I ve zlé době se dějí zázraky

Cesta smrti. Duben 1945, před šestasedmdesáti lety. Milada Šámalová má na předloktí pravé ruky vytetované číslo 22 789. Devětatřicetiletá žena se vrací z koncentráku. Tam odjížděla s poznámkou pražského gestapa: RU – Rückkehr unerwünscht (návrat nežádoucí). Přežila skvrnitý tyfus i infekci nohy. K oslabenému srdci se přidal chronický zánět horních cest dýchacích (nemůže hlasitě mluvit ani zpívat).

 

Milunka! Dostala se po strastiplné cestě brzy ráno do Prahy. Zatelefonuje bratru Járovi. Její první otázka se týká dětí, Jirky a Alenky. „Jak se mají? Jsou u našich?“ Nemá nejmenší tušení, že byly zavlečeny gestapem neznámo kam. Ve sluchátku je dlouho ticho. Míla zoufale hlesne: „Vím, že jsou mrtvé, zabili je. Neříkej mi to!!“ Bratr se ji snaží uklidnit: „Mílo, proboha to ne, jsem si jistý, že jsou naživu... Policie, četnictvo, armáda, americká zpravodajská služba, všechny už o tom vědí, prezident se denně vyptává na vyšetřování.“

Z Prahy jede Milada za rodiči do Mníšku pod Brdy. Je pátek 1. června. Ve vilce u okna zrovna sedí Miladin otec, MUDr. Jindřich Cebe. Najednou vykřikne: „Milunka!“ Vyskočí a letí jak mladík ze schodů. A za ním jeho manželka Antonie. A oba objímají dceru. „Mami, a kde jsou děti?“ ptá se Milada rodičů. Vždyť jí přece celou dobu psali, že jsou u nich… „Děti jsou v Německu,“ pomalu Miladě vysvětlují, „u cizích lidí… ale žijí, stopa existuje.“

 

Rodiny Šámalů a Cebeů. Je třeba se krátce vrátit k celému rodinnému klanu. Miladu Cebeovou, provdanou Šámalovou, ročník narození 1906, která přežila Osvětim a pochod smrti, již znáte. Na vysoké škole se ve dvacátých letech seznámila s kolegou Jaromírem Šámalem, se kterým později uzavřela manželství a narodily se jim děti Jiří (1933) a Alena (1937).

Miladin manžel RNDr. Jaromír Šámal, ročník narození 1900, zoolog, entomolog a hydrobiolog, od poloviny třicátých let profesor zoologie na ČVUT v Praze. Silně ovlivněn postoji svého otce JUDr. Přemysla Šámala, výrazného muže první republiky, jednoho z ústředních organizátorů protirakouského odboje, posléze věrného kancléře prezidenta Masaryka i Beneše a po okupaci čelného představitele domácí protinacistické rezistence. Na konci ledna 1940 byl Přemysl Šámal zatčen gestapem, tvrdě vyslýchán, poté převezen do Berlína, kde nakonec v předjaří 1941 zemřel na následky věznění. Jeho syn, Miladin manžel, Jaromír Šámal byl zavražděn na kobyliské střelnici 5. června 1942 během II. stanného práva, vyhlášeného po atentátu na Reinharda Heydricha.

Miladin otec MUDr. Jindřich Cebe, ročník narození 1870, působil od roku 1904 jako obvodní lékař a vyhlášený porodník v Mníšku pod Brdy a okolí.

Jeho manželka Antonie Cebeová, ročník 1874, absolventka Dívčího učitelského ústavu v Praze, v Mníšku iniciovala vznik spolku Ochrana matek a dětí, založila Okrašlovací spolek, ve kterém organizovala plesy, zábavy a společenské večery.

Jejich syn a Miladin bratr JUDr. Jaroslav Cebe-Haberský, ročník narození 1901, právník a žurnalista. Na začátku nacistické okupace se i on zapojil do domácí protinacistické rezistence – patřil k vedoucím aktivistům Politického ústředí domácího odboje a nejbližším spolupracovníkům svého příbuzného, Přemysla Šámala. Otec tří dětí zatčen gestapem 6. ledna 1940. Přes Pankrác a Drážďany transportován do Německa. Odsouzen k trestu smrti. Trest následně změněn na patnáct let káznice.

I Miladu Šámalovou gestapo zatkne, bez rozsudku je poslána nejprve do Terezína, pak do dalších koncentračních táborů. Její dvě děti, devítiletého Jiřího a pětiletou Alenku, odvezou do německé nemocnice v Praze na Karlově náměstí a posléze do okupovaného Polska, kde se v domově u Poznaně setkávají s několika dětmi z Lidic a Ležáků. Nacistické úřady pak rozhodují o jejich německé převýchově.

 

Marnost. Antonie Cebeová i se svým mužem zoufale hledají Jiřího a Alenku po celé Praze. Vyptávají se po nemocnicích, po dětských domovech, zapojují do pátrání známé, intervenují u vysoce postavených protektorátních úředníků, na policejním ředitelství i u státního prezidenta Háchy. Další směr pátrání – děti prý jsou v zámečku na Jenerálce, v dětském domově pro zatčené a popravené. Paní Cebeová se přestrojí za babku, na hlavě šátek, shrbeně se šourá kolem Jenerálky, trhá trávu pro králíky, několik dní to opakuje, bezvýsledně. Tak se to bude opakovat nesčíslněkrát – naděje pohasne a následuje zklamání a dlouhá deprese. Uvědomuje si krutou situaci – dcera v koncentračním táboře, syn odsouzen v Německu k trestu smrti, zeť zastřelen, vnoučata neznámo kde.

 

Hrozné dilema. Milada se ozve na podzim z Terezína krátkým lístkem. Ptá se na děti, zda jsou zdravé, zda Jiří chodí do školy a Alenka nezlobí. „Maminko, ať se teple oblékají, opatrujte je prosím.“ A v dalším lístku prosí, zda by jí Jiří mohl napsat řádeček. Paní Cebeová řeší veliké dilema. Napsat dceři, která prožívá těžké dny v koncentráku, krutou pravdu, že děti nejsou u nich v Mníšku? A že možná už nežijí? Anebo zalhat a tvrdit opak? Sama si do svého sešitu o svém vnitřním sváru zapíše: „Povědět jí tu hroznou pravdu, že o dětech nevím, jistě by to neunesla a zhroutila se duševně. Proto jsem vzala Jiříkův sešit a chtěla jsem napodobit jeho dětský podpis, ale když jsem k tomu došla, začaly se mi chvět ruce a nedokázala jsem to.“ Váhá, představuje si, co by děti tak dělaly, a do dopisu nakonec napíše: „Moje Miluško, píši Ti trochu později večer, když už šly děti spát. Jiří jako obvykle chvíli četl Babičku a Alenka zpívala a říkala říkačky z obrázkové knížky. Když něco podnikáme s dětmi, říkáme – kdyby to tak viděla máma, chtějí nám pomáhat a rozesmát nás.“

Milada Šámalová je 19. října 1942 z Terezína deportována do Osvětimi-Birkenau.

 

Jsem neustále s vámi. Cebeovi posílají potomkům balíčky na dvě strany – Jaroslavovi do berlínské věznice a Míle do Auschwitzu. Uleví se jim výrazně, když na podzim přijde zpráva, že synovi je trest smrti změněn na patnáct let. Míle poslali za poslední měsíce šestnáct balíčků s jídlem (cukr, marmeláda, sušenky, černý chléb). Míla potvrdí příjem balíčků jen dvou. Ptá se na děti.

 

Kde kde kde? Paní Cebeová se přemáhá, ale nesmí pravdu vyjevit: „Moje milovaná Milunko, děti jsou velice hodné a u nás jsou v dobrých rukou a bezpečí. Jiřík je pilný žák, učí se také na klavír a Alenka zpívá a ráda kreslí.“ Nakonec napodobí i rukopis dětí a předstírá, že píšou ony. Do svého sešitu popíše svůj stav: „Vždycky jsem svým dětem vštěpovala pravdomluvnost, nenávist ke lhaní, a já to teď sama dělám, dělám to nerada, ale dělám to z lásky k dítěti, aby neklesalo. Je to k šílenství. Jsou to moje strašné noční vidiny, které mi nedají spát… ta věčná otázka mě děsí – kde? Kde? Kde? Bože, kde jsou?“

 

Neznámý. Podzim roku 1943. Milada se krátkým dopisem ozývá z tábora v Ravensbrücku. Pak se ale odehraje něco nečekaného v celém příběhu a možná i protektorátních dějinách. Ve čtvrtek 25. listopadu 1943 po třetí hodině odpoledne přijde od pražského vlaku k vilce Cebeů velmi slušně oděný muž, podlouhlé tváře, s šedivými řídkými vlasy. Zazvoní. Mluví německy a nejdříve si povídá za zavřenými dveřmi ordinace s MUDr. Cebem. Po chvíli volá pan doktor: „Toničko, přichystej prosím kávu pro návštěvu.“ A představuje manželce neznámého muže: „Děti jsou u tohoto pána.“

Paní Cebeová bude později vyprávět: „Byl to úder blesku na mou zmučenou duši, chytla jsem mu ruku a z očí se mi řinuly slzy, mluvila jsem s takovým rozechvěním a radostí, že ani nevím, kde ta němčina se u mne vzala.“ U kávy neznámý naznačil, že je vojenský lékař a že si děti vzali z nějakého ústavu od Poznaně, protože vlastní mít nemohou. Vypráví o dětech, jak se učí a věnují hudbě. Paní Cebeová vyhrkne: „A česky ještě děti umí? A jak vypadají? Vyrostly?“ – „Doma vůbec česky nemluví. Nikdo by jim u nás nerozuměl. Georg má vlasy tmavokaštanové, řasy dlouhé a hodně vyrostl. Alenka chodí do první třídy a píše se Lena Samal… Musím vám říci, že děti máme velmi rádi a jen těžko si představit, že se s nimi jednou budeme muset rozloučit. Ale zdůrazňuji, že jim jejich původ nebereme, to v žádném případě.“

Když se MUDr. Cebe zeptá na místo bydliště, neznámý muž se omluví: „Nemohu vám zatím to jméno říci, pro dobro dětí, naše i vaše. Mohli by nám je vzít a to v této době by nebylo rozhodně dobré. Mohu vám snad sdělit, že se náš domov nachází v jižním Německu, je to menší město bez vojenských objektů, tudíž chráněno od náletů… Děkuji vám za kávu, zdržel jsem se dost, musím se vlakem vrátit do Prahy a přes Vídeň, kde je lepší spojení, pojedu do Německa.“ Poté se rozloučí a odejde na nádraží. Manželé Cebeovi se obejmou. Po roce a půl konečně vědí, že vnoučata jsou naživu. Je jim zcela zřejmé, že to byla odvaha a riskantní podnik od toho neznámého muže je informovat. Žádného nacistu v něm neviděli, pouze kultivovaného muže, který byl, jak si ho MUDr. Cebe nenápadně otestoval, skutečně lékař.

 

Návraty. Konec války. Cebeovi dostávají krátkou zprávu od syna Jaroslava, dosud vězněného v lágru, že byli v Ambergu osvobozeni americkou armádou a on že se tam pro znalost jazyků stal spolupracovníkem amerických vojáků. V sobotu 19. května 1945 zastavuje před vilkou č. 333 v Mníšku americké vojenské auto a z něj vystupuje Jára. První červnový den 1945 se konečně vrací i dcera Milada. To už probíhá horečnaté pátrání po jejích dětech. Je vydán policejní oběžník s fotografiemi a podrobnou zprávou. Míla je však vnitřně zlomená a skleslá. „Její duše není s námi,“ všímá si matka. Pražská policie dál sleduje řadu stop a neověřených svědectví, hledá mezi tisíci návštěvníky v knihách hotelových hostů z podzimu roku 1943, kdy tajemný německý návštěvník přinesl Cebeovým zprávu o dětech. Vše bez výsledku. Psychický stav Milady se den ode dne zhoršuje. Už nevěří ani rodičům, ani bratrovi.

 

Na cestu. Začátkem června se Miladin bratr Jára Cebe-Haberský rozhodne dál na nic nečekat a pátrat přímo v Německu. Výsledek nezaručen, ale tohle musí pro Mílu udělat stůj co stůj. Večer před odjezdem, 3. července 1945, sedí Jára v Praze ve svém pokoji, balí si nejnutnější věci. Chce využít svých přátel u US Army, se kterými spolupracoval v dubnu a květnu v Ambergu. Je 22 hodin, před náročnou cestou se chystá ke spánku. Vtom zvoní telefon. „Kdo zas votravuje,“ posteskne si již do pyžama převlečený Jára. „Haló, tady Vančura z Modřan, jinak obchodník a bývalej pekař, dovolal jsem se dobře k Cebeům?“ – „Ano, v čem mohu posloužit?“ – „Heleďte, právě jsem slyšel vysílání pražského rádia, které se dožadovalo informací o dětech Šámalových, od pana kancléře. Vzpomněl jsem si, že můj přítel, švýcarský obchodník Kaiser, žijící teď v Děčíně, mi před rokem řekl, že dvě děti prominentního českého politika jsou v rodině jakéhosi Freudenberga, majitele továrny ve Weinheimu blízko Heidelbergu. Teda nejsou přímo v jeho rodině, ale u jeho příbuzných.“ Járovi stoupne tlak. Okamžitě volá do Děčína. Spojí ho před půlnocí. Pan Kaiser mu potvrzuje, co o dětech dříve řekl.

Jára volá na celý byt: „Stal se zázrak! Otličko, zázrak, může to být pravda?“ Radí se spolu. Do Mníšku sestře volat teď nebude a rozhodne se jít najisto po stopě: Weinheim. Večer dojede do Ambergu, místa, kde byl vězněn a osvobozen Američany. Zůstane v amerických kasárnách přes noc.

 

Výprava US Army. Když vypráví důvod své pátrací cesty příteli, americkému nadporučíkovi Owenu Streetovi, ten okamžitě prohlásí: „Džaro, jedu s tebou. Nenecháme tě samotného. Seženu si povolení od nadřízených a vezmeme naše auto.“ Ráno vyjedou jeepem směr Norimberk a dál na západ. Stovky nákladních vozů na cestách, smrad z hořící nafty. Zničená města a mosty. Konečně univerzitní Heidelberg. Vybombardovaná železnice, zničené vagony, žádný telefon. Večer se blíží k Weinheimu. Městu s dvaceti tisíci obyvateli.

 

Poznáváš mě? Jára bude po návratu později vyprávět: „Tlouklo mi srdce, když jsme se blížili. Bude to město zničené? Nedaleký Mannheim byl úplně roztřískán a kompletně srovnán se zemí. Cedule Weinheim! Pěkné údolí s vinicemi, docela normální život, žádné stopy po bombardování. Vyslechnu prvního muže, kterého vidím na ulici, prodavače novin. Ano, zná majitele továrny Freudenberga, byl zatčen Američany a v rodině jeho švagra lékaře jsou dvě děti. Zastavíme se nejdříve v domě Freudenberga. Zůstanu stát u dveří mezi americkými přáteli, oba jsou ozbrojení a s rukama v kapsách… Vyslýchám přítomnou služebnou. Třese se. Ví, že dvě děti jsou v domě doktora Weisse, viděla je. Dokáže je poznat na fotce? Ano. Jde se mnou, rychle. Vezmu ji do auta, kde mám fotky. Třese se ještě víc. Ano, to jsou ty děti. Otevřu peněženku a dám jí tisíc marek. Můj úkol je skoro hotov, nemůžu si pomoct, ale mám slzy v očích. Jdeme okamžitě do domu Weisse. Obejdeme zadní uličkou, přes zahradu. Prší. Na balkoně vidím dvě děti, poznám, že jsou Míliny. Zavolám na ně česky: ,Georg, poznáváš mě? Tady tvůj strýc, přivezu vás k matce!‘ Kluk otevře ústa, pokusí se odpovědět česky, ale nic z něj nevyjde. Zapomněl svůj jazyk. Otevřu dveře a mám obě děti v náručí. Doktor Weiss a jeho žena přijdou, oba bílí jako stěna, třesoucí se. Představím se a říkám jim o svém úkolu. Omlouvají se, že neměli možnost se dosud dostat do bližšího kontaktu s naší rodinou. Napsali ale dopis skrze švédský konzulát. Raději rychle odjíždíme, ani se nestačím pořádně s Weissovými rozloučit. Praha je před námi, Georg poznává město, pamatuje si jména ulic a řeky, místo mé kanceláře, můj domov a byt, hrad, kostely.“ Pak Jára Cebe-Haberský své vyprávění ukončí slovy: „Tím končí tahle válka. A já vím, že i v tomto smrtelně zraněném světě se dějí zázraky.“

 

Dopis z Weinheimu. První hodiny v Mníšku jsou šťastné i rozpačité. Děti neumí česky, mluví se proto německy. Ale po letech odloučení je podstatná jejich přítomnost. Za pár dní pošťák přinese dopis, který 31. května skrze švédské vyslanectví poslali Weissovi z Weinheimu. Od té chvíle se rozbíhá mezi oběma rodinami čilá korespondence, ze které se Weissovi dozvídají, jak se dětem vede, a Cebeovi jsou informováni o životě v poválečném Německu.

 

Poděkování k Vánocům. První poválečné Vánoce u Šámalů. Slaví je po letech všichni společně u Cebeů v Mníšku. Rozesílají přání všem přátelům, kteří v těžkých dobách nezapomněli a pomáhali. Jedno adresují i Weissovým do Weinheimu. Za vinšem krásných svátků Milada Šámalová připojí anglicky: „Upřímně vám děkuji za vše, co jste pro mé děti udělali.“

 

Po roce 1948. JUDr. Jaroslav Cebe-Haberský (jméno Haberský používal v odboji a po válce si ho oficiálně připojil k příjmení) působí i díky znalosti jazyků od roku 1946 ve službách OSN. Po komunistickém puči už se s rodinou nevrátí, emigrují do USA.

Prarodiče Cebeovi, Antonie a Jindřich, zemřou pár měsíců po sobě v roce 1953. Považovali za velký dar, že mohli prožít ve vzájemné blízkosti s vnukem a vnučkou ještě několik let.

Milada Šámalová ani navzdory železné oponě nepřeruší vztahy s Weissovými. Naopak, vazba se postupně prohlubuje. Nejen korespondenční. Weissovi v roce 1956 poprvé přijedou za dětmi do Prahy a o devět let později Alena s Jiřím navštíví Weinheim. Alena bude později vzpomínat na „tetu“ a „strýce“: „Tante i Onkel nás všestranně podporovali. Posílali nám balíčky s dojemnými pozornostmi i věcmi praktické hodnoty. Za jejich peníze jsme si kupovali v Německu literaturu, kterou jsme potřebovali ke studiu. Jejich přispěním mohl Jiří dělat stáže v německých nemocnicích a já navštívit většinu zoologických zahrad v Německu. I naše máti pak byla několikrát ve Weinheimu. Uzavřela s Tante krásné přátelství, založené na respektu a pocitu vděčnosti. Máti Weissovům nikdy nezapomněla, co pro nás udělali, a vážila si jich pro jejich velkorysost. Weissovi zase byli šťastni, že jim nemá za zlé, co Němci naší rodině udělali, a obdivovali vnitřní sílu, s jakou překonala vše, co ji potkalo. Jako malému děvčeti se mi vrylo do paměti, co nám naše máti hned tehdy po návratu řekla: ,Děti, nikdy neposuzujte lidi podle jejich národnosti! Hranice nevede mezi národy – ta leží mezi dobrými a špatnými lidmi.‘“

 

Osudy v Čechách, USA a Německu. Z Jiřího Šámala se stává lékař. Alena Šámalová vystuduje přírodovědeckou fakultu a provdá se v roce 1961 za Zdeňka Veselovského, který je asistentem na přírodovědecké fakultě a následně dlouholetým ředitelem pražské zoo.

Milada Šámalová umírá v roce 1981.

Ještě předtím, v roce 1976, zemře tragicky, pádem z koně, její syn MUDr. Jiří Šámal.

PhDr. Alena Veselovská-Šámalová se v osmdesátých letech odstěhuje i s dvěma syny do Weinheimu, kde obětavě pečuje o svoji Tante Elisabeth Mathildu Marii Weissovou až do její smrti v roce 1986.

 

Autor je publicista a spisovatel, držitel ocenění Kniha roku za dílo Jako bychom dnes zemřít měli.