Vladimír Javorský. Chodím mezi bambusy a dávám pozor

Tento rozhovor se odehrává, chtělo by se říci, u Vladimíra Javorského doma, ale ne úplně.

Doma – jinde.

Bydlí na periferii v Jinonicích a sešli jsme se na Starém Městě pražském, na jednom z jeho nejkrásnějších dvorků, v čajovně U Zlatého kohouta. „Ahoj Vláďo,“ rozevře paní čajovnice náruč, „no jak to, že ses nezastavil včera?“

Vždyť říkám, že je tady doma.

Nejdřív zkusí oolong Purple Beautiful, fialovou krásku z čínské provincie Jün-nan, ale po pár doušcích konstatuje, že by mu dnes bodlo něco „hutnějšího“, tak přejde na indický černý „assámek“: Je takový tělnatější, okoštujte!

 

Až do revoluce jsme pili čaje sotva průměrné kvality a udělat z jednoho pytlíku dva šálky bylo normální. Pro vás to neplatilo?

Taky, ale vzpomínám, kdy se to zlomilo. Na koleji v Brně, když už jsem studoval JAMU.

 

Takže?

Osmdesátý druhý rok. Měl jsem tam kamaráda Pepíka Morávka – bacha, neplést s proslaveným brněnským režisérem Vladimírem Morávkem, Josef byl jiný příběh, studoval u nás v ročníku režii, zatímco my ostatní herectví – a ten když potřeboval nespat, tak si buď silný čaj zaléval silnou kávou, nebo naopak, už nevím; byl to divoch tenkrát. Pil sypané čaje a mě to začalo zajímat, protože jsem už od dob ostravského gymnázia objevoval takový ten východní prostor, taoismus a podobné věci. Čaj mě bavil, a když jsem pak začal hrát na Špagátě a jezdili jsme někam za hranice...

 

... kde že?

Na Provázku – tak jsem si ze všech zájezdů vždycky vozil čaje. Nebo vzpomínám, jak mě roku 1986 poslali na festival Hvězdy zítřka do Ženevy; odtamtud jsem taky přivezl čaj.

 

Udělejme vsuvku, prosím. Do Ženevy vás poslali coby hlavního hrdinu filmu Krajina s nábytkem. Tehdy jste byl prvně na Západě?

Vlastně jo.

 

To musel být zážitek!

Úplný šok. Ale takový, že mě to až, řekněme, iritovalo. Nic jsem nechápal. Na jednu stranu je příjemné, když čeká na letišti poslední model obrovského mercedesu, který vás hodí na hotel, kde máte čokoládku i puget, venku čekají další mercedesy a potom červený koberec, jenomže najednou jste ve městě diamantů, kde na prstýnek nestačí jen jeden diamant, je jich asi šedesát, červený, zelený, žlutý, puntíkovaný, a to mi začalo lézt krkem.

 

Ale proč?

Možná proto, že jsem byl kluk z ostravského dvora: vítkovické železárny, haldy, děda, Slezská Ostrava, hornická kolonie, prostě se mi udělalo špatně... Rád se po večerech procházím ulicemi měst, tak jsem šel a před zlatou vitrínou ležel homeless ve spacáku, na což jsem nebyl zvyklý, fakt toho na mě bylo moc. A potom mi vadila i ta politika...

 

Ve Švýcarsku?

Na tom festivalu. Jedete mercedesem ze slavnostní večeře, kde byl třeba Banderas, protože je zhruba stejně starý jako vy, a mraky dalších úžasných herců, ale někdo si k vám v tom autě přisedne a strašně se diví, že nebudu na samotném finále, na vyhlašování cen: „Proč? To nemůžete!“ Jenomže já musel zpátky na představení v Brně, což se ukázalo jako problém. Došlo mi, že za takových okolností ani vyhrát nemůžu, bez osobní účasti budu vyřazen, to mě mrzelo, ale jinak Ženeva krásná.

 

Aspoň že tak.

Seděli jsme v hogo fogo restauraci, kolem kulatých stolů mladí světoví herci, a teďko před vás postaví talíř s koulí v alobalu. Koukáte, co budou dělat ostatní, rozbalují to, takže taky rozbalujete a uvnitř – brambora. Jako hlavní chod brambora v alobalu, což jsem znal od nás z trouby jako normální pečené brambory. Tady jsem teda dostal jednu větší a vůbec to nepochopil, tohle prostě není můj svět. I když na opačnou stranu musím říct, že pak jsem jednou letěl taky na Oscary, to už s velkým despektem, ale z Kalifornie jsem se potom vracel překvapivě s obdivem, protože celou tu proceduru slavnostního večera odvedli neuvěřitelně příjemně.

 

Tak nazpět k čaji. Kdy jste si uvědomil, že je pro vás hodně důležitý?

To nevím. Ale vzpomínám třeba, jak jsme v mých začátcích na Provázku navštívili pana Ludvíka Kunderu – který pro nás psal texty, i když se to nějak tajilo – a to byl taky velký čajař, měl slušný výběr, několik konviček, ostatně o čaji napsal krásnou knihu... Nějak se to tehdy všechno spojilo.

 

Pozoruhodné je, že jste se o východní kulturu začal zajímat uprostřed normalizace. Kdo za to mohl?

Asi Dáša Damková.

 

Ta fotbalová rozhodčí?

Ne. Tahle Dáša byla spolužačka na gymnáziu a měla v rodině léčitelku, která se, tuším, jmenovala Anička Pektorová, tak jsem se na ni ptal, něco si o tom přečetl, potom Aničku navštívil... Nic zásadního se nedělo, ale jako bych nasedl na tobogan a přirozeně po něm sjížděl. Sám jsem s ničím pomoct nepotřeboval, asi mě to jenom zajímalo; lákalo mě neznámo. Pak jsem jel na meditační kurz kdovíkde v Beskydech, no a pasoval k tomu i ten čaj, který je poslem jakéhosi východního názoru.

 

Co na tyhle vaše zájmy říkali před revolucí lidé?

Nic. Tehdy neexistovaly čajovny, člověk si dělal čaj doma, normálně si zalil sítko s darjeelingem a měl radost, že nepije pigi čaj. To bylo všechno. nikdo o tom nevěděl.

 

Upřímně: nechtěl jste tehdy být tak trochu zajímavý, radikální, výstřední?

Vůbec. To nechci doteď, proč, k čemu? Podle Číňanů jsem sice Tygr, ale nikdy jsem nebyl radikální, ani extravagantní jako nějakej Kohout. Kohout se čepýří, Tygr chodí mezi bambusy a dává pozor.

 

Což na vás sedí?

Možná jo, byl bych za to i rád: chodíte světem a dáváte pozor, jako kočka. Když se podíváte na kočku, ta dává pozor vždycky.

 

Pes taky.

Otázka je, nač dává pozor kočka a na co pes.

 

Pes dává víc pozor na svého pána, kočka na sebe samu.

No! Vidíte to.

 

Přehnal jste to s čajem někdy?

Mockrát. Vesměs jsou to takové ty stavy, kde máte pocit, že všechno zvládnete. Chcete jít domů a všechno udělat, uklidit, přestavět. To mívám hlavně po zeleném čaji často.

 

Fakt?

Vždyť si dejte pořádný zeleňák třeba z Vietnamu a uvidíte, co to s vámi udělá. To bude energie!

 

Nebýt hercem, chtěl byste mít svoji čajovnu?

Dovedu si to představit, ale zrovna tak si umím sám sebe představit někde v zahradnictví nebo v květinářství.

 

Proč jste hned vyhrkl slovo zahradnictví?

Protože mám rád stromy když kvetou, přírodu. Práce na zahradě mi nevadí – nějaké stříhání, dobře, sázení, dobře, ale vlastně nejvíc se mi líbí jen tak být s tou zelení.

 

Hříva ve větru

Chtěl jste někdy skončit s herectvím?

Těžká otázka. Někdy jste unavenej, máte toho dost... Na druhou stranu mě divadlo pořád baví, hlavně z jakéhosi kanalizačního důvodu.

 

Tohle prosím rozveďte.

Dostanete text od pokud možno dobrého autora, a když pozorně čtete, tak tam občas něco objevíte, učíte se, to mě baví – dobírat se toho, co chtěl ten člověk říct, co tam je skryto, co mnou rezonuje a co z toho můžu já předat dalším. Tohle je na naší práci nejlepší, zbytek mě tolik nebere.

 

Nejlepší je období ještě před premiérou?

Často jo, ale bacha. Existují dva typy inscenací a v jednom z nich začínáte s každou reprízou jakoby odznova, což mám rád.

 

Třeba?

Včera jsme hráli na Nové scéně inscenaci Poe a tam nikdy nevím, kam mě vlna toho večera donese; jak pozorně po ní budu na tom svém prkně klouzat, jestli se svezu až do konce, hodně to záleží na mně. Zatímco jiné inscenace jsou jako obraz, který je třeba jen zreprodukovat a pověsit na jeviště. I ty můžou být nádherné – ale jako zalakovaný japonský drdol.

 

A Poe je jako co?

Jako ve větru vlající hříva.

 

Zmínkou o Japonsku jste mě vrátil východním směrem: odjel jste tam někdy meditovat?

Ne. Mám pocit, že to tam je pro tyhle účely stejné jako tady. František Drtikol nikam nejel, Eduard Tomáš taky ne. Když někdo něco hledá, nakonec to musí najít sám a je jedno, jestli doma, nebo někde v klášteře.

 

A je podle vás pro život meditace důležitá?

To jsou takové otázky... nevím... mám pocit... Podle mě nedává moc smysl dělit život na meditaci a – ehm – na život, protože lze dělat obojí. Můžete meditovat i žít a bude to vlastně to samé, protože co je vlastně meditace?

 

Vy mi dáváte.

Já taky nevím, ale dejme tomu jakýsi druh zaměřené pozornosti, která cosi odkrývá, cosi zakoušíte a poznáváte. A když je člověk pozorný za normálního života, je to podle mě meditace.

 

Čili vy se snažíte o co?

Já se snažím jenom žít a vlastně i to sloveso snažit se mi přijde nějak nadbytečné. Když člověk normálně je, tak to úplně stačí.

 

Mirek Kemel mi říkal zvláštní historku – jeli jste prý z koncertu v dodávce, zastavili na pumpě, vy jste z ní vyšel potácivými kroky a zahrál před cizími lidmi věrohodnou opileckou etudu...

Nevím, jestli si to Mirek nevymyslel, ale proč by to dělal? Jo, už si vzpomínám: tohle je ten život, to je ta pozornost. Máte něco chuť udělat, tak to uděláte, vždyť je to prča. Nikomu neublížíte a pár lidí se pobaví.

 

Tak jsem asi anarchista

Díval jsem se do vaší filmografie a už z roku 1973 tam máte účast v dětském hudebním pořadu Pojďte a poslouchejte. Vy jste tak pěkně zpíval?

Měli jsme úžasný sbor při Domu kultury Vítkovických železáren Klementa Gottwalda – s libereckým Severáčkem jsme se prali o prvenství na soutěžích a jezdívali po celé Varšavské smlouvě. Vystupovali jsme mnohokrát v Drážďanech nebo v Maďarsku, s Maruškou Rottrovou natáčeli ve studiu a na ten vámi zmíněný pořad si nepamatuju, ale v televizi vysílali třeba naši dětskou operu Zeleninka. Hrál jsem tam psa a hlídal mrkev.

 

Marie Rottrová se do vás nějak obtiskla?

Celým dětstvím mě provázela její písnička Kůň bílý pádí vlaku vstříc, moc se mi líbila. Myslím, že jsem s ní na nějakém táboře vyhrál pěveckou soutěž.

 

Co cítíte k jinému Ostravákovi, Jaromíru Nohavicovi?

Obdiv. Vzpomínám, jak mě v osmdesátých letech dostali hlavně Divocí koně a vůbec, měl jsem ho rád – chodíval jsem i na Pepu Streichla, na Jitku Smutnou, na Karla Plíhala... A to, co spousta lidí řeší v souvislosti s Jarkem teď... Zametejme před vlastní prahem, já pořád cítím respekt.

 

Když jsme u politiky, kdo by byl ideálním prezidentem pro Českou republiku?

Dlouhá léta tvrdím, že Petr Forman.

 

A důvod?

Je neuvěřitelně rovný, spravedlivý a pracovitý. S bráchou Matějem oba dostali francouzský rytířský řád, ale to je jedno, jsou zásadoví kluci.

 

A myslíte, že by politice rozuměl?

Politika, politika... Mám pocit, že politiku jsme si vymysleli, abychom mohli křivit svědomí. Když je něco evidentní, proč do toho musí vstupovat politika? Snaha prosazení zájmu silnějšího v disciplíně zvané politika často nebývá fér, řekl bych.

 

I kdyby na světě žilo jen pár lidí, museli by si nastavit pravidla soužití, což je ta politika.

A nemyslíte, že by stačilo chovat se k sobě slušně? Podle mě politika nikdy nemá dost – nevím, proč se vymýšlejí pořád nějaké paragrafy, anebo tuším: aby byl život složitější, aby se v tom nikdo nevyznal, aby díky tomu politici získali svůj prostor. Říkám vám jen svůj idealistický názor, ale pro mě je politika nesmysl, protože věřím, že existuje něco vyššího.

 

Věříte lidem a jejich schopnosti domluvit se navzájem?

Bez toho se nepohneme o píď.

 

Je to anarchistická myšlenka: nepotřebujeme politiky, nepotřebujeme stát.

No tak jsem anarchista, bezvadný, i když mi to ještě nikdy nikdo neřekl. Ale skutečně mám pocit, že se stát už velmi brzy přežije.

 

A co ho nahradí?

Přece člověk... Já nejsem Homo politicus, odpusťte, ale opravdu věřím, že je člověk velká bytost a učí se tu velikost poznávat. Jednou se bez politiků domluvit dokážeme.

 

 

Chvění struny č. 62

Jako divák jsem vždy obdivoval vaši fyzičku a pohyb. Vítězil jste kdysi v nějakých sportech?

Ne.

 

Prý jste hrál v Ostravě ping-pong. Ani v tom jste nebyl mistrem?

Naše spoluhráčka Maruška Hrachová byla mistryně, já ne.

 

Jak snášíte fakt, že postupující léta pohyb omezují?

Víte, co je zajímavé? Stárnu, ale pohyb mě zatím neopouští, třeba ruce zůstávají pořád stejně citlivé; to asi neztratíte, to bude dar a snad i talent, který nemusíte trénovat denně. Čili pohybově moje tělo funguje dobře, což se nedá říct o výdrži nebo o síle.

 

Stojku ještě uděláte?

Jo, ale moc daleko si v ní už nepochodím. Asi se už nestane, že bych na začátku představení přešel Stavovské divadlo z jednoho portálu do druhého po rukou, jako kdysi v Romanci pro křídlovku...

 

Tušíte mimochodem, kdy Hrubín vydal svou Romanci poprvé?

To nevím.

 

Já jo – ve vašem roce 1962.

No vidíte!

 

Takže Javorský, Romance, Masopust a Pelé v Chile, karibská krize, Druhý vatikánský koncil, v Londýně vznikají Rolling Stones...

... ano, i takhle zněl rok 1962. I takhle rozezněl hmotu, která se pak zformovala do všech možných věcí. Rozechvěla se jakási struna, chvěje se furt a vy to chvění celý život objevujete – mě vlastně ani nic jiného nezajímá, jenom to chvění struny. Asi se obloukem můžeme vrátit k pohybu, jemuž jsem za mnohé vděčný. Nejde ani tak o to, že někoho umlátíte v ping-pongu, nejde ani o to, že jste nejrychlejší na sjezdovce, i když to je krásný, ale podle mě jde o to, že vás takový talent nebo dispozice véde k nějakému dalšímu poznání.

 

Rozumím. Vlastně ne.

Pohybu vděčím třeba za to, že jsem se díky němu mohl v devadesátých letech potkat s tanečníkem Minem Tanakou. Mohl jsem se od něj učit přímo v Japonsku a Min Tanaka mě zase dovedl o kousek blíž k vnímání té chvějící se struny.

 

Dobře, ale co konkrétně vás slavný Min Tanaka naučil, jakou vám dal radu?

Třeba: Když nevíš, co máš dělat, nedělej nic.

 

A to má platit všeobecně?

On to říkal o jevišti, ale co je vlastně jeviště? To záleží jenom na vás...

 

Vpomenete si na ta slova často?

Naposledy včera večer, když jsme hráli Poea a já v jednu chvíli nedělal nic; tam si to můžu dovolit.

 

Co se stalo?

Přesně nevím. Jako obvykle jsem zavraždil Ondru Vinkláta, měl na jeho těle ruku, ale pak jsem se nezvedl a tu ruku tam nehybně nechal ležet dobrých patnáct vteřin, což je na divadle hrozně moc. V takových chvílích se něco zvláštního děje – to je ta pozornost, o které jsme už mluvili.

 

Ale co?

Vlastně to je čistý okamžik, kdy jste pozorný, máte ruku na Ondrovi Vinklátovi a já vlastně nevím proč, nemůžu za to: zrovna tudy šla vlna.

 

Mrzí vás, že už nepřejdete jeviště po rukách?

Spíš si nadávám, že jsem lenivý ráno cvičit.

 

A opravdu jste lenivý?

Jsem.

 

Podle mě ne. Vůbec si nedovedu představit, že byste prolelkoval půl dne.

Nevím, co lidi mají proti lelkování; já bych strašně rád lelkoval! Podle mě je průšvih, že jsme se odnaučili lelkovat.

 

Vy ani nemůžete, pořád něco zkoušíte nebo někde hrajete.

Buď. Nebo si člověk pustí nějakou blbost na něčem, kouká na ni, a přitom hlava doopravdy potřebuje nedělat nic. Jakože opravdu nic.

 

Podle mě by to muži i zvládli, ale ženy tohle často nechápou; ženy plaší naše lelky.

Je to možné. Ale spíš mám pocit, že je na vině takový ten tlak, kdy pořád něco musíš, musíš něčeho dosáhnout a hlavně musíš mít za vteřinu víc než jsi měl před vteřinou. Musíš zvedat HDP, pořád růst, jenomže kam růst? A jak růst? Růsty jsou všelijaké, a ty neekonomické nikoho moc nezajímají.

 

Třeba já ještě takových dvanáct let potřebuju zajišťovat děti a zvedat HDP, ale pak snad začnu žít bez tlaku a podle svého.

To už nebudete vědět, co znamená podle vašeho, lelkujte teď.

 

Ale jak to vysvětlovat ženám?!

V tomhle to mám výborný – žena říká, že bych neměl tolik pracovat, prý jsem workoholik. Kdybych lelkoval, tak mě nechá.

 

A jste?

Říkám si, že nejsem, ale ono je strašné, že když člověka něco zajímá, tak to nevnímá jako práci a nepřijde mu, že to žere energii. Asi workoholik jsem.

 

Deska, úplný zázrak

Jak dlouho jste měl ambici vydat jednou vlastní desku?

Nikdy jsem ji neměl, ani mě to nenapadlo. Ale nějakou dobu jsem si psal rozličné textíky a do telefonu nahrával kratičké písničky, které jsem občas zazpíval na koncertech s Mírou Kemelem v pauzách mezi písněmi jeho. Najednou jich bylo docela dost, pouštěl jsem ty kousíčky z telefonu Jardovi Svobodovi z kapely Traband a ten říkal, že dobrý: Natočme z nich demáče. Demáčů se potom ujal Marian Friedl, dal jim tak barevný zvuk, že jsem sám nechápal, a bylo.

 

Připomněl jste mi, že vás jako muzikanta znám už dlouho; právě s kapelou Traband jste občas hrával na saxofon. Jak k tomu tehdy došlo?

Někdy před dvaceti lety udělalo Divadlo Na voru představení Konec světa v salonu Gogo, kde hrál zároveň i Traband. Já tam zpíval jednu písničku a chvíli hrál neumětelsky na ságo, ale po představení byl vždycky ještě koncert a jednou Jarda řekl, no když tady máš ságo, zůstaň na pódiu s náma. Opravdu jsem to neuměl, ale úžasnej Jarda mě trpěl, já si postupně našel své party a pak s Trabandem objel i pár koncertů.

 

Když srovnáte činohru s koncerty, je to pro vás jiný zážitek?

Hudba je svoboda: můžete, ale nemusíte. Nechci být Eric Clapton a vyprodávat haly, úplně stačí, když sedím vedle toho Míry Kemela, něco si zahraju, něco zazpívám, něco uzdobím a kolem mě jsou vynikající muzikanti. Dřív jsem tam míval i dvojku červeného, teď jenom čaj anebo horkou vodu s citronem, to červené už mi nedělá úplně dobře, ale rozumějte, je to koníček. Jde to z vás jakoby samo, necítíte kdovíjakou zodpovědnost...

 

Proč vám červené víno nedělá dobře?

Nějak mě rozpaluje, a jak mám v sobě ohně a stresu už takhle dost, potřebuju spíš odpočinek, vodu... Ona i ta závislost na čaji je problém, chtělo by to zlatou střední cestu, jak už říkal tamhle v Indii jeden strejda dva a půl tisíce let zpátky. Někdy si můžete dopřát, jindy se naopak krotit a vědět, kde máte hranice. A na to právě nepotřebuju politiku – tuhle hranici nám dal život. Na život podle mě opravdu politiku nepotřebujete.

 

Když jste poprvé držel v ruce vlastní desku, jaký to byl pocit?

Nádherný, úplný zázrak. Měl jsem radost například už z toho, že obal udělal Matěj Forman. A hlavně z toho, že je něco dotaženo do konce a může to někomu udělat radost.

 

Teď je deska v širší nominaci na Anděla. Zajímají vás ceny?

Marná sláva, člověka to těší. Nejhezčí cenou sice je ten moment, když jdete po ulici a někdo se na vás příjemně usměje, ale já mám třeba i po více než třiceti letech radost z toho, že jsme kdysi s režisérem Jiřím Vanýskem natočili pro televizi básně Ivana Blatného a dostali za ten pořad cenu, která se jmenovala Pierot.

 

Počkejte, vy jste přece dostal spoustu mnohem větších cen!

Tahle se týkala poezie, víte? Teď jsem rád, že si nejspíš hudební kritici všimli toho alba, ale stejně tak mě potěšilo, když jsem dnes cestou za vámi potkal boromejku jedoucí na kole, která se představila jako Kristofora a říkala: „Jéje, vás jsem kdysi viděla v Maryše a bylo to moc dobrý!“ Tohle nečekáte, je to hezký.

 

Hrajete divadlo, natáčíte filmy, deska je hotová: míříte k něčemu novému?

Brzy budeme mít s Mírou Kemelem společnou výstavu.

 

Aha...

Mě baví něco objevovat, trávit pěkně čas. Jednu výstavu jsme už s Mírou měli v Náměšti nad Oslavou, kde bývají v rámci hudebního festivalu dílny. Já si tam zkoušel nějaké grafiky, a možná proto, že jsou majítelé galerie naši přátelé, vystavili je vedle toho Míry, který maluje krásně.

 

Máte už svůj ateliér?

Nemám, ani mít nebudu. Od dětství jsem cítil z malování hrůzu a neuměl nakreslit ani džbán, za což jsem dostal přes prsty od učitelky na základce, ale někdy před patnácti lety jsme s Mírou začali jezdit do Lanškrouna na takové tvůrčí prázdniny, dopoledne malovali, odpoledne se koupali v kempu, večer se pilo a hrálo na kytary, tam někde vznikla i Mírova kapela. A mně tehdy došlo, že si malování můžu dovolit, protože to nějak umí každý – stejně jako každý umí nějak zpívat, každý umí nějak zašít kabát...

 

Tak tím kabátem bych si nebyl úplně jistý.

Podle mě jo, chce to jenom zkusit. Copak mně by kdysi nějaký Antonín Slavíček svěřil štětec? Ten by řekl: Pane Javorský, dělejte cokoli, s výjimkou malování!

 

Že to je úžasná meditace?

Omlouvám se, tohle slovo opravdu moc nemám rád. Je to tvorba, radost z objevování.

 

A jednou z toho třeba budou peníze...

No, nevím – kvůli tomu to nedělám.