Odchod!

Na jaře 1991 mu bylo třicet let. Měl už za sebou výstavu v legendární pražské galerii Fotochema na Jungmannově náměstí či angažmá v časopise Mladý svět, jehož prodaný náklad tehdy atakoval hranici půl milionu výtisků. Málokterému absolventovi katedry fotografie FAMU se podařil takový start.

„Fotili jsme s Danou Kyndrovou uprchlíky, což pro nás bylo úplně nové téma,“ vysvětluje Karel Cudlín.
Migranti přicházeli většinou z postkomunistických zemí, jejichž hospodářství se po pádu železné opony hroutilo. Československo pro ně bylo spíše přestupní stanicí

„Byli mezi nimi Rumuni, ale taky hodně lidí z různých koutů Sovětského svazu, který se právě rozpadal,“ vybavuje si Karel Cudlín. První tábory pro uprchlíky zřídilo ministerstvo vnitra v Jablonečku u Mimoně a v Bělé pod Bezdězem. Využilo k tomu budovy, které opustila sovětská armáda.

„V okolních barácích se ale občas mihla uniforma, nějací vojáci tam pořád byli. Vlastně nás překvapilo, co tam ještě dělají. A napadlo nás, že bychom je mohli taky fotit, než odtud všichni vypadnou,“ popisuje Karel Cudlín okolnosti, které stály u zrodu jeho nejslavnějšího cyklu fotografií.

Bylo mi jich líto

Dana Kyndrová a Karel Cudlín se v dubnu 1991 obrátili na parlamentní komisi „pro dohled na odsun sovětských vojsk z ČSSR“, kterou vedl poslanec a rocker Michael Kocáb. „Organizovali zájezdy pro novináře. Párkrát jsme se přidali, ale byly to samé oficiality. Proto jsme tam začali jezdit na vlastní pěst. V kasárnách už naštěstí vládl chaos, tak jsme různě prolejzali dírama v plotech. Občas nás někdo vyhodil, tak jsme se zase vrátili. Prostě už to šlo,“ vzpomíná Karel Cudlín.

Fotograf, který dospíval za normalizace, kdy se sovětským vojákům neřeklo jinak než „Rusáci“, si uvědomil jednu věc: „Byli tam i kluci z Pribaltiky čili z Litvy, Lotyšska a Estonska, samozřejmě Ukrajinci, Bělorusové, ale i vojáci z kavkazských zemí nebo třeba z Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu... Mně fakt došlo až tam, jak je ten Sajuz roztaženej přes půlku zeměkoule a kolik tam žije národů. A že některé mají k Moskvě problematičtější vztah než my.“

Na snímcích Karla Cudlína vidíme hlavně „záklaďáky“, kteří museli poslouchat rozkazy velitelů. „Jasně, oficíři tady měli lepší život než doma. Byli tu s rodinami, brali větší žold, dostali se ven, mohli nakupovat v lépe zásobených prodejnách, šmelit s naftou, jejich paničky se procházely po Karlově mostě. Tihle kluci ale žádné výhody neměli, spíš naopak – nemohli za rodinami, hrozily jim přísné tresty, holky nikde. Myslím, že ve skrytu duše taky doufali, že se ta říše hroutí, i když se to báli říkat nahlas.“

Velmi praktickým pomocníkem na cestách do Milovic, odkud je drtivá většina Cudlínových fotografií, se ukázal být automobil Dany Kyndrové. „Bylo dost náročné hledat místo, kudy se dalo proniknout dovnitř, pěšky bychom museli nachodit spoustu kilometrů,“ popisuje Karel Cudlín. Nikdy dvojici s foťáky na krku nikdo nevyhodil? „Jo, občas křičeli, ať nic nefotíme. Důstojníci měli strach, abychom neviděli, jak vojáci vynášej ven nějaký kanystry, agregáty a podobně. Obvykle ale stačilo zahlásit jméno nějakýho generála a tvrdit, že nám to povolil. Neměli vysílačky ani mobily, aby si to někde ověřovali, tak nám raději dali pokoj. Nebo se nesměle ptali, jestli něco nemáme – nejžádanější byly americké cigarety, digitální hodinky a sluneční brýle.“ Co se týče alkoholu, zmiňuje fotograf zdrženlivost: „Součástí Gorbačovovy perestrojky byl hodně přísný suchý zákon, takže se báli postihů.“

Už během odchodu sovětských vojsk se rozšířily zvěsti, že vojáci úmyslně ničili vybavení včetně vojenských zařízení. „Potvrdit to nemůžu. Občas něco navezli na hromadu a zapálili, čmoudilo to, ale takhle to oni dělají normálně. Co jsem viděl, bylo střílení koček, které se tam rozmnožily a slídily kolem popelnic po stovkách. Ale to už dělali Češi, kteří si taky odváželi domů umyvadla nebo různé trubky na šroťák. Těžko se tomu divit,“ říká fotograf.

Ještě něco se Karlu Cudlínovi zarylo do paměti. „Zjistil jsem, že zlo okupace prostě nevyfotíš. Ti obyčejní vojáci byli chudáci – oběti zrůdného systému v rozkladu. Ale naše generace pořád slýchala o jaderné velmoci a soupeření s Amerikou. A pak tam vidíš na každém kroku bordel. Nebo si vybavuju zařízení, které používali na lajnování letiště: dětský kočárek, na který posadili kýbl s dírou ve dnu, nalili do toho barvu a strkali to po ranveji.“

Jeden z podobných artefaktů má Karel Cudlín doma v Horních Počernicích na poličce. „Hádej, co to je?“ podává mi nahrubo svařený plechový trychtýř omotaný drátem a pomalovaný neumělými ornamenty. „Nádoba na kytičku z důstojnické kantýny. A takových věcí tam byla spousta.“ Vybavuje si také látky sovětských uniforem: „Těžké, štiplavé, navlhlé a zatuchlé. Jako kdyby se natáčel film z druhé světové války, klidně i z první. Bylo mi jich někdy líto.“

Rybář křičel: „Válka!“

Ačkoliv byl pobyt sovětských vojsk v Československu na počátku označován jako „dočasný“, trval třiadvacet let. Když okupace v srpnu 1968 začala, bylo autorovi těchto fotografií osm let. „Trávili jsme v rámci odborářské rekreace prázdniny v chatkách Jihočeských energetických závodů na Lipně. Šli jsme tehdy s otcem v šest ráno na ryby, už jsme vyplouvali na loďce a najednou přiběhl rybář a křičel: ‚Je válka!‘ Tak jsme se zase vrátili do chatek, kde už všichni žhavili tranzistoráky,“ vybavuje si Karel Cudlín první hodiny invaze „bratrských armád“.

Tehdejší žák druhé třídy ZDŠ dnes připouští, že některé ze vzpomínek starých přes půl století zná spíš z vyprávění, jedním přímým zážitkem si je ale jistý: „Hned vedle našich chatek byl hotel, kde byly ubytované rodinky východních Němců a Poláků. A všichni tihle rekreanti během jednoho dne zmizeli. Načež se tam už v poledne ožral provozní a začal čepovat zadarmo – pro Čechy. Vykřikoval, že jsou otevřené hranice a že uteče do Rakouska, a říznul se přitom do ruky. Otec, který byl lékař, mu to ošetřoval.“

Další den se u lipenské přehrady rozšířila zpráva, že hoří Praha. Cudlínovi se vydali na vlak domů. „Zastavili jsme za Budějovicemi v poli a někdo začal křičet, že bude nálet – asi vykouknul z okna a viděl práškovací letadlo. Část lidí se snažila vyběhnout z vagonů ven, průvodčí na ně řval, ať neblbnou, do toho se ozývaly výkřiky, že nalítávaj kotláři (stíhací piloti, kteří za války útočili na kotle parních lokomotiv – pozn. red.). Samozřejmě že nás nikdo nebombardoval.“

Po předčasném návratu z dovolené se u Cudlínů řešilo, jak naložit s rodinnými úsporami. „Říkalo se, že bude další měnová reforma a peníze ztratěj cenu. Naši měli našetřeno dvanáct tisíc, což nebyly úplně malé peníze. A teď co si za to takhle honem koupit? Na barák ani na chatu to nebylo, no tak auto. Mělo karoserii z felicie, motor z minoru, ale i stahovací střechu, takže dva tisíce si otec musel ještě někde vypůjčit,“ vzpomíná Karel Cudlín. „Začátkem září jsme tak mohli podniknout nedělní výlet za město. A já poprvé viděl ruskou kolonu – regulčíky na křižovatkách, bílé helmy.“

Nejmladší město

Vojenský prostor u středočeských Milovic využívala už za první republiky československá armáda, za druhé světové války se tady usadili nacisté. Mimo jiné zde vznikaly propagandistické týdeníky z „východní fronty“ – zdejší prostředí sloužilo jako kulisa pro inscenované scény z boje proti Sovětskému svazu. Po válce se sem vrátili českoslovenští vojáci.

V roce 1968 tady vzniklo velitelství „Střední skupiny vojsk“. Jeden čas tu žilo až sto tisíc občanů Sovětského svazu, kteří si tu postavili nemocnici, školu, kulturní dům, krytý bazén. Každý den jezdil rychlík mezi Milovicemi a Moskvou, který začínal na zdejší slepé koleji. Pro okolní obce představoval pobyt desítek tisíc vojáků značný problém: unikající nafta kontaminovala studny, silnice byly rozbité od těžké techniky.

Dnes jsou Milovice nejmladším českým městem: průměrný věk je 35 let, zatímco celostátní průměr činí 42 let. Po odchodu sovětských vojáků zde žilo 1 200 obyvatel, dnes jich je desetkrát víc. Většina dojíždí za prací do Prahy, ale také do Mladé Boleslavi a Kolína, kde jsou velké automobilky. Dvě základní školy mají kapacitu 2 200 žáků. Armádní objekty včetně obytných domů připadly po revoluci státní akciovce Privum, poté se dostaly k různým majitelům. Desítky kasárenských budov byly zbourány, panelové sídliště, vybudované podnikem Vojenské stavby, prošlo částečnou renovací.

Z části posádkového kulturáku (dříve Dům důstojníků) je radnice a přilehlé prostranství se jmenuje náměstí 30. června – připomíná tak oficiální datum odchodu sovětských vojsk v roce 1991. Z někdejšího Karpatsko-dukelského památníku, kam jezdili za normalizace povinně čeští školáci, je bar a herna Mango. Na loukách, které sloužily jako střelnice, je rezervace pro divoké koně, zubry a pratury, zájemci si mohou zajezdit tankem, na deseti hektarech vzniklo dětské eldorádo Mirakulum, část vojenského letiště s ranvejí pro největší nákladní letadla využívá místní aeroklub.

Procházet městem je zajímavý zážitek. Nečekejte historické centrum, útulné kavárny, romantické uličky. Poznávacím znamením Milovic jsou široké vozovky s dlažebními kostkami, spousta zeleně či nezastavěné plochy včetně někdejšího centrálního shromaždiště, což je rozpraskaný asfalt o rozloze 400 × 100 metrů. Příměstské vlaky do Prahy jezdí každou chvíli a cesta do centra trvá necelou hodinku.

Ne všechny domy jsou opravené, dál se rozpadá například sovětská poliklinika, řada budov je opravená jen velmi nahrubo a dál z nich dýchá armádní duch. Na druhou stranu se v Milovicích čím dál víc staví. Vznikají nákupní střediska, výrobní areály a v poslední době hlavně nové bytovky i rodinné domy. Lidé tady chtějí zůstat.