Jak dostat Babiše ze hry? Dvě party, jistota žádná

Report

Jak mohly v české politice vzniknout dva opoziční bloky? Vliv měly velké předloňské demonstrace na Letné, situace se různě měnila, chvíli byla ve hře koalice STAN a ODS, klíčový byl úspěch spojenectví v loňských krajských a senátních volbách. Jednání o společném postupu neprobíhala kvůli vzájemným křivdám, předsudkům a individualitám jednoduše. A porážka Andreje Babiše dnes sice vypadá pravděpodobněji než před rokem, ale jistá určitě není.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Tuhle větu bychom si před pár měsíci netroufli ani vyslovit, natož napsat: Andrej Babiš nemusí vyhrát říjnové sněmovní volby a jeho ANO může skončit v opozici. Po úspěchu opozičních stran v krajských i senátních volbách loni na podzim a neschopnosti Babišova kabinetu zvládnout pandemickou krizi už to však tak smělé tvrzení není.

Poprvé po dlouhých sedmi letech se stalo, že se v únoru v průzkumu veřejného mínění objevil v čele volebního modelu někdo jiný než hnutí ANO – totiž koalice Pirátů a Starostů. Šlo o průzkum jedné agentury a zdaleka to neznamená, že tahle opoziční koalice určitě zvítězí. Výsledek voleb bude samozřejmě záležet na mnoha okolnostech. Například jestli se do sněmovny dostanou Babišovi nynější levicoví partneři, tedy sociální demokraté a komunisté. Jak nakonec dopadne dlouhodobě posilující Okamurova SPD. A hlavně – jak se zachová prezident Zeman, jemuž vyprší mandát za dva roky a pro něhož se tak může jmenování příští vlády stát posledním velkým politickým divadlem ve funkci – tudíž se dá čekat, že si ho užije.

Rozhodující též bude, jestli se v případě dostatečného zisku poslaneckých křesel budou schopni domluvit na společné vládě hlavní lídři dvou opozičních koalic – Petr Fiala (ODS s TOP 09 a lidovci) a Ivan Bartoš (Piráti se Starosty). Šéfové ODS a Pirátů sice dnes říkají, že kompromisu budou schopni, ale stále je obtížné si něco takového představit.

Profesor Fiala je důstojný konzervativní padesátník – někdejší rektor Masarykovy univerzity, který nechce křičet, bouchat do stolu a podléhat emocím. Prezentuje se coby uvážlivý člověk, jenž se rozhoduje po důkladném promyšlení všech faktů.

Druhým lídrem je naopak rozevlátý čtyřicátník Bartoš s neobvyklým účesem, charismatem i politickým talentem. Je plný energie a nechce opakovat chyby „boomerů“, jak mladí Piráti říkají svým politickým předchůdcům s odkazem na anglický termín popisující starší generaci.

Rozdílní předsedové jsou přitom ještě tou menší komplikací, horší jsou vzájemné předsudky v členské základně. Občanští demokraté vidí Piráty jako „námořní loupežníky, novodobé svazáky“, kteří chtějí bourat svět. Piráti zas vidí občanské demokraty jako stranu kmotrů a tunelářů, kteří by měli sedět ve vězení, a ne být v politice.

A i kdyby obě strany, respektive oba opoziční bloky tyto překážky překonaly a získaly by dost hlasů, bude je čekat krajně obtížný úkol – převzít zemi v nejhlubší polistopadové krizi související s tragickou pandemií koronaviru. Před nimi bude zadlužený stát, rozdělená společnost, nefunkční státní správa a nutnost dělat samé nepopulární kroky, například penzijní reformu, kterou vyžaduje neúprosný demografický vývoj, tedy stárnutí populace.

„My jsme si řekli, že nebudeme lidem lhát a slibovat, že všechno vyřešíme okamžitě mávnutím kouzelného proutku. Naopak, bude to bolet,“ říká šéfka TOP 09 Markéta Pekarová Adamová z TOP 09. „Před deseti lety, kdy jsme vládli v éře celosvětové hospodářské krize, jsme udělali spoustu chyb. Poučili jsme se, nejsme tak hloupí, abychom je opakovali,“ tvrdí první místopředseda ODS Zbyněk Stanjura.

 

Faktor Minář

Jak se vlastně stalo, že se roztříštěné opoziční strany spojily do dvou bloků?

 

Cesta k tomu nebyla jednoduchá, což ukazuje například dílčí krach z konce roku 2019. Předáci opozičních stran mluvili dlouhé měsíce o tom, že zvažují těsnější spojenectví, které by zvýšilo šance na porážku Babišova ANO. Jako první a nejsnazší krůček se jevilo obnovení někdejší koalice mezi TOP 09 a hnutím STAN, přinejmenším pro krajské volby. Jenže hezká slova do televizních kamer o nutnosti spojování byla jedna věc, realita jiná. Jejich lídři – Markéta Pekarová Adamová a Vít Rakušan – se nečekaně rozhádali. A veřejně si ještě na cestu posílali emotivní věty, jako když si manželé po rozvodu vyčítají, kdo rozchod zavinil.

„Topka by se měla uklidnit a netlačit na pilu, být více realistická a méně hysterická,“ střílel v prosinci 2019 Rakušan. „On se tváří jako ten, kdo spojení sil chce, když dělá vše proti němu,“ pálila Pekarová. Nová, tehdy pětatřicetiletá předsedkyně TOP 09 potřebovala po zvolení do čela skomírající strany coby nástupkyně Miroslava Kalouska nutně alespoň nějaký dílčí úspěch – a místo toho se dostavil kolaps jednání.

Zdálo se, že spojení opozičních stran do volebních koalic je vyloučená věc. Jenže pod povrchem už působil efekt zásadně spojený s mladým studentem filozofie a evangelické teologie z jihočeských Vodňan Mikulášem Minářem. Při pohledu na statisícové demonstrace, které zorganizoval a jež se konaly v průběhu roku 2019, začali opoziční lídři chápat, co jim vzkazuje určitá část veřejnosti – říkejme jí zjednodušeně nebabišovský a nezemanovský svět. Tito naštvaní lidé, kteří od roku 2013 prohrávali všechny podstatné volby, vyjadřovali své zklamání a zoufalství. Nemáme pořádně koho volit, opozice je slaboučká a roztříštěná, sotva vidí Babišovi na záda, nikdo se nás nezastane – takové byly jejich pocity.

Jejich volání bylo pochopitelné. Žebříčky popularity politických stran se dlouhých sedm let téměř neměnily: všem průzkumům se zhruba 30 procenty vévodilo dominantní hnutí ANO a za ním s velkým odstupem strádali na druhém místě Piráti a ODS. Menší demokratické opoziční strany – Starostové, lidovci či TOP 09 – pak dokonce žily v nejistotě, zda překonají pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do sněmovny.

Letná, kterou dvakrát zaplnila největší demonstrace po listopadu 1989, se ovšem stala něčím, co už šéfové opozičních stran nemohli přehlížet. Kromě demonstrací nespokojených voličů donutil opoziční lídry sednout si ke stolu také volební zákon. Poté, co se strany zformovaly do dvou bloků, se sice bude muset kvůli letošnímu rozhodnutí Ústavního soudu změnit, ale to nechme chvíli stranou.

Onen zhruba dvě dekády platící volební zákon zvýhodňoval velké strany. Dobře to ukázala čísla z minulých voleb. Pětice opozičních stran – ODS, Piráti, lidovci, TOP 09 a STAN – získala dohromady o zhruba 400 tisíc hlasů víc než hnutí ANO, které volilo jeden a půl milionu lidí (tedy 29,6 procenta odevzdaných hlasů). V dvousetčlenné sněmovně však samo ANO obsadilo 78 křesel, zatímco pětice zmíněných opozičních stran měla dohromady jen 70 míst.

Varianta, že by pětice šla do voleb společně v jedné koalici, byla a je hypotetická: hlavně kvůli již naznačeným vzájemným antipatiím mezi ODS a Piráty. Vyjádřeno trefně slovy Petra Fialy, šéfa ODS, který občas mluví o Pirátech jako o „dětech našich voličů“ – děti, zvlášť v pubertě, se bouří a úplně všechno chtějí dělat úplně jinak než jejich rodiče.

 

ODS jde do toho

Jako první vyzvala k vytvoření předvolebního bloku demokratických politických stran na počet poslanců nejmenší opoziční formace, hnutí Starostové a nezávislí (STAN), respektive tak v červnu 2019 učinil jeho předseda Vít Rakušan. Totéž přitom před sněmovními volbami v roce 2017 neúspěšně navrhoval bývalý šéf poslanců TOP 09 Miroslav Kalousek. „Bohužel některé subjekty daly přednost tomu jít budovat vlastní značku. Nicméně chybami se lidé učí,“ říkal tehdy Kalousek.

Inspirací bylo sousední Slovensko, kde se pod vedením Mikuláše Dzurindy sešikovala široká koalice, která zabodovala ve volbách roku 1998 natolik, že odstavila od moci Vladimíra Mečiara. Byl to učebnicový příklad, jak se demokraté byli schopni spojit proti autoritářství. České opozici nicméně chyběly dvě nezbytné podmínky pro podobné spojení: ne všichni tehdy chápali Babiše jako opravdové nebezpečí a chyběl silný, přirozený a nezpochybnitelný společný lídr.

Před jednou velkou koalicí proti Babišovi varoval také sociolog Daniel Prokop, uznávaný expert na analýzy a interpretace dat z průzkumů veřejného mínění. Udělal si vlastní výpočet a odhad a vyšlo mu, že výhodnější by bylo vytvořit dva volební bloky, pokud je cílem opozice získat co nejvíc poslaneckých křesel. „Jsou dva důvody. Tím prvním je, že jeden velký blok by odradil část voličů, hlavně Pirátů a Starostů, kterým by se nelíbilo, že jsou v paktu s tradičními stranami. A tím druhým je skutečnost, že středopravicový volič má rád výběr alespoň ze dvou alternativ, nechce, aby mu někdo vnucoval jeden blok,“ vysvětloval Prokop. Varianta „všichni proti Babišovi“ tedy padla pod stůl.

Formování opozičního spojenectví pak překvapivě urychlilo uskupení, od něhož to opravdu málokdo čekal – ODS. Mnozí jeho členové žijí v představě, že jsou sebevědomá strana, která nemá zapotřebí se s kýmkoliv spojovat, případně zachraňovat od volebního krachu. To raději buďme slabí, ale zůstaňme hrdí a samostatní, ozývalo se zevnitř strany. Vždyť ODS do žádných voleb nikdy nešla s nikým v koalici, pomineme-li porevoluční rok 1992, kdy kandidovala společně s Křesťanskodemokratickou stranou Václava Bendy, s níž se pak sloučila.

Definitivně ovšem přesvědčil kritiky opozičního spojování až úspěch v loňských krajských volbách, kdy ODS hned v devíti regionech kandidovala v různých koalicích. A vytěžila z toho dokonce čtyři hejtmany a účast v radách třinácti krajů.

Profesor politologie Petr Fiala, který se stal předsedou ODS v lednu 2014, dobře ví, že pokud po osmi letech nepřivede stranu do Strakovy akademie, bude to pro něj pravděpodobně znamenat konec v jejím čele. Se svým nejbližším spojencem Zbyňkem Stanjurou, prvním místopředsedou a hlavním stranickým stratégem, proto loni na jaře vymysleli plán, jak cíle dosáhnout: postavit ODS do čela předvolební aliance, jejímž základem mělo být hnutí STAN.

 

Vážně s nimi?

Starostové mají, jak už bylo řečeno, nejmenší poslanecký klub o šesti lidech a při posledních volbách v říjnu 2017 proklouzli do sněmovny těsně – se ziskem 5,2 procenta. Přesto právě o ně ODS nejvíc stála. Zbyněk Stanjura to vysvětloval rád nad mapou, kde měl zakreslené výsledky regionální bašty ODS a Starostů.

„Dohromady bychom mohli být velmi efektivní, pokud jde o zisky hlasů, protože se vzájemně vykrýváme. Starostové jsou silní právě v oblastech, kde my naopak ztrácíme,“ říkal. STAN opravdu boduje tam, kde v minulosti občanští demokraté kvůli svým kauzám selhali a ztratili voliče – typicky v Libereckém nebo Středočeském kraji.

Chvíli to tudíž vypadalo, že vznikne koalice ODS, Starostové a TOP 09. Lidovci pod vedením Mariana Jurečky se dlouho odmítali spojovat a chtěli kandidovat pod svým tradičním názvem. Už vůbec se s nikým nehodlali spojovat Piráti, kteří v politice uspěli jako samostatná značka, čistě generační strana, k jejíž image patří nepřehlédnutelná mladistvá arogance a ostentativní odpor ke všem politickým předchůdcům.

Například obrázky někdejších šéfů ODS Nečase a TOP 09 Kalouska měli na svém volebním autobuse s nápisem Pusťte nás na ně hned vedle Andreje Babiše; tyto politiky viděli v zásadě jako stejně nepřijatelné postavy.

Ale zpět k námluvám. Občanští demokraté se Starostům podbízeli – nabídka zněla na jedno volitelné místo na kandidátce v každém kraji, takže vlastně jistotu 14 poslanců místo dosavadních šesti. Plus možnost vytvořit po volbách vlastní poslanecký klub, s čímž je v parlamentu spojena spousta výhod, například přednostního práva kdykoliv promluvit u pultíku pro šéfa frakce.

Jenže lídr Starostů Vít Rakušan tušil, že spojení s ODS není to pravé, kam by chtěl své hnutí směřovat. Pamatoval si moc dobře, že jako bývalý učitel se v roce 2010 stal starostou Kolína až po korupční kauze místních občanských demokratů. A teď po letech se s nimi má spojovat?

 

Finále

Rakušan se proto snažil do opozičního formování vtáhnout předsedu Pirátů Ivana Bartoše, jenž dlouho stál bokem.

Ti dva si od začátku rozuměli – čtyřicátníci, oběma se zrovna loni narodil syn, poslouchají dokonce i stejnou hudbu... Po pár schůzkách už byl Bartoš nalomený, zatímco hlavní pirátský stratég Mikuláš Ferjenčík koalici dlouho odmítal. „V naší straně žádné velké nadšení pro koalice není, ani pro koalici se STAN. My máme velikou skupinu příznivců, kteří volí Piráty a o nikom dalším nepřemýšlejí,“ argumentoval Ferjenčík. „Ale současně vnímáme situaci, že kdyby mělo propadnout hodně hlasů, je to riziko, kterým je potřeba se zabývat,“ připustil nakonec.

Bartošovi se pak podařilo přesvědčit svou stranu, aby mohl oficiálně podat hnutí STAN konkurenční nabídku. Rakušan tak měl na stole dvě rovnocenné možnosti, ODS a Piráty, a uvědomoval si, co je v sázce. Pokud jde o spojování, zkušenost Starostů nebyla zrovna nejlepší. Připomeňme fiasko jejich předvolební koalice s KDU-ČSL, která se před volbami 2017 polekala a ze sňatku na poslední chvíli vycouvala.

Hnutí STAN uspořádalo loni v létě anketu mezi členy s jednoduchou otázkou, s kým jít do voleb. Pro volební koalici s Piráty se vyslovilo 28 procent straníků, zatímco pro ODS jen 15 procent. Podle očekávání by největší skupina Starostů šla do voleb nejraději samostatně – celkem 33 procent.

Trojice lídrů STAN – Vít Rakušan, Petr Gazdík i Jan Farský – však členy hnutí přesvědčila, že být sice samostatní, ale téměř bezmocní s nejmenším poslaneckým klubem o šesti lidech je vlastně skoro k ničemu. „My nejsme opuštěný pejsek na návsi, který se snaží najít nového páníčka. Chceme partnera, jenž bude respektovat, že jsme skutečně rovnocennými partnery,“ apeloval Rakušan. Liberální dvoukoalice Pirátů se Starosty byla na světě.

Ještě rychlejší formování se odehrálo v konzervativnější části opozice. ODS s TOP 09 už byly domluveny a čekalo se na lidovce. Jejich šéf Marian Jurečka dlouho váhal. Ne že by se mu možnost koalice nelíbila, ale čtyřicetiletý soukromý zemědělec nechtěl zopakovat již zmíněnou ostudu s rozpadem koalice se STAN z roku 2017. Tehdy byl velkým propagátorem koaliční spolupráce s tímto hnutím, ale členové strany ji nakonec odpískali. „Tenkrát to vyvolalo velká očekávání ve společnosti. Šel jsem do toho naplno, ale nepodařilo se to. Nechci, aby černý Petr zklamání znovu zůstal v rukou KDU-ČSL,“ vysvětloval Jurečka.

Definitivně ho přesvědčily až krajské a senátní volby, kdy v mnoha regionech kandidovali společně ODS, TOP 09 i lidovci – a uspěli. Potvrdilo se, že strategie funguje. Významnou roli sehrály i dvě důležité figury. Tou první byl šéf Senátu a místopředseda občanských demokratů Miloš Vystrčil, velký zastánce spojování, jenž při rozdělování kandidátů v senátních okrscích ukázal velkorysost k menším stranám.

A pak Miroslav Kalousek, který se letos v lednu rozhodl rezignovat na svůj poslanecký mandát, ustoupit do pozadí a uspokojit tím své kritiky. Významná část lidovců mu totiž dodnes nemůže odpustit, jak před více než deseti lety opustil KDU-ČSL a založil si vlastní konkurenční TOP 09.

Zrodila se tak trojkoalice ODS, KDU-ČSL a TOP 09. Už od počátku bylo zřejmé, že překvapivá trojice lídrů si rozumí: univerzitní profesor, bodrý sedlák a dobrovolnice pečující v chudých zemích o opuštěné děti. Média ovšem pochopitelně upozorňovala na někdy vcelku zásadní rozdíly v jejich programech. „My jsme tři strany, které mají navíc dohromady téměř 40 tisíc členů. Logicky máme na některá témata rozdílné názory, jinak bychom byli dávno v jedné straně. A logicky je nutné dojít ke kompromisu,“ namítá Pekarová.

 

Pozor na očekávání

Nově sestavené koalice se teď musí vyrovnat s nečekaným rozhodnutím Ústavního soudu, jenž zrušil části volebního zákona, které znevýhodňovaly malé strany. Zatím ještě není jisté, jak budou nová pravidla vypadat, ale zcela určitě půjde o systém poměrnější, menší uskupení tedy budou mít při přepočtu hlasů na poslanecká křesla o něco lepší pozici než dříve.

Opoziční lídři od té chvíle opakovaně čelí otázkám, jaký má teď existence volebních koalic smysl a zda ho třeba neztratila.

Piráty a Starosty nicméně první průzkumy utvrdily, že udělali dobře – voliči spojení ocenili, takže výsledek byl lepší, než kdyby se o hlasy ucházely strany samostatně. V koalici Spolu však vládla větší nejistota. Ptali se především někteří členové ODS – ti, kteří měli pochybnosti o alianci s lidovci a TOP 09 od začátku. Nakonec se ale přinejmenším začátkem března nezdálo, že by chtěli bourat koalici pár měsíců před volbami. Jen do centrály Petru Fialovi vzkazovali, co očekávají – jedině volební výhru, protože ODS se přece nespojila do trojbloku, aby byla druhá nebo třetí.

A pak je zde další potenciální potíž opozice. Mnozí příznivci odchodu Andreje Babiše si myslí, že po jeho případné porážce bude – slovy klasika – okamžitě líp; jako by byla ihned obloha modřejší a tráva zelenější. Právě v tom tkví největší riziko dnešní opozice, pokud se po volbách ujme moci – její příznivci mohou mít nerealistická očekávání. Zklamání by pak mohlo otevřít cestu k moci ještě většímu populistovi, než je Andrej Babiš.

 

Poznámka: Tento text vznikal začátkem března, vydání Reportéra mělo uzávěrku ještě před zveřejněním nového průzkumu agentury Kantar naznačujícího vysoký volební zisk koalice Pirátů a STAN a propad ANO.

 

Autor je dlouholetý politický reportér, člen redakce Zpráv Seznamu.cz.

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama