Indiánka ze Slavonic

Lidé

Její pradědeček byl plantážníkem na Fidži, babička pochází z Itálie, ona sama vyrůstala v jihočeské hájovně. Už jako žákyně slavonické základky a později jako studentka stavební průmyslovky snila o cestách do exotických krajin. Nyní se její přání plní vrchovatou měrou. Navrhuje a staví v Kostarice domy, které vyhrávají nejprestižnější architektonické i designérské ceny, haciendu od Dagmar Štěpánové by chtěl mít kdejaký miliardář. Do Česka se vrací jen příležitostně.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Majitel argentinské restaurace v pražské Myslíkově ulici div nestaví uvítací špalír. Návštěva ženy, která je autorkou zdejšího interiéru, je vzácností. Větší část roku tráví ve Střední Americe, kde vznikají její rezidence z betonu a skla, uhnízděné mezi oceánem a džunglí.

Cestou do zahradní části podniku Gran Fierro míjíme nejvýraznější prvek zdejší výzdoby –kousky dřevěného uhlí zavěšené na černých drátcích a vystavené v betonových vitrínkách jako šperky. „Uhlí na přípravu stejků si tady v restauraci sami vyrábějí,“ dodává Dagmar Štěpánová.

 

Idyla v České Kanadě

Dětství prožila hlavně v okolí Stálkova – osady s třemi desítkami obyvatel uprostřed České Kanady. „Mám dvě mladší ségry, táta byl hajnej, lítaly jsme pořád venku. Buď jsme byly na zahradě, nebo v lesích a na polích,“ vypráví a pokračuje: „Naši v nás pěstovali lásku ke všemu živýmu a měli i krásnej vztah, bylo to fakt idylický.“ Vybavuje si ale ještě jeden důvod „lítání venku“: „Vyrůstaly jsme v podstatě na stavbě. Domek, který rodiče koupili, se jim nezdál dost dobrý, chtěli něco většího a modernějšího – jak to v sedmdesátých a osmdesátých letech chodilo. Takže si pamatuju taky hromady s pískem, pytle s cementem, míchačku… Asi i proto jsme pořád zdrhaly ven.“

 

 

V té době byla vzornou žákyní slavonické základky. „Všechno mi šlo, nejlepší známky ve třídě, prostě premiantka, ale snad ne úplně šprtka,“ usměje se. Do šest kilometrů vzdálených Slavonic jezdil autobus, ale když napadlo hodně sněhu, musel soused vytáhnout traktor. „To jsme pak dorazily až na druhou vyučovací hodinu, což mě štvalo.“

Tatínek zemřel, když jí bylo šestnáct. „Ještě dnes je mi smutno, když si představím, jak by se mu líbilo na Kostarice – uměl pojmenovat každýho brouka, nejšťastnější byl v lese.“ Podobný vztah k přírodě má i její maminka: „Chtěla studovat zahradní architekturu, ale pak se jí narodily tři holky a s vysokou měla utrum,“ říká. A přidá historku, jak se její rodiče seznámili: „Babička byla kastelánka na zámku v Dačicích. Jednou potřebovala zachránit sbírku motýlů, tak si pozvala šestnáctiletého gymnazistu, o kterém se vědělo, že umí preparovat. A poslala svoji Miriam, moji mamku, aby na něj jakože dohlídla. Hlavně je ale chtěla dát dohromady, což se jí povedlo.“

 

Chci být u všeho

Po maturitě na stavební průmyslovce v Českých Budějovicích zamířila jedničkářka ze Stálkova do Prahy na Fakultu architektury ČVUT. A snila o dalekých cestách, které už nebyly tak nedosažitelné jako v době jejího dětství. „Hned za posledními baráky ve Slavonicích byla železná opona. Chcípl tam pes, navíc ve městě žilo nemálo donašečů. Dlouho jsem se styděla říkat, odkud jsem.“

V době pražských studií už ale naštěstí „zuřily devadesátky“. Jakmile to šlo, odjela do Ameriky, aby si vydělala na svůj první počítač. Během ročního pobytu na Floridě pracovala v restauracích v Miami, pár týdnů vypomáhala i v ateliéru slavného architekta Reného Gonzaleze. „Nic moc jsem se tam nenaučila, dostala jsem se nanejvýš k lepení modelů. Ale mohla jsem si to dát do sívíčka.“

Po vysoké škole nastoupila do studia Mimolimit. „Říkala jsem si, že navrhovat baráky snad zvládnu, ale hodilo by se mi umět i interiéry. Architekti chlapi k tomu moc netíhnou, mě to baví hodně. Přišlo mi škoda nedotahovat zakázky do konce.“ I v tomhle měla inspiraci z domova: „Mamka už za totáče dokázala sehnat časopisy ze Západu. Vystřihovala fotky a taťka, jak byl šikovný, podle toho zkoušel i něco vyrábět. Oba se dost věnovali tomu, abychom to měli doma hezký.“

Po šesti letech se s Mimolimitem rozloučila a založila si vlastní ateliér, který nazvala FormaFatal – v překladu Osudový tvar. Jeho portfolio dnes čítá desítky bytů, obchodů, kanceláří… a také restaurací a hotelů. „Ty navrhuju asi nejradši. Z výsledku takové práce se může těšit víc lidí, a navíc tam bývá velkorysejší zadání a někdy i zajímavé téma. Když to zjednoduším: je to zábavnější, než když vám klient řekne, že potřebuje hodně úložných prostorů, a protože se rád dívá na televizi, i velké sofa.“

Jako architektka a designérka si pochvaluje zakázky, při nichž se může podílet na kompletní podobě prostoru. „Když mám příležitost navrhnout dům včetně interiéru. Někdy radím i s vizuální identitou a vůbec s marketingem, pomáhám třeba s hledáním názvu, v případě komerčního záměru se bavíme o fungování byznys modelu. Být u takových věcí je super a strašně se přitom naučíte.“

Zakázky si dnes už Dagmar Štěpánová může vybírat. „Chodí nám průměrně čtyři nabídky týdně. Udělala jsem proto z dvou kolegů společníky ve firmě. Věnují se hlavně tuzemským realizacím a mně se tím uvolnily ruce k práci v zahraničí,“ říká. Dodejme, že jde především o Kostariku, kde si studio FormaFatal získalo výjimečný kredit a kde zakladatelka této značky našla druhý domov.

 

Česko-italské linky

Touha po životě v dalekých krajích provázela Dášu odmalička a není v tom v rodině zdaleka první. Její pradědeček František Jíra, syn z mlynářské rodiny ve středočeském městečku Toušeň, se nechal na konci 19. století najmout v Terstu jako strojník na námořní loď a při jedné z plaveb doplul kolem Afriky do Austrálie. Po dalších peripetiích se usadil s dcerou německého kolonisty na tichomořském ostrově Fidži, kde koupil několik plantáží a stal se úspěšným obchodníkem – mimo jiné díky exportu třtinové melasy a později i hotového rumu.

Druhou polovinu života strávil světoběžník z Polabí opět v Evropě, nejdříve ve Švýcarsku a poté v Itálii, kde se mu v roce 1914 narodila jediná dcera Miluše Francesca. A tady se rodinná sága ještě víc zamotává…

Tato dívka se v mládí zamilovala do veršů českého básníka Františka Šímy, na které narazila ve studentském časopise. I ona měla toulavé boty a při jedné z cest svého favorita navštívila. „Vyprávěla mi, že když dědu poprvé viděla, nelíbil se jí – byl menší, než si představovala, navíc o dvacet let starší než ona... Ale nakonec se dali dohromady a vzali se,“ popisuje vnučka Dáša a dodává: „Děda mluvil jedenácti jazyky, babička osmi, k tomu se naučila česky. Pro okolí už ale zůstala podivínkou z Itálie. Svoje jediný dítě, moji maminku, měla v pětatřiceti.“

Dášini prarodiče se pak často stěhovali, až zakotvili na zámku v Dačicích, kde Italka s dvojí českou linkou – Čech byli její otec i manžel – získala práci kastelánky. A jak již víme, právě u zdejší sbírky motýlů pak vzplanula jiskra mezi mladým párem…

 

Investorka i stavbyvedoucí

Od většiny vrstevnic Dášu neodlišoval jen babiččin původ: „Nikdy jsem si nehrála na princezny, moje bible byli Dva divoši (kniha od E. T. Setona – pozn. red.). Pořád jsem kreslila nějaký indiánský vzory, ve vlasech nosila zapíchaný pírka. I moje první tetování – už v dospělosti – byl motiv z totemu.“

První vytouženou cestu podnikla do Brazílie. „Chtěla jsem strašně vidět Amazonku,“ říká. Do Jižní Ameriky se pak vracela téměř každý rok, obvykle na to padla většina dovolené i peněz. Místo, které podvědomě hledala, však našla až v Kostarice.

Ten příběh byl popsán v mnoha odborných časopisech, tak jen stručně… Stavbu z betonu, skla a železa nazvanou Art Villa tady před třemi lety nechal postavit Filip Žák. Když svou práci dokončili architekti ze studia Refuel Works, hledal český podnikatel někoho, kdo by si vzal na starost interiér a zjemnil tak strohost přísně vyhlížející novostavby. Volba padla na Dagmar Štěpánovou.

„Když pracujete na interiérech domu od jiného architekta, bývá to velká třenice. Autoři mají pocit, že jim nabourávám koncept, a ono to tak někdy opravdu je. Design interiéru není jen o křesílkách a obkladačkách, někdy jsou nutné i dispoziční změny a další stavební úpravy,“ přibližuje Dáša a přiznává, že právě v případě Art Villy nastal nepříjemný konflikt.

Naopak investor byl z výsledku tak nadšený, že chtěl od Dáši celý další dům. V této souvislosti je potřeba udělat menší odbočku: „Původně jsem se chtěla naučit interiéry, abych získala výhodu vůči architektům, kteří je nedělají. Jenomže pak jsem se z toho nemohla vymanit, pořád mi chodily nabídky jenom na interiéry. Sakra, já chci stavět baráky! říkala jsem si. A Filip mi dal první takovou šanci,“ objasňuje architektka.

V exkluzivním komplexu pro turisty, v sousedství Art Villy, tak vznikl dům nazvaný Atelier Villa, který v roce 2020 získal prestižní cenu Architizer – v této soutěži se každoročně scházejí realizace z celého světa. „Ceremoniál se bohužel odehrál jen online. Nebýt covidu, čekal by mě červený koberec v New Yorku a osobní setkání s architekty, které obdivuju – ať už s porotci, nebo dalšími finalisty.“

Další rok následovalo neméně respektované ocenění Dezeen, tentokrát pro celý ateliér FormaFatal. „Hodnotí se portfolio, čili není to za jeden konkrétní projekt. Tím víc mě to překvapilo a nadchlo,“ říká Dáša, která si ani tuhle slávu neužila se vší parádou. „Dezeen se předává v Londýně, je kolem toho velký haló, ale zase to překazil ten pitomej covid,“ posteskne si.

Na dvouhektarovém pozemku Filipa Žáka, který se po prodeji svého podílu ve společnosti Eyelevel rozhodl pracovat a žít s rodinou v tropickém ráji, přibyly pak ještě útulky v podobě kokosových ořechů, na kterých se Dagmar také podílela.

Dosavadní vyvrcholení jejího působení na Kostarice se nyní odehrává kousek od zmíněných počinů. Jde o projekt nazvaný Achioté, v němž Dagmar Štěpánová působí nejen jako architektka, ale i jako spoluinvestorka. „Teď hlavně jako stavbyvedoucí,“ zasměje se trochu útrpně.

 

Zelené bochánky džungle

Místo, které tak přitahuje české kolonisty, se nachází v blízkosti pláže Hermosa nedaleko městečka Uvita. „Představte si pacifickou divočinu,“ říká Dáša, ale jedním dechem dodává, že žádné fotky ani videa nemůžou přiblížit, v čem spočívá zdejší krása. „Černý písek, žádná lehátka ani slunečníky, nanejvýš pár surfařů. K nám pak musíte vyjet asi kilometr serpentinou po nezpevněné cestě, která tam končí. Kolem jsou rozeseté zelené bochánky džungle, je odtud fantastický výhled na oceán.“

Většinu zdejších pozemků nakoupili před dvaceti až třiceti lety Američané. „A postupně to s velkým ziskem prodávají,“ říká Dáša a upřesňuje, že jen za poslední rok ceny zdejší půdy vyskočily na dvojnásobek, v některých případech čtyřnásobek. „Naše parcela má jedenáct tisíc metrů a je hodně svažitá. Předchozí majitel na ní nechal udělat plantelu (plošinka vhodná pro umístění stavby – pozn. red.), aby si kupující uměl názorně představit, co si na pozemku může dovolit.“

Předpisy k osidlování kostarické džungle jsou přísné. „Dbá se na koeficienty zastavěnosti v poměru k zeleni, například na parcele o rozloze pět tisíc metrů můžete využít jen tři sta metrů čtverečních. I nám ochranáři šlapali na paty, ale byli jsme vzorní, nemuseli jsme například pokácet jediný strom,“ říká Dáša, která si náročná pravidla pochvaluje: „Díky regulacím je zástavba tak řídká, že nevidíme jediného souseda. Občas vykoukne v dálce kousek střechy a jinak nic.“

Rozmanitost a bohatost zdejší přírody ilustruje návštěvou své maminky: „Bude jí dvaasedmdesát a miluje cestování, je ochotná mu obětovat všechno pohodlí, od revoluce objela skoro celý svět. Často jsem před ní pěla ódy na ten náš ráj, takže měla vysoká očekávání a já se při její první návštěvě bála, aby nebyla zklamaná. Řekla mi ale, že se to nedá přirovnat k ničemu, co do té doby viděla,“ říká Dáša a dodává: „Je to tam opravdu nepopsatelně magický.“

Zároveň vítá, že v šest kilometrů vzdálené Uvitě jsou všechny nezbytné služby, jako je supermarket, lékařské ordinace či škola, kam vozí své děti i její sousedi Žákovi. Nejbližší letiště je vzdálené pětačtyřicet minut jízdy autem: „V době největší slávy narkomafie jich tu bylo víc, ale teď zarůstají trávou. Policie se obchod s drogami snaží víc potírat, ale také se částečně přesunul pod vodu – nedávno jsem se dozvěděla, že se používají i podomácku vyrobené ponorky.“

 

Experimenty s hlínou

Momentálně Dáša nemá moc času na pozorování opic a papoušků ani na surfování, kterému tady propadla. Je ponořená do dokončování domu, se kterým se chystá spojit svůj další život a jehož průběh komplikují například tropické lijáky. „Někdy prší několik dní v kuse, takže k nám ani nevyjede náklaďák s pískem a cementem. To samé, když potřebujeme betonovat základy.“

Stavbu brzdí i zdejší mentalita. „Zaměstnáváme místní lidi, ale z jejich tempa rostu vzteky, ráda bych od nich viděla i větší samostatnost – proč se mě proboha pořád ptaj na každou pitomost?“ zalamentuje si a dodá: „Myslím, že vydržím hodně: jsem zorganizovaná, rychlá, přizpůsobivá. A čekala jsem, že to bude náročné. Ale i tak je toho na mě občas moc a potřebuju se vyřvat a vybrečet.“

Na práce, které vyžadují přesnost, jako je třeba rovnání podlah či zdí stěrkováním, si najímá Čechy, kterým zaplatí letenky. Na místní pracovníky si ale nechce jen stěžovat: „Jinak jsou zlatí – usměvaví, nekonfliktní, při práci si zpívaj, baví je to. A když občas vybouchnu, tak jenom koukaj a vůbec nechápou, o co mi jde. A je jim to jedno. Prostě maňana.“

Pro povrchovou úpravu předchozího domu pro rodinu Žákovu zvolila hliníkové plechy s vypalovanou barvou připomínající rez. Na stavbu svého vlastního domu používá hlavně beton. „Dřevo, ocel, to všechno dostává v tropech velkej záhul, takže to vyžaduje pravidelnou a takřka neustálou údržbu. Zato beton zvládá všechno.“

Velkým tématem je pro Dášu využívání místní jílovité zeminy na stavbu zdí. „Chtěla jsem vyzkoušet dusanou nepálenou hlínu, kterou získáváme při vykopávání základů,“ říká. Nejdříve zjišťovala, jak na to. „Nakoupila jsem si literaturu a sjížděla videa – hlavně z Mexika a Arizony, kde jsou v tomhle směru asi nejdál. Nakonec jsem oslovila brazilského specialistu, kterého jsem našla na Instagramu. A on opravdu přiletěl.“

Dotyčný muž prý má rezervace na tři roky dopředu. „Pro můj nápad se naštěstí nadchnul,“ usmívá se Dáša. „Naučil tuhle metodu naše místní řemeslníky a vyškolil i Karla Vančuru, což je můj kamarád architekt a současně společník na tomhle projektu,“ vysvětluje. Jakmile pověsila fotky své první takto postavené zdi na sociální sítě, začali se jí ozývat kostaričtí architekti…

 

Jak dosáhnout klidu

„Je mi tam čím dál pohodlněji, cítím se už ostřílenější,“ říká Dáša o svém novém životě na Kostarice. „Chci se vracet do Čech, mám tady přátele, jednu ségru... Ale doma se už cítím víc na Costě.“

Věc, na kterou si nějakou dobu musela zvykat, je stejný čas stmívání – po celý rok. „Holt tropy, světlo je od šesti do šesti,“ pokrčí rameny. „Probouzím se každý den před svítáním, bez budíku, asi v reakci na zvuky z džungle. Po setmění většinou sedím u počítače.“

Těší se, že až bude stavba z nejhoršího venku, bude se věnovat zahradě. „Vím už přesně, jaké rostliny bych chtěla mít u domu. Ale zjistila jsem, že třeba můj oblíbený tabacon sem přesadit nemůžu, protože potřebuje jenom stín a vůbec žádný sluníčko.“

Vrchní vrstvu půdy navíc tvoří již zmíněný jíl, který nemá skoro žádné živiny a nezadržuje vodu – stéká po něm. Proto je potřeba na záhony přivážet úrodnější zeminu. Postrachem záhonků jsou také mravenci, kteří dokážou ostříhat a odnosit celou rostlinu.

„Když mi bylo dvacet, táhlo mě to do města, byla jsem vázaná na lidi. Čím jsem starší, tím víc vyhledávám přírodu a klid,“ říká žena z generace „Husákových dětí“. Je to zároveň jeden z důvodů, proč nechce dál rozšiřovat svůj ateliér, který nyní zaměstnává devět lidí.

Jak to s vysněným volnějším tempem dopadne, záleží i na tom, jak se podaří splácet půjčky na onu novostavbu jménem Achioté. Čili jaký úspěch bude mít její příbytek v kostarické džungli u turistů, jimž se částečně nabízí coby ubytování.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement