Veřejnost jsem já

Názory

„Normalita toho, co považujeme za (v)hodné zveřejnění, se nebezpečně nafoukla. Tak nebezpečně, až praskala. A soukromé se vylilo do veřejného beze zbytku,“ píše absolventka oboru filozofie a publicistka Josefina Formanová a odpovídá tím na otázku, kterou magazín Reportér pravidelně nabízí originálně uvažujícím osobnostem: Co je podle vás největším problémem naší doby a současné společnosti? „Revoltujeme proti tomu, že jsme součástí veřejného prostoru... Kolonizujeme veřejný prostor svým soukromím tak divoce, jako bychom jej chtěli přepsat.“

Audio
verze

Svoboda je boj, který soukromí vyhlašuje veřejnému. Naprostá svoboda nemůže stvořit žádné kladné dílo ani čin, zůstává jí pouze záporné konání; je to pouhý běs zanikání, píše Georg W. F. Hegel. O tom svědčí dnešní doba, v níž tento běs zakládá příběh o zániku jedné říše – totiž veřejné sféry.

O tom, že ztráta svobody je ve skutečnosti ztrátou soukromí, ví nejlépe vězeň, jehož privátní sféra za mřížemi, v cele s dalšími, často zcela mizí. Vězni jsou tak nejspolehlivějšími svědky doby; nejlépe znají hodnotu soukromí. A pokud nedůvěřujete vězňům, jistě dáte za pravdu aspoň národnímu hrdinovi, který z opačného konce dokládá totéž: že soukromí je přímo úměrné svobodě. Švejk při návratu z blázince (moderního vězení) poslušně hlásí:

 

Vopravdu nevím, proč se ti blázni zlobějí, když je tam drží. Člověk tam může lézt nahej po podlaze, vejt jako šakal, zuřit a kousat. Kdyby to člověk udělal někde na promenádě, tak by se lidi divili, ale tam to patří k něčemu prachvobyčejnýmu. Je tam taková svoboda, vo kerej se ani socialistům nikdy nezdálo. Člověk se tam může vydávat i za pánaboha nebo za Panenku Marii nebo za papeže. Každej tam mohl mluvit, co chtěl a co mu slina právě přinesla na jazyk, jako by byl v parlamentě.

 

Ano, jako v parlamentě. Nebo jako ve vězení. Anebo v blázinci. Taková je dnešní skutečnost. Existuje něco, čemu se dnes ještě divíme? Údiv už není ukazatelem, který by naznačoval hranici mezi tím, co má zůstat skryté, a tím, co má být veřejně exponováno. Přestali jsme se divit. Ať už někdo sdílí své osobní názory ve veřejných mé-diích či na sociálních sítích, existuje jen málo Pandořiných skříněk, jejichž obsah bychom už neviděli tolikrát, že nás přestal vzrušovat, jakkoli provokativní, nepatřičný nebo nebezpečný byl. Normalita toho, co považujeme za (v)hodné zveřejnění, se nebezpečně nafoukla. Tak nebezpečně, až praskala. A soukromé se vylilo do veřejného beze zbytku. Hegel říká: v osvícenství nebe sestoupilo na zemi. Máloco vyvolává nejen posvátný, ale jakýkoli údiv. Jak by ne, když veřejný svět přestává existovat a zůstává v područí našeho soukromého světa? Vezměme si třeba takové tweety Donalda Trumpa. Jeho soukromé myšlenky se okamžitě dostávaly do veřejného oběhu bez jakéhokoli filtru. Zaplavovaly svět jeho soukromými názory, které přímo zasahovaly do světového dění. Jedno soukromé já se stávalo hybatelem vesmíru. Boha jsme pohřbili. Heliocentrismus vystřídal antropocentrismus.

Z nástupu této soukromé lidské éry plynou nejrůznější obtíže. Třeba takové, že svoboda umožní převracet skutečnost vzhůru nohama, jak popisuje Švejk.

Kdo má rozhodnout, jaká je akceptovatelná míra veřejného projevu soukromí? Kde končí a kde začíná svět, víme. Víme ale, kde jsou hranice našeho vlastního světa?

 

Bitva o kolonie

Jsme více veřejní, než je pro svět zdrávo, budiž. Ale je tu ještě jiný problém. Přetvořili jsme svět tak, že on sám už nám neumožňuje nebýt veřejný. Jak se to stalo?

Kdo ve starověkém Řecku neměl přístup k veřejnému životu, jenž byl definován více méně politicky, jako by nebyl; žil vně veřejného, a tedy vně světa, ve svém soukromí – ať už to byl otrok, žena, či prostě chudší část společnosti, která neměla nic než svůj skromný majetek a svou neviditelnou existenci. Dnešní základna těch, kdo se alespoň v západním světě mohou vyjadřovat k věcem veřejným, je výrazně širší. Naše soukromí již není vymezeno jako protiklad politického života v obci, ale vůči společnosti jako takové. V této eseji ji budu nazývat veřejným prostorem a rozumím jí nejen materiální, ale i virtuální sféru působnosti jak lidí jako celku, tak člověka jako jednotlivce. Tedy nejen to, že Pepík denně píše komentáře do diskusních fór či na Twitter a Facebook, které představují jeho takzvanou soukromou veřejnost, ale i fakt, že občas zajde na demonstraci, podepíše nějakou petici anebo – a to bych ráda vyzdvihla ze všeho nejvíce – při mydlení vypíná kohoutek.

Ptáte-li se, co má soukromá regulace vody společného s problémem veřejného a soukromého, odpověď je: všechno. V novověku jsme se na--učili chápat svůj svět jako veškerý svět, respektive veškerý vnější svět jako ten soukromý; nikoliv však tak, že by nám v něm šlo o nějaké veřejné zájmy. Jak trefně glosuje politická filozofka Hannah Arendtová:

 

 

V této rebelii srdce proti vlastní společenské existenci se zrodilo moderní individuum se svými stále proměnlivými náladami a rozmary, uzavřené v radikální subjektivitě svého citového života, zapletené do nekonečných vnitřních konfliktních situací, jež pramení z dvojité neschopnosti: cítit se doma ve společnosti a žít mimo společnost.

 

Tato radikální subjektivita tvoří paradox, o němž zde chci podat zprávu. Všichni jsme dnes občané. Všichni jsme veřejní. Všechno se nás týká. A tak žijeme tragicky. Trpíme, ba dokonce cítíme vinu na základě zpráv, které se k nám dostávají z veřejného prostoru a jež v tomto prostoru mají původ, ať už jde o hladovějící Afriku, či odmítané migranty. Nelze tomu uniknout. A v tom je to tragické.

Co hůř, neumíme na toto utrpení adekvátně reagovat, a tak revoltujeme. Revoltujeme proti tomu, že jsme součástí veřejného prostoru, že jsme – na rozdíl od starověkého ne-občana – součástí veškerého dění světa; protože tento svět je jen jeden, prorostlý všemožnými infrastrukturami, jež ho napevno spojují v jediný celek. Kdekoli někdo někde zatahá za nitku, jako muška lapená v síti – všichni to pocítíme – nebo o tom minimálně víme. A toto vědění je strašné, protože napadá naše soukromí, vykořeňuje nás z našeho bezpečného privátního života.

Jakou formou revoltujeme? Volíme útok. Kolonizujeme veřejný prostor svým soukromím tak divoce, jako bychom jej chtěli přepsat – jeho dějiny i jeho budoucnost. Imaginujeme vlastní světy, ale nenecháváme si to pro sebe, nýbrž vedeme bitvu kdo s koho. Já versus veřejný prostor. Má představa versus fakta. Bohužel, jak říká Hegel: Neodpovídají-li fakta představám, tím hůře pro fakta.

Svět se všemi informacemi, jež se k nám dostávají, je přepsán zprávami, které sami vybíráme, jejichž obsahem jsme my sami. Na sociálních sítích, na diskusních fórech, nikde nás nikdo v této aktivitě neomezuje. Je to ale záludný paradox. Myslíme si, že vládneme veřejnému prostoru, ve skutečnosti jsme však lapeni v jeho osidlech. Veřejný prostor nás pohltil; nelze z něj už vystoupit. Nemáme na výběr než na něm participovat. A tak reagujeme na tyto podmínky tím, že prostor kolonizujeme jako svůj vlastní, soukromý.

 

Zpátky na zem

Performativní jednání chápu jako takové jednání, které doprovází vyřčená slova a tím zároveň stvrzuje jejich platnost. Performativní jednání je ideál. Uvědomíme-li si, že slova jsou motorem světa, pak tím, že za určitých okolností a určitým způsobem proneseme nějaká slova, můžeme hýbat skutečností. Má to však své ale. Skutečnost vytváří určitou rezistenci. Protože svět si také klade nárok na svůj podíl na skutečnosti. A tak se může jednoduše stát, že má slova se se skutečností začnou míjet. A jakmile tvoříme nějakou umělou skutečnost, která má záplatovat tu pravou, reálnou, zaděláváme si na pořádný problém. Začnou oplétačky s partnerem, státem, Bohem nebo třeba s klimatem.

V éře slova se spára mezi slovy a skutečností na úrovni jednotlivců nebezpečně rozšiřuje, protože nám přestává jít o veřejné. Skutečnost leží ladem, pohřbená pod slovy, která staví celé galerie obrazů o tom, kdo jsem já. Kde se v moři subjektů ztratil veřejný zájem? Na Facebooku ho zřejmě nenajdeme. Potřebujeme se vrátit k materiálu – nejen jakožto významu slov, ale také ke skutečné hmotě. Nejen na Zem, jak radí populární filozof Bruno Latour, ale prostě na zem – tam, kde slova a myšlenky musí pro jednou poslechnout skutečnost. Můžeme začít tím, že své názory, kterými se šíříme ve virtuálním i materiálním světě, na Facebooku i v hospodě, otiskneme do veřejného prostoru tím, že půjdeme volit. Volby jsou vůbec tím nejlepším příkladem správného vztahu mezi soukromým a veřejným zájmem. Tedy mohou být. Jak píše Erik Tabery: Politika je lidská činnost, která přináší zejména pocit zklamání. Myslím, že s tím je třeba počítat. Veřejný prostor je prostorem zklamání z definice. Protože není výhradně náš. Jsme v něm ale také nejblíže pravdě. A dokonce paradoxně i sami sobě – protože, jak tvrdí německý myslitel Theodor W. Adorno, člověk se stává člověkem teprve tehdy, když napodobuje ostatní. To, jací jsme a že vůbec sdílíme lidskou formu života, je možné díky tomu, že druzí představují náš předobraz.

 

Pravdu hledej u druhého

Aldous Huxley v jedné ze svých esejí píše, že skutečnost je někdy tak nepříjemná, že si v obraně vůči ní vytváříme její paralelní slovní alternativy, které ji na první pohled kopírují, na druhý se však od ní radikálně vzdalují. Teprve na tuto skutečnost pak reagujeme emocionálně a morálně. V důsledku je to jako pláč na hrobě těch, které ještě lze zachránit. Skutečnost ale nikdy není docela ztracena. Možná že si skrze tento pláč nakonec uvědomíme celek. Emoce mají totiž krásnou schopnost sjednocovat.

Klimatická krize se domáhá toho, abychom za veřejné cítili vinu, zodpovědnost a abychom z těchto pohnutek také v zájmu zachování veřejného jednali. Stala se součástí veřejného problému. A veřejnost si právem nárokuje, aby se stala vlastním světem jednotlivce. Jinak z tohoto, přírodního světa zbyde jen na troud spálené skladiště dějin.

Je zřejmé, že náš boj o vlastní soukromou půdu nedělá dobře ani veřejnému prostoru, ani přírodnímu světu. Měli bychom konečně docenit význam toho, že sdílíme jedinou skutečnost, a považovat ji za svou (nikoliv za vlastní kapitál). Protože jedině tím, že budeme myslet skutečnost jako veřejnou, jako společnou, s ní můžeme hýbat. Teprve v druhém člověku se má slova ukotvují v pravdě. Dobrými lidmi se přece nestáváme tím, že se jako dobří prezentujeme, ale tím, že nás ten druhý uzná jako dobré. Budu-li chodit po světě a opakovat, že jsem nesmírně talentovaná mladá publicistka, nadaná studentka filozofie, laskavá duše a sympaťanda každým coulem, asi potenciální náklonnost okolí spíše odvrátím. Jsou to nakonec Ježíšova slova: „Mějte se na pozoru dávat své almužny před lidmi, aby vás viděli.“ (Mt 6,1) A tak by možná nebylo od věci šetřit se všemi těmi slovíčky, fotkami, tweety, komentáři a posty. Předvádění vlastního soukromí ve jménu jakéhokoli sebe-potvrzení, které jako by mělo garantovat mou celou existenci, může nadělat ve veřejném prostoru pořádnou paseku. Asi takovou jako suma našich soukromých leteckých výprav, jež produkuje hyperobjekt pro klima škodlivého oxidu uhličitého.

Je až ironické, jak se uzavíráme do svých kolonizovaných veřejných světů a přitom každý svůj čin, v duchu Hegelovy dialektiky, vyžadujeme stvrdit pohledem a reakcí druhého – ať už na Facebooku, nebo tváří v tvář.

 

Hledání nové veřejné sféry

Zvykli jsme si na neomezené svobody, což si nemůžeme zazlívat. To by bylo jako zazlívat si, že příliš dýcháme. Ale v důsledku jsme si také zvykli domáhat se této svobody ve jménu soukromí. Často říkáme, že máme právo se vyjadřovat k tomu a k onomu; že máme právo mluvit tak, jak mluvíme. Ale zapomínáme, že se s tím pojí určitá zodpovědnost. A to nejen za to, co říkám, ale i za toho, komu to říkám. Tak dnes platí: jeden za sebe a všichni za jednoho. Všichni ale potřebují své zastání, stejně jako jeden, jinak se tato reciproční záruka existence hroutí. Pošramocená dialektika tohoto mušketýrského hesla dává příležitost mocným korporacím, jako je Google či Facebook, aby skrze naše soukromé zájmy hýbaly světem. Naše soukromí se stává měnou, za kterou si jej tyto skryté síly opět kupují.

Že se soukromí stává kapitálem, je celkem banální tvrzení. Co všechno dnes nelze považovat za kapitál, že? Současně, jak bylo řečeno, se veřejný prostor začíná nebezpečně prolínat s tím přírodním, ekosystémovým, a ubývá jako grónský ledovec, jak přibývá soukromého kapitálu. Naším úkolem zřejmě ale nemá být tento prostor zachraňovat tím, že přestaneme Google krmit informacemi o tom, co máme a nemáme rádi, aby nám to pak ve virtuálním veřejném prostoru mohl servírovat na zlatých podnosech. Myslet společnost jako stroj, který umí krom pěti rychlostí zařadit i zpátečku a zvrátit vývoj nastartovaný před několika tisíci lety, je holý nesmysl. A co teprve když se řítíme do tmy tou nejvyšší rychlostí. Zdá se mi však, že je třeba veřejný prostor jakožto společný svět myslet nově a myslet novou etiku, která ho má vzkřísit k jednání ve veřejném zájmu.

Dovolme si jednoduchou imaginaci: Po ranním aktu sebelásky v podobě lekce jógy, při níž se nemotorně snažíme harmonizovat ducha s hmotou, se takto domněle vtěleni ploužíme do kanceláře, abychom splnili osmihodinovou kvótu, která nás proměňuje v mezky i jejich pány současně – práce v kanceláři totiž neodpouští méně než kterákoli jiná. Náš nepřítomný pohled náhle zachytí nepatřičné světlo. Pouliční lampy žhnou žlutozlatou září, přestože den už dávno začal a viditelnost nemůže být lepší. Co uděláme?

Zajímavé je, že řešení je v této, řekla bych celkem jednoduše zobecnitelné situaci hanebně jednoduché. Hanebně, pokud se jej nechopíme. A tak se neostýchejme: vytočme číslo, které si obratem najdeme na našem věrném druhovi a vykořisťovateli, Googlu Všeználkovi. Voláme obecní správu, které jednoduše sdělujeme, že v ulici se zbytečně svítí.

To je podle mě dobrý způsob, jak překračovat hranici soukromého směrem k veřejnému zájmu. Nepotřebuje svědky. Nebude mít žádný velký dopad. Možná že se pro běžnou kontrolu zrovna svítí naschvál. To je ale vedlejší. Podstatné je, že zde předvádíme věrnost svému slovu; slovu, které jedná.

Tady hledám novou veřejnost. Tam, kde stojím pod lampou a vytáčím správní linku, myslím danou ulici, veřejný prostor, jako soukromý domov, v němž ovšem zdaleka nežiji sama.

 

Autorka (*1992) získala magisterský titul na Ústavu filosofie a religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v oboru filozofie, v současnosti je doktorandkou na témže ústavu. Věnuje se také divadelní tvorbě: v roce 2019 zrežírovala divadelní hru Játra v Anti.kvariátu Dejvického divadla. V obou případech jsou jejími věčnými vyzyvateli slova, jež se snaží ovládnout i ve své drobné publicistické činnosti.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama