Tálibán 2.0

Názory

Radikální Tálibán dobyl Kábul, ale hlavní proud v tomto hnutí se zjevně snažil omezit produkci brutálních obrazů, které děsily svět v devadesátých letech. Jeho diplomaté měli kontakty s USA, Ruskem, Čínou i Íránem, aby se vyhnuli mezinárodní izolaci jako kdysi. Otázka nyní je, zda či jak dlouho pokus o tálibánskou umírněnější tvář vydrží.

Audio
verze

Píše se 27. září roku 1996. Tálibové právě dobyli Kábul. Jedním z prvních výnosů zakázali ženám nejen pracovat a studovat, ale i vycházet z domu bez důvodu a doprovodu mužského příbuzného. Afghánky přistižené venku mlátili vousatí venkované kabely, hadicemi a vůbec vším, co jim přišlo pod ruku. „Časem jsem se přestal divit, když přede mnou tálibové veřejně bili ženu. Tak běžné to bylo,“ vzpomínal pro Hlas Ameriky jeho tehdejší kábulský reportér Nafees Takar.

Téhož zářijového dne si radikálové došli i pro Muhammada Nadžíbulláha, někdejšího šéfa prosovětské tajné služby a do roku 1992 prezidenta země. Nejprve ho vykastrovali a vláčeli kábulskými ulicemi přivázaného za nákladním vozem. Pak jeho tělo pověsili na sloup veřejného osvětlení, ústa vycpali bankovkami a prsty nahradili cigaretami. Byl pro ně zaprodancem cizí moci, který propadl západní dekadenci – tu v jejich očích symbolizoval hříšný tabák.

 

Osvoboditelé na kolotočích

V polovině letošního srpna se tálibové zmocnili Kábulu opět. Svět i obyvatelé hlavního města očekávali nejhorší. Radikálové ovšem, přinejmenším na úrovni propagandy, postupovali odlišně než před pětadvaceti lety. Oficiálně se dušovali, že všem odpustili a nikomu neublíží. Že Afghánky znovu nezaženou do čtyř stěn. Opakovali, že chtějí dobré vztahy se zahraničím, tedy že do země nepustí cizí radikály, kteří by odsud vedli tažení a organizovali útoky proti USA, Evropě, okolním státům a vlastně i světu vůbec.

První dny a týdny jejich vlády měly zkrátka co nejméně připomínat dobytí Kábulu v roce 1996. V Pákistánu sídlící mediálně-internetová mašinerie Tálibánu 2.0 spustila ofenzivu šarmu. Sociální sítě zaplavily obrázky prostých Afghánců vítajících radikály coby osvoboditele a záběry usměvavých, trochu nemotorných vousáčů řídících v Kábulu dopravu namísto policie. Jiná videa ukazovala rozesmáté bojovníky řádící v lunaparku, kteří ani na kolotoči či v pouťovém autíčku neodložili zbraň.

Lze namítnout, že nejtvrdší islamisté v Tálibánu prý zanedlouho poté takové atrakce podpálili coby neislámské… A že tálibové na mnoha místech ve skutečnosti hledali, zatýkali a zabíjeli příslušníky elitních jednotek někdejší proamerické armády, kteří jim způsobili nejvíce ztrát. Podobně zacházeli s lidmi z tajné služby. Unášeli, mučili a vraždili údajně i jejich příbuzné. Na druhé straně ale stále platí, že podle analýz britské Sky News nechali do konce srpna ze země odletět kolem 150 tisíc lidí – cizinců i jejich afghánských spolupracovníků. Ač militantní vyznavači většinové sunnitské větve islámu, zajistili bezpečnost svátku ašúra (18. až 19. srpna), slaveného menšinovými šíity: předáci Tálibánu se ho dokonce symbolicky účastnili. A setkali se i s lídry jiných menšin, aby je ujistili, že tentokrát nechají jejich komunity na pokoji.

Jistě, tálibové i letos vyzvali ženy, aby zůstaly doma. Prý jen prozatím. Než vymyslí, jak je ve veřejném prostoru oddělit od mužů. Nejstatečnější z Afghánek poučeny z minula vyšly demonstrovat, aby se z dočasnosti nestala věčnost. Uniformovaní tálibové je po chvíli rozehnali slzným plynem, pažbami a zřejmě i bičem. S jistou dávkou cynismu je ovšem potřeba dodat, že za starých časů by tyto ženy prostě zmizely.

 

 

Ať žije teokracie

Je samozřejmě otázka, zda – či jak dlouho – Tálibánu relativně umírněný, světové veřejnosti prodávaný přístup vydrží. Neexistuje totiž jeden Tálibán. Různé skupiny uvnitř volně fungující organizace právě teď bojují o vliv. Nyní mocné a slyšitelné proudy v tomto hnutí inklinují k afghánskému nacionalismu a představy o globálním islamistickém boji je oslovují jen málo, pokud vůbec. Jiné frakce jsou však mnohem bigotnější i krutější a lpí na nejhorších tradicích Tálibánu. Ti světu nejnebezpečnější nasáli během dvou dekád v povstalecké opozici myšlenky islamistických radikálů a zřejmě nevylučují ani účast ve světové válce proti nevěřícím, rozuměj Západu.

Ze sporů uvnitř Tálibánu patrně vykrystalizuje i svérázný model vlády, který se údajně Islámský emirát Afghánistán chystá přijmout. Ve hře je systém podobný tomu íránskému, který na papíře spojuje teokratický a republikánský princip. Nynější velitel Tálibánu Hajbatulláh Achúndzáda by se posunul do funkce nejvyššího vůdce, který stojí nad politiky a má poslední slovo, byť i on je korigován náboženskými znalci a do běžného politického provozu příliš nezasahuje. Denní afghánskou agendu ale bude podle všeho i nadále řídit běžná vláda s klasickými ministerstvy.

 

Světe, neboj se nás!

Ve vztahu k zahraničí je Tálibán vzor 2021 konvenčnější, téměř až předvídatelný. Zjevně nechce opakovat chybu z přelomu tisíciletí, kdy se v mezinárodní izolaci ocitl také proto, že celému světu navzdory rozmlátil vzácné Buddhovy sochy stojící ve středoafghánském Bámjánu. Učinil tak na nátlak radikálů, kteří argumentovali všeobecně překonaným islámským zákazem zobrazování živých bytostí. „Zničení památky nám zkomplikovalo už tak složité vztahy se světem,“ vzpomíná Abdul Salám Zaíf, tehdejší tálibánský ambasador v Pákistánu. „Bylo to zbytečné, a navíc špatně načasované,“ dodal Zaíf ve svých pamětech
Můj život s Tálibánem.

Patrně i proto se svérázní diplomaté vedení Abdulem Gháním Baradarem v posledních letech nezastavili. Tento muž stál u zrodu Tálibánu, strávil několik let v pákistánském vězení a propuštěn byl až v roce 2018 na přímluvu Američanů, kteří věřili v jeho pomoc při vyjednávání o míru. Baradar v tomto směru prokázal neobvyklý vyjednávací talent: před půldruhým rokem skutečně dosáhl dohody s Trumpovou administrativou. Odchod amerických vojáků z Afghánistánu tehdy vyměnil za slib, že Tálibán do země nevpustí zahraniční extremisty.

Dojem Baradar jistě udělal i toto léto v sousední Číně, která jen hodiny po obsazení Kábulu vyhlásila, že „respektuje volbu afghánského lidu“, tedy vládu Tálibánu. Zkraje září pak Peking potvrdil, že diplomaty v Kábulu ponechá a vazby s Afghánistánem posílí. Mimochodem, horlivci kdysi ničící sochy pro jejich lidskou podobu Pekingu na oplátku slíbili, že přestanou podporovat muslimské Ujgury ze západu Číny, které komunistické úřady zavírají do hrůzných převýchovných táborů právě kvůli jejich víře.

I do Ruska se tálibové vydali – a to poprvé už v roce 2018. Prý poděkovat za tajné dodávky zbraní, kterými chtěl Kreml zatopit svým americkým rivalům tehdy ještě naplno válčícím v Afghánistánu. Letos se vousatí diplomaté vydali do Moskvy opět, aby zde slíbili, že už jako vládci země neohrozí ani Rusko, ani postsovětské středo-asijské země, které stále patří do kremelské sféry vlivu. Pragmatikům na obou stranách přitom zjevně nevadilo, že zasloužilí tálibové s Baradarem v čele odstartovali své kariéry právě v bojích proti sovětským vojákům a Moskvou podporované komunistické vládě v Kábulu.

Tálibánští cestovatelé nezapomněli ani na šíitský Írán, který jejich úspěchem není zrovna nadšen. Teheránu ale nezbývá než s Tálibánem jednat, jeho hranice s neklidným sousedem měří úctyhodných 921 kilometrů. Írán se navíc cítí být ochráncem afghánských šíitů, typicky z etnika Hazárů, které ale za každou cenu potřebuje udržet doma. V Íránu už teď žijí asi tři miliony afghánských uprchlíků, nejčastěji šíitů, kteří jsou pro krachující ekonomiku, zatíženou obchodními sankcemi země, spíše přítěží.

 

Afghánský pytel blech

Letos na začátku září to vypadalo, že Tálibán u moci chvíli vydrží. V Afghánistánu je ale možné vše. Pokud se radikálům původem z paštun-ského venkova nepodaří přesvědčit odlehlá údolí a ostatní etnika, že je pro ně jejich vláda když ne výhodná, tak alespoň snesitelná, nastanou jim krušné chvíle. Země je totiž příslovečným pytlem blech, afghánští Tádžikové a Uzbeci jsou ostražití k hegemonii většinové etnické skupiny Paštunů a zemi v každém okamžiku hrozí nejen faktický, ale i reálný rozpad.

Stačí, aby Tálibán opustil jednací stoly a opět přistoupil k otevřenému teroru. Pak muži znovu vytáhnou opečovávané zbraně a pustí se do další války. Nakonec, je to v této zemi taková tradice.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement