Výkladový slovník války

Názory

Vraždění a ničení nevídané od druhé světové války přišlo do Evropy, když Rusko, podporované Běloruskem, zaútočilo na Ukrajinu. K vysvětlení této události se pokouší přispět vysokoškolský učitel, rusista a sémiotik. Pro esej vybočující vzhledem k mimořádným událostem z tradičního seriálu Reportéra zvolil autor formu výkladového slovníku. Zaměřuje se přitom zejména na termíny používané Putinovým režimem.

Likvidace celých měst a obcí, bombardování vojenských objektů i civilní infrastruktury včetně obytných domů, škol, kostelů, muzeí, divadel, památníků a nemocnic. To všechno začali zažívat Ukrajinci, když jejich zemi napadla ruská armáda. Následující řádky se pokoušejí o bližší a kontextové vysvětlení hrůzných událostí na Ukrajině i dění v Rusku, jehož obyvatelstvo je vystaveno nebývalé intenzitě cenzury a perzekucí namířených proti všem, kdo s válkou nesouhlasí.

Žánr výkladového slovníku sugeruje objektivitu a úplnost. Není tomu tak ale ani u slovníků, na nichž odborné kolektivy pracují po léta. Výběr hesel a jejich obsah vždy nesou stopy individuálního autorství. Tím spíš to samozřejmě platí pro tento stručný „výkladový slovník“, jehož žánrové označení je nutně nadsázkou a který není víc než osobní sběrna postřehů a výpisků

 

Antirusko

Už ve svém letním eseji O historické jednotě Rusů a Ukrajinců z roku 2021 Putin popsal Ukrajinu nezávislou na Rusku pojmem Antirusko. To podle jeho mínění protiřečí tisíciletým dějinám, během nichž Rusové a Ukrajinci byli a jsou jeden národ. Antirusko je západní projekt, jehož úkolem je oslabit Rusko, zbavit je jeho vedoucí geopolitické úlohy ve světě. Pointou Putinovy stati je tvrzení, že Rusko se nikdy nestane Antiukrajinou. Válku moskevský režim podává jako vojenské zamezení domnělému budoucímu útoku na Rusko a jako ozbrojenou obranu zájmů ruskojazyčného obyvatelstva na Donbase.

Připomeňme, že uvnitř Putinova systému se dlouhodobě pracuje na pokusu o „novou Jaltu“ – rozdělení světa mezi velmoci, při němž by Rusku připadla větší část, než jakou dosud disponuje. O Putinově požadavku „Jalty 2.0“ se hovoří nejméně deset let a kořeny koncepce jsou obsaženy v Putinově antizápadním projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci 2007. Zjevně na této ambici byla založena ultimáta proti alianci NATO z prosince 2021, která bezprostředně předcházela válce (dokládá to článek Nová Jalta, Putinova obsese – A New Yalta, Putin’s obsession (2022)) od Carmen Claudín, napsaný pro CIDOB (Barcelona Centre for International Affairs).

 

Denacifikace

Denacifikace byla na počátku války hlavním argumentem kremelské válečné agrese. Představitelé ruského establishmentu na jedné straně provozovali národní ideologii a vojenskou strategii v mnoha bodech podobnou historickému fašismu a nacismu první poloviny dvacátého století, zároveň ale tvrdili, že kyjevská vláda, vzešlá z demokratických voleb, jsou „nacisté“, kteří ohrožují samu existenci Ruska.

Jádrem tohoto „nacismu“ je přitom pouhé odmítnutí teze, že Ukrajina je součástí Ruska. Z tohoto hlediska je „nacistické“ i popírání samostatnosti separatistických republik na Donbase (Luhanská a Doněcká lidová republika), které ruské ozbrojené síly fakticky ovládají už od roku 2014. Moskevská propaganda bez uvedení bližších argumentů všechny, kdo v Ukrajině proti ruské invazi bojují, označuje za nacisty a zločince, slovy ruského prezidenta jsou to „neonacisté a jejich ozbrojení zločinci propuštění z vězení“.

Ruská básnířka a novinářka Maria Stěpanova napsala v nedávné stati publikované ve švýcarském časopise Die Wochenzeitung: „Nazvěte svého oponenta nacistou – a všechny prostředky jsou vysvětlitelné a oprávněné.“ Za nacistické bylo v ruské televizi označeno i heslo „ne válce“, jehož šíření se v Rusku systematicky potírá a trestá.

 

Emigrace a opozice

Nejenom miliony Ukrajinců (hlavně žen a dětí) opustily v souvislosti s válkou svoji zemi, ale i statisíce (podle některých odhadů více než 200 tisíc) Rusů odjelo za první měsíc války z Ruska. Nejčastěji prchali do Gruzie, pobaltských států, Izraele, Turecka či Německa.

Emigraci i opozici Putin považuje za státní nepřátele placené ze Západu, kterých se ruská společnost musí zbavit. V projevu z 16. března k tomu řekl: „Každý národ, natož ruský, vždycky dokáže rozeznat skutečné vlastence od darebáků a zrádců a prostě je vyplivne jako mouchu, která mu omylem vletěla do pusy, vyplivne je na zem. Jsem přesvědčen, že tato přirozená a nutná sebeočista společnosti jen posílí naši zemi, naši solidaritu, soudržnost a připravenost čelit všem výzvám.“

V Rusku byla už před začátkem války opozice zdecimovaná prostřednictvím brutálních perzekucí. Stovky aktivistů byly odsouzeny do vězení, úřady zavedly kategorii „zahraničního agenta“, podle které je možné trestně pronásledovat kohokoli, kdo má jakýkoli příjem ze zahraničí (v zemi, jejíž celá ekonomika stojí a padá se zahraničním obchodem). Další kategorie umožňující trestní stíhání jakékoli osoby, která z jakéhokoli důvodu upadne do nemilosti, je paragraf o extremismu. Za úředně extremistické a případně teroristické byly už před začátkem války označeny organizace – a často i konkrétní jedinci, angažující se v oblasti lidských práv, občanských svobod, v nezávislých médiích, v jakýchkoli protestních aktivitách. Tisíce protestujících byly zatýkány při protiválečných protestech. Od začátku války cenzura a pronásledování výrazně zesílily. Byl vytvořen zvláštní paragraf trestající až patnáctiletým vězením diskreditaci ozbrojených sil Ruské federace. Peněžité pokuty ve výši několika set dolarů se platí za veřejné užití kombinace žluté a modré barvy (ukrajinské vlajky) nebo veřejnou prezentaci slov „mír“, „válka“, „ne válce“ a podobně.

Přesto se proti válce vyjádřila řada petic a prohlášení skupin i jednotlivých osobností. Petici obhájce lidských práv Lva Ponomarjova podepsalo přes 1 200 000 lidí. S plakátem proti válce vešla do živého vysílání spolupracovnice propagandistického provládního televizního kanálu Pervyj kanal. Jednotlivci s protiválečnými slogany nebo performancemi se po celou dobu války objevují v řadě ruských měst. Mezinárodní proslulost získala sedmasedmdesátiletá umělkyně z Petěrburgu Jelena Osipova, která opakovaně vychází do ulic s ručně psanými a malovanými plakáty.

 

Fašismus

V rámci ničím nepodloženého obvinění ukrajinského vedení z (neo)nacismu ruská propaganda volně kombinuje historické pojmy nacismu a fašismu, aniž by je definovala. Tento pojmový a hodnotový galimatyáš vytváří hustou kouřovou clonu, která jako by vylučovala možnost, že ten, kdo oponentovi nadává do fašistů, sám provádí politiku odpovídající definici fašismu.

Někteří politologové nazývají Putinův režim právě fašistickou autokracií – odvolávají se přitom nejen na jeho rétoriku a politickou strategii, ale také na dlouhodobou podporu národně populistických a krajně pravicových stran v Evropě. Opakovaně o fašistických aspektech ruského politického systému píše ruský politolog Vladislav Inozemcev, který se odvolává mimo jiné na definici fašismu Roberta Paxtona: podle něj je fašismus forma politického programu charakterizovaná obsedantním zaujetím úpadkem vlastní komunity, jejím ponížením nebo rolí oběti a kompenzačním kultem jednoty, síly a čistoty, v němž nacionalistický boj (...) opouští demokratické svobody a s mesianistickým násilím a bez etických a právních zábran sleduje cíle vnitřní očisty a vnější expanze. Také renomovaný teoretik novodobého fašismu Jason Stanley, profesor filozofie na Yaleově univerzitě a autor knihy How Fascism Works: The Politics of Us and Them (Jak funguje fašismus: politické „my“ a „oni“), vidí v Putinově režimu jasně fašistické rysy. Fašismus je podle Stanleyho „kult vůdce, který slibuje národní ‚obnovu‘ tváří v tvář domnělému poškození národa etnickými nebo náboženskými menšinami, liberály, feministkami, přistěhovalci a homosexuály“. Fašistický vůdce tvrdí, že národ byl těmito silami ponížen a ohrožen ve své mužnosti, a proto musí získat zpět svou bývalou slávu (a často i své bývalé území) silou. A on sám je jediný, kdo může národ „obnovit“.

 

Genocida

Podle Putinovy rétoriky byli „genocidě“ vystaveni Rusové v Donbase. Toto bezprecedentní obvinění nikdy nebylo ničím doloženo, tím spíš, že po léta mnozí nezávislí znalci východní Ukrajiny (například Timothy Snyder) tvrdí, že Rusové žijící v části Donbasu pod kontrolou Ukrajiny (pokud se považují za Rusy, nikoliv za ruskojazyčné Ukrajince) mají v každém případě neskonale víc práv a svobod než Rusové v Rusku.

 

Historická jednota

Historická jednota Rusů a Ukrajinců podle Putinova eseje z léta 2021 ospravedlňuje sjednocení „historických zemí“ Ruska. Putin opakuje imperiální dogma 19. století o ruském národě, k němuž patří i „Malorusové“ (imperiální označení Ukrajinců, které ve zmíněném eseji Putin užívá) a Bělorusové.

Běloruská státní samostatnost, ustavená po rozpadu SSSR, je provázená ideologickou loajalitou s ruským státním vedením, tudíž nemotivuje Kreml k vojenskému dobývání – nenarušuje „historickou jednotu“. Ukrajina se oproti tomu v roce 2014 vydala cestou nejen státní samostatnosti, kterou disponuje od roku 1991, ale i cestou orientace na evropské hodnoty a demokracii. Podle Putina se tak stalo působením spiknutí – především americké diverze, která v Kyjevě ustavila svoji loutkovou vládu.

Pro západní směřování Ukrajiny existuje v novověkých ukrajinských dějinách bezpočet předpokladů, které koření v někdejší Polsko-litevské unii i v období, kdy západní Ukrajina byla součástí rakouské monarchie nebo demokratického Československa, případně usilovala o samostatnost po bolševické revoluci 1917. Všechny tyto tendence považuje ideologie „historické jednoty“ za nelegitimní. Samostatnost Ukrajiny je z tohoto hlediska loupeží a protiruským projektem, na jehož revizi, a to i vojenskou cestou, má Rusko „historické právo“.

 

Kolektivní Západ

Pojem používaný bez bližšího upřesnění kremelskými ideology v posledních letech. Jde o úhlavního nepřítele Ruska, jenž usiluje o oslabení, ponižování a v konečném cíli zničení Ruska. Představitelé ruského establishmentu desítky let sami částečně žijí, odpočívají a nechávají své děti studovat a bavit se na Západě, kde naprostá většina z nich vlastní nemovitosti, jachty a finanční účty. Ideologicky ale Západ démonizují. 16. března řekl ruský prezident: „Kolektivní Západ se snaží znesvářit naši společnost spekulacemi o válečných ztrátách, o sociálně-ekonomických důsledcích sankcí, vyvolat občanský odboj v Rusku, pomocí své páté kolony se snaží dosáhnout svého cíle. A cílem je zničení Ruska, jak jsem již řekl.“

Ukrajinskou obranu svobody a nezávislosti vlastní země Putin komentuje slovy: „Západní patroni prostě tlačí kyjevské úřady, aby pokračovaly v krveprolití.“ Putin západní demokracie (kolektivní Západ) přirovnává k nacistickému Německu: „V mnoha západních zemích jsou dnes lidé vystaveni skutečné šikaně jen proto, že pocházejí z Ruska (…) Nabízí se přímá analogie s antisemitskými pogromy, které prováděli nacisté v Německu ve 30. letech 20. století a později jejich přisluhovači z mnoha evropských zemí, kteří se připojili k Hitlerově agresi proti naší zemi během Velké vlastenecké války.“

Jakkoli se tato absurdní obvinění vzpírají rozumu a nejsou podložitelná žádnými argumenty, působí na část Putinova publika věrohodně: Rusko se musí „bránit“ Západu a jeho pokusům oslabit je a ponížit. Kdyby samo nezaútočilo, stalo by se dříve nebo později obětí útoku. Tisíce životů ruských vojáků jsou z tohoto hlediska rozumnou cenou za budoucí sílu a suverenitu Ruska. Tisíce zavražděných Ukrajinců není třeba litovat, protože jsou to „nepřátelé“ a „zrádci“. Přirovnání k „nacistům“ pak převádí celý děj na osmdesát let omílanou matrici druhé světové (Velké vlastenecké) války a umožňuje pochopit nezbytnost nenávidět obyvatele Ukrajiny, kde má téměř každý Rus blízké či vzdálenější příbuzné, přátele, známé či kolegy.

 

Kultura rušení

Pojem, kterým kremelská propaganda označuje protiruská opatření, označovaná za rusofobii. Poté, co v této souvislosti Putin v narážce připomněl kritickou kampaň proti J. K. Rowlingové (předmětem bylo její zlehčování transsexuality), publikovala spisovatelka na Twitteru odpověď: „Není asi nejlepší, aby kritiku západní kultury rušení (cancel culture) prováděli ti, kdo v současnosti vraždí civilisty za zločin jejich odboje a své kritiky vězní a tráví.“

Mnozí představitelé nebo distributoři zahraniční kultury odmítají od začátku války vystupovat nebo publikovat či šířit svá díla v Rusku. Také někteří představitelé ruské kultury v zahraničí jsou cílem bojkotu, obzvlášť pokud není jasné, jak se staví k válce proti Ukrajině a k těm, kdo ji rozpoutali. Významný ruský prozaik Michail Šiškin, který už dávno žije ve Švýcarsku, o Rusech působících v zahraničí říká: „Kdo tuto válku veřejně neodsoudí, neměl by mít možnost na Západě pracovat. Ve válce je svět černobílý, bez odstínů. Pokud mlčíte, podporujete útoky na ukrajinská města.“

Nejznámějšími představiteli ruské kultury propuštěnými v souvislosti s válkou z dosavadních angažmá jsou operní pěvkyně Anna Netrebko a dirigent Valerij Gergijev. Tomu Putin po jeho návratu z Mnichova osobně nabídl stanout v čele Ředitelství imperátorských divadel – pro tuto příležitost obnovené struktury, která kdysi existovala v carském Rusku a spojovala Mariinské divadlo v Petěrburgu a Boľšoj těatr v Moskvě, dvě nejvýznamnější ruské divadelní instituce.

 

Rusofobie

Jakákoliv kritika Ruska, jeho politiky nebo konkrétních rozhodnutí, stejně jako sankce, obrana nezávislosti Ukrajiny, poukazování na lidská práva, svobody nebo demokratické hodnoty, nezávislost soudů a podobně – to všechno jsou z hlediska ruské ideologie a propagandy projevy rusofobie. Z hlediska rusofobie je pak jakýkoliv útok na vnitřního či vnějšího nepřítele jen nezbytnou obranou vlastních zájmů a národní integrity.

 

Sankce

Sankcemi se mezinárodní společenství pokoušelo donutit Putina zastavit válku proti Ukrajině a proti té části vlastního obyvatelstva, která s jeho politikou nesouhlasí. Oficiální ruští ideologové naopak sankce vykládají jako snahu Západu oslabit a pokud možno zrušit nebo zlikvidovat („otmeniť“) Rusko, poškodit život všech jeho občanů. „Na ambice Západu, na jeho snahu udržet si za libovolnou cenu rozpadající se nadvládu nyní doplácí celá planeta,“ řekl ruský prezident v březnu 2022. Putin sankce instrumentalizuje jako pokus ponížit Rusko. 16. března k tomu řekl: „Rusko nikdy nebude v zuboženém a poníženém postavení a boj, který vedeme, je bojem za naši suverenitu, za budoucnost naší země a našich dětí. Budeme bojovat za právo být a zůstat Ruskem. Příkladem nám je odvaha a nezlomnost našich vojáků a důstojníků, věrných obránců vlasti.“

 

Ukrajina

V Evropě i mezi vzdělanými evropsky smýšlejícími Rusy převládá názor, že samostatnost Ukrajiny po rozpadu SSSR v roce 1991 je výsledkem nezpochybnitelného rozhodnutí většiny obyvatelstva Ukrajiny, ukotveným navíc v mezinárodním právu. Ukrajina má všechny atributy státní samostatnosti a celé světové společenství ji uznává jako svrchovaný stát. Analogické rozhodnutí učinily na přelomu 80. a 90. let minulého století skoro všechny další bývalé sovětské republiky, byť se pak jejich politické systémy a kulturně-civilizační směřování odvíjely velmi odlišně. Kdo se tehdy ostře stavěl proti samostatnosti, lpěl buď na sovětském imperialismu, nebo byl velkoruským nacionalistou jako Alexandr Solženicyn, který roku 1990 na Ukrajince apeloval, že „kruté rozdělení není nutné“. Oproti tomu nynější ruská propaganda tvrdí, že za samostatností Ukrajiny stojí spiknutí Západu, který Ukrajinu potřebuje, aby mohl ohrožovat bezpečnost Ruska.

Při argumentaci pro historickou nevyhnutelnost státní jednoty Rusů a Ukrajinců se ideologové války odvolávají na konzervativně nacionalistické myslitele minulosti. Často se v této souvislosti uvádí Ivan Iljin, jehož pojetí silného ruského státu Putin nejednou citoval ve svých projevech (nepřipomínal ovšem krátkodobý Iljinův obdiv pro Hitlera a nacismus). Autorit argumentujících proti nezávislosti Ukrajiny je ale v dějinách ruské nacionální ideologie samozřejmě víc. Méně se uvádí militantně antizápadní Nikolaj Danilevskij a jeho spis Rusko a Evropa (1869); ve stínu nynější rozpravy je snad proto, že jeho panslavismus nepatří do dnešního ideologického repertoáru Kremlu. Zato i televizní vysílání oprášilo v posledních týdnech známého historika ruské filozofie Vasilije Zeňkovského, který v porevoluční emigraci, podobně jako Ivan Iljin, také koncipoval budoucí ukrajinsko-ruské vztahy způsobem velmi blízkým myšlení jeho dnešních učedníků:

„Rusko nemůže a nesmí ztratit Ukrajinu. Ukrajina to musí vědět – i kdyby jí toto poznání bylo sděleno prostřednictvím krvavé války. (...) Ukrajina musí být součástí Ruska i proti své vůli a ukrajinští politici to musí pevně a trvale pochopit, pokud chtějí porozumět skutečné historické situaci. (...) Pokud bude chtít Ukrajina bojovat s Ruskem, ať bojuje, ale ať by Rusko válka s Ukrajinou stála cokoli, povede ji až do vítězného konce.“

 

Válka

Putin rozpoutal válku, kterou zakázal nazývat válkou. Nejdříve se v ruských médiích jmenovala „speciální operace“, později „speciální vojenská operace“. V tomto sousloví je druhé přídavné jméno – v originále „vojennaja“ – velmi blízké substantivu „vojna“ (válka). Přesto je, nebo minimálně do uzávěrky tohoto textu bylo, užití podstatného jména označujícího, co se v Ukrajině děje v Rusku trestné. Proto se mezi odpůrci války ujal způsob psaní vyhýbající se inkriminovanému slovu odkazem na jeho zákaz, například – „Po začátku (slovo zakázané Roskomnadzorem)“.

Roskomnadzor je subjekt provádějící cenzuru, zkratka znamená v plném znění „Federální služba pro dohled nad komunikacemi, informačními technologiemi a masmédii“.

 

Znak války, jakási obdoba hákového kříže, nejčastěji bílou barvou nebo v barvách vojenské svatojiřské (černo-zlaté) stuhy, symbolizující v Rusku putinovského období branné síly a jejich vítězství (hlavně v druhé světové, v oficiální ruské terminologii Velké vlastenecké válce). Znak se objevuje na vojenské technice a v ruském veřejném prostoru symbolizuje celou kampaň, v některých případech ji doplňuje písmeno V (také psané latinkou). Stoupenci války užívají „Z“ ve svých heslech místo ruského písmene „z“ v cyrilici („з“). Objevuje se na autech, tričkách, plakátech, jako graffiti. Od začátku války bylo podáno už několik desítek žádostí o patenty hesel, názvů, grafických symbolů s písmeny „Z“ a „V“.

Stoupenci války je také píší po celém Rusku na dveře bytů, v kterých bydlí odpůrci války, rozšířeným sloganem, psaným zpravidla na velkém žlutém obdélníku, je formulace „zde bydlí zrádce“. Význam písmene nebyl oficiálně potvrzen – spekuluje se, zda odkazuje ke slovům západ nebo Zelenskij. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskij pochází z ruskojazyčné části Ukrajiny (a je mimochodem židovského původu, což činí onu denacifikaci ještě absurdnější). Donedávna nepříliš známý politik, který vyvolával pochyby svou minulostí v oboru herectví a zábavního průmyslu, se stal během několika desítek hodin světoznámou ikonou hrdinného a neohroženého odporu proti ruskému útoku.

 

Přednáší na Curyšské univerzitě a na Univerzitě v Basileji. Rusista, sémiotik, překladatel a literární vědec. Vydal knihu Souostroví Rusko.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement