Skočím, a snad roztáhnu křídla

Obrazem

Před námi je neobvyklý příběh: jeden z aktuálně nejúspěšnějších českých fotografů se ještě před třinácti lety o výtvarné umění nezajímal, nic o něm nevěděl, foťák nevlastnil a bylo mu to jedno. Pak mu život změnila osobní tragédie. Našel svůj umělecký styl i zajímavý obchodní model, prosadil se v zahraničí. Doma uvede první skutečně velikou výstavu v březnu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Kdyby začal hořet dům a on mohl vyběhnout na ulici s jedinou fotkou, zachránil by tu, na níž vidíme v zasněžené krajině bílého jelena, a taky automobil převrácený na střechu; pravděpodobně po havárii.

Tuhle má ze všech nejradši, a jeho obdivovatelé taky: Martin Stranka nabízí své fotky vždy jen v limitovaných edicích, po pár desítkách kusů, a jelen u bouračky je už téměř vyprodaný (přitom nejmenší nabízený formát, 48 × 30 centimetrů, přijde na osmnáct tisíc korun).

Ponořme se do toho výjevu, ať lépe chápeme, proč a jakým stylem Stranka tvoří.

Jeho fotky jsou velmi výtvarné a dělá jich jen pár do roka, dvě až tři. Jednak to dílu dodává nádech lukrativity, ale důležitější je, že téměř každý Strankův snímek vyžaduje dlouhou přípravu a složitou produkci.

„Například nápad na fotku s jelenem vznikl ve chvíli, kdy jsem se díval na film Single Man, ve kterém hned na začátku ztrácí Colin Firth svého životního partnera při nehodě,“ vzpomíná Stranka. Zmíněná scéna ho dojala, viděl se v ní – proč, to vysvětlíme za chvíli.

„Dva roky jsem pak pracoval s představou vlastního obrazu, a když jsem ho v hlavě měl, čekala mě technická část práce: zaprvé jsem sehnal starého jaguara z roku 1971, a na vedlejší silnici mezi Prahou a Kutnou Horou ho pak převrátil na střechu.“

Ale kde se vzal ten krásný dominantní jelen? Jen tak náhodou okolo se neprocházel, samozřejmě. Martin Stranka sice umí vytvořit výstavní fotku na jediný záběr, ale mnohem častěji své obrazy skládá ze snímků několika: „Teoreticky bych asi mohl uspat jelena a dopravit ho k autu, ale nebudu přece týrat zvíře,“ říká, „a on by mi tam stejně nepostál...“

Musí tedy vzniknout fotka druhá, a to v zasněžené oboře Žleby, kde stádo bílých jelenů žije.

Tyto dvě fotky pak Martin Stranka zakomponuje do jedné, a ta má velmi zvláštní, křehkou atmosféru – necítíme z ní nic morbidního, naopak. Lidé sice chybují, ale je tu i ten jelen, který jako by situaci kontroloval: Klid, bude to dobré...

 

Roztříštěná mysl

Po třinácti letech kariéry chystá Martin Stranka svou největší výstavu v rodné zemi; konat se bude po celý březen v pražském Mánesu.

Dal jí název Dechem, což je slovo nabízející spoustu výkladů, ale my se omezme na dva, které spolu úzce souvisí: Martin Stranka začal fotit ve chvíli, kdy jeho životní partner dodýchal, což bolelo, dusilo, a právě díky svým prvním fotografiím se Martin zase nadechl.

Takto vzpomíná na začátek roku 2007: „Je mi dvaadvacet let, studuju vyšší odbornou školu u nás v Litoměřicích. O jedné přestávce zvednu telefon, volá mi kamarádka z Bali. Vzlyká, že tam právě v oceánu utonul můj tehdejší partner – vlny ho zanesly daleko od břehu, a potom jím prudce mrštily o skály... Nejdřív se zády opřu o stěnu školní chodby, pak sesunu na podlahu; tělo se vypne, mysl roztříští na kousky.“

Pár týdnů byl mimo, a pak si zdánlivě nelogicky koupil za naspořených dvacet tisíc korun foťák. „Ne,“ přísahá dnes, „nikdy dřív jsem nefotil, neměl k tomu vztah, na výstavy nechodil a hodiny výtvarné výchovy na základce považoval za nutné zlo.“

Martin Stranka tehdy moc nepřemýšlel, nechával se řídit autopilotem. Na žádný fotokurz se nepřihlásil – v těch prvních letech se hlavně procházel po okolí Litoměřic a nahodile fotil krajinu, ohmatával si práci se světlem a kompozicí.

Nastoupil na pražskou Vysokou školu ekonomickou a vypadalo to, že jednou bude pracovat někde v bance: „Předpokládám, že bych třeba nabíral a školil nové zaměstnance, to by mě bavilo...“ 

Pár let se podobné práci dokonce věnoval, ale to pak změnily dvě události. Zaprvé našel svůj styl, dobře rozpoznatelný třeba na snímku z roku 2012, který dostal název I Found The Silence. Vidíme na něm mladého muže naprosto klidně procházejícího přírodním běsněním, tornádem, apokalypsou – všude okolo lítají klacky, ale jemu se nic nestane, projde nezraněn. „Tady už je, myslím, zřejmé,“ říká autor, „že jsem měl fotku dopředu promyšlenou. Od tragédie uplynulo pět let a konečně přišel moment uklidnění – i ten chlapec na fotce se zjevně našel v tichu, nevnímá rozruch okolo, pevnýma nohama stojí na zemi...“

Opět jde o spojení dvou snímků – nejprve vznikl portrét Strankova kamaráda na ulici, pak bylo třeba nafotit zběsilé pozadí, čili házet do vzduchu klacky tak dlouho, dokud se jejich let nepodaří dostatečně dramaticky zachytit.

V Česku bývá tento stylizovaný výtvarný styl, při němž se foťák stává spíš štětcem, přijímaný s nedůvěrou („vždyť je to podvod!“), a nejspíš proto se Martin Stranka sice začal prosazovat, ale dlouho hlavně v zahraničí, kde už měl desítky velkých výstav – první pořádná česká ho skutečně čeká až nyní...

I ke druhé důležité události došlo před osmi lety, kdy pomalu začínal své fotky ukazovat – hlásil je na první výstavy po světě, k vlastnímu překvapení občas vyhrával. „Šlo o dobu rozmachu sociálních sítí, kde jsem mohl jednoduše představit svou tvorbu komukoli. Jednoho dne se ozvalo knižní nakladatelství z New Yorku, jestli pro ně neudělám obaly pro tři thrillery, já věděl, že mi ta zakázka pokryje tři měsíce života, tak jsem to riskl a v práci podal výpověď...“

Dnes je z Martina Stranky jeden z nejlépe vydělávajících českých fotografů, k čemuž jistě pomáhá fakt, že vystudoval ekonomii a obchodování ho baví. „Na druhou stranu, o trhu s uměním jsem netušil nic. Že existují série buď otevřené, anebo limitované? Jak jsem to měl vědět?“

Naštěstí tvořil od počátku série limitované: „Fotky pro mě byly velmi osobní, intimní, tak jsem je nechtěl dělat pásovou výrobou, a když je něčeho jen pár desítek kusů, cena logicky roste.“

Uveďme ještě jeden příklad jeho obchodní strategie – tentokrát se zaměřme na snímek (respektive dva snímky složené do jednoho) s leteckou helmou a třemi sýkorkami. Jmenuje se Snílci a válečníci (Dreamers and Warriors), Martin Stranka s ním loni vyhrál celosvětově uznávanou soutěž Sony World Photography Awards, i tato fotka je už téměř vyprodaná a další nebudou, ale podíváme-li se na autorovy webové stránky, zjistíme, že například ve velkorysém formátu 220 × 130 centimetrů by se ještě sehnat dala. Kupec bude mít jistotu, že v této velikosti jich na světě existuje pouze pět, což ale něco stojí: v případě takto úspěšné fotky šestnáct tisíc dolarů.

Částku uvádíme v dolarech, protože Stranku donedávna nakupovali hlavně cizinci, ale to se mění. „Doba mi přeje – generace mých českých vrstevníků si kupuje byty, a nechce v nich mít výzdobu z obchoďáku. Než hodně věcí levných, raději si pořídí jednu originální; a klidně drahou.“

 

Panika

Zdálo by se, že příběh fotografa Martina Stranky dospěl do úžasné, šťastné fáze, ale nežijeme v pohádce: je například velkou otázkou, jak pro něj osobně výstava v Mánesu dopadne. Člověk nemusí být Sherlockem, aby při pohledu na Strankovy fotky pochopil, že jde o muže velmi citlivého, žijícího ve vlastním, snovém světě. A nejspíš proto došlo k tomu, co se podobným umělcům občas stává: „Přesně před dvěma lety jsem skončil na pohotovosti s tím, že mám nejspíš infarkt a umírám, ale lékaři brzy odhalili, že jde o panickou poruchu.“

Občas se bez varování sesypal, občas si nebyl schopen dojít do obchodu pro chleba, dlouho odmítal rozhovory. „Mám spoustu práce,“ vymlouval se.

Navštěvuje psychoterapie a jeho stav se zlepšuje, ale teď na sebe upletl bič: on, člověk, který občas nedokáže pohovořit ani s prodavačkou, se v březnu do Mánesa vlastně přestěhuje, osobně přítomen tam bude denně od jedenácti do osmi. Důvodů má několik: „Ta výstava je pro mě hodně důležitá,“ vypočítává, „a sám vím, že kdybych potkal osobně autora, výrazně by to zvýšilo můj zážitek. Taky chci vyjádřit vděčnost lidem z Česka, kteří se o mě zajímají. No a potom to beru jako výzvu, součást terapie. Rozhodl jsem se, že skočím tak trochu do neznáma – křídla snad roztáhnu za letu.“

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement