Indiánka ze Slavonic

Post Image

Indiánka ze Slavonic

Play icon
22 minut

foto Petr Kozlík

Její pradědeček byl plantážníkem na Fidži, babička pochází z Itálie, ona sama vyrůstala v jihočeské hájovně. Už jako žákyně slavonické základky a později jako studentka stavební průmyslovky snila o cestách do exotických krajin. Nyní se její přání plní vrchovatou měrou. Navrhuje a staví v Kostarice domy, které vyhrávají nejprestižnější architektonické i designérské ceny, haciendu od Dagmar Štěpánové by chtěl mít kdejaký miliardář. Do Česka se vrací jen příležitostně.

Majitel argentinské restaurace v pražské Myslíkově ulici div nestaví uvítací špalír. Návštěva ženy, která je autorkou zdejšího interiéru, je vzácností. Větší část roku tráví ve Střední Americe, kde vznikají její rezidence z betonu a skla, uhnízděné mezi oceánem a džunglí.

Cestou do zahradní části podniku Gran Fierro míjíme nejvýraznější prvek zdejší výzdoby –kousky dřevěného uhlí zavěšené na černých drátcích a vystavené v betonových vitrínkách jako šperky. „Uhlí na přípravu stejků si tady v restauraci sami vyrábějí,“ dodává Dagmar Štěpánová.

Idyla v České Kanadě

Dětství prožila hlavně v okolí Stálkova – osady s třemi desítkami obyvatel uprostřed České Kanady. „Mám dvě mladší ségry, táta byl hajnej, lítaly jsme pořád venku. Buď jsme byly na zahradě, nebo v lesích a na polích,“ vypráví a pokračuje: „Naši v nás pěstovali lásku ke všemu živýmu a měli i krásnej vztah, bylo to fakt idylický.“ Vybavuje si ale ještě jeden důvod „lítání venku“: „Vyrůstaly jsme v podstatě na stavbě. Domek, který rodiče koupili, se jim nezdál dost dobrý, chtěli něco většího a modernějšího – jak to v sedmdesátých a osmdesátých letech chodilo. Takže si pamatuju taky hromady s pískem, pytle s cementem, míchačku… Asi i proto jsme pořád zdrhaly ven.“

V té době byla vzornou žákyní slavonické základky. „Všechno mi šlo, nejlepší známky ve třídě, prostě premiantka, ale snad ne úplně šprtka,“ usměje se. Do šest kilometrů vzdálených Slavonic jezdil autobus, ale když napadlo hodně sněhu, musel soused vytáhnout traktor. „To jsme pak dorazily až na druhou vyučovací hodinu, což mě štvalo.“

Tatínek zemřel, když jí bylo šestnáct. „Ještě dnes je mi smutno, když si představím, jak by se mu líbilo na Kostarice – uměl pojmenovat každýho brouka, nejšťastnější byl v lese.“ Podobný vztah k přírodě má i její maminka: „Chtěla studovat zahradní architekturu, ale pak se jí narodily tři holky a s vysokou měla utrum,“ říká. A přidá historku, jak se její rodiče seznámili: „Babička byla kastelánka na zámku v Dačicích. Jednou potřebovala zachránit sbírku motýlů, tak si pozvala šestnáctiletého gymnazistu, o kterém se vědělo, že umí preparovat. A poslala svoji Miriam, moji mamku, aby na něj jakože dohlídla. Hlavně je ale chtěla dát dohromady, což se jí povedlo.“

Chci být u všeho

Podpořte Reportér sdílením článku