A teprve pak jsme začali vyvážet pervitin

Report

Jaké jsou dějiny drog v českých zemích dvacátého století? Pervitin není vůbec místním vynálezem: před válkou ho užívaly německé hospodyňky a v komunistickém Československu ho vzkřísila až parta nadšenců. A do konce šedesátých let byl u nás typickým uživatelem drog člověk střední či starší generace, který si vypěstoval závislost na volně dostupných lécích. To mimo jiné říká v rozhovoru pro Reportér historik Jan Kolář, který se dějinám drog věnuje: napsal o nich knihu s názvem O problému, který měl nebýt.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Kdy se u nás objevilo užívání drog v moderním slova smyslu?

O moderní toxikomanii se dá mluvit od 19. století, kdy se z opia začal izolovat morfin – původně ho dostávali vojáci, kteří si přivezli z válek bolestivá zranění. A o něco později se v Německu začal průmyslově vyrábět kokain, který se sem dovážel. A právě to jsou dvě stěžejní drogy pro Československo před druhou světovou válkou. Takže už ve dvacátých letech, za časů první republiky existovalo fakticky něco jako protidrogová centrála, která bojovala s distributory návykových látek. Byly zde speciální policejní složky, které se zaměřovaly na pašeráky kokainu z Německa.

 

Předpokládám ale, že kokain nebyl za první republiky celostátně rozšířený.

Kokain byl především záležitostí větších měst, možná skoro jen Prahy. Týkal se kulturní elity a hvězd, plus jedinců kolem podsvětí, prostituce a dodavatelů zábavy do nočního života tehdejší metropole. Třeba o herci Hugo Haasovi se ví, že se v kokainu vyžíval. Skupinka kolem něj, včetně Adiny Mandlové, pak údajně pořádala na Barrandovských terasách večírky, při kterých měly lajny bílého prášku své samozřejmé místo. Ostatně jak herci, tak i prostitutky jsou fyzicky i psychicky dost vytížení, takže se náklonnosti k tomuhle životabudiči nemůžeme moc divit.

 

Co se pak s užíváním drog stalo za nacistické okupace a po ní?

Užívání kokainu se samozřejmě dostalo do útlumu, za války se sem dal těžko dovézt. Stále přetrvával morfinismus, ten se pak dokonce vzedmul ještě těsně po válce, kdy tu za sebou velké zásoby zanechala ustupující německá vojska, a pak se zase utlumil: o deset let později, v roce 1955, se u nás podle ofi-ciálních statistik léčilo šest morfinistů, takže vlastně nikdo.

 

A co pervitin?

Dnes už je poměrně známo, že ho velení wehrmachtu dávalo vojákům, aby zvýšilo jejich fyzickou výkonnost. Méně už se ale ví, že to byl od 30. let v Německu průmyslově vyráběný lék, který jste si mohli běžně koupit v lékárně: byla to typická droga hausfrauen, německých hospodyněk, po které se jim dobře uklízelo (smích). Teprve pak se začal používat pro armádní účely. Po válce se ještě nějakou dobu pervitin legálně vyráběl v tehdejším východním Německu a snad se do Československa i dovážel, ale trhákem se v padesátých letech ještě nestal. Jeho doba měla teprve přijít.

 

Co se tedy v užívání drog po válce změnilo?

Po roce 1945 došlo k boomu farmaceutického průmyslu. Jestliže se říká, že přírodní vědou par excellence první poloviny 20. století byla fyzika, tak pro druhou polovinu totéž platí pro chemii. A právě tady v téhle době – a pozor, tohle platí celosvětově, nesouvisí to s tím, že v Československu byl zrovna socialismus – začaly vznikat úplně nové skupiny léků. Přišla psychofarmaka a další věci, nové léky se objevovaly jako houby po dešti, a ačkoli určitá kontrola kvality léčiv tehdy existovala, nikoho nenapadlo hluboce prověřovat možná rizika závislosti.

 

Můžete dát nějaký příklad?

Možná znáte tablety Quaalude, které bral Leonardo DiCaprio ve Vlkovi z Wall Street; stejná účinná látka fungovala u nás v léčivu s názvem Dormogen a původně se považovala za naprosto bezpečný špičkový preparát – než přišly případy lidí, kteří se museli ze závislosti na Dormogenu léčit. Ostatně ho zmiňuje i Egon Bondy ve své písni Spofa Blues pro The Plastic People of the Universe, kde ho uvádí mezi řadou léčiv, která musel užít, aby se probil dnem a večer usnul.

 

 

A to nikoho nenapadlo, že můžou nová léčiva škodit a vyvolávat závislosti?

Ať už si o tehdejším režimu myslíme cokoliv, zdravotnictví v roce 1945 vypadalo úplně jinak než v roce 1960, proběhl zde obrovský skok kupředu. Můžete si dohledat statistiky, o kolik se v Československu zvedl průměrný věk dožití, že dramaticky poklesla úmrtnost na infekční choroby nebo že kojenecká úmrtnost klesla za 15 let zhruba na pětinu. Tento pokrok šel ruku v ruce s výrobou nových syntetických léků, které se považovaly za něco, co má punc vědeckosti; naopak přírodní drogy a přípravky, to bylo něco archaického, skoro až nečistého. A nějakou dobu trvalo, než atmosféra vědeckého triumfalismu opadla a připustilo se, že syntetický lék může zdraví také poškozovat.

 

Takže se postupem času zjistilo, že hromadné užívání psychotropních léků má problematické stránky.

Je to přesně tak, na konci 50. let se začaly hromadně projevovat vedlejší účinky syntetických léčiv a začali o tom referovat i odborníci. Ty léky přitom byly dostupné bez předpisu – a hlavně byly levné. Navíc se jejich účinky šířily šuškandou ve stylu: tohle je parádní, po tom tě přestane bolet hlava, a tak dále. Spousta lidí třeba začala užívat léky proti kašli. Jednou dostali kašel, koupili si Solutan, který obsahuje relativně vysoký podíl efedrinu, z nějž se vyrábí pervitin, no a pak ho pili léta několikrát denně. Někdy se tenhle efekt nazývá sekundární závislostí kvůli tomu, že do té závislosti vplujete nevědomky, a ne s nějakým vědomým úmyslem navodit si rauš. Něco si léčíte a příjemné požitky k vám pak díky tomu dojdou postupně.

 

Jak moc byly takhle silné léky dostupné a kolik stály?

Všechny léky na předpis byly zdarma, bez předpisu se samozřejmě prodávaly. Třeba Algena, silný lék proti bolesti, se volně prodávala do roku 1972, podobný Alnagon až do poloviny osmdesátých let. A deset tabletek Algeny stálo tehdy pár korun, v dnešních cenách řekněme padesát korun.

Byly takhle volně dostupné léky i na Západě?

Podobná laxnost vůči rizikovým léčivům panovala i v jiných zemích, ale my jsme byli skutečně extrém. Narazil jsem na odborné publikace ze 70. let, které analyzovaly kapitalistické a socia-listické zdravotnictví na základě toho, které léky a s jakými účinnými látkami jsou kde volně k prodeji. A Československo z toho vyšlo jednoznačně jako nejliberálnější stát na světě. Tady bylo ve volném prodeji takřka všechno.

 

A drogy jako heroin nebo kokain ze Západu zde byly?

Když už se prameny zmiňují o takových případech, je to naprostá rarita. Tenhle problém kdysi hezky vystihl Radek John, když řekl, že sem nikdo nechtěl dovážet tvrdé drogy za měkké peníze. Ale byli jsme oblíbená tranzitní země pro mnohé dealery. Třeba se přes nás převážely kanabinoidy z Afghánistánu do západního Německa. Místní pohraničníci nebyli na drogy dostatečně vycvičení a zřejmě bylo bezpečnější to vozit přes nás než třeba přes Rakousko. Navíc místním komunistům bylo asi celkem jedno, jestli ten tranzit drog do Německa na našem území zachytí, nebo ne.

 

Dokud nepřišly gangy

Kdy se začalo vedení státu užíváním drog zabývat?

Špičky ve zdravotnictví a v komunistické straně začal problém toxikomanů zajímat kolem roku 1971, ale nešlo o drogy jako takové, ale o doprovodné chování, které uživatelé návykových látek vykazovali. Do té doby, třeba v šedesátých letech, byl typickým modelem závislého člověka jedinec střední nebo i starší generace, který sám doma užívá nějaké tablety po dlouhá léta, což jeho okolí nijak nezaznamenává, a on do té závislosti postupně padá. Tito lidé se nikde nesdružovali, nebyli spojeni s žádnou trestnou činností, prostě u sebe měli nějaké tabletky, které zobali, ačkoliv už existovaly zprávy, že končí v nemocnicích s psychiatrickými diagnózami. Pro režim ale nebyl problém, pokud tyhle věci provozovali lidé skrytě a individuálně.

 

Můžete to rozvést?

Neexistuje nic jako droga sama o sobě. Drogou nazýváme obvykle látku, s jejímž užíváním jsou spojeny určité modely chování, které neodpovídají společenským standardům. Proč jinak pořád musíme říkat nealkoholové drogy, nebo alkohol a drogy? Alkohol je přece taky droga, ale je na rozdíl od drog společensky přijatelná. Když to převedeme na tehdejší dobu, tak třeba Algena jako taková nevadila, ale už vadilo, když ji lidé začali brát ve společenství, když se pak začali chovat nějak nestandardně. Předtím užívání zmíněných léků samo o sobě nebylo vnímáno jako problém a nikdy to nevedlo ke společenské stigmatizaci. Nám dnes ve zpětném pohledu připadá, jako že daní jedinci drogovali, ale oni sami by si tak rozhodně nepřišli. Tím byste je dokonce urazil. Odpověděli by vám na to něco ve stylu – ale tohle je přece lék.

 

Režim se tedy začal o drogy zajímat, až když uživatelé začali dělat něco nestandardního?

Režim to začalo zajímat, například když uživatelé vytvářeli kriminální skupiny, třeba vylupovali lékárny, což byl fenomén té doby. V Československu existovaly celé bandy toxikomanů, které se na to specializovaly. Proto se postupně třeba všechny lékárny v Praze opatřily mřížemi a zároveň se do lékáren nainstalovalo elektronické zabezpečení. Což zafungovalo, takže většina těch lidí se časem přeorientovala na domácí výrobu drog. To bylo paradoxně bezpečnější, protože kupříkladu až do 1. ledna 1985 u nás nebyla výroba pervitinu trestným činem, což všichni výrobci samozřejmě moc dobře věděli.

 

Proč tedy skončila doba lidí v klidu zobajících tablety a přišla léta, kdy se uživatelé drog začali sdružovat?

Dostaly se sem informace, že je to cool a že to teď frčí na Západě. Od té doby bychom ke každé droze užívané na Západě našli v Československu nějaký její protějšek. Místo LSD se třeba začal čichat toluen, který má taky halucinogenní účinky: mimochodem Jiřina Šiklová ve svých pamětech zmiňuje, že si její manžel dal jednou LSD a okamžitě mu došlo, že s ní nemůže dál žít, a pak se rozvedli. Místo heroinu zde byla droga braun, která se vyráběla třeba z již zmíněného Alnagonu. A místo kokainu se tady užíval pervitin, který má při obdobném účinku menší cenu.

 

O pervitinu jste už říkal, že to není československý vynález a že tu po válce vůbec nebyl. Jak se z nás stala ve výrobě této drogy velmoc?

Pervitin fakticky vzkřísila parta nadšenců. Původně měli společné to, že stejně jako jejich rodiče brali různé léky, ale začali je na rozdíl od nich kombinovat, brát dva různé přípravky proti sobě, zkoušeli drogové koktejly na celovíkendových party a tak dále. No a tihle lidé nelenili, nebylo jim líto obětovat čas a začali v univerzitní knihovně studovat staré německé knihy, z nichž vyčetli návody na výrobu pervitinu. Způsobů, jak pervitin vyrobit, je více, ovšem oni z toho vybrali dva nebo tři, kdy tu drogu šlo vyrobit i doma. A s tímhle se začalo v první polovině 70. let. Původně byl pervitin dokonce ještě tekutý, takže se pil. Ostatně jeden z otců pervitinu Pavel Gregor dnes pracuje jako terapeut drogově závislých.

 

Prodával se tehdy pervitin? Dealovalo se s ním?

Spíše ne, fungovalo to fakticky v systému – dodám suroviny, dostanu produkt a výrobce si z toho něco nechá. To bylo všechno. Nešlo o zisk. Nejsem chemik, ale pokud je mi známo, výroba z tehdejších dostupných surovin, například z léku Solutan, byla méně komplikovaná a efektivnější než z dnešních léků. Pro výrobu nejkvalitnějšího pervitinu se pak užíval i čistý efedrin ukradený z továrny v Roztokách u Prahy.

 

Zmínil jste, že až do roku 1985 u nás byl pervitin legální. Jak se s tehdejšími toxikomany vypořádávaly komunistické bezpečnostní složky?

Jednoduše – zavíraly je za něco jiného. Říká se tomu podpůrné trestání a většinou, pokud kupříkladu policie udělala razii na nějakým mejdanu, tak bohatě stačilo, pokud v té skupině byla jen jedna nezletilá osoba: okamžitě sebrali všechny a mohli jim napařit ohrožování mravní výchovy mládeže. Případně měli ti lidé problém si udržet zaměstnání, ztratili práci a nebýt zaměstnaný tehdy bylo trestné, takže na ně dopadl paragraf o příživnictví.

 

Mluvil jste také o toluenu. Jak rozšířené bylo čichání této chemikálie?

To byla začátečnická droga nejmladších uživatelů. Toluen tu byl volně dostupný, je to dodneška velmi účinné ředidlo. Mimochodem, velmi často se o něm tehdejší mládež dozvídala z osvětových programů proti braní toluenu. Tak jako v mnoha jiných případech určitá forma osvěty vedla ke zvědavosti a chuti danou drogu vyzkoušet. V tomhle případě šlo o jednu konkrétní reportáž z Československého týdeníku promítaného v kinech, která rozpoutala úplnou toluenovou vlnu. Objevila se pak snaha nějak jeho prodej a výrobu regulovat – uvažovalo se o přidání čichově odporných látek, jenže to by ztěžovalo práci lidem, kteří s ním pracovali v zaměstnání, takže to skončilo tím, že toluen byl na obalu opatřen varováním a vesele se prodával dál. Oni ho tehdy hodně užívali učni ve čtrnácti patnácti letech, sjížděli se jím ve skupinách. Byla to oblíbená droga učňovských středisek, především pokud to byly internátní školy. Ale ti, kterým to zachutnalo a dostali se do vyššího věku, třeba šestnácti sedmnácti, zjistili, jaká má toluen rizika, a přecházeli na tablety s vyšším psychotropním účinkem a lepší možností dávkování.

 

Od Gorbyho k převratu

Každopádně na konci 80. let se už užívání drog začalo řešit veřejně.

Vývoj je dobře vidět třeba ve filmu. Ještě ve snímku Mravenci nesou smrt z roku 1985 jsou drogy něco cizího, co sem přichází ze Západu a otravuje naši socialistickou mládež. Veřejně se přístup začal otáčet v druhé polovině osmdesátých let s filmem Pavučina nebo slavnou knížkou Memento.

 

Proč se to změnilo?

Výmluva, že jde o fenomén, který sice v naší společnosti existuje, ale je to vetřelec ze Západu, nebo dokonce z předúnorové minulosti – to nemohlo fungovat donekonečna. Tehdejší policie si navíc všímala, že uživatelé drog se ve své většině nestavěli proti komunistickému zřízení jako takovému. Bylo jim to spíše jedno, a tudíž užívání drog v socialismu nelze interpretovat jako odboj. Takže se na konci 80. let začaly ozývat hlasy odborníků, že toxikomanie nezná rozdílů mezi společenskými zřízeními – to bylo něco, co úplně rozmetalo předchozí narativ režimu.

 

Napomohlo tomu i uvolňování v Sovětském svazu?

Jednoznačně. Gorbačov vyzdvihl otázky alkoholismu a toxikomanie jako jedny z nejpalčivějších problémů tehdejší doby, vzpomeňme na jeho takzvaný suchý zákon z roku 1985. A jakmile se problematika závislostí dostala do popředí tam, bylo jen otázkou času, kdy se to přelije sem. Přístup k drogám patří k věcem, které ostatně ukazují, že komunisté prostě nebyli zvyklí řešit společenské problémy. A otevřenost, s níž se začalo o tomto problému mluvit, patří do řady témat, která se tehdy postupně dostávala na povrch – lidská práva, ekologie, sexuální menšiny, politické procesy 50. let, ekonomická situace a tak dále.

 

Pád komunistického režimu a devadesátá léta pak předpokládám znamenají naprostý zlom, co se týče drogové kultury...

Jasně, to je přelom. Socialismus si tu díky nedostatku valut vybudoval svoji specifickou drogovou kulturu často založenou na heslu udělej si sám. To bylo pro tehdejší dobu ostatně typické. Pamatuji si jeden díl receptáře s Přemkem Podlahou z roku 1987, kdy mu jeden z hostů ukazuje, jak si doma stlouct snowboard, protože v Československu se nevyrábí ani nedá koupit. S drogami to bylo stejné, v aktuální situaci by se tento přístup dal srovnat s domácím šitím roušek. Ale s otevřenými hranicemi bylo všechno tohle okamžitě pryč a domácí trh byl velice rychle saturován zahraničním zbožím. A my jsme začali vyvážet pervitin do Německa.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement