Kam s holuby? Přece do holubníku!

Stalo se to začátkem října roku 1918 při bitvě v Argonnském lese. Uprostřed důležité bitvy první světové války byla Cher Ami poslední nadějí téměř dvou stovek amerických vojáků, kteří uvázli za nepřátelskou linií. Byli ostřelováni z obou stran. Jejich vlastní velitelství o nich nevědělo a nařídilo dělostřeleckou palbu. Cher Ami byla několikátá v řadě, kdo se pokusil vyrazit ze zákopů a dostat se k velení. Čtyřicet kilometrů urazila za pětadvacet minut. Jeden výstřel ji oslepil, další ji trefil do hrudi, a když dorazila do bezpečí, její noha visela jen na zbytku kůže. Dokázala však předat vzkaz: „Pro rány boží! Zastavte to!“ Cher Ami byla holubice. Tedy, jak se ukázalo o více než sto let později díky testům DNA, vlastně holub. Ten den zachránil 194 životů.

Zatímco tohoto opeřence odvezl zpět do USA osobně generál John J. Pershing, získal řadu ocenění a vstoupil do Síně slávy poštovních holubů, dnešní holuby už obvykle nectíme. Ne že by snad ztratili cokoli na svých schopnostech a vlastnostech. Stále jsou pozoruhodnými tvory, kteří dokážou letět i devadesát kilometrů v hodině a mají neuvěřitelný, lidem stále ještě ne zcela objasněný orientační smysl. Jenže jich je jaksi hodně a jejich počet stále stoupá.

„Při sčítání v letech 1985–1987 žilo v Česku zhruba 0,8–1 milion párů holubů, tedy na dva miliony ptáků. Při sčítání v letech 2014–2017 se už jednalo o jeden až dva miliony párů, tedy zhruba čtyři miliony jedinců,“ říká Karel Šťastný, autor čtyř vydaných Atlasů hnízdního rozšíření ptáků a profesor České zemědělské univerzity.

I když jsou dnes holubi přítomní v každém městě, původními živočichy nejsou. „Jeho latinský název je Columba livia, tedy holub skalní, ale přidává se k tomu ,forma domestica‘, tedy holub domácí,“ upřesňuje Karel Šťastný s tím, že divoký holub skalní na našem území nikdy nežil a nežije. „Vyskytuje se na skalnatých pobřežích Skotska, Irska, přes Francii a Středomoří, na severu Afriky a dál na východě až po Indii," popisuje. K nám se dostal v blíže neurčené minulosti s člověkem, který si jej zhruba v pátém až šestém tisíciletí před naším letopočtem domestikoval. Všichni naši městští holubi jsou tak zdivočelí domácí holubi. Ve městech nacházejí dostatek potravy a také teplo.

Ještě jedna věc je na holubech matoucí. I když se šlechtí plemena bílá, černá, hnědá, bůhvíjaká, v okamžiku, kdy uniknou do městského prostředí a začnou žít volně, během několika generací se opět vrátí do své původní podoby – tedy vypadají jako jejich předek, holub skalní. „Ať jsou velcí, mají chocholky, ozdobné peří na nohou, jsou černí, hnědí, nebo zcela bílí. Postupně se z nich stane šedý holub s dvěma pruhy na křídlech,“ popisuje Karel Šťastný. Od svého předka se liší tím, že mají bílý kostřec, což je místo dole na zádech, kde začíná ocas.

Půl milionu na holubník

Dnes u nás holub domácí patří mezi neoblíbené živočichy. Jeho agresivní trus ničí památky a přivádí k šílenství každého, do jehož okolí se přistěhuje. Přesto se najde i řada příznivců. Ukázal to projekt, který nedávno skončil na sbírkové platformě DONIO. Kateřina Brabencová v něm oslovila Čechy, aby jí darovali peníze na vznik první záchranné stanice pro holuby v Česku. Tedy pro nemocné a poraněné holuby, které by vyléčila, a pokud toho budou schopni, znovu vypustila.

Během dvou měsíců vybrala více než půl milionu korun. „Doufala jsem, že mají holubi více příznivců, než se na první pohled zdá, a to se potvrdilo,“ hodnotí výsledek. Kateřina Brabencová je zároveň zakladatelka spolku Holubi v nouzi a nyní má takovou malou záchrannou stanici ve své garsonce v Praze. V kočičích přepravkách nebo v králičích klecích – v závislosti na druhu zranění – tam léčí sedmadvacet holubů. Každý z nich má jmenovku a na ní seznam svých léků. A přestože říká, že má stop stav, během psaní tohoto textu přijala dalšího.

„Tito holoubci se budou stěhovat právě do připravované záchranné stanice v Praze-Bohnicích,“ říká. Jestli půjde vše podle plánu, mělo by se tak stát ještě do letošních Vánoc. Kromě toho, že ve stanici najdou zranění a nemocní holubi zdravotní péči, vznikne tam i holubník pro ty, kteří mají takové zranění, že by ve městě nepřežili. „Součástí bude i městský holubník, který podpořilo hlavní město Praha, kde budou žít odchovaná osiřelá mláďata. Ti v něm najdou svůj domov a nebudeme je vypouštět do nekontrolovatelného chovu městského prostředí, kde by se dále množili,“ říká Brabencová.

Nicméně i tak většina lidí patří do tábora odpůrců holubů. Ve městech přitom žijí rorýsové, straky, jiřičky, nebo dokonce i sokoli. Nikdo z nich však nedělá takové škody jako holub. A Česko není jediné, které se potýká s jejich přemnožením. Tento druh se rozšiřuje v celé Evropě, a lék hledá každé město.

Způsoby volí různé. V Česku dosud převažuje odchyt ptáků a jejich likvidace. A to i přesto, že se tato taktika ukazuje jako neúčinná. „Když se populace sníží, uvolní jen místo ostatním a během krátké doby se jejich počet dorovná. Populace je jen omlazená,“ říká Kateřina Brabencová. Mezi obvyklá protiopatření patří také umísťování sítí a hrotů na památky i soukromé domy a zákaz krmení v centrech. Často bohužel neúčinný. Některá německá města zkoušela i antikoncepční prostředky v krmení. Ani to však nedostalo populace holubů pod kontrolu.

Udržovat zdravou populaci

Pak je tu ovšem ještě jeden způsob. Na západ od českých hranic se testuje už řadu let, někde dokonce i desítky let: jde o městské holubníky.

„Cílem není holuby vybít, ale udržovat zdravou a dobře ošetřovanou populaci. I městští holubi tvoří biologickou rozmanitost našich měst,“ píše na svých webových stránkách například radnice Ingolstadtu. První holubník tu vznikl na jaře roku 2019, a to na hlavním nádraží. „Obyvatelé hlásí výrazné snížení znečištění holubím trusem a také méně ptáků, kteří si v okolí hledají potravu, protože krmení a kálení nyní probíhá hlavně v holubníku,“ uvádí radnice. A to je cílem. Dosáhnout toho, aby holubi lidi neobtěžovali, neničili svým trusem památky a také byli zdravější a nepřenášeli nemoci.

Příklady z Německa ukazují cestu, kterou by se ráda vydala i řada organizací z Česka. Díky nim totiž nemusejí vymýšlet koncept od nuly. Někdy je totiž i takový obyčejný holubník doslova věda. Musí být holubníky zavřené, nebo mohou být otevřené? Jak holuby nalákat dovnitř? Jak udržet jejich populace na stejných číslech nebo je ideálně snížit a jak zabránit nemocím?

Každé město si svůj model přizpůsobuje vlastním podmínkám. Existuje basilejský model, který hodně spoléhá na to, že budou lidé disciplinovaní a nebudou holuby mimo holubníky krmit. Asi nejslavnější model je ten augsburský a neméně zajímavý regensburský – Ferry Wittke a Frank Wilm, kteří jej založili, pro něj vyšlechtili speciální plemeno holuba, který je pro své kolegy tak přitažlivý, že jej do holubníků následují.

Německý Augsburg je zase zajímavý tím, že má za sebou čtvrtstoletí praxe. Ve městě nyní stojí už dvanáct holubníků, ve kterých žije 1 100 holubů, což je podle odhadů 63 procent populace celého města. První z nich vznikl už v roce 1997. Bohužel neexistují informace o počtu holubů před zavedením holubníků a po něm.

„Takové statistiky se velmi špatně zjišťují a také jsou zavádějící. Úspěch se hodnotí spíše podle toho, jestli jsou spokojeni obyvatelé a jestli ve městech ubyly problémy s holuby, jako například jejich trus v ulicích. Holubi jako zvířata ve skutečnosti nikomu nevadí. Jejich trus však ano,“ říká Michal Ďuríček ze spolku Městský holubník, který se poslední čtyři roky v Česku snaží prosadit postavení prvního holubníku.

Statistiky, které jsou jasně a jednoduše sledovatelné, jsou počet vajíček, která pracovníci holubníků vymění, a množství trusu, které z holubníků odvezou. Právě výměna vajíček za atrapy je tím fíglem, jak udržet populace holubů pod kontrolou. Pokaždé když holub snese vejce (a snáší vždy dvě), vymění ho pracovníci holubníku za umělé atrapy a ta pravá dávají – v závislosti na městu – ke zkrmení hadům do místní zoo jako v Ingolstadtu nebo například záchranným stanicím a osiřelým liščatům jako v Regensburgu.

Holubi mohou mít až pět snášek za rok, a když se dlouhodobě nedaří, najdou si jiné hnízdiště. I proto je dobré jim jednou za rok nechat vajíčka vysedět.

Umělá vajíčka

Onen první městský český holubník měl stát na pražském Vítkově a měl být uměleckým dílem. „Mysleli jsme, že tak bude lépe přijímán, ale ukázalo se, že je to ta nejobtížnější cesta,“ říká dnes Ďuríček. A tak není prvním v republice „jeho“ holubník, ale holubník na půdě budovy na Mariánském náměstí podle projektu Kateřiny Brabencové, která se o něj bude také starat. Je to vlastně jen obyčejná půda s poličkami, na kterých mohou holubi hnízdit. Vznikl letos v létě a je součástí Záchranné stanice hlavního města Prahy. Zatím je však prázdný. Kateřina Brabencová by do něj chtěla nalákat velké hejno ze Staroměstského náměstí. Tomu se však zatím nechce, protože zima ještě nezačala a holubi mají dost potravy venku.

„Pokud nepřilétnou sami, budeme je muset odchytit a na čas zavřít, aby si tam zvykli,“ říká Brabencová. I ona chce předávat odebraná vajíčka záchranné stanici coby krmivo pro zvířata a zhruba po měsíci, kdy už holubi přijmou půdu jako svůj domov, pak nechávat holubník otevřený. „Právě na příkladech ze zahraničí se ukázalo, že holubi zůstávají v holubnících osmdesát procent svého času,“ vysvětluje.

I když je první v republice, neměl by být posledním. Letos by měl vzniknout také další holubník v Českých Budějovicích a další ve Frýdku-Místku. Michal Ďuríček se nevzdává ani svého plánu vytvořit holubník na pražském Žižkově, aby stáhl holuby z okolních ulic.

Nedá se pochopitelně říct, že čtyři holubníky v republice zbaví Česko problémů s holuby. Dokážou totiž „stáhnout“ jen ptáky z blízkého okolí. V Augsburgu, městě se zhruba třemi sty tisíci obyvateli – tedy zhruba o velikosti Ostravy –, je holubníků dvanáct a podle loňského průzkumu společnosti Menschen für Tierrechte – Bundesverband der Tierversuchsgegner by jich bylo zapotřebí osmnáct.

V přepočtu na Prahu je to tedy neuvěřitelných šedesát holubníků. I když tak prosté to není. Záleží především na tom, kolik má dané město míst, kde se holubi koncentrují.

Zmíněná zpráva detailně rozebírá jednotlivé projekty v německých městech. A mimo jiné z ní vyplývá, že ne každý z nich je hodnocen jako úspěšný. Záleží například na tom, zda je holubník pro dané hejno dostatečně velký, jestli je dostatečně blízko jeho původního výskytu, i na tom, jestli lidé v okolí holubníku ptáky nekrmí a nelákají je tak zase ven. A samozřejmě na tom, jestli se ptáci cítí v novém domově bezpečně.

Drahý přítel

Cher Ami, holub z první světové války, zmíněný na začátku článku, je možná jedním z nejslavnějších tohoto druhu. Žil jen rok a dva měsíce, než svým válečným zraněním podlehl. Jméno znamená v překladu Drahý přítel. A vlastně vystihuje to, co lidé na holubech obdivují. Ve své knize Pozoruhodné objevy ze světa zvířat je americká ochránkyně zvířat Ingrid Newkirk dokonce přirovnává k lidem: V jejich mozcích cirkulují hormony mezotocin a vazotocin – ptačí verze oxytocinu a vazopresinu, hormonů, které jsou u savců spojeny s city a láskou. Stejně tak mají holubi výhodný systém neurotransmiterů serotoninu a dopaminu, které regulují přitažlivost a potěšení. Stejně jako lidské páry se i holubi dělí o povinnosti spojené s výchovou dětí. Matky a otcové se střídají v sezení na vejcích, aby tomu druhému umožnili odpočívat a jíst. Milující rodiče jsou ochranářští a svým mláďatům dovolí opustit hnízdo teprve tehdy, až jsou zcela dospělí.

Autorka je stálou spolupracovnicí Reportéra.