Frankiee Ostřič

Lidé

Točil s herečkou Nicole Kidmanovou, projel kus Afriky s libyjským diktátorem Muammarem Kaddáfím, režisér Oliver Stone se s ním chtěl vyfotit. František Novák, povoláním ostřič, ostří světovou filmovou ligu, přesto chce zůstat neviditelný a nenápadný, obyčejný jako jeho české jméno. Tím ho ale nazývá jen málokdo. Říkají mu Frankiee.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Když v roce 2016 přijel do Česka švédský kameraman Linus Sandgren, čerstvý držitel Oscara za film La La Land, místo pózování fotografům zmizel na chalupu na Vysočinu a dva dny si tu se svým kamarádem Frankieem pekl buřty. Potkali se kdysi při natáčení reklam v Česku, Sandgren byl tehdy ještě mladý kluk a na Frankieem obdivoval, že už v té době pracoval na filmu se Seanem Connerym. A padli si do oka.

Nemusíte s Františkem Novákem alias Frankieem rovnou opékat špekáčky, stačí si s ním dát jedno pivo, abyste pochopili, že tenhle zábavný člověk asi nebude mít o přátele nouzi.

On sám velkou filmovou cenu nejspíš nikdy nedostane. Prostě proto, že lidé jeho profese ji nedostávají. Největší satisfakce se dočkal, když v roce 2020 jiný čerstvý držitel Oscara za kameru, Roger Deakins, ve své řeči výslovně poděkoval i svému ostřiči. Člověku, kterého nikdy nikdo nevidí, ale udělá jednu malou chybičku (kterou samozřejmě neudělá), a vidí to všichni.

Stejná myšlenka zní v podání Frankieeho takto: „Točíte jeden záběr, který stojí statisíce dolarů, sleduje vás pět set lidí, a když to poserete, tak je to posraný.“

Sám si tenhle křest ohněm prožil v roce 2006 při natáčení slavné bondovky Casino Royale, kde se vůbec poprvé představil v roli Jamese Bonda Daniel Craig. Český tým tu dostal svou příležitost naprostou shodou okolností. „Byl to rok, kdy Anglie zrušila filmové pobídky pro zahraniční štáby, a tak producentka Barbara Broccoli zavelela: Jedeme do Čech!“ vypráví Frankiee. „Najali si tu český štáb, což bylo nevídané. Taková věc se přihodí jednou za život.“

Tehdy začínal na druhém akčním štábu, jeho kamarád Jan Carda na prvním. „Když se pak odjíždělo točit do Anglie, Honza nemohl a já ho vystřídal na hlavním štábu. Nikdo nechápal, kde se u natáčení bondovky vzali čtyři Češi, a byli na nás náramně zvědaví.“

 

 

Jednu z prvních scén představovala honička na letišti, kterou kamera a její asistent, tedy ostřič, snímali za jízdy na čtyřkolce. „Craig je v té scéně schovaný za autem, pak tryskem vyráží a běží na plný koule. Ty jo, kolikrát to asi zvládne zopakovat? proletí mi hlavou.“ Vzápětí na to řidič čtyřkolky šlápne takovou rychlostí, že zpocenému Frankieemu spadne veškeré nádobíčko do klína, zatímco Craig už vybíhá a běží… „No, zkrátím to, první záběr špatný,“ chytá se za hlavu Frankiee. „Napodruhé už to vyšlo a všichni pochopili, že nejsme žádný začínající párátka.“

Tady je malý Frankieeho výklad pro ty, kdo slovo ostřič (v amerických filmech je to první asistent kamery, v britských focus puller) slyší poprvé: „Většina lidí si myslí, že všechno, co ve filmu vidí, vytváří kamera, respektive šikovný kameraman. Omyl. Ten se soustředí jen na svůj obraz a jeho kompozici. Ale pak je tu ona ostrost. Výrazně technická věc, ale taky umělecká čili artová záležitost, protože záleží na tom, co zaostřím a co rozostřím, jakou rychlostí a jak to celé pojmu.“

A na tohle všechno potřebujete mít nejen dobré oči, ale taky nějaký dar shůry.

„Představte si, že tamhle vstoupí do hospody herečka a jde směrem k nám. Každé přiblížení znamená rozostření. Nemůžu ji lovit, to bych nestíhal. Musím jít spolu s ní a napojit se na rytmus její chůze. A dobrý ostřič se pozná i podle toho, že má rytmus. Rád tancuju, takže rytmus cítím a to mi pomáhá.“

I ostřič se může ve svém oku utnout, jak už bylo výše popsáno, ale jen nerad je tím, kvůli komu je třeba záběr opakovat. Tuhle výsadu Frankiee radši ponechává režisérům. „Mám rekord s Milanem Šteindlerem, s nímž jsem v dobách jeho největší režisérské slávy točil reklamu na francouzskou polívku. Žena v ní měla říct jednu větu: Ta polévka je výborná. A Milan to jel dvaasedmdesátkrát. To byla Milanova specialita. Prý: dáme si to ještě jednou pro radost.“

 

Rychle a zběsile

František Novák ostří už třicet let. Začínal v Československé televizi v hudební redakci s lidmi jako Jan Bonaventura či Jan Osten, jeho velkým učitelem byl Jiří Kadaňka. „Toho jsem miloval. Byl na mě strašně přísnej a strašně moc mě toho naučil. A taky Josef Špelda. Čeští kameramani a filmaři, to byla fantastická škola. Jeden z posledních českých filmů jsem dělal s režisérem Jaromilem Jirešem. Helimadoe. Nádherný! Prosím tě, říkám mu, proč tu točíme tu vodu, listí, kameny? Pak jsem ten film uviděl a normálně jsem padnul na prdel. Každá věc tam měla své místo. On měl celý film v hlavě! Neuvěřitelný člověk. Nebo Vladimír Smutný, pro mě největší český kameraman. A tak pokorný! Každá věc, kterou udělal, má duši. Patnáct let jsem mu vykal, než mi nabídl tykání.“

Tehdy se ještě ostřilo u kamery, fyzicky, rukou. „Ostřil jsem na oči. Tohle je jeden metr, tohle deset – takhle jsem to dělal celý dosavadní život. Pak skončil film a přišel digitál. Najednou se lusklo prsty a kodak, obrovský svět filmu, zmizel. Myslel jsem, že se to nikdy nemůže stát.“

A tak se Frankiee oddělil od kamery, přestal sledovat scénu vlastníma očima a přestěhoval se k monitoru. I tak si užije dost zábavy, jako naposledy při natáčení filmu Rychle a zběsile v Římě, odkud se právě vrátil s mobilem plným videí. Auta v nich létají vzduchem jako krabičky zápalek a mění se v hromady šrotu. A mezi nimi se ulicemi italské metropole řítí stokilometrovou rychlostí černý edge, auto, které má na rameni obrovský jeřáb, jenž se dokáže ve třech vteřinách otočit o 360 stupňů. Smyky, bouračky, adrenalin. Vše se předem nacvičí s pomocí angličáků na podlaze a jde se do akce. Frankiee ostří naostro – rychle a zběsile. Každý ví, kde je jeho místo, to Frankieeho je v autě edge. „Jsem chlap, takže mě honičky baví. Je to lepší než na pouti!“

V americkém filmovém štábu byl jediný Čech. „Frankiee,“ říkali mu, „ty jsi tu nejzkušenější!“

Jak se stane, že český ostřič udělá takovou díru do světa?

Musíte mít štěstí a být ve správnou dobu na správném místě. Musíte mít štěstí na lidi a těm zase musí být příjemné potkat se s vámi znovu.

A musíte být dobrej.

Tak pravil František Novák alias Frankiee.

 

Alláh to nevidí

Poprvé se dostal ven s velkým projektem televize, která tehdy ve Švédsku natáčela koprodukční film o Bedřichu Smetanovi s názvem F-E-D-A. Kameramanem byl Jan Osten, režisérem Hans Abramson, někdejší asistent Ingmara Bergmana. Frankiee navázal první kontakty, které posléze dokonale zúročil. Začínala zlatá devadesátá léta, filmařská divočina. „Mohl jsi přijet na kterýkoli hrad či zámek a dělat si, co jsi chtěl. Absolutní ráj pro filmaře z celého světa. Všichni se sem nahrnuli. A zjistili, že zdejší filmový průmysl je na špičkové úrovni a že je zde spousta vynikajících ostřičů a filmařů, kteří něco opravdu umí.“

Krátce nato čekala první opravdová divočina Frankieeho. Poslali ho do Francie na natáčení čehosi předem nespecifikovaného. „Přišel jsem v Paříži na poradu, v kanceláři sedělo devět frajerů a všichni mluvili francouzsky. Nerozuměl jsem ani slovo, ale občas jsem zaslechl divný jméno. Pak mi řekli: Frankiee, kup si bílý košile. K čemu bílý košile, jsem ostřič, divil jsem se. A pak z nich vypadlo: Budeš členem libyjský vlády, strávíme měsíc s Kaddáfím. Podotýkám, že Kaddáfí byl v té době pro západní svět terorista číslo jedna.“

Právě na objednávku libyjské vlády tehdy Francouzi točili dokument o Kaddáfího cestě po střední Africe, při níž diktátor chtěl sjednotit muslimy. Frankiee se stal její součástí a pouť vedla přes Niger, Nigérii, Burkina Faso, Togo a Ghanu. „Salutovali nám generálové, prezidenti i králové. Na Kaddáfího se plánovaly atentáty, já stál metr od něho. A kdo je tenhle prcek? ptal jsem se. A on to Arafat,“ sype ze sebe František Novák bizarní zážitky. Skamarádil se i s šéfem Kaddáfího ochranky. „Popíjeli jsme, když mi došlo, že on by jako muslim neměl. Jak to, že piješ? zarazil jsem se a on odpověděl: Je tma, jsme pod střechou. Alláh to nevidí.“

Jako ostřič se František Novák dostal k mnoha hercům velkých jmen. A odnesl si na ně většinou ty nejhezčí vzpomínky. Dokonce říká: „Čím slavnější, tím lepší člověk.“ Sean Connery, kterému byl nablízku po dobu šesti měsíců, byl podle něj ztělesněním pokory. „Když ho režisér nebo kameraman požádal: Seane, stoupněte si na tu značku, aby si mohli něco vyzkoušet, stál by tam klidně pět minut. To si dnes zkuste říct nějakému herci.“

Skamarádil se i s Nicole Kidmanovou, díky níž pochopil, jak moc bývají velcí herci osamocení. „Nicole má takovou zvláštní auru. Lidé se jí bojí, i ti od filmu. Já od ní měl povolení fotit, mám tisíce fotek Nicole bez make-upu. Všichni jí něco přese mě vzkazovali. Točili jsme v poušti, přijela bugina, Nicole si sedla, tři místa zůstala volná. A ona volala: Pojďte si sednout, já nejsem jedovatá!“

Vtipnou historku z natáčení má Frankiee z doby, kdy točil reklamu s Oliverem Stonem. Najednou režisér zastavil kamery a přišel za ním se slovy: „Mohl bych si s vámi udělat fotku?“ „No jasně, kývl jsem a v hlavě mi to šrotovalo: Ty jo, Oliver Stone se mě jde zeptat, zda si se mnou může udělat fotku.“ Pointa? „Prý jsem byl podobný nějakému anglickému komikovi a on si chtěl ze srandy pořídit snímek, protože takovou podobu ještě neviděl.“

 

Škola ostření

V americké filmařské bibli, jak je nazýván časopis American Cinematographer a o níž sní každý filmař, prohlásil kameraman Checco Varese o Frankieem toto: „Je to jeden z nejlepších filmových ostřičů. Kouzelník. Má dotek bohů.“

Ne, vystudovat se to nedá. Žádná škola pro ostřiče neexistuje, ani kouzelnická. Dobře ostřit učí praxe a život.

Svět filmu Františka Nováka vždycky přitahoval, svého času si dokonce pomýšlel na dráhu herce. V sérii mikropříběhů Draculův švagr mu Karel Smyczek nabídl roli s Hanou Maciuchovou. „Františku, říkala mi Hana, já vás musím naučit mluvit, takhle to nemůžete říkat,“ líčí Frankiee své herecké pokusy, které rychle skončily. Už jen režisérovy pokyny byly utrpení. „Měl jsem nasednout do auta, svléknout si rukavice, sundat čepici a nastartovat. Ani jednou jsem to nedal, vždycky jsem na něco zapomněl. Nebo jsem měl sám sebe nadabovat. Přijdu do kabiny, tam běží film, koukám na něj, koukám v něm na sebe a mlčím. Co je? houkne na mě zvukař. Skláním se před českým dabingem, protože já to zase nedal. Nakonec jsem to jen naslepo namluvil a režisér si to tam střihnul.“

Už jako malý kluk František rád fotil, od táty dostal svoji první flexaretu. Na FAMU se tehdy nebylo prakticky možné dostat, a tak si to v roce 1986 namířil rovnou na Barrandov. „Přijdu na personální kádrové oddělení, tam sedí bába a já jí povídám: Dobrý den, já fotím a chtěl bych pracovat u filmu. Bába koukla do papírů a prý počkejte, jedno místo máme, v kotelně. Asi mě nepochopila, tak jsem šel pryč. Zpětně si to vyčítám, kdybych tu kotelnu vzal, mohl jsem být v devadesátých letech ve vládě.“

A tak se z Barrandova vydal do televize. Poučen předchozí zkušeností nepohrdl volným tabulkovým místem v autoprovozu a číhal na příležitost, která skutečně přišla, když v hudební redakci potřebovali asistenta. „Moc rád bych dnes poděkoval i těm svým asistentům. Tak jako jsem já pravá ruka kameramana, tak můj asistent je to samé pro mě. A měl jsem na ně kliku, mým prvním asistentem byl například dnešní výborný český kameraman Martin Štěpánek.“

 

 

Zatímco Frankiee vypráví, u stolu se střídá jeden číšník za druhým. Je to k nevíře, ale všichni ho znají, i když je v tomhle lokále poprvé. „Ty jsi otvíral Vinyl, že jo?“ ptají se a František kývá hlavou. Nejen Vinyl, ale kdysi taky Bluelight či Bugsy’s Bar, všechny ty slavné bary z devadesátek. „Bugsy’s byl první, kde se vás barman zeptal: Jak se dnes cítíte a co máte rád? A podle toho vám namíchal drink. Nádhera. A Bluelight byl zase první bar, kam začali chodit všichni zahraniční herci a filmaři, kteří tady natáčeli. Měli jsme štěstí, že se v té době nejen po každém filmu, ale i po každé reklamě dělala dotočná.“ Dotočná alias párty po dotočení, slovníkem současnosti afterparty. „Produkční sledovali, kde všude se otvírají nové bary, a tam se pak chodilo.“

Hezká tradice – a taky trochu náročná.

„Jsem jeden z mála, komu se nerozpadla rodina. Devadesát devět procent mých kamarádů je rozvedených, někteří i několikrát,“ konstatuje Frankiee. Má ženu a dospělou dceru, manželka je právnička. „Je to trochu jiný svět. Jednou jsem ji vzal na náš večírek. A ona mě pak vzala na právnický. Udělali jsme to takhle jen jednou. Propříště jsme si to radši rozdělili. Rád bych své rodině každopádně poděkoval.“

Filmařina, děláte-li ji naplno, je slovy Františka Nováka zabiják vztahu. Jeden den vám zavolají a druhý letíte na dva měsíce pryč. Daň za to, co všechno může člověk zažít, je vysoká.

Každopádně, pokud je svět filmu tak zábavný a lidé jsou v něm tak šťastní jako Frankiee, asi to všechno stojí za to.

 

Autorka je vedoucí dramaturgyně pořadu Události, komentáře a Interview ČT24.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama