Flanďáky tam odděláme

Report

Na mapě Česka připomíná Broumovsko ušní boltec. Nebo je to obrys paty, která se hluboce zabořila do hlíny a kolem níž vystouply kopce. Nachází se tam i vesnice Šonov, nad kterou visí temný stín. V srpnu 1945 zde skupina opilých československých funkcionářů a vojáků vyrabovala faru, dva německé kněze pak odvedli do lesa a tam je střelami do hlavy zavraždili. K činu se přiznali, ale vyvázli bez trestu. Příběh je rekonstruován na základě archivních výpovědí.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Je září 1945 a těla benediktinů Albana a Ansgara jsou stále zahrabaná na okraji lesa poblíž Šonova ve východočeském pohraničí. Později se lesu bude říkat U farářů – název vstoupí do turistických map.

Příslušník finanční stráže Klement Pavelka, který bydlí v Šonově a jako jeden z mála se hned v létě 1945 zasazoval o důsledné vyšetření případu, naléhá na řádné pohřbení mrtvých. „Buď jak buď, tohle žádní náckové nebyli!“ Pomůže domluvit s hrobníkem vykopání a převezení těl na místní hřbitov. Bude ho to jako nekomunistu stát místo. Uchytí se v uhelných skladech, s některými z vrahů šonovských farářů se bude později potkávat v Broumově na ulici. Zemře v roce 1990, aniž by se dožil odsouzení viníků.

Mužská těla. Rýč narazí v hlíně na podivně měkký útvar. Hrobař odstraní slabou vrstvu zeminy a najde na sebe hozená, či spíš do sebe zamačkaná mužská těla. Nohy a ruce mají zpřerážené a nepřirozeně ohnuté jak hadroví panáci. V černých, vlhkostí nacucaných hábitech. Dva zmačkané tmavé pláště jsou vsunuté mezi těla. Dva deštníky a jeden sešlapaný klobouk.

 

Jaro 1945. Šonov (Schönau). Ves se jak dlouhá tkanička táhne údolím podél potoka. Do okresního města Broumov je to šest sedm kilometrů silnicí, kterou lemují aleje vzrostlých stromů. Před válkou měl Šonov 1 085 obyvatel, z toho 1 033 Němců a 19 Čechů.

V roce 1938 v obci vyhrála volby Sudetoněmecká strana s převahou 563 hlasů. Komunisté dostali 37 hlasů, Německá sociální demokracie 53 hlasů. Po osekání Československa mnichovskou dohodou se Šonov stal součástí říšskoněmecké župy Sudety.

 

Jaro 2021. Údolím se nese bučení krav z pastvin. Vítá mě Stanislav Pitaš, přezdívaný Guma, ročník 1957. V roce 1980 podepsal Chartu 77. S radostí. Co se mu mohlo jako dělníkovi stát? A přece byl třikrát vězněn – třeba za snižování vážnosti prezidenta Husáka. Po roce 1989 v Šonově místostarostoval, vedl hospodu a provozuje penzion. Od doby, co slyšel o zamordovaných farářích, přemýšlel, jak by jejich památku připomenul. Ves mlčela. Pouze Rudolf Holý, místní premonstrátský jáhen, se léta stará o jejich hrob.

 

Dva benediktinští bratři. Oba byli benediktiny Broumovského kláštera. Ten starší učil toho mladšího na klášterním gymnáziu. Spojilo je posledních pár dní života na jedné faře, cesta nocí, smrt i společný hrob. Ten starší, postavou menší a silnější, prostovlasý, kulatého obličeje s brýlemi, se jmenoval Julius Prause, řeholním jménem Albanus. Ročník narození 1912. Středoškolský profesor, filozof, jehož zájmem byl německý jazyk broumovského kraje. Ten o třiadvacet let mladší, vyšší, hubenější a melancholičtější, byl Alfons Schmitt, řeholním jménem Ansgar.

 

Profesor v Šonově. Nacisté církevní školy netolerovali. Skončilo gymnázium a s ním i profesor Prause. Vybírá si prázdnou farnost v nedalekém Šonově, kam se přestěhuje. Přátelí se s tamními, současně zůstává v kontaktu s bývalými žáky. Zprávy má i od spolubratra Ansgara, tedy Alfonse Schmitta. Toho povolal wehrmacht, jako zdravotník se dostává do Afriky, na jaře 1943 ho zajmou Britové. Po válce, na konci května 1945, se vrací na Broumovsko a stává se druhým farářem v Šonově.

 

Zneškodnit, budeme slovanskou republikou. V kraji, jímž prošli uprchlíci i vojáci různých armád, panuje chaos. Mezi německými obyvateli, kterým se zhroutil sen o velkoněmecké říši, se objevují sebevraždy. Jednotlivců i celých rodin. Provolání nové československé vlády, v níž mají velký vliv komunisté, je zcela návodné: „Nová republika bude státem slovanským. Němce a Maďary budeme považovat za zbavené státního občanství a přísně je potrestáme… Zneškodněte všechny aktivní nacisty.“

 

Velitel a rabování. V červnu zažil Šonov několik loupežných nájezdů a rabování. Tlupy českých vojáků za účasti velitele, jistého Václava Hamzy, kterému všichni říkají „poručík“, pod záminkou hledání zbraní a chytání werwolfů, nacisty vycvičených záškodníků, vstupují bez vyzvání do stavení, prohledávají obydlí. Počínají si při tom často surově a poručnicky. A odnášejí si kořist.

Podporučík Václav Hamza, ročník narození 1914, býval záložním důstojníkem československé armády. Tvrdí o sobě, že je partyzán, ale později se vyjeví, že jeho partyzánství spočívalo v tom, že až po kapitulaci Německa, po 9. květnu 1945, údajně „s četou vyčišťoval Adršpašské skály od SS“.

 

Pátek. Osudného 24. srpna po obědě přijíždí Hamza v autě do – po válce nově zřízeného – úřadu zvaného Místní správní komise. Jejím předsedou je v Šonově jmenován Josef Verner, učitel z Dobré u východočeské Dobrušky. Funkci místopředsedy pak zastává Josef Marek, z Dobrušky, dvacetiletý nezkušený mladík, vyučený zámečník a čerstvý absolvent tří ročníků živnostenské pokračovací školy. Německy umí jen pár vět a s oběma faráři si očividně nesedl a začal proti nim konstruovat falešná obvinění. Den před tím totiž Hamzovi v Broumově oznámil, že získal „snad jistou informaci“, že profesor Prause byl členem NSDAP, „v noci se prý ztrácí ze vsi, a tudíž patrně podporuje v lesích werwolfy“. A že ve svém posledním kázání, což mu prý říkal vojín Herzik, který němčinu ovládá, předpovídal, že se situace pro Němce v pohraničí zase obrátí.

 

Ještě jsem dnes nežral. Podporučík Hamza posílá po příjezdu do Šonova pro dvacetiletého zámečníka-funkcionáře Marka a také pro pětadvacetiletého vojína Jana Herzika. Toho, který slyšel Prauseho údajné kázání. Holičský pomocník z Nového Města nad Metují je členem strážního oddílu pěšího pluku poslaného do Šonova. Ještě za války se se svolením nacistických úřadů oženil s říšskoněmeckou státní příslušnicí, se kterou čeká dítě. Když se pětadvacetiletý Herzik trochu překvapeně ptá, o co jde, dvacetiletý Marek mu krátce odpoví: „Hele, potřebujeme pár spolehlivejch chlapů, musíme konečně zatočit s těma flanďákama, už mě tu serou. Bez nich budou Germáni poslušnější. Vybílíme faru a fráterníky odvedete za hranice nebo se rovnou odstřelej a bude po prdeli.“

Vojín Herzik nasedá s funkcionářem Markem a jeho nadřízeným, předsedou Místní správní komise Vernerem, do auta k podporučíku Hamzovi, který prohodí: „Chlapi, ještě jsem dnes nežral.“ Zajedou do statku na dolním konci vsi, který už je v české národní správě a původní němečtí obyvatelé tam slouží. Marek je znalec situace: „Maj ještě plnej sklep a udírnu.“ „Delegace“ se tam zdrží skoro dvě hodiny a posilněna kořalkou jede za dalším národním správcem, který prý má výtečné likéry. Tam nová hostina a lahve vyprázdněné do dna.

 

Rozkopnuté dveře. Na faře v přízemí v kuchyni připravuje hospodyně Anna Schönová jídlo. Profesor a farář Prause je venku za stodolou na poli. Druhý farář, Schmitt se již vrátil z návštěvy u nemocné varhanice a připravuje se na zítřejší kázání. Vzhlédne od rozepsané stránky a oknem vidí, jak se k faře od školy blíží horda šesti nebo sedmi chlapů. Většina jde rázně, ten uprostřed, Hamza v kožených vysokých botách a rajtkách, už se trochu přiopile potácí. Bouchání na dveře. Jak později vypoví hospodyně Anna Schönová, do farní chodby se nahrnul Hamza, předseda Verner, místopředseda Marek, místní řezník Špulák a tři vojáci strážního oddílu – holič Herzik, devětadvacetiletý zahradník Václav Zelený a dvaatřicetiletý dělník František Ticháček. Kopají do dveří, ze skříní vyhazují prádlo. Farář Schmitt se s nimi potkává na schodišti a ptá se, co si to dovolují. Hamza mu česky řekne: „U tvejch v klášteře se našly zazděný rentgenový přístroje, tak jistě můžou bejt i tady. Jménem republiky to teď tady prohlédnem.“ Do fary se z pole vrací profesor Prause. Hned ho čapnou za kleriku a mrští s ním o zeď. Hamza ho přitlačí pod krkem: „Kde máš, ty flanďácká svině, ukrytý rentgeny?! Granáty?! A nakradený zlatý křížky?“

Oba faráře naženou do horní místnosti a dál rabují. Zkoušejí si jejich civilní oblečení, většinu hází do kufru, který si pak odnesou. Přehrabují se i v pokoji hospodyně Schönové. Lahve kolují, lokají rovnou z nich.

Když zjistí, že kuchařka pro faráře vaří slepici, vytáhnou ji z hrnce a začnou ji s ní zuřivě fackovat a křičet, že přece „svině němčourský nemaj právo zabít už ani zvíře, protože se navraždili dost! Babo, a ty jim ještě posluhuješ!“ Pak z ní začnou strhávat šaty. Schönové se podaří vysmeknout a utéct do blízkého statku, kde se ukryje na půdě.

 

Žádný sraní s nima. Hamza a Marek si vynesou židle na dvůr a v letním večeru tam dál popíjejí, zatímco vojín Herzik poručil profesoru Prausemu pod hlavní pušky, aby mu šel otevřít hřbitovní kostel a ukázat, kde mají ukryté zlato. Projdou chodbou, hřbitovní brankou a jsou v kostele. Po dvaceti minutách se vrací a Herzik v ruce drží kufřík s mešními kalichy a dalšími liturgickými předměty. Hamza ho plácá po zádech „pašák jsi“ a dává mu napít z lahve. Když se otočí na profesora Prauseho, zamžourá na něho prasečíma očkama: „Co na mě čumíš, ty černoprdelnická prasečí svině! Co na mě tak čumíš!? Neumíš ani pořádně česky... Máš tlamu jak Mussolini. Už tady nebudeš dlouho smrdět a budeš lízat jen svý hovna! Máš vůbec pod tou sutanou ptáka?“ A hlavní mu šmátrá v rozkroku. Farářům nakážou, co si mají vzít do zavazadel, a že je odvedou na hranice. Mezitím si esenbák Hamza bere lahve mešního vína, strká je do brašny a všem nakazuje: „Musej zmizet. Je to jasný? Je vám to doprdele jasný?!“ A než odejde k autu, znovu dvacetiletému funkcionáři Markovi připomene: „Pepíku, proveďte to, jak sem řek, žádný sraní s nima a zítra mi podej hlášení.“ Vypotácí se z fary, nasedne do auta a odjíždí do tmy směr Broumov. Chlastačka bude pokračovat u něj doma v zabrané rezidenci na náměstí.

 

Rýč, krompáč, lopata. Na farním dvoře, kam svítí okna, dopíjí trojice místních lahve. Pohodí je ke zdi. Vojíni přivedou oba benediktiny, kteří drží malá zavazadla. Na sobě mají černý řeholní hábit, dlouhý plášť a profesor Prause na hlavě svůj oblíbený klobouk. Kufříky jim Marek odebírá. Nechá jim jen deštníky. „Potáhnete!“

Vedou je jak beránky na porážku. Pan profesor stačí k Ansgarovi prohodit: „Hochu zlatá, s námi je ámen.“ Vedou je tmou ke kapli a dál do lesů k hranici. Ještě než vyjdou, tedy spíš se vypotácejí, se vojáci ztěžklými jazyky domlouvají. Josef Marek nakazuje Herzikovi s Ticháčkem, aby vedli faráře nahoru, a nakazuje Zelenému, aby si skočil do školy pro krompáč, lopatu a rýč, protože „oba flanďáky tam odděláme a pak zahrabeme, aby to nikdo nepoznal“.

 

Tma lesa. Tmou jde pětice vzhůru k lesu. Vojáci škobrtají a nadávají. Oba benediktini se v duchu určitě modlí. U kapličky na ně čeká Zelený s nářadím. Za chvíli k nim doklopýtá Marek. Před lesem začne močit a spadne přitom na zem. Zelený mu pomáhá vstát. Herzik s Ticháčkem jdou s benediktiny dál. Sedící a pomočený Marek zamumlá k Zelenému: „Hele, voni už to tam vyříděj za nás. Nějak mě to zmohlo.“

 

Střely a chroptění. Vojín Herzik nakazuje zastavit a močí na okraji pole. Chvíle zastávky využívá profesor Prause a sedá si na zem, Schmitt stojí metr od něho. Na okraj cesty se vyřízeně svalí voják Ticháček. Herzik odjistí pušku a do mladšího benediktina vypustí sérii ran. Bude jich osm, devátá nábojnice se mu vzpříčí. Ansgar neboli Alfons Schmitt udělá dva kroky dopředu a padá na zem. Ticháček se probere, potácivě vstane a služební pistolí z bezprostřední blízkosti dvakrát střelí do hlavy profesora Prauseho. Ten padá naznak a do tmy chroptí. Herzik zakleje „zkurvená flinta“, vytáhne z pouzdra pistoli a vpálí do hlavy profesora ještě jednu ránu. Les nese ozvěnu střely. Chroptění ustane. Přicházejí Marek a Zelený s nářadím. Marek ve tmě zakopne o ležící mrtvolu. Opile se klinkají, zkoušejí vykopat na okraji pole jámu, ale terén je kamenitý, a teď v noci, kdo by se s tím mordoval. Nedaleko někdo vystřelí dvě osvětlovací rachejtle, které na chvíli rozsvítí celý les. Leknou se. Na kopání se vykašlou, oba mrtvé chytí za nohy a táhnou je pod cestu do lesa. Ticháček má náhle dojem, že jeden farář hýbá rukama, a proto vytáhne pistoli a střelí. Mrtvoly položí na sebe a Herzik je přikryje jejich plášti. A rychle pryč, zpátky do vsi.

 

Noc z 24. na 25. srpna. Když se vojáci kolem půlnoci dovlečou na ubikaci, hulákají a padají jak pytle písku i s botami na kovové postele. První se nad ránem probere Zelený, je ještě opilý, bolí ho hlava, ruce má od hlíny, rozpomíná se na včerejší řádění. Vzbudí Ticháčka. „Franto, doprdele, my je musíme zahrabat, jinak se na to přijde! Kurva vstávej.“ Ten jen blekotá. S chrápajícím Herzikem nehne. Zatřese s vedle ležícím vojínem Pepíkem Čermákem: „Hele, dostaneš pětku, potřebujem píchnout.“ Je kolem půl čtvrté, za chvíli bude svítat, musí to stihnout. Trojice vojínů najde kupku dvou bezvládných těl a poblíž kopají. Jenže krompáč naráží na velké kameny. Nakonec se na kopání vykašlou a na těla nahází trochu hlíny a položí větve.

 

Bohoslužba se nekoná. Nedělní ráno 26. srpna. Scházejí se němečtí katolíci ze Šonova i z Rožmitálu na bohoslužbu. Jenže chybí oba kněží. Místní nejprve věří, že faráři byli jen odvedeni za hranice, jak naznačují vojáci.

Místopředseda Marek zajde dopoledne za vojáky a ptá se Herzika a Zeleného, zda je „vše dobře uklizeno“, myslí tím mrtvá těla. Zelený mu vysvětlí, že to pro tmu nebylo možné udělat. „Herdek, chlapi, ještě dneska musí bezpodmínečně zmizet z povrchu zemskýho, žádný stopy ať nejsou vidět! Vždyť jste to slíbili!“

 

Trčící nohy a pohozený klobouk. Šonovskému řídícímu učiteli německé školy Gustavu Meissnerovi zvěsti o pohřešovaných farářích nedají a kolem poledne vyrazí po jejich stopách. Přidá se k němu sedlák Adolf Weisser. Když procházejí kolem kapličky, všimnou si nápadně zválené trávy. A když o pár set metrů výše dojdou na okraj lesa, náhle se zastaví. Uvidí před sebou do vzduchu trčící nohy a ruku. Weisser si ještě všimne, že v roští opodál leží šedočerný klobouk, který nosíval profesor Prause. Rychle se vrací nález oznámit dolů do vsi.

 

Lámání kostí. Mezitím trojice vojínů, Zelený, Ticháček a Herzik, ke kterým se přidá kamarád vojín Karel Frič, se potřetí vrací na místo činu. Je půl druhé odpoledne. S Meissnerem a Weisserem se těsně minou. Znovu na ramenou nesou nářadí. Vykopají jámu asi dvacet metrů od místa, kde obě těla leží. Pak Ticháček se Zeleným vezmou mrtvoly, za nohy a za ruce a nesou je k jámě. Ticháčkovi se zvedne žaludek, když se zadívá na Prauseho rozstřílenou hlavu. Vyzvrátí se. „Doprdele, smrdí to jak chcíplotina.“ Zastoupí ho Herzik a těla vkládají do jámy. Jenže se tam nemohou vejít. Zahradník Zelený si bude vědět rady. Podloží nohy benediktinů kameny a dupne na ně. Budou najednou ohebná. Těla pak lépe nasoukají do jam a Zelený je vojenskými botami sešlape jak nakrouhané zelí. Později před příslušníkem finanční stráže Vaňkem prohodí: „Byla to zkurvená katovská práce, neboť jsem mrtvolám musel přelámat hnáty.“ Mrtvoly i jejich věci zahází hlínou, udusají a zamaskují roštím a suchým listím. Konec práce nahlásí ve vsi Markovi, který je požádá: „A teď mi rukoudáním slibte, že o celé věci budete naprosto držet huby.“ Marek se pak převleče do svátečních šatů a odjede vlakem za rodiči do Dobrušky.

 

Tělo záhadně zmizí. Rozrušený sedlák Weisser kolem půl čtvrté odpoledne oznámí vrchnímu respicientovi finanční stráže v Šonově Klementu Pavelkovi nález mrtvoly v lese s tím, že by se mohlo jednat o jednoho z nezvěstných farářů. Těla už jsou ale jinde.

 

Pondělí. 27. srpna potkává v Šonově u školy další člen finanční stráže ze Šonova Jan Vaněk vojína Zeleného a ptá se ho, zda něco neví o zmizení farářů. Zelený mu bez okolků vypráví, jak je na příkaz Hamzy oddělali a zahrabali v lese.

 

Úterý. 28. srpna byla z Broumova konečně vyslána hlídka SNB, vedená ppor. Čejpem, která má případ vyšetřit. Jelikož šonovští finančníci mají o pachatelích jasno, někteří z nich jim to sami vyprávěli, výrazně ušetří četníkům práci. Jdou najisto a vyslechnuti jsou oni tři podezřelí. Vojín Zelený později vypoví: „Do protokolu jsem udal případ tak, jak se ve skutečnosti udál. Téhož dne odpoledne přijel ppor. Čejpa opět z Broumova a sepsal se mnou protokol nový, do kterého tentokrát napsal, že oba faráři byli převedeni přes hranice.“

 

Beztrestnost. Lesní zvěř, která na místě začala hrabat, napomůže v září 1945 tomu, že je v lese nad Šonovem objeven hrob zavražděných benediktinů. Verze o farářích za hranicemi padá. Vrchní respicient finanční stráže Klement Pavelka se zasadí, aby u strážního oddílu v Šonově byly sepsány nové protokoly s vrahy, které budou odpovídat skutečnosti. Vojáci se přiznávají. Všichni také dosvědčují, že nic kompromitujícího na faře nenašli. Vojín Herzik nakonec dodá: „V době zastřelení obou kněží byli jsme všichni vojáci v podnapilém stavu a já jsem nevěděl, co činím.“

V normální době by je čekal vysoký trest. Ve vykloubené dějinné chvíli se nestane nic. Je přijat zákon č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, který pachatelům podobných trestných činů deklaruje beztrestnost.

 

Hamza národním správcem. Za zásluhy o vyčištění pohraničí je Hamza jmenován národním správcem velké broumovské firmy. Bydlí v přepychu. Ale Hamzovo národní správcovství skončí ostudou. Firma upadá, podporučík je obviněn z defraudace a v roce 1949 je mu správcovství odňato. Z torza svazku, který byl na Hamzu založen Státní bezpečností v roce 1949, lze zjistit, že ho ke spolupráci získává tehdejší StB Náchod, načež krátce poté podniká nedovolenou cestu za hranice, takže ho odsoudí na dva roky nepodmíněně. Po propuštění z vězení vystřídá několik zaměstnání, ale nikde dlouho nepobude. Václav Hamza žije do sedmdesátých let v Broumově. Poté se stěhuje. Umírá v říjnu 1978 v Kladně.

 

Soudruh inženýr, spoluvrah na Úřadu vlády. Jeden z hlavních organizátorů šonovské vraždy, Josef Marek, tehdejší mladík a místopředseda správní komise, udělá ze skupiny vrahů nejstrmější kariéru. Vstupuje do KSČ, stěhuje se do Prahy, vystuduje vysokou školu a léta pracuje na Úřadu vlády ČSR jako ekonomický poradce. Bydlí ve velkém bytě nedaleko Vítězného náměstí v Praze 6. Umírá v roce 1994, aniž by byl za svůj zločin potrestán.

 

Promlčeno. Po roce 1989 se o případu začíná znovu hovořit na Broumovsku, kde v místních novinách zveřejní krátký článek místní farář a želivský premonstrát P. Norbert Josef Zeman. V návaznosti na článek podává spisovatel Ludvík Vaculík spolu s překladatelem Dušanem Karpatským, literárním historikem Vladimírem Karfíkem a publicistou Jiřím Hanákem v roce 1995 vrchnímu státnímu zastupitelství trestní oznámení na neznámého pachatele. Na konci června 1996 oznamuje vyšetřovatel npor. Dvořáček z Policie ČR, Krajský úřad vyšetřování Východočeského kraje, že se jedná „o trestný čin vraždy, jehož trestnost zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí 20 let“.

 

Podzim 2020: Živoření není život. „Na mě to působilo strašně depresivně,“ vypráví mi Stanislav Pitaš. „Myslím tím to zapomnění a přítomnost zla... Vrazi nebyli potrestáni a ta vražda leží jako kletba na celém tomhle kraji. Neučinilo se nic ke smíření. Považoval jsem za svoji povinnost tady ten kříž postavit. Kvůli sobě a budoucím.“ Ještě dnes je možné v již vzrostlém lese nalézt onu hrobovou prohlubeň, ve které byla zahrabána obě těla benediktinů. Nápis na tabulce na třímetrovém dřevěném kříži, který Pitaš stloukl a odnesl do lesa, končí slovy: „Kdo nechce znát svoji minulost, nemá ani budoucnost.“

 

Autor je publicista a spisovatel, držitel ocenění Kniha roku za dílo Jako bychom dnes zemřít měli.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama