Třicet případů třiceti památek

Je to impozantní zámek na téměř mystickém místě, kde se směrem ke Krušným horám zvedají lesnaté kopce. O zámku Jezeří se hovoří jako o perle Krušnohorska – a ačkoli od roku 1996 prošel dílčími opravami, na celkovou rekonstrukci stále čeká. Letos v dubnu se dostal na seznam sedmi nejohroženějších evropských památek, který sestavuje organizace Europa Nostra. Přesto má barokní sídlo s oprýskanou fasádou jakousi dramatickou přitažlivost. Působí jako přechod mezi dvěma světy: nad ním zeleň a stromy Krušných hor, dole pod srázem se rozprostírá nekonečná měsíční krajina uhelného lomu ČSA.

„Koho Jezeří schvátí, toho už nepustí,“ komentuje kastelánka Hana Krejčová zdejší podmanivý genius loci – „ducha místa“, k němuž přispívají nejen znepokojivé výhledy ze zámeckých teras, ale i pohnutá historie. Za války nejprve zámek zabrala nechvalně známá SS, pak sloužil jako zajatecký tábor pro prominentní francouzské důstojníky, v konírně spalo pracovní komando z koncentračního tábora Flossenbürg. Nejhůř se ale na zámku podepsala přítomnost vojenské posádky v padesátých letech. „Cenný mobiliář zničili a rozkradli, nábytek spálili nebo házeli dolů ze svahu, dva vagony zbroje a brnění nechali odvézt do sléváren. Co zbylo, se později rozvezlo na jiné zámky nebo rozprodalo za směšné peníze,“ popisuje Hana Krejčová řádění komunistické armády a špatné hospodaření státu.

Tím ovšem ničení památky zdaleka neskončilo, což je i důvod, proč se o zámku Jezeří píše v knize Dědictví pout zbavené: 30 památkových obnov za 30 let demokracie vydané Národním památkovým ústavem. To nejhorší potkalo zámek v sedmdesátých letech. Kvůli rozšíření těžby uhlí bylo Jezeří spolu s okolními obcemi určeno k likvidaci. Zámek zmizel z turistických map i autoatlasů, v médiích se o něm nesmělo psát. Barbarské plány však nakonec mobilizovaly skupinu památkářů a ekologů – a v tomto ohledu osvícený krajský ideologický tajemník Václav Šenkýř rozhodl, že se zámek opraví.

Jenže o tehdejších opravách rozhodovala spíše potřeba naplnit výrobní plán nedalekého jednotného zemědělského družstva než odborný názor, a tak byl výsledek více ke škodě než k užitku. „Místo střešní tašky se na půlku zámku dala šindelová krytina z JZD, která se ale do zdejších klimatických podmínek ani nehodí. Minimálně jednou za osm let se musí přetřít, což nebylo možné, takže se do střechy pustila houba a  střecha se musela opět strhnout,“ vysvětluje kastelánka Krejčová. Na statickém zajištění nosných zdí si zase namastili kapsu vedoucí pracovníci, navíc použili velké množství betonu, který je z památkového hlediska nevhodný, protože nepropouští vlhkost.

Ovšem nevhodný výběr materiálu nebo technologie bývá podle ředitelky Národního památkového ústavu (NPÚ) Nadi Goryczkové problémem i dnešních obnov. „Když po roce 1989 v západní Evropě opadlo nadšení z plastových oken, začali výrobci vyvážet své zásoby do východní Evropy. Takový materiál se ale na historickou a obzvlášť lidovou stavbu vůbec nehodí.“ Výzvou posledních let je pro památkáře to, co nazývají „lavinou laciného zateplování“. „V posledních zhruba deseti letech způsobila škody srovnatelné s otloukáním fasád v době socialismu,“ píše se ve zmíněné publikaci Dědictví pout zbavené.

 

Zpět do péče státu

Vraťme se ale zpět na magický zámek v Krušných horách. Po revoluci sice stát vrátil zdevastované Jezeří Lobkowiczům, ale nebyl ochoten podílet se na jeho obnově. V roce 1996 proto rodina objekt raději věnovala státu. Od té doby se zámek opravuje, ale řeší se hlavně havarijní situace. „Propadaly se stropy, střechy, zdi se začaly rozevírat,“ vyjmenovává kastelánka problémy, se kterými se zámek potýkal.

Celková rekonstrukce perly Krušných hor vyčíslená na 300 milionů teprve musí přijít. „To bude ještě dlouho trvat, než se celý zámek opraví. Je obrovský, má 240 místností, to je jak tři zámky dohromady,“ říká pragmaticky kastelánka. Postupné opravy po etapách financované ministerstvem kultury jsou podle ní pro památku lepší než situace, do kterých se dostávají objekty podporované evropskými dotacemi. „Když přijde velký objem peněz, které se musejí rychle utratit, tak se občas nedaří uhlídat technologické přestávky, památkářské postupy nejsou tak pečlivě dodržovány, přesto jsme rádi, že se v rámci evropských strukturálních fondů na obnovu památek myslí,“ dodává šéfka památkářů Naďa Goryczková.

Pro porevoluční obnovu památek a kulturního dědictví bylo podle ní zásadní znovuzavedení soukromého vlastnictví: „Když památky patřily všem, nikdo necítil zodpovědnost. Ale když je jeden konkrétní vlastník, který ji navíc vnímá jako rodové dědictví, tak to zavazuje a pocit zodpovědnosti za správu takového majetku je velký.“ Přesto po listopadu 1989 panovaly obavy, jestli se o památkové stavby budou umět soukromí vlastníci – ti, kterým je zabavil komunistický stát a dostali je zpět v procesu restitucí – postarat. „Samozřejmě umí, přitom to mají zpravidla těžší. Nedostávají příspěvek na provoz jako ‚státní‘ památky. Mohou žádat o dotace na obnovu, ale pokud například k zámku nepatří současně hospodářství a pozemky, které vydělávají, je pro ně údržba velmi náročná. A právě hospodářské zázemí často nebylo možné restituentům vrátit,“ říká ředitelka NPÚ.

 

Když máte památku

Nejvýznamnější a nejviditelnější změnou v současné péči o památky jsou peníze, které do ní stát (společně s financemi z EU a takzvanými norskými fondy) investuje. „Celková výše podpory za posledních třicet let se pohybuje v řádu desítek miliard korun,“ píše se v publikaci Dědictví pout zbavené. Za totality posílal stát na památky žalostně málo, a tak místo aby se draze obnovovalo, raději se levně bouralo a v prolukách mezi parcelami se stavěly paneláky. Mnohé památky zachránila revoluce doslova za pět minut dvanáct.

O co méně dnes památkáři bojují s nedostatkem zdrojů, o to více musejí bojovat o svoji pověst a společenskou podporu své práce. „Vůle k rozšiřování památkové ochrany se postupně výrazně snižovala,“ píší autoři publikace. Konflikty mezi vlastníky a památkáři rostly, mimo jiné i proto, že stát sice požaduje dodržování památkářských zásad, ale automaticky, ze zákona, nehradí rozdíl ve vyšších nákladech, takže vlastníci musejí pokaždé znovu žádat o dotace. Stát se majitelem národní kulturní památky proto mnozí nepovažují za žádnou výhru. Bojí se zvýšené byrokracie i výdajů.

 

Udělej si sám

Pramálo nadšení vzbudila vidina „vlastní“ památky u obyvatel středočeské vesnice Pohleď – také ona se popisuje v knize Dědictví pout zbavené. Starosta Jindřich Holub však nechtěl připustit, že by Michalův statek s pětisetletou historií nechali ležet ladem. „O historii rodu jsem se dočetl ve starém spisku místního učitele dějepravy. Fascinuje mě, že zde hospodařili přes patnáct generací,“ vykládá nadšený stoupenec habsburské monarchie na zápraží stavení, ze kterého je dnes selské muzeum.

Jménem obce ho odkoupil za 180 tisíc od dcery posledního Michala, který zde hospodařil, než statek v padesátých letech propadl jednotnému zemědělskému družstva.

Upomínkou na socialistické hospodaření byly až do roku 2000 propadlé střechy a celkově havarijní stav usedlosti.

„Původně jsem z toho chtěl udělat ubytovnu pro turisty, ale během vyklízecích prací jsme našli různé artefakty ze 17. a 18. století, tak jsem kraji navrhl, že z toho uděláme skanzen,“ pokračuje starosta, zatímco nám ukazuje světnici a černou kuchyň s pecí a udírnou, které během svatojánských slavností stále slouží svému účelu.

Dostali dotaci od kraje, ze svého obec za opravy zaplatila 1,2 milionu korun. „Tehdy mi památkáři řekli, že to žádná památka není, tak jsme se do oprav pustili sami,“ popisuje Holub, jak ze zchátralé usedlosti a památkářům navzdory vykřesal národní kulturní památku.

Technické postupy si nastudoval v časopise Lidová architektura a zkonzultoval s odborníky ze skanzenu Veselý kopec. „Taky jsem jezdil po starých barácích a skanzenech,“ dodává starosta, který sám i u většiny prací asistoval. „Firmy to chtěly kamuflovat, zalít podlahu betonem a pak opatlat hlínou. Ale já chtěl autentickou hliněnou podlahu z mazanice. Chtěli jsme staré, původní technologie.“ A tak sám stloukl dřevěnou vstupní bránu, vázal došky a štípal šindele.

V roce 2003 se usedlost stala národní památkou, a mohla tak kvůli havarijnímu stavu čerpat dotaci ministerstva kultury. O deset let později „povýšila“ na národní kulturní památku. „Kdyby tento status měla od začátku, dodnes nejsme s pracemi hotovi. Je tam spousta byrokracie a práce na přípravě projektů. Můžeme čerpat dotace, ale nejprve to musí odsouhlasit zastupitelstvo. Zatím jsme z toho nic neměli,“ tvrdí Holub.

 

Čeští památkáři v Iráku

Zámek Jezeří, Michalův statek i dalších 28 památek zastoupených ve zmiňované knize svědčí podle autorů o tom, že jsme se za posledních třicet let stali zemí, která se umí o své kulturní dědictví postarat. Někdy lépe, jindy hůře. Mezi postsocialistickými zeměmi ale prý vynikáme, i proto u nás britská obdoba NPÚ, National Trust, pořádala mezinárodní letní školu pro památkáře.

„Česká památková péče je na vysoké úrovni, o naše know-how je zájem i ve světě,“ vysvětluje šéfka památkového úřadu Goryczková. Loni například čeští památkáři pořádali kurz v Iráku pro tamní kolegy, kteří dohlížejí na obnovy památek v syrském Mosulu. Dalším ukazatelem kvality je ocenění Europa Nostra, kterým se chlubí několik českých památek, čtrnáct dalších je dokonce zapsaných na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. „To nás vzhledem k rozloze a počtu obyvatel řadí mezi velmi úspěšné země,“ míní Goryczková.