač.

Projeví se to hned na místě srazu s mým prvním historikem, Pavlem Soukupem: „Sejdeme se u tehdejšího vstupu do svatovítské katedrály na Hradě,“ řekl mi, a i když zpětně vím, že jsem si měl všimnout slova „tehdejší“, čekám tam kde vždycky, čili pod dvěma vysokými věžemi, kudy obvykle chodívají dovnitř turisté: Nádherný portál!

Kochám se, ale historik Soukup pořád nikde, začínám být nesvůj.

Když přece jen přijde, ocením, že se mi nesměje: „Prosím vás,“ říká, „tohle západní průčelí katedrály je přece dostavené ve dvacátém století.“

Aha, vlastně.

Soukup mě uklidňuje: „Na druhou stranu je to kvalitní novogotika, která člověka může oklamat, ale my půjdeme za roh, jo?“

Zatočíme tedy k původnímu vstupu, který je pod věží třetí a nejvyšší a jemuž se říká Zlatá brána.

Proč jsme tady?

„Z hlediska naší procházky to je start ideální,“ povídá Soukup, „i když z hlediska časové posloupnosti nelogický, protože právě na tomhle místě bouřlivé pražské události července roku 1420 končí...“

Fascinovaně sleduju obří mozaiku nad vstupem do chrámu, která zobrazuje poslední soud, takže například dost andělů i čertů, a rozhodně Soukupovi nepřiznám, že ač jsem tudy šel stokrát, nikdy jsem se před ní zatím nezastavil: to zůstane tajemstvím.

„Právě tudy prošel osmadvacátého července do katedrály Zikmund, aby se nechal korunovat českým králem, což byla poněkud paradoxní sláva, protože znamenala tečku za nezdařeným vojenským podnikem. Za první křížovou výpravou proti husitům, kterou taky Zikmund o dva dny později rozpustil a sám se stáhl do Kutné Hory, jež byla – na rozdíl od Prahy – katolickou baštou...“

Kdykoli poslouchám vyprávění o středověkých válkách, bezděky si je představuju jako současné bitky fotbalových chuligánů.

Jednu (vesměs českou) úderku vede na protějším břehu Žižka, ten má k obraně Prahy necelých deset tisíc bojovníků.

Tady Zikmund vede chlapů třikrát tolik, a skoro z celé Evropy – od dnešního Nizozemska po Balkán.

Musí být nesmírně zklamaný, naštvaný. Do Prahy se těšil, měl město rád, považoval ho za právoplatné dědictví po tátovi Karlu IV., i tuhle katedrálu měl rád, i mozaiku, všechno bylo dílem jeho úžasného otce, ale smůla.

Ještě před měsícem se v čele své k boji připravené křižácké výpravy díval na pražské souměstí dojatě. Před dvěma týdny už ovšem šokovaně sledoval, jak jeho jezdci doslova padají z Vítkova – a teď tady má sice obřad právoplatný, vedený pražským arcibiskupem, na pomazanou hlavu dostane českou korunu, ale v okolí katedrály jaksi chybějí lidé, kteří by provolávali slávu; je to naopak. Až tam dole občané Starého a Nového Města zjistí, že během korunovace pasoval nové rytíře z řad svých bojovníků, umřou smíchy, protože dělat rytíře z poražených favoritů, to si nic jiného než výsměch nezaslouží...

Pořád ještě pozoruju tu mozaiku posledního soudu, Krista, kterak soudí živé i mrtvé, spravedlivé mířící do nebe, zmetky jdoucí do pekla, a říkám si, jak je dnes těžké pochopit, oč se tehdy ti chlapi tak strašně hádali.

Mimo jiné šlo i o to, co vidím na mozaice: chápu-li správně, tak husité věřili právě tomu, že onoho roku 1420 sestoupí Ježíš na zemi a nastolí tisíciletou říši, což Zikmundovým katolíkům připadalo dosti ulítlé.

„Oni samozřejmě taky věřili,“ vysvětluje Pavel Soukup, „že ta chvíle jednou přijde, ale odsuzovali, že se ji někdo snaží předpovídat přesně, když přece podle Bible nevíme dne, nevíme hodiny...“

Dnes nám to připadá jako detail, ale roku 1420 stál i termín posledního soudu za svatou válku.

 

Necháme je vyhladovět

Za čtvrt hodiny se vycházkovým tempem dostaneme na Letnou, ideálně někam k bývalému Stalinovu pomníku, prostě na místo, odkud je výhled z výšky na Prahu.

Roku 1420 bylo souměstí pod námi mnohem menší a nižší; úžasně z něj vyčnívaly věže desítek kostelů.

Právě odtud z Letné sledoval Zikmund v neděli 14. července po nešporách (čili vpodvečer) vojenskou operaci na Vítkově, o níž myslel, že je úžasně promyšlená, zabere chvilinku a bude klid. Chvilinku zabrala, klid mu ale nepřinesla...

Tady na Letné a v jejím blízkém okolí měly onoho léta ležení desetitisíce křižáků. Část z nich bojovala za žold, ale pochopitelně nechyběla ani spousta takových, jimž šlo o odpustek, díky němuž se snad vyhnou očistci a po smrti půjdou do nebe – toť středověk.

Kdo by si chtěl procházku trochu prodloužit, může se zajít mrknout ke zdi kolem dnešní Stromovky (tehdejší Obory), před níž tábořili míšeňští bojovníci, kteří selžou v rozhodující chvíli, ale my zůstáváme nad řekou a Pavel Soukup se rozmachuje rukama – zhruba dva a půl kilometru směrem doprava vidíme na druhém břehu Vyšehrad a dva kilometry směrem doleva vrch Vítkov.

„Tady se dá dobře vysvětlit tehdejší Zikmundova strategická úvaha,“ říká Soukup: „On byl pragmatik a nechtěl Prahu zničit riskantní přímou ztečí, přál si spíš to, aby kapitulovala.“

Opravdu se dá předpokládat, že měl ke své Praze citové pouto a nerad by ji viděl v troskách – vždyť právě touto dobou byla vypálena Malá Strana pod Hradem, to stačilo...

Zikmund se rozhodl, že souměstí pod sebou raději potrápí hladem. Až se husité zlomí, popraví pár jejich vůdců, načež nasadí vlídnější tvář a začne Pražanům vládnout: „Do toho,“ vysvětluje Soukup, „aby Prahu odstřihl od zásobování, mu scházela jedna drobnost, totiž právě ovládnutí vrchu Vítkova.“

Vysvětleme si to přesněji:

Levý břeh Vltavy byl celý Zikmundův, čili katolický: jeho lidé ovládali Hrad, z Malé Strany vyprchal život, za ní už se táhly lesy.

Na břehu pravém patřil Zikmundovi Vyšehrad, o pár kilometrů dál například Nový hrádek v Kunraticích (k jehož pozůstatkům se dnes běhává Velká kunratická), a proto si byl jist, že z jihu nebo z jihovýchodu Praha žádné zásoby nedostane. Dostat je mohla jen dvěma cestami, a to z východu nebo severovýchodu – přes dnešní Žižkov nebo Karlín, ještě přesněji plus minus Koněvovou nebo Sokolovskou ulicí, kdyby se tak tehdy jmenovaly.

Kdo Prahu zná, ten už chápe. Obě tyto trasy vedou přímo pod Vítkovem; jedna z jihu, druhá ze severu.

A přesně o to v červenci roku 1420 šlo. Obsadit i poslední důležitý kopec a nedovolit nepřátelům, aby se pod ním s čímkoli promenádovali.

 

 

Další kacíř na hranici

Že k bitvě o Prahu dojde, to se vědělo více než čtvrt roku, křižácká výprava byla vyhlášena 17. března ve Vratislavi.

Začátkem července už lelkovali křižáci v okolí Hradu a na Letné, kde teď pořád ještě stojíme i my, ale povel k útoku se stále neozýval. 

Tehdy bylo doopravdy výjimečné horko, a proto není divu, že ještě před bitvou na Vítkově docházelo k mnoha provokacím a menším soubojům – vždyť říkám, že mi to připomíná fotbalové chuligány.

Občas někdo přeplul na loďce nebo přebrodil na druhý břeh, kde buď krátce zaškodil a zdrhl, nebo se nechal chytit a měl smůlu.

Nepochybujme o tom, že husité ze Starého Města pokřikovali přes řeku nadávky na adresu papeže Martina V., o kterém jim radikální kazatelé typu Jana Želivského pravidelně vyprávěli, že je Antikrist, a katolíci z Letné odpovídali mimo jiné nesmírně urážlivým „Ha, ha, Hus, Hus, Ketzer, Ketzer“, čímž dávali najevo, kým byl podle nich Jan Hus – kacířem.

Husité pro změnu za kacíře považovali katolíky – a trestem za kacířství byla tehdy smrt na hranici, takže když se podařilo zadržet protivníka, skončil v plamenech, na tom nebylo nic extra zvláštního. Šlo o to, ať vatru dobře vidí pokud možno všichni soupeři, a ať se zlobí, ať puknou vzteky, takže katolíci upalovali husity právě na Letné a husité pálili katolíky hned naproti přes řeku – na místě, kde dnes stojí Štefánikův most a jemuž se říkalo Na prelátě.

Tehdy býval v Praze most jen jediný, Karlův.

Přes něj raději nikdo nechodil, brány mosteckých věží zůstávaly zavřené.

Všem bylo jasné, že skutečná bitva začne ve chvíli, až křižáci na koních Vltavu přebrodí.

 

Co by řekl Hus?

Právě přes Štefánikův most se s historikem Pavlem Soukupem vydáváme na Staroměstské náměstí, což byla další čtvrthodina chůze, už jsme tu...

Radniční věž vypadala roku 1420 velmi podobně jako dnes – jakožto nedávná novinka na ní udivovaly chodce velké hodiny; orloj. „Radnice byla zásadním místem zcela nepochybně,“ říká Soukup, „konaly se v ní všechny významné husitské schůze. Sice tady sídlila samospráva staroměstská, ale Staré Město bývalo tradičně významnější než to Nové, takže právě zde diskutovali zástupci obou měst o tom, jak čelit křižáckému obléhání. Tady například rozhodli, že budou z Prahy vypovězeni nespolehliví občané, tedy katolíci, kteří nejsou ,pevně u kalicha‘, a tak se stalo, že v červenci už na pravém břehu Vltavy nejspíš žádní katolíci nebydleli...“

Spor mezi katolíky a reformátory církve je na Staroměstském náměstí zhmotněn několikrát: nejenže tu proti sobě zase už stojí pomník Jana Husa a Mariánský sloup. Podobné spojení vidíme i na průčelí Týnského chrámu, který byl během patnáctého století jedním z husitských center: je tu pozlacený kalich a nad ním Panna Marie.

Při pohledu na Husův pomník se ptám, co by asi tak mistr Jan říkal na události z roku 1420, kterých se o pět let nedožil, a historik Soukup se nad tím ochotně zamyslí.

„Víte co?“ navrhne, „tak teď vyrazme k Betlémské kapli, to je jen pět minut.“

Proč mě nasměroval právě sem?

„Protože tady kázal po Husovi jeho názorový souputník Jakoubek ze Stříbra, otec spousty radikálních inovací, průkopník přijímání podobojí. Jakoubek i roku 1420 hlásal návrat k původnímu křesťanství, ale radikální husité naplňovali jeho slova až moc doslova. Kazatelé jako Hus anebo Jakoubek samozřejmě počítali se závěrečným bojem proti stoupencům Antikrista, ale měli na mysli především boj duchovní, šlo o to porazit pokušení, hřích a ďábla ve svém nitru. Zatímco radikálové za sebou nechávali spoustu mrtvých, z čehož by byl i Hus, řekl bych, přinejmenším rozpačitý...“

Stojíme tedy před Betlémskou kaplí, což je opět v podstatě novostavba z padesátých let minulého století, ale velmi podobná původní kapli, která tu stála v létě 1420.

Šestého července toho roku si v ní Pražané hlasitě, vroucně a ostentativně připomněli své upálené mučedníky Jana Husa s Jeronýmem Pražským, což na druhém břehu neuniklo křižákům, kteří to vnímali jako další blouznění: „Představte si,“ hrozili se povětšinou německy, „že tam dole uctívají kacíře, jako by to snad byli svatí!“

 

Od Jakuba ruce pryč

A nyní je čas vyrazit směrem na východ, k někdejšímu Špitálskému poli, a potom konečně na Vítkov.

Vzpomínat bychom cestou mohli u každého kostela, ale zastavme se alespoň u dvou – už proto, jak jsou nádherné, obrovské, a přitom ukryté v okolní zástavbě, takže ačkoli o nich každý v Praze ví, málokdo zvedne oči, aby si je pořádně prohlédl.

Prvním budiž kostel Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí (pro pivaře – ten vedle hospody U Pinkasů), který byl před šesti sty lety náboženským centrem radikálů, protože právě tady kázal charismatický Jan Želivský. Necelý rok před Vítkovem takříkajíc zavelel k husitským válkám tím, že se svými příznivci vyrazil směrem k dnešnímu Karlovu náměstí, přičemž nejprve dav vymlátil kostel svatého Štěpána, a potom vyházel konšely z Novoměstské radnice, kteréžto akci dnes říkáme první pražská defenestrace...

„Jenomže husité tehdy nebyli jen radikální,“ vypráví Pavel Soukup cestou k dalšímu významnému kostelu, tentokrát Svatojakubskému, „ale taky umírnění.“

V pražském souměstí žilo roku 1420 zhruba čtyřicet tisíc obyvatel, z toho dejme tomu pět tisíc bojeschopných mužů, a ty přišlo podpořit dalších pět tisíc souvěrců z venkova – z Tábora, ale třeba taky ze Žatce nebo Loun – a venkované byli obecně radikálnější: to hlavně oni dělali v Praze brajgl, oni káceli kříže, oni rabovali a vypalovali kláštery, tu „peleš lotrovskou“, protože Kristus v Bibli přece o žádných řeholnících nemluví, a tak dále.

Většina Pražanů s podobným řáděním nesouhlasila, nad venkovany kroutila hlavami, ale na druhou stranu je nutně potřebovala jako spojence, a možná i proto teď stojíme před kostelem svatého Jakuba.

„Tady se totiž stala historka, která o tom napětí mezi husity dobře vypovídá,“ vysvětluje Soukup.“

Roku 1420 byl kostel součástí minoritského kláštera, a tak se venkovští radikálové chystali k jeho plenění a rabování, tentokrát ale narazili. „Bylo to z toho důvodu,“ říká Soukup, „že v okolních ulicích tradičně žili řezníci, měli tu masné krámy, dodnes je nedaleko Masná ulice. Tihle řezníci měli u Jakuba pohřbené předky, a tak se radikálům postavili: Jakuba necháte na pokoji!“

Byli to řezníci, měli sekyrky, uměli to s nimi – a radikální husité se stáhli.

Zikmund o tomhle napětí věděl, což bylo jedním z důvodů, proč po Vítkově a lehce nedůstojné korunovaci křížovou výpravu rozpustil, ačkoli si spousta hlavně německých křižáků přála zaútočit na město ještě jednou a přímo.

Zikmund souhlasil spíše se svými věrnými českými a moravskými katolíky, kteří uklidňovali situaci slovy, že ho Praha nakonec určitě přijme po dobrém a dohoda bude možná, jenom co trochu poleví vliv radikálů, což se zcela jistě stane. (A stalo, i když až za šestnáct dalších let – teprve po bitvě u Lipan a potvrzení basilejských kompaktát.)

 

Fanatismus vítězí

Pak jdeme směrem k redakci Reportéra v Truhlářské ulici, míjíme dnešní Obecní dům, na jehož místě stával královský palác, v němž do své smrti roku 1419 občas úřadoval Václav IV. (Zikmundův bratr, trpící nechutí k Hradčanům), ulicí Na Poříčí kráčíme směrem ke stanici metra Florenc, a zastavíme nějakých sto metrů před ní: na místě, kde za mého dětství v osmdesátých letech bývalo nádraží Těšnov.

V patnáctém století tady končila Praha takzvanou Poříčskou branou, za kterou už nebylo nic kromě obchodní cesty směrem na Starou Boleslav, protože dnešní Karlín ještě zdaleka nestál. Byla to zemědělská oblast na pravém břehu vltavském, jíž se říkalo Špitálské pole a která se jižním směrem prudce zvedala: ano, kousek za stanicí Florenc už začíná stoupání na Vítkov, takže zhruba za čtvrt hodiny budeme v cíli, pod jezdeckou sochou Jana Žižky, na místě slavné bitvy z onoho čtrnáctého července.

Tady potkáváme dalšího mladého historika, Jana Biedermana, odborníka na středověké válečnictví, a ten mi rovnou říká, že šlo sice o bitvu důležitou, to jistě, zajímavou, ale nikterak velikou – spíše než válka to byla krátká šarvátka.

Díváme se z kopce na místa, která jsme si dnes prošli. „Jak jste byli před chvílí na Špitálském poli,“ ukazuje Biederman k Florenci, „tak tam se děly velmi důležité věci.“

Pomalu se dostáváme k popisu bitvy, kterou měl Zikmund promyšlenou výborně, jenomže narazil na starého válečnického profesionála Žižku, a ten jeho taktiku přečetl.

Právě na Špitálské pole poslal Zikmund část svých vojáků už o den dříve, v sobotu třináctého, aby se pokusili zaútočit na hradby, ale na druhou stranu to s tím útokem zbytečně nepřeháněli – šlo spíš o takový průzkum bojem, který měl Pražany vystresovat a prověřit jejich reakce.

Jan Žižka ovšem vytušil, že katolíci nepotřebují vtrhnout do města, pokud obsadí Vítkov, a tím pádem i všechny zbylé přístupové cesty ku Praze, a tak už měsíc budoval na kopci (který byl tou dobou po celé jižní straně porostlý vinohradem) jednoduché opevnění: dřevěný srub, před ním kamennou zídku, a před zídkou tři nijak zvlášť hluboké příkopy.

Historik Biederman se dostává k podvečeru 14. července 1420 a nejdřív ukazuje směrem k dnešnímu Libeňskému mostu: „Tam tehdy křižáci přebrodili Vltavu a jejich hlavní část se vydala přes současný Karlín opět k Poříčské bráně, kde na Špitálském poli stejně jako o den dříve spíše předstírali útok hrubou silou na hradby, aby Pražané napjatě sledovali právě tento prostor.“

Vtip byl v tom, že zlomek křižáků, pár stovek hlavně míšeňských jezdců, vyrazil zcela nepozorován jiným směrem k dnešnímu Krejcárku a ke křižovatce známé jako Ohrada. Byl to plán, který opět pochopí každý Pražan, protože kopce zůstávají neměnné: Zatímco z Karlína se na Vítkov skoro nedá vyšplhat, jaký to je hnusný, skalnatý krpál, a i z centra města je to celkem fuška, zezadu od Ohrady se sem dostanete vlastně po rovince – a přesně tohle křižáci na koních potřebovali.

Najednou byli na hřebeni, odkud chtěli rychlým útokem smést nebohou posádku srubu, což byl Žižka s přibližně třiceti dalšími husity.

Dnes stojí na hřebeni vojevůdcova socha a za ní velký funkcionalistický památník, kvůli němuž je terén zarovnán, ale v patnáctém století byla rovinka jen velmi úzká. Právě někde tady, na místě památníku, bychom našli ony tři příkopy, za nimi směrem ku Praze zídku, za ní srub. Historik Biederman vypráví: „Přes první dva příkopy se útočníci na koních dostali, ty je jenom zpomalily. Zpomaloval je i fakt, jak je terén úzký, ocitli se vlastně v trychtýři. U příkopu posledního, třetího, nastala finální řež, při níž byl prý Žižka v jednu chvíli téměř zajat nebo dokonce zabit, ale pak zase vysvobozen svými lidmi, kteří bojovali naprosto fanaticky, což je zachránilo...“

Pravděpodobně ještě před bitvou vyslal Žižka do Prahy poslíčka se žádostí o posily. Těžko říct, za jak dlouho doběhl k dnešnímu Hlavnímu vlakovému nádraží – za dvacet minut?

Právě někde mezi hlavním nádražím a Senovážným náměstím stála další brána, zvaná Horská, a z té vyrazila na pomoc Vítkovu zhruba stovka pěších bojovníků, v jejímž čele šel mimochodem kněz nesoucí svátost oltářní.

Pochodovali dnešní Husitskou, potom možná ještě kousek Koněvovou ulicí, zatočili doleva a vyškrábali se na vrchol pěšinami uprostřed vinic. Ze strany zaútočili na křižáky, kteří začali zmatkovat, tlačit se, padat z koňů, a co hůř – padali i po skalkách směrem do dnešního Karlína.

Byl konec.

Husité pálili svlečené mrtvoly nepřátel v příkopech, přeživší křižáci spěchali zpátky na Letnou – někteří tak zbrkle, že minuli vhodný vltavský brod a utopili se.

Zikmund ještě chvíli doufal, že se něco stane, o deset dnů později došlo k teologickému setkání znepřátelených stran, ty ale kompromis nenašly: sebevědomí husité trvali na tom, že ke spáse je třeba pít víno z kalicha, což Zikmund při nejlepší vůli nemohl akceptovat, protože to by se rázem stal kacíř i z něj. 

Proto se – jak víme od začátku procházky – nechal jenom korunovat, rozpustil křížovou výpravu a zmizel.

Ještě se Jana Biedermana zeptám, proč je právě bitva na Vítkově dodnes takovým pojmem, a on přemýšlí: „Bude to hlavně tím, řekl bych, že je tak spojená s Prahou, uskutečnila se přímo nad ní, navíc skončila vítězně, a takových bitev tohle město historicky moc nezažilo. Samozřejmě jde i o to, že hrstka statečných porazila přesilu, což je důležitá symbolika David versus Goliáš, křížová výprava skončila neúspěchem, ale vojensky byly i mnohem zajímavější husitské bitvy. Jestli chcete, můžeme si o nich popovídat...“

A tak teď jdeme dolů na pivo. Tím svahem, který byl porostlý vinicemi.

Takže na Žižkov.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement