Jaroslav Rudiš: Malebná krajina, všude hroby

Pamatuješ si odjezdy středoevropských mezinárodních vlaků?

Ale jo, ono jich zas tolik není.

 

Jak bych se teď dostal k moři?

V pět odpoledne? Nejradši bych tě poslal do Terstu, a tím pádem vyraz v 18:22 Vindobonou do Vídně, kde ti možná ještě načepují pivo u nádraží v restauraci Sarajevo, přespi v hotelu a v 7:58 ti jede legendární Eurocity Emona.

 

Co znamená Emona?

Latinsky Lublaň, kam tenhle vlak vždycky jezdil, ale nově ho prodloužili do Terstu. Mohl bys vyrazit rychlotratí přes Udine, ale doporučuju tuhle pomalejší cestu, protože pojedeš v horách přes Semmering a Štýrský Hradec, pak tě čeká ta Lublaň a pohoří Kras, z něhož vlak padá v dlouhém oblouku do Terstu – až z okna uvidíš moře, bude to emocionální zážitek. Celou cestu máš na co koukat a od Lublaně je řazený jídelní vůz, který obsluhuje pan Popovič, u kterého si dej řízek se salátem.

 

Vídeňský řízek?

Popovič má tři druhy, vídeňský, přírodní a potom ještě řízek pařížský, který není na lístku, ale já to vím, protože rakouští kamarádi jsou jeho štamgasty, stejně jako já jsem štamgast u pana Peterky, který když jedu z Prahy do Berlína, mi dá na stůl reservé, hned přinese plzeň a po chvíli svíčkovou. Pan Peterka studoval divadelní a filmovou vědu, má načteno, ale miluje práci číšníka v jídelním voze.

 

A pan Popovič?

Ten zároveň i vaří, stará se o všechno; ve stanici Maribor má dokonce svůj bar, kde už dostaneš skvělé espresso, a čím pak jedeš jižněji, tím je kafe lepší – letos jsem hodně cestoval po Itálii a zjistil, že jich v sobě večer mívám deset. Každopádně cestování po Itálii vlakem je sen, a chci ti doporučit ještě jednu cestu – v 7:25 nasedni v Římě do Intercity a vyraz do Palerma.

 

Za jak dlouho tam budu?

Za dvanáct hodin, ale uvidíš Vesuv, Stromboli i Etnu a vrcholem bude trajekt do Messiny. Ve vlaku bohužel chybí jídelní vůz, ale na trajektu najdeš bistro, které nabízí jenom dvě jídla, chipsy a arancini – upečené rýžové koule, uvnitř kterých je zelenina a maso, chutná to skvostně. K tomu piješ espresso, koukáš do moře, na Sicílii zase sedneš do vlaku a tři hodiny jedeš do Palerma, kde je jedno z nejkrásnějších nádraží, i když nejkrásnější je v Lomnici nad Popelkou.

 

A?

Pak ještě Antverpy Central.

 

A?

Praha hlavní nádraží, Lipsko, v Bu-
dapešti obě. A samozřejmě moje milovaná pohraniční nádraží, třeba Čierna nad Tisou, kde mají v čekárně palmy jak z té Sicílie. Nemluvím moc?

 

Jen mluv, já nemám hlas; včera jsem se vyřval na Bohemce.

Bohemce jsem fandil na druhém stupni v Lomnici nad Popelkou – doteď mám ten tým rád. Jeden z mých nejlepších přátel bydlí v Lipsku a jezdívá na zápasy k vám do Ďolíčku; Bohemka prochází jeho srdcem, jako prochází Winterbergovým srdcem bitva u Hradce Králové.

 

Winterberg je hrdina tvého románu, který teď vychází česky, to vím. Ale jak se jmenuje ten kamarád, co jezdí na Bohemku?

Egbert. A jezdí třeba i na Union Berlin. Jednou mě vzal na zápas a byla to výprava, protože Berlín je rozlehlé město, brzy překoná čtyři miliony obyvatel, a Union sídlí na okraji. Hodinu jedeš S-Bahnem, pak musíš pěšky lesem a před tebou se objeví stadion, na kterém pořád najdeš napsané jeho někdejší jméno: Sadowa.

 

Čili Sadová?

Přesně tak – pojmenovaný byl na počest pruského vítězství v bitvě u Sadové, nebo jak se někdy říká, u Hradce Králové. Třetího července 1866 tam Prusko porazilo Rakousko. A třeba já bydlím ve čtvrti Kreuzberg, kde mám nedaleko Jičínskou nebo Skalickou ulici. Dlouho tam byla i ulice Královéhradecká a všechno je to po pruských vítězných bitvách z šestašedesátého roku, rozumíš? I berlínská cesta na fotbal je klopýtáním přes dějiny, které se mě silně dotýkají.

 

Smutné, smutné...

Románový pan Winterberg skutečně říká, že jeho srdcem prochází bitva u Hradce Králové – a pak se vydává na svou poslední cestu vlakem přes celou někdejší monarchii.

Tu první větu mám právě od Egberta. Fascinovalo mě, že podniká cesty střední Evropou, bývalým Rakouskem-Uherskem, a to s bedekrem z roku 1913 – posledním před první světovou válkou, která vše změnila. Pár cest jsem s ním absolvoval a on si v bedekru čte, oživuje minulost, čímž mě inspiroval, a taky je to jeden z důvodů, proč jsem román napsal německy – pořád jsem Egberta slyšel mluvit v jakémsi haluzivním monologu. On totiž rád vypráví, stejně jako já, ztrácíme se v historkách a v historii, no a Egbert často opakuje tu podivnou větu: Die Schlacht bei Königgrätz geht durch mein Herz. Mým srdcem prochází bitva u Hradce Králové... V obou jazycích je to pěkně muzikální – ten román je v rytmu železnice. Má valivý sound, na který se nabalují příběhy dějinného šílenství.

 

A je v něm několik refrénů, třeba tohle opakující se spojení: Smutné, smutné.

Traurig, traurig. Takové tudu-tudu. Slyšíš vlak?

 

Zřetelně. Proč Egbertovým srdcem prochází bitva u Hradce?

Klasický středoevropský příběh – Egbertovi předci pocházeli částečně z Pruska, částečně byli sudetští Němci a on má utkvělou představu, že se v té bitvě potkali a u Hradce leží rodinní mrtví. Několikrát jsem s ním bojiště navštívil – bloudíš na kraji Českého ráje, kde jsem vyrostl, kráčíš jemně zvlněnou krásnou krajinou, kde když dáváš pozor, pořád najdeš postavení dělostřelectva, zákopy a hlavně máš pod sebou mrtvé, protože tam leží nejméně padesát tisíc vojáků rakouských, pruských, českých, chorvatských, maďarských nebo taky saských – Sasové bojovali na straně Rakouska. Byla to největší bitva na území Čech a všude na tamních hřbitovech jsou hroby padlých, i u nás v Lomnici – od dětství mě zajímalo, proč tam jsou.

 

Myslíš, že nás bitva z roku 1866 dodnes ovlivňuje?

Přehodila výhybky k vůbec největším konfliktům, protože ještě v půlce devatenáctého století máme ve střední Evropě dominantní Rakousko, ale Prusko je stále silnější a tuhle válku překvapivě vyhraje. Roku 1871 vzniká Německá říše, Prusko je velmi silné, nacionalistické, Rakousko oslabené, frustrované a to je počátkem všech pozdějších katastrof.

 

Jak dlouho jsi kvůli takovému románu rešeršoval informace?

Dekády, řeknu ti příklad. Když jsem před patnácti lety napsal Grandhotel, román o Liberci, říkal jsem si, že už se k libereckým tématům nevrátím. Jenomže při psaní Winterberga se mi hodilo povědomí o tom, že právě v Liberci mají první krematorium postavené roku 1917 v Rakousku-Uhersku.

 

Vím. Pan Winterberg mu říká žároviště.

Ano, a Němci mu říkali Feuerburg, Ohňový hrad. Nebo Plamenná síň...

 

To taky vím. Když jsem knihu četl, občas jsem se podíval do encyklopedie, jestli si nevymýšlíš – a obvykle ne.

Ten román v sobě má něco reportážního. Můžeš s ním nasednout do vlaku, zajet si do Liberce prohlédnout krematorium, pak na bojiště u Hradce – a dorazit až do Sarajeva. Všechno sedí, jen ta fakta musí zároveň sloužit příběhu. Ale těší mě, když někoho inspiruju, aby si vyhledal informace třeba o krematoriu a zjistil, že ho opravdu otevřel orchestr libereckého divadla úvodem do Wagnerovy opery Parsifal, což je nádherná, vznešená hudba.

 

Když hudba dozněla, vzal si oheň první tělo?

Ne. V katolickém císařství bylo spalování zakázané, i když už vznikaly spolky přátel žehu. Snad všichni vídeňští liberálové byli členy spolku Die Flamme, Plamen, střádali peníze na kremaci, ale nikde jim nepovolili otevřít krematorium, až v Liberci to prošlo. Proto se roku 1915 začalo na kopečku uprostřed města stavět krematorium, které je dnes trošku zarostlé stromy a zastavěné, ale tehdy všichni viděli, kam naše cesta vede.

 

Zašel jsi do toho krematoria?

Několikrát. Mají kroniku, kde jsou zaznamenané všechny kremace, a z té se dozvíš, že v Liberci existovala monarchie ještě dlouho po rozpadu, protože vlaky přivážely těla z Vídně, ze Štýrského Hradce, Villachu... Takové věci se nedají vymyslet, stejně jako první věta mého románu.

 

 

Nádherná krajina hřbitovů

Využívaly už roku 1866 armády u Hradce Králové železnici?

Ano, právě u Hradce se naplno projevilo, že železnice může sehrávat roli vojenského dopravního prostředku, a od té doby vlak znamená něco hezkého, cestování, převoz zboží, ale vedle toho z něj vidíš taky spoustu tragédií. Když cestuješ s bedekrem z roku 1913, tak se v něm často objevuje termín „malerische Aussichten“, malebné vyhlídky. Jsou tam například rady, kde máš ve vlaku sedět, jestli nalevo, nebo napravo, a takové rady fungují doteď. Když třeba jedeš semmeringskou drahou, což byla první vysokohorská železnice, kterou začal Karl von Ghega stavět ve čtyřicátých letech 19. století, důležité je, kam si sedneš, abys měl výhledy. Nebo když jedeš vlakem z Drážďan do Prahy – i tímhle úžasným krajem procházely dějiny, a ne vždy hezké.

 

Jenomže normální pasažér to nevnímá.

Mohl by. Eurocity z Berlína třeba projíždí stanicí Bohušovice nad Ohří, kde byly odpojovány vagony s berlínskými Židy posílanými do Terezína, a ty z vlaku vidíš násep, který kvůli tomu nacisté zbudovali – kdykoli tamtudy jedu, myslím na to propojení překrásné krajiny a hrůzy, která je v ní přítomná.

 

Moje nejčastější trať je do Olomouce a vždycky se těším za Choceň, jak se až k Zábřehu pokochám přírodou.

To jsou ty malebné vyhlídky. Ale románový Winterberg cituje ještě z jiného, anglicky psaného bedekru, vydaného kolem roku 1900, jehož bezejmenný autor v kapitole o Českém ráji stojí na jednom z mnoha vojenských hřbitovů u Jičína a dojatě říká: „The beautiful landscape of battlefields and ruins,“ nádherná krajina bojišť a trosek... A to je podle mě střední Evropa – krásná a zároveň hrůzostrašná.

 

Proč používáš mnohem častěji termín střední Evropa než Česko?

Myslím, že neexistuje jenom česká, německá nebo rakouská historie; všechno je propojené, a nejen železnicí.

 

Kde si toho třeba všímáš?

Všude, ale protože Winterberg míří do Sarajeva, vezmi si Sarajevo. První pivovar tam postavili Češi. Pak ve městě spoustu zásadních staveb postavil architekt Karel Pařík, rodák z Českého ráje jako já... Nedávno jsem tam byl s kamarádem spisovatelem Dževadem Karahasanem, který mi na nádraží vyprávěl, že před třiceti lety odjížděly vlaky do Mnichova nebo do Vídně, a teď tam je jen tucet lokálek; ale jsou to nádherné bosenské tratě. V Čechy postaveném pivovaru je výborná pivnice, kde dostaneš vídeňský řízek – no a ve Vídni si zase zajdeš do té restaurace Sarajevo, kde mají super čevabčiči i sarajevské pivo. Do první světové války jsme byli součástí pestré země...

 

Nejsi ty náhodou monarchista?

Nejsem, ale často si představuju třeba obchodního cestujícího, který si roku 1913 kupuje bedekr, z něj se cestou naučí pár frází česky, pár maďarsky, bosňácky, a to mi přijde skvělý. Prvorepublikové Československo ještě bylo pokračováním mnohonárodnostní monarchie, ale pak přichází druhá válka, holokaust, vyhnání sudetských Němců, a cesta do samoty v naší české kotlině.

 

Ty jsi historii studoval, viď?

Právě v Liberci. Asi i díky tomu jsem tlustý román o Winterbergovi mohl napsat rychle, za pět měsíců – první větou jsem se rozjel jako ten vlak, pořád slyšel uvnitř hlavy kamarádovo vyprávění, ale sílu i materiál na takovou knihu jsem sbíral možná opravdu od dob studií, a příště bude těžké přijít s něčím takhle silným.

 

A úspěšným.

Asi i úspěšným, protože já měl kliku a předloni se s Winterbergem dostal mezi pět nominací na cenu knižního veletrhu v Lipsku, což znamená obrovskou publicitu – následně jsem absolvoval sto čtení po Německu, Rakousku i Švýcarsku. A moje nakladatelství by si přálo, abych napsal zase něco podobného, dějiny střední Evropy, protože když už se současná německá literatura zabývá historií, tak hlavně druhou světovou válkou, zatímco v mé knize jsou momenty, ve kterých se Winterberg propadá časem a ty občas nevíš, jestli jsme v současnosti, v roce 1945, 1866, nebo u zavraždění Valdštejna roku 1634 v Chebu.

 

Mně se líbí, jak třeba vysvětluješ rozdíly mezi frankfurtskými a vídeňskými párky, které se prodávaly před sto lety.

Protože rád jím i vařím a protože mám rád ty nádražky. Teď mi v němčině vyšla úplně nová, čistě železniční kniha, takový průvodce, kvůli kterému jsem tři měsíce cestoval Evropou, a když jsi na nádraží třeba v Nové Gorici, což je slovinská část města na hranici s Itálií, mají tam vynikající nádražku – navíc původem právě z toho města byl mladý rytíř, který leží v Lomnici vedle hrobu mé babičky s dědečkem a padl v bitvě roku 1866... Z Gorice jsem jel dál po té trati do Terstu, kde dodnes cítíš zašlou slávu bohatého hlavního přístavu někdejší monarchie, a když tam zajdeš do pekařství a koupíš si buchty, chutnají, jako by je dělala ta moje babička.

 

Počkej, takže tobě vychází český překlad románu a zároveň železniční průvodce v němčině?

Tak se to sešlo. Winterberg měl v Německu docela ohlas a přišly zajímavé nabídky. Ten průvodce vychází v nejstarší německé knižní řadě Gebrauchsanweisung čili Návod k použití, což zní strašně, ale je v tom ironie – jde o velmi osobně, literárně psané průvodce. Naštěstí jsem měl hodně nacestováno už před pandemií a letos po druhém očkování jsem hned vyjel a až reportážně knihu dopisoval. Zažil jsem až halucinační cesty, kdy třeba třicet dva hodin projíždíš Itálií, nebo jsem vlakem vyrazil ze Stockholmu na sever do pohraniční stanice Haparanda po stopách Lenina, který tudy jel v sedmnáctém roce zahájit Velkou říjnovou revoluci...

 

Nebyl jsi po pár týdnech otrávený?

Ono se kdyžtak dobře spí v lůžkových vozech, které zažívají velkou renesanci. Kamarád pracuje pro rakouské dráhy a říká, že by klidně mohli nasadit jednou tolik nočních vlaků a byly by plné, ale zatím jsou ve výrobě; to mám radost. I v Německu je oživování železnice velké téma, a proto mě mrzí, když čtu, že se ruší lokálky třeba ve středních Čechách – jakmile se provoz zastaví, bývá ho velmi těžké obnovit. V Česku máme unikátní železniční síť, važme si toho: první vlak do mé rodné Lomnice přijel roku 1906 ze Staré Paky, přes kterou se jezdilo od roku 1859 na trati z Hradce Králové do Liberce, tohle jsou dějiny. Ta trať tam pořád je, jenom potřebuje zrekonstruovat, nebo musíme postavit tunel pod Ještědem – v Rakousku by ho už stavěli.

 

Jdeš někdy na nádraží a vyrazíš si jen tak podle nálady?

Běžně, protože koukání z vlaku do krajiny je určitá meditace. Odložíš mobil a jen se díváš z okna. Lístky nejsou tak drahé, aby si každý nemohl sednout do Vindobony a zajet do Štýrského Hradce – pokocháš se, a ještě tě to uklidní... Nicméně v posledních měsících se kochám spíš ve Švýcarsku, jsem tam na stipendiu ve městě Zug.

 

Zug?!

Je to paradox, ale bydlím ve městě „Vlak“, které leží na sto čtyřicet let staré gotthardské železnici s patnáctikilometrovým tunelem, spojujícím německojazyčné s italskojazyčným Švýcarskem, a když vyjedeš z tunelu, všechno se změní; je tam jiné světlo, tepleji – a tuhle moc mívají všechny delší tunely, protože propojují světy. Pořídil jsem si tříměsíční lítačku Interrail na celou Evropu, tak jezdím hodně.

 

Kolik ta legrace stojí?

Pro první třídu 1 200 eur, ale mě třeba napadne, že chci do Barcelony, tak sednu do vlaku směr Toulouse, pak si udělám výlet přes Pyreneje – a z Barcelony jedu ještě do Portbou, protože mě opravdu zajímají pohraniční stanice, kde se všechno mění jako za těmi tunely; dejme tomu ve zmíněné Čierné nad Tisou ještě najdeš starou multikulturní střední Evropu, protože když se bavíš s nádražáky, jejich prvním jazykem je maďarština, pak přecházejí do spisovné slovenštiny a všichni umí ukrajinsky.

 

Jaké bylo nádraží v Portbou?

Takhle: Interrail jsem potřeboval i proto, že i když jsem už měl průvodce dopsaného, tak jsem ho do poslední chvíle piloval a vlakem vyrážel třeba jen kvůli pár větám – a to byl právě případ Portbou mezi Španělskem a Francií, které dnes už rychlovlaky objíždějí, ale pořád je tam nákladní a regionální doprava. Nádraží zdobí nádherné hodiny, ale zároveň je jakoby mimo čas a vypadá jak před sto lety. Právě tudy utíkali němečtí emigranti po pádu Francie před Hitlerem a právě tady spáchal sebevraždu filozof Walter Benjamin, když zjistil, že se dál nedostane. Hrob má s výhledem na moře, vidíš od něj i nádraží, ze kterého nemohl pokračovat dál, tak jsem si tam na otočku zajel.

 

Kolik toho najezdíš autem?

Strašně málo a další si už kupovat nebudu – až tohle doslouží, přejdu na model carsharingu, takže si auto v případě nutnosti půjčím. Ve vlacích mi nic nechybí, naučil jsem se v nich pracovat – když mě chytne příběh, píšu. Mimochodem v Německu téma železnice opravdu rezonuje a létání je trochu out, ačkoliv třeba já zítra do Curychu letím. Radost z toho nemám.

 

Proč nejedeš nočním vlakem?

Na trati je výluka.

 

Navíc by tě to vyšlo dráž.

Což je paradox, nad kterým se společnost musí zamyslet – čím to, že letenka stojí často míň než cesta nočním vlakem?

 

Co říká na tvoji posedlost železnicí partnerka?

Je velmi tolerantní a občas ji baví cestovat se mnou, ale samozřejmě jsou to těžké kompromisy, jako u spousty spisovatelů. My jsme totiž čím dál víc on the road, pomalu jako hudebníci, ale mně to performerství naštěstí vyhovuje. Už když píšu, všechno si čtu nahlas, protože touhle metodou zjistíš, jestli text někde neškobrtá.

 

Slyšel jsem, že prý se vlaky dá dojet z Portugalska do Vietnamu. Neláká tě to?

Láká. Znám lidi, co podobné cesty podnikají, žijí ve vlacích. Kamarád jel dvakrát vlakem do Severní Koreje; to už je vášeň. Jiný kamarád ujede ročně vlakem sto šedesát tisíc kilometrů a během covidu propadl depresi, protože zvládl jen sto dvacet tisíc. Zapisuje si všechna čísla lokomotiv a vlaků, kterými jede, takže má životní deník v číslech – a mě tyhle lidi zvláštně přitahují.

 

To jsem si všiml.

A stejně mě přitahoval skvělý průvodčí na trati z Medzilaborců do Sanoku, který byl k nezastavení a vyprávěl o Švejkovi – na takové typy čekám.

 

Co jsi hledal v polském Sanoku?

Právě stopy Švejka, který tudy putoval na frontu. Když jsem měl ve třinácti zápal plic, táta mi dal Švejka do ruky, mě to vyprávění uchvátilo a myslím, že jde o nadčasovou knihu. Před pár lety vyšla v Německu v novém překladu – psal jsem k ní na Lipnici doslov, četl Švejka znovu a připadalo mi zajímavé, jak se tam podobně jako v bedekru z roku 1913 míchají jazyky, čeština přechází v němčinu, maďarštinu... Někdy se ten román vykládá jako humoristický, ale on je temný; z lidí se dělají kanónenfutry a hmatatelně cítíš tupost.

 

Do Sanoku jede vlak?

Přes léto jo, tak jsem loni vyrazil: Humenné, Medzilaborce, Sanok, Přemyšl. Jmenuje se Voják Švejk, jezdí pomalu a skoro neobydlenou karpatskou krajinou, zase vidíš hřbitovy z obou světových válek; v Sanoku zajdeš ke kostelu, čteš rozpis bohoslužeb, kterých je víc než odjezdů ze sanockého nádraží, a všude najdeš vzpomínky na Švejka.

 

Znám tady každej strom

Kde jsi vlastně doma?

Když člověk kouká na železniční mapu Evropy, uvědomí si, že třeba Berlín a Praha jsou si blízko – vlak sice jede čtyři hodiny, ale je to ta krásná trať. Pokud vznikne tunel pod Krušnými horami, všechno se zrychlí, jenže přijdeme o malebné vyhlídky z bedekru – cestou do Prahy seď vždycky vlevo! Doufám, že i kdyby přišla další covidová vlna, neuzavřou se hranice a problémy budeme řešit evropsky, protože tohle jsem bral jako selhání – mohl jsi jet z Bad Schandau do Drážďan, ale nedostal ses patnáct kilometrů do Děčína.

 

Takže ty díky vlakům nemáš jeden hlavní domov?

Mám dva – Berlín a Lomnici nad Popelkou.

 

Jsou to naprosto odlišné světy?

Jasně, ale když přijedou němečtí kamarádi a já je provádím po Lomnici, jsou překvapeni, jak je živá. I v městečkách jako Lomnice, Jilemnice nebo Semily máš kino, fotbal, hospody, pivovar, zatímco v sousedním Sasku se venkov vylidňuje, tam jsou městečka duchů. Spousta mladých odešla za prací, zbyl pocit smutku, frustrace; a vůbec bych nepodceňoval faktor, že tam v devadesátých letech zrušili železniční tratě. Když cestuješ z Liberce do Drážďan, míjíš opuštěné, rozmlácené nádražní budovy a radost máš jen z toho, že tam ty vlaky pravidelně jezdí. Protože pro mě je pocitově opravdu důležité, když vidím v Liberci na vlaku nápis Dresden Hauptbahnhof a v Drážďanech zase ceduli Reichenberg/Liberec...

 

... ale chtěl jsi mluvit o Lomnici.

My tam třeba zachránili skvělé kino, místní lidé za kulturou chodí, no a já v Lomnici zároveň nacházím klid. Plus se tam těším na pivo. A na utopence, které v Berlíně nemáme.

 

Nedávno jsi jel vlakem z Berlína do Prahy s německým prezidentem. Jak k tomu došlo? On tě znal?

Četl mou reportáž o čtyřiceti hodinách strávených v německých vlacích, tak se ptal na detaily.

 

Ty mě taky zajímají.

Se dvěma kamarády jsme vyrazili z Lipska na jih a objeli celé Německo, protože jsme chtěli vidět hory, překročit Labe i Rýn a vykoupat se v Baltském moři. Těch pár tisíc kilometrů jsme jeli hlavně lokálkami a byl to zážitek. V neděli ve tři ráno vystoupíš v Hamburku, nevíš, čí seš, a to ještě není celé. O pár hodin později jsme snídali v jídelním voze Českých drah ve stanici Büchen.

 

U pana Peterky?

Neměl službu, což je škoda, protože o té zvláštní stanici pod Hamburkem, kde jinak nic není, napsal několik básní.

 

Kolik vlaků jste vystřídali?

Čtrnáct. Třeba v Hesensku do prázdné lokálky nastoupil průvodčí, zapadalo slunce a on asi spíš sám pro sebe říkal: „Já tuhle práci miluju, já ji miluju.“ Načež se odmlčel, ale za chvíli dodal: „U nás se říká – máš problémy ve vztahu, dej se na dráhu... žádnej čas, žádný problémy... na týhletý trati já znám každej strom!“ A zase mlčel. Pak jsme nastoupili do nočního expresu Intercity směr Hamburk, kde seděl kluk, který tvrdil, že zná opravdu všechny jízdní řády, což už je diagnóza.

 

Vyzkoušeli jste ho?

Dali jsme mu mimo jiné otázku, jak by se teď dostal vlakem do Stockholmu, a on trval na tom, že z Hamburku ráno něco jede, ale my všichni tři věděli, že přímý denní vlak do Stockholmu není, jen noční – nicméně jeho jsme nezviklali. Přesně naopak trefil, že v Hamburku přijedeme na kolej čtrnáct a budeme mít dvě minuty zpoždění – já si pak toho chlapa googloval, našel ho v talentové soutěži, kde znalost řádů předváděl, a trošku z toho šla hrůza... Nicméně v nočním Intercity seděl taky dirigent, který zpíval a proškrtával svou symfonii, za námi chlap trpící samomluvou, takže pro spisovatele výborný materiál! Nakonec jsme si ustlali v jídelním voze, kde nás nechal průvodčí spát na lavicích.

 

A německý prezident Steinmeier si to přečetl v reportáži.

Jo. A vyjádřil přání, abych ho ve vlaku do Prahy doprovodil. A pan Peterka nám servíroval svíčkovou, ale ze všeho nejdůležitější mi připadalo, že to je signál pro politiky: Když máme železnici, tak přece nemusíme do zahraničí pokaždé letět.

 

Jak je možné, že si do jednoho vagonu sedne nezávisle na sobě několik železničních fanatiků? Vy se mezi sebou poznáte?

Někdy. Železniční lidé třeba slaví silvestr už začátkem prosince, když se mění jízdní řád; to se máš ještě chuť naposledy projet nějakým spojem nebo naopak jiný přivítat. Jinak ke mně ve vlaku často někdo přijde, „pane Rudiši, četl jsem Winterberga“, a třeba včera večer mi jeden průvodčí napsal přes Instagram: „Že jste to byl vy, kdo seděl v jídeláku Eurocity 176?“

 

Takže máš silnou čtenářskou základnu mezi fanoušky železnic a železničáři?

Už od vydání Aloise Nebela. Ale zároveň se opravdu často záhadně přitahujeme, i když ne všichni se zajímají o to, co já, neboli o příběhy kolem železnice a historky, které se ve vlaku vyprávějí... Jeden pán mi nedávno říkal, že se mu moc líbil Winterberg, ale chybí tam popisy lokomotiv – takže jsem na něj myslel a ve vlakovém průvodci už mám jednu kapitolu o přezdívkách lokomotiv.

 

New Order

Víš, kdy jsme se my dva poprvé potkali?

Před dvaceti lety?

 

Přesně. Cestou na koncert New Order do Berlína.

Ten byl skvělej. Jeli tehdy turné k desce Crystal a hráli v Columbiahalle na kraji Kreuzbergu – shodou okolností bydlím za rohem.

 

Kdybych ti tehdy řekl, jak na tom budeš roku 2021, věřil bys mi?

Že budu spisovatelem žijícím částečně v Německu, tomu bych věřil; tehdy už mi vyšla první kniha Nebe pod Berlínem a dost jsem tomu městu propadl. Určitě jsem netušil, že jednou napíšu knížku rovnou německy nebo že se ve mně natolik probudí dětská láska k vlakům. Tehdy mě mnohem víc zajímala třeba právě ta hudba – vzpomínáš, že New Order hráli taky staré písně Joy Division? Perfektní! Poslední rok a půl jsem často chodil kolem Columbiahalle, říkal si, jak je smutně prázdná, a šel zas dál.

 

Kam?

Nedaleko je vojenský hřbitov a na něm velký pomník padlým u Hradce Králové. Tak tam.