Před dvěma hodinami zemřela teta Leslie

Lidé

Čtvrtek 13. května. Před dvěma hodinami zemřela teta. Je jedna myšlenka, kterou jsem jako dospívající spisovatelka nesnášela ze všech nejvíc – totiž ta, že se na smrt dá zvyknout. V době covidu je to myšlenka více než aktuální, píše spisovatelka a zpěvačka ve své reportáži ze Severní Karolíny.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Teta Leslie, sedmdesát dva let, nezemřela na covid. Měla rakovinu plic, která metastazovala do mozku. Byla to dlouhá, strastiplná cesta k pokoji, který teď snad už má.

Zabrečela jsem půl hodiny.

Teď jsem ticho.

Už se mi to stalo u dědy.

Něco se zlomilo.

Zvykla jsem si.

Před osmi měsíci jsem přijela do Ameriky vyřešit občanství dvou svých dětí, těch mladších. Nejstarší syn Vincent ho má od narození, ale situace a zákony se změnily a s nimi i osudy jeho sourozenců. Když se po dvou letech od první žádosti o občanství schylovalo k situaci, že je vše připraveno a já budu muset vstoupit do USA – protože děti musí emigrovat, dostat zelenou kartu a následně zažádat o občanství –, ozvala se mé mámě sestřenice Maggie. Její manžel ztratil práci a žili u kamarádů. Se dvěma dětmi. Máma jí tedy poskytla náš dům. Já jsem se po několika měsících hádek našla v americkém pronájmu, na druhém konci města.

Bez nábytku. S rozbitou televizí a matracemi na zemi.

Takhle jsem si svůj příchod do Ameriky nepředstavovala...

Trochu jsem trpěla faktem, že moji dva mladší sourozenci v Americe žili. A já nikdy. Jen jsem jezdila celý život na prázdniny. Ale nezkusila jsem, jaké je vyloženě žít v Americe.

Pro informaci – má matka je Američanka, narozená ve městě Wilmington, Severní Karolína. V sedmdesátých letech utekla z přímořského maloměsta a vydala se do New Yorku, pak do Berlína, kde ji odchytil táta. Moje krev není víc česká než americká a víc americká než česká. Sídlím někde uprostřed Atlantického oceánu a celý život pátrám po území, kam zapadnu.

Měla jsem tedy velká očekávání. Ověřím nebo vyloučím vše, co celý život tvrdím na obou stranách oceánu, a znovu objevím Ameriku; jako dospělá matka tří dětí.

Nejprve jsem objevila veřejné prádelny, protože jsme neměli pračku ani sušičku. Navykla jsem si tam chodit, sledovala studenty, homelessy, matky samoživitelky, rozvedené otce a imigranty.

Bizarním shiftem života jsem byla na jejich straně.

Má americká rodina je početnější než česká. Připluli sem v sedmnáctém století ze Skotska a první generace charlestonských obyvatel je vyhnala do bažin za hranicemi města. Tam, v Jižní Karolíně, založili vesnici McClellanville a stali se velkými otrokáři. Těmi, o kterých se točí filmy. Není to veselá historie, pro spisovatele nicméně fascinující.

Plantáž nakonec vyhořela a potomci rodiny Morrisonových se rozprchli po celém okolí. Jsme tam každý s každým příbuzní. Jediný dům, jenž nám v McClellanville zbyl, byl strýčka Stuarta, který ho odkázal mé sestřenici Maggie – právě té, jež mámu oslovila. Rozhodla se totiž strýčkův barák prodat, čekala, až se to povede, a nyní obývala i ten náš dům v Severní Karolíně.

Já obývala rozbitou televizi a zahradnickou pohovku, kde jsem předla plány pomsty a telefonátů na imigrační, protože na děti starousedlíků se přece vztahují stejná práva jako na imigranty, pokud se někdo z nich narodil americkému občanovi overseas.

Další mou aktivitou bylo obesílání amerických literárních agentů. Myslela jsem, že by je můj nový román o rozpadu ženské duše, domácím násilí, reinkarnaci a sebedestruktivní promiskuitě mohl zajímat. Strávila jsem mnoho měsíců studiem americké literární scény a obeslala desítky agentů… Při každé návštěvě sítě knihkupectví Barnes and Noble mi nicméně došlo, že takový román nemá v dnešní americké literární scéně plné „mindfulness“, „uvědomění“, místo. Budu muset počkat na sebedestruktivní etapu. Dočkala jsem se přes stovky odmítnutí. Divný, že se tím chlubím, jen to zapadlo do mého elementárního pocitu, že nás Amerika odmítá.

 

 

Fakt je Ježíš kamarád?

Je nesmírně zvláštní přijet do města, kam lítáte rok co rok, a stát se tam cizincem. Rodina sestřenky Maggie, zavilí trumpovci, se se mnou nebavila a já s nimi taky ne. Zvolení Bidena už vztahu neprospělo vůbec. Teta Leslie byla demokrat, jako Kocábovi, a tak se při mnoha návštěvách odvíjely diskuse na téma budoucnosti Ameriky, rozdělení společnosti, rasismu a podobně. Nutno podotknout, že Leslie vyhodila všechny republikánské pečovatelky, už je nesnesla. Dělala tím problém pečovatelské službě; my se potají smáli a fandili jí.

Ne proto, že to byly republikánky, ale v době končící Trumpovy vlády to byla skoro vlastenecká zásluha.

Strašně se styděla za Trumpa a ještě v době uvědomělé komunikace se mě opakovaně ptala, proč chci americké občanství pro děti, když mohou být Evropany. Mám sto odpovědí a nejsem si jistá ani jednou.

Dominuje argument, že budoucnost Evropy je nejistá. Chci mít možnost odlifrovat všechny děti pryč, kdyby došlo na nejhorší. A Evropa má na „nejhorší“ talent, co si budeme povídat. Navíc nesnesu, aby jedno mé dítě mělo americké občanství a mladší dvě nikoliv, to nejde. Paradoxně se ten argument dávno potvrdil, v době covidu mohl vycestovat v pohodě jen Vincent. Pak taky dochází voda, Evropa se ohřívá jak parní válec, nejsem naivní...

Komunikace s trumpovskou sestřenkou Maggie mířila do špatných míst. S gustem psala mé mámě, jak se mě bojí a kvůli mně zatahuje závěsy a předstírá, že není doma. Kvůli mně ani nechodí s dětmi do parku, protože by mě tam mohla potkat a já bych jí mohla způsobit poranění. Jakože fyzicky napadnout.

Nevím, kde na to přišla.

Mám sice problémy se vztekem, ale v životě jsem se nedotkla žijící osoby. Jen jednou jsem se poprala v baru, to ani sestřenka neví.

Zmiňovala, že jsem vždy nesnášela baptistickou církev a dělala potíže – to je lehce pravda. Až v roce 2021 mi došlo, jakou paseku ve mně nadělala baptistická církev, na jejíž bohoslužby jsem byla nucena chodit. Že je Ježíš „kamarád“, mi prostě furt nějak nesedělo. A že umřel pro mě na kříži, mi nešlo úplně do party s Židy, kteří dýchali popel svých dětí v koncentračních táborech. V kombinaci s existenciálními kázáními dědy Alfréda Kocába v pražském kostele u Salvátora to dělalo vyloženě binec.

Který Bůh je ten pravý?

A jakou řečí mluví?

Moc nezvládal imigrační řeč. Můj případ se táhl donekonečna. Papíry, papíry, papíry. Nadávky, pláč, vztek a prachy. Tolik peněz! To se nedá skoro ani už spočítat. Kdybychom tu neměli dům, nevím, jak bych to udělala. Vlastně vím, tak jak jsem to udělala. Platili jsme nájem v cizím domě, protože se moji trumpovští příbuzní odmítli vystěhovat: Prostě ne.

Do toho se začal prudce zhoršovat stav tety Leslie.

Její péče stála sedm tisíc dolarů měsíčně, ale pouze za předpokladu, že se u ní budeme střídat na tři hodiny denně, což ušetřilo tři tisíce měsíčně.

Chodila jsem za ní jednou nebo dvakrát týdně. Nechci to popisovat do detailů, ale byla ležák. V druhé polovině stonání začala vidět duchy. Viděla mou babičku, dědu, Neila a Cindy. Viděla spoustu duší, které chodily po domě a nevšímaly si nás. Několikrát jsem se ptala svého dvouletého syna, zda někoho vidí; děti na to mají cit. Jednou mě v noci vzbudil a zíral do tmy.

Prý za mnou stojí paní.

Čtyři dny odmítal spát v ložnici.

Máma za svou sestrou Leslie přijela a seděla se mnou na zahradnickém nábytku. Rodina její další sestry, matky sestřenky Maggie, nekomunikovala, ač obývala náš dům. Odehrály se velké hádky. Nesnesla jsem to: volala tátovi, táta mámě, máma sestře, bratrovi a ti psali mně.

Co se s námi stalo?

Jak se může jedna silná pospolitá rodina rozpadnout na prach v době covidu? Může. Vylezou na povrch staré křivdy, rodinné konstelace a urážky. Tenze, který usínaly, kdykoliv jsme odletěli z USA. Přemýšlela jsem dnem a nocí, co to taková rodina je. A proč nepřestojí to hlavní, co je rodina souzena přestát. Krizi. Světovou krizi. Proč to nejde?

Nejde. Pátrala jsem po rodinných příbězích… v době covidu. Je jich mnoho. Stále nerozumím tomu, co rodina je, když neustojí situaci, která by ji měla definovat. Koukám dennodenně na Facebook a hledám stopy podobných příběhů. Nejsou tam. Lidé o tom nemluví. Zejména u nás, v Česku, není trendy mluvit o dysfunkčních rodinách.

Ale to neznají mě.

Je to moje autorská vizitka.

 

Víc otázek než odpovědí

Celkem signifikantní bylo, že kdykoliv jsem propadala nejhlubší řekněme „depresi“, někdo odjinud nám pomohl. Na narozeniny syna Elliota nám neznámý člověk zaplatil oběd. Seděl tiše za námi, mnou, dcerou a synem, a ač jsme mluvili česky, přišla servírka a řekla, že je zaplaceno. Stejně tak nám pomohla Carolyn, majitelka domu, který jsme měli pronajatý. Přinesla výzdobu na Vánoce, dárky dětem, postarala se o nás.

Neznámý člověk nám půjčil loďku a vzali jsme své lehce deprivované děti na vodu; byly ze situace zmatenější než my. Dcera nastoupila bez problému do školy a má neuvěřitelnou učitelku. Kdykoliv jsem se nadechla, abych zhejtila Američany, přitom tím myslela svou trumpovskou rodinu, někdo zcela cizí zasáhl a dojal mě.

To je mimochodem velká část zdejší kultury, pomáhají neznámým.

Nevím proč, ale je to ozdravné.

Pár odpovědí jsem našla u Carrie, manželky bratrance Alexe. Po čtyřech měsících se mi přiznala, že má v rodině mnoho indiánů Cherokee. Uvedla mě do skutečností, které mi byly neznámé. Pomohla mi nahlédnout do rasové problematiky, do životů indiánů a mně se začala otevírat nová Amerika. Ta mimo sociální bublinu, v níž jsem vyrostla. Zjistila jsem toho tolik.

Tolik.

Tolik, že tohle vyznání do Reportéra píšu popáté!

Popsala jsem přes dvacet stran svých zážitků a poznatků, ale nedá se to, na to je Amerika příliš velká. Až odsud odletím, budu mít víc otázek než odpovědí. Tak to má asi být.

Dneska mi volala vládní agentura. Nezvedla jsem to, neslyšela jsem telefon. Budou volat zítra. Chtějí probrat občanství mých dětí a mám strach, že něco nepůjde. Že přijde mnoho tisíc dolarů a jedna rodina nazmar. Protože se rozbila. Prý jsem ji tedy rozbila já. Nejvíce mi to dala najevo sestřenka, když jsem si konečně přijela pro dům. Neotevřela ho. Zabarikádovala se a pak psala, že bych jí ublížila.

Vyhrožovaly jsme si policií.

Policii jsem nakonec skutečně zavolala, ale z jiného důvodu. Ruská hackerská skupina DarkSide odstřihla Colonial Pipeline a půlka východního pobřeží teď nemá benzin.

Včetně mě.

Strašně jsem zuřila – jsem na děti sama. Nikdo mi to nezavolal, jen malíř Jay mi o tom pověděl. Objížděla jsem v půl osmé ráno benzinky, byly zavřené. U jedné jsem si všimla dvou vsedě spících holek. Po náhodném googlování, asi hodinu poté, mi došlo, že to podle fotek byly holky tři dny pohřešované.

Odpovídaly popisu i fotkám, zavolala jsem policii. A mluvila s detektivem. Nevím, jak to dopadlo. Ale jsem si na devětadevadesát procent jistá, že to byly ony.

Jaká zvláštní náhoda. Pomohla jsem snad cizím, jako oni mně.

Stále nemám benzin, pasy ani rodinu.

A ode dneška ani tetu Leslie.

Stále tomu nemohu uvěřit. Byla tu před dvěma hodinami. Není. Dříme v minulosti staletých rodin amerického Jihu, které sem kdysi připluly a řekly „tohle je moje“. Nyní jeden z jejich posledních potomků sedí u MacBooku Air a chce tvrdit, že je to taky jeho. Ale neví.

Nevím.

Volala jsem tátovi, chtělo se mi brečet. Říkal, ať se nehroutím.

Děti mají doživotní zážitek, strávila jsem posledních osm měsíců péčí o tetu, která mi byla nejbližší, a mohla podpořit bratrance Alexe, jenž se dneškem stává sirotkem. A jestli mi zítra neschválí pasy dětí, stávají se i ony americkými sirotky, čistě Evropany. Na rozdíl ode mě; já jsem opět v půlce oceánu.

Myslím, že tam někde sedí i Leslie. A mávám jí. Byla to výjimečná, tvrdá a neopakovatelná žena.

Žijeme v abnormálních a transformativních časech, napůl digitálně a animálně. Vnímáme chaos, kterému lze i nelze rozumět, a zkoušíme, zda schémata a sociální systémy, které jsme tvárnili po tisíce let, jsou ještě funkční.

Mnoho z nás přichází na to, že ne...

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama