Cestu si musíme najít sami. Sestry Válovy to dokázaly

22. prosince 2022

Richard Drury

foto David Lichtag

Několik let trnul, aby nápad na uspořádání jubilejní výstavy nevzal za svůj ještě někdo jiný. Ale vyšlo mu to a souborná přehlídka nazvaná Květa a Jitky Válovy: Cesta předurčena osudem láká až do poloviny března návštěvníky GASK v Kutné Hoře. „Být Válovkám nablízku bylo něco lidsky zcela mimořádného,“ říká vedoucí kurátor galerie Richard Drury – bohemista z anglického Scarborough, který žije už přes třicet let v Česku.

Vzpomenete si, kdy jste se poprvé dozvěděl o sestrách Válových?

Bylo mi pětadvacet a pracoval jsem v tehdejší Středočeské galerii v Praze jako asistent kurátora. Žil jsem v České republice poměrně krátce a naštěstí jsem měl kolem sebe úžasné a zkušené kolegy a kolegyně. Jedna z nich, Alena Potůčková, připravovala první velkou porevoluční výstavu Válovek. A když za nimi jezdila na Kladno, brala mě s sebou.

Jaký dojem jste si z těch návštěv odnášel?

V té době jsem se teprve začínal orientovat v českém moderním umění, takže takové živé, lidské, osobní vstupy byly pro mě úplně klíčové. A holky Válovky… byly prostě okouzlující. Poznal jsem dvě starší dámy, které se nebraly příliš vážně, přitom jsem věděl, že malují závažné věci. A hned jsem taky viděl, že jejich smysl pro humor velmi konvenuje tomu mému, britskému.

Jak se tenhle způsob humoru projevoval?

Už tím, jak se mezi sebou bavily. Květa byla ráznější, extrovertnější, často mluvila za obě. To ale neznamená, že by svoji sestru převálcovala. I Jitka uměla být ostrá, a kdyby nesouhlasila, důrazně by se ohradila, ať Květa „nekecá“. Fantasticky se doplňovaly. Sedět tam v kouři cigaret, popíjet červené víno a bavit se s nimi bylo pro mě něco opravdu zásadního a určujícího. Souznělo to se mnou úplně ve všem – umělecky, lidsky, mravně.

Vybavíte si konkrétní situaci, která by ilustrovala jejich smysl pro humor?

Jen takové útržky. Jednou jsme s Alenkou Potůčkovou vezli na Kladno maďarského galeristu, který jim chtěl uspořádat výstavu v Budapešti. Holky anglicky moc neuměly, tak jsem pomáhal s tlumočením. Kolega byl plešatý, hlava se mu leskla, a jak jsme seděli u stolu, Květa ho najednou zezadu objala a zvolala: „Ty můj kudrnatý kluku!“ Pan galerista v první chvíli nevěděl, o co jde, ale když jsme mu to přetlumočili, vzal to sportovně.

Měly sestry ze svých výstav radost, dokázaly se z nich těšit?

Prožívaly to s velkou chutí! Zažily těžké doby: válku, totální nasazení, a nakonec tu otřesnou normalizaci, při které i naše Středočeská galerie (dnes Galerie Středočeského kraje, pozn. red.) bohužel hrála dost neblahou úlohu… Holky si slávu zasloužily vrchovatě.

Můžete rozvést onu neblahou roli tehdejší Středočeské galerie?

Podpořte Reportér sdílením článku