Rusko: Fake news jako kladivo na čarodějnice

Šest mrtvých kolegů, jeden vyhoštěný, hackerské útoky a stále pevněji se utahující smyčka – to jsou okolnosti, za nichž pracují novináři z ruských nezávislých novin Novaja gazeta. O nich i o tom, jak vypadá ruské pojetí svobody slova, vypráví ruský filmař Askold Kurov v dokumentárním snímku Novaja, který se promítal na právě skončeném festivalu Jeden svět.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V době, kdy jste natáčel dokument o novinářích z redakce Novaja gazeta, zmizel jejich redakční kolega Ali Feruz. Jak to s ním dopadlo?

Ali Feruz byl původem z Uzbekistánu. V Ruské federaci žádal o trvalý pobyt, ale všechny jeho žádosti byly odmítnuty. Ruské tajné služby poté rozjely kampaň za jeho vyhoštění.

 

Proč?

Podle mě šlo o nátlak právě na redakci Novaja gazeta. Jednoho dne Ali Feruz zmizel. Později vyšlo najevo, že byl více než rok zadržován v Moskvě, současně hrozilo, že ho vydají zpátky do Uzbekistánu. Tam by ho ovšem čekalo minimálně desetileté vězení, možná by šel i na smrt.

 

Co v Uzbekistánu provedl?

Uzbecké tajné služby ho již dříve ve vězení mučily a nutily ho přistoupit na spolupráci, což on odmítal. Na Feruzovu podporu se postavilo mnoho novinářů, Německo mu nabídlo azyl, to ovšem Ruská federace odmítla. Dmitrij Muratov, tehdejší šéfredaktor Novoj gazety, díky svým diplomatickým a osobním snahám dosáhl toho, že byl Ali Feruz nakonec přece jen vydán do Německa. Dnes tam pracuje jako novinář a spolupracuje s lidskoprávními organizacemi.

Celkem pět novinářů redakce Novaja gazeta a jejich právník byli v uplynulých letech zavraždění. Jsou tyto případy vyšetřeny a uzavřeny?

Právník Stanislav Markelov zemřel spolu s novinářkou Anastasiou Baburovou, která psala o neonacistech. V jejich případě byli pachatelé vypátráni a odsouzeni, ale nebyl zjištěn objednavatel vraždy. Stejné to ostatně bylo v případě Anny Politkovské (zabývala se zejména situací v Čečensku, v říjnu 2006 byla v Moskvě zastřelena pozn. red.) Ostatní případy nikdy vyřešené nebyly.

 

O které případy šlo?

Smrt Jurije Ščekočichina (investigativní novinář zabývající se hlavně organizovaným zločinem a korupcí - pozn. red.) byla evidentně politická vražda – otrávili ho, zestárl během jediného týdne, shořel zevnitř a zemřel. Když se jeho tělo dostalo na pitvu, bylo lékařům řečeno, že jde o likvidátora černobylské havárie, navíc jim sdělili špatný věk. Ze strany policie jednoznačně nebyla žádná snaha případ vyšetřit. V případě Igora Domnikova (zabýval se korupcí pozn. red.) byl z vraždy podezřelý gubernátor Lipetské oblasti, ale vyšetřování se táhlo tak dlouho, až bylo z důvodu promlčení zastaveno. Natalja Estěmirovová byla pravděpodobně zavražděna v Čečensku, ale její tělo bylo převezeno do Ingušska. V jejím případě vyšetřování vůbec nebylo zahájeno.

 

Jaký vliv měly a mají tyto vraždy na morálku redakce Novaja gazeta a na ochotu těchto novinářů nasazovat vlastní životy za odhalování pravdy?

Celá redakce funguje jako rodina a ty vraždy ji stmelily. Portréty zemřelých visí v místnosti, kde se konají pravidelné porady. Novináři pokračují v investigativní žurnalistice i proto, aby dali smrti svých kolegů smysl.

 

Jak se nezávislé noviny dokážou v Rusku uživit?

Vladimíra Putina v současnosti podporuje 87 procent občanů, z toho tedy vyplývá, že minimálně 13 procent lidí s ním vyjadřuje nějaký nesouhlas. Vypadá to možná jako málo, ale i tak jde o miliony lidí, kteří jsou připraveni platit za nezávislá média. Například loni na podzim se do potíží dostaly rusky psané noviny The New Times, které byly obviněny z daňových nesrovnalostí a soud je odsoudil k bezprecedentní pokutě ve výši 22 milionu rublů (7,7 milionu Kč pozn. red.). Šlo o to, aby ji noviny nebyly schopny zaplatit a zanikly. Čtenáři ovšem zareagovali a během jediného týdne dokázali celou částku dát dohromady. Podobně to dopadlo, když Novaja gazeta spustila předplatné, nebo spíš dlouhodobou sbírku.

Jakým způsobem dopadá cenzura na tištěná média?

Právě nyní vzniká legislativa, která má zavést pokuty za zveřejňování fake news, což jednoznačně směřuje k tomu, aby bylo možné určitá média označit za nedůvěryhodná a zakázat jim činnost. Problém podobných zákonů vznikajících v poslední době – ať už se týkají gayů, extremismu nebo fake news – spočívá v tom, že jsou nejasné, nepřesné a velmi široce formulované. V dnešním Rusku rozhodně nemůžete spoléhat na nepředpojatost soudů, zdejší justice podléhá nátlaku mocenských skupin a často přímo plní objednávky Federální bezpečnostní služby nebo přímo konkrétních politiků. Takže zákon o fake news bude jen dalším klackem na nepohodlná média.  

 

Všechny vaše filmy zachycují porušování lidských práv v Rusku. Do jaké míry máte volnou ruku točit o těchto tématech? A má ruské publikům vůbec možnost je shlédnout?

Rusko není totalitární stát. Hranice jsou otevřené, internet zatím funguje... Můžu filmy točit, ovšem dostat je k ruským divákům je stále větší problém.

 

Můžete to upřesnit?

Před pěti lety byl zaveden zákon, který stanovil, že pokud se má film promítat v kinech, musí získat na ministerstvu kultury oprávnění k distribuci. A filmy o citlivých tématech jej opakovaně nedostávají.

 

Jak u této cenzury obstály vaše filmy?

V roce 2014, kdy zmíněný zákon vstoupil v platnost, se na celé řadě festivalů promítal můj film Putinovy „Děti 404“ – o novém nařízení namířeném proti gayům a lesbám. Prověrkou na ministerstvu jsme neprošli, ale třeba pořadatelé jednoho moskevského festivalu to vyřešili po svém: pronajali notebooky a půjčili je divákům. Nešlo tudíž o veřejnou, nýbrž o individuální projekci. A my jsme ten film vložili na YouTube, kde už má statisíce shlédnutí.

 

Natočil jste i dokument o ukrajinském filmovém režiséru Olegu Sencovi, který byl za svůj postoj proti anexi Krymu zatčen a odsouzen ruským vojenským soudem na dvacet let vězení – s odůvodněním, že se podílel na přípravách teroristických útoků. Jak to dopadlo s tímto vaším filmem?

Měl jsem docela štěstí. V roce 2017 zákon ještě umožňoval promítání bez speciálního oprávnění ministerstva kultury v případě filmů, které nevznikly ve výhradně ruské produkci. A přesně takový byl snímek Proces: ruský stát vs. Oleg Sencov, který byl natočen v estonsko-polsko-české koprodukci. Díky tomu se film podařilo roce 2017 promítnout na Artdocfestu v Moskvě, Petěrburgu a Jekatěringburgu. Po projekci následovaly bouřlivé diskuze a organizátoři festivalu vytiskli pohlednice s předtištěnou adresou věznice, v níž Oleg Sencov vykonával trest, byla také spuštěna finanční sbírka pro jeho rodinu.

 

Vy jste původem z Uzbekistánu, stejně jako unesený Ali Feruz. Jaká tam je svoboda slova?

V roce 2010 jsem v Uzbekistánu natáčel svůj absolventský film, tehdy jsem se tam vydal poprvé po dvaceti letech. Když jsem viděl, jak fungují tajné služby, jak je ta země prošpikovaná fízly, a jak mizí lidé, kteří nějakým způsobem vystupují proti vládní garnituře, získal jsem pocit, že to vlastně v Rusku máme ještě docela dobré.

 

 

Askold Kurov (44)

 

Ruský filmový režisér. Narodil se v Uzbekistánu, v Rusku žije od roku 1991. Po studiích filologie, divadla a teologie absolvoval obor dokumentárního divadla a filmu na Filmové škole Mariny Razběžkiny v Moskvě. Ve filmu Zimo, odejdi (2012) zobrazil dění v Rusku při předávání prezidentské moci mezi Dmitrijem Medveděvem a Vladimírem Putinem, ve snímku Putinovy „Děti 404“ (2014) se zabýval zákonem potlačujícím práva gayů, jeho dokument Proces: ruský stát vs. Oleg Sencov (2017) zachytil okolnosti soudního stíhání ukrajinského filmaře nesouhlasícího s anexí Krymu. Kurovův nejnovější film Novaja (2018) zachycuje podmínky, v nichž pracuje redakce nezávislých novin Novaja gazeta, pro kterou pracovala i zavražděná novinářka Anna Politkovská.

 

Autorka je novinářka na volné noze, v minulosti pracovala v časopisech Týden, Instinkt a Interview.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama