Hlavně nezlobit Putina. O Izraeli a Ukrajině

Stalo se na americké stanici CNN. Někdejší kongresman a ministr obrany William Cohen – republikán, který pracoval v administrativě demokratického prezidenta Clintona – jako by promluvil za všechny obhájce Státu Izrael, kteří se nyní, v čase Putinovy agrese, cítí zklamaní. „Izrael je blízkým spojencem USA, zatím je ale v souvislosti s Ukrajinou nepodpořil. Tím jsem zklamán. Je třeba se Izraele ptát: jste s Rusy, nebo se Spojenými státy a Západem? Musíte se rozhodnout,“ řekl Cohen.

Podobných stesků se ve veřejném prostoru v prvních týdnech Putinovy agrese objevilo spousta. Důvod? Váhavý, až bojácný přístup izraelské vlády k ruské invazi na Ukrajině. Premiér židovského státu Naftali Bennett skutečně vystupoval tak, aby Kreml ani náznakem nerozhněval. Jeho první reakci na válku bude nejlépe odcitovat: „Světový řád se mění. Je to těžká, tragická doba. Naše srdce jsou s civilisty na východní Ukrajině, kteří se do této situace dostali.“ Ani slovo o Rusku. Žádná zmínka o prezidentovi Vladimiru Putinovi. S jistou nadsázkou lze říci, že stejné věty by mohl beze strachu vyslovit i kterýkoli ruský občan, a to klidně do kamery režimní televize.

Pak přišel 5. březen a schůzka mezi premiérem Bennettem a Putinem, kterou mnozí nadšeně vítali. Svět dostal naději a nekritičtí přátelé Izraele střelivo: vždyť on dohodne mír! Někdo přece musel zůstat stranou, aby mohl vyjednávat!

Naděje se však nenaplnily. Do médií se dokonce dostaly zprávy, že předseda izraelské vlády radil Volodymyru Zelenskému – ukrajinskému prezidentovi židovského původu – kapitulovat. Tato informace se později ukázala jako krajně pochybná, nedorozuměním a nespokojenosti nicméně neměl být konec. Když Zelenskyj dostal dva týdny poté šanci hovořit přímo k izraelským poslancům, servítky si nebral: „Můžeme se ptát, proč od vás nemůžeme dostávat zbraně. Proč Izrael neuvalil na Rusko citelné sankce. Rozhodnutí je na vás. A vy, lidé Izraele, budete muset s tímto rozhodnutím žít.“

Ukrajinský prezident ve své řeči pro izraelské poslance přirovnal ruské tažení k nacistickému potírání všeho židovského. Což je v Izraeli tabu: výlučné zlo holokaustu totiž židovský stát nepovažuje za rétorický příměr k volnému užití. Někteří poslanci proto při projevu plakali a hněvali se zároveň.

Nutno však dodat, že Zelenskyj měl v rovině praktického postoje Izraele pravdu. Země se v průběhu března jen relativně pomalu a dosti omezeně připojovala k rozsáhlým sankcím, které na Putinovo Rusko uvalily Spojené státy, Evropská unie nebo třeba i Japonsko a Austrálie. Navíc Izrael, který patří mezi velké vývozce zbraní, skutečně neposkytl Ukrajině v této oblasti pomoc, zbraně přitom Zelenskému dodávaly dokonce Německo a Francie.

A co nežidovští uprchlíci?

Proč se Izrael za války na Ukrajině takto chová? Za postojem blízkovýchodního státu – k němuž mnozí jeho příznivci dodávají přístavek „jediná demokracie v regionu“ – se skrývá především pragmatismus politiků. Lze ho vyjádřit sloganem „Izrael nade vším!“, jenž v očích kritiků hraničí s etnickým sobectvím i rezignací na demokratické hodnoty. V daném případě je ovšem také v příkrém rozporu s pocity mnoha politicky velmi citlivých Izraelců, o čemž ještě bude řeč.

Jaké argumenty pro takový appeasement vůči Putinovi izraelští vládní pragmatici nabízejí? Rusko si nesmíme rozhněvat, neboť je vlastně naším vlivným sousedem, říkají. Na čemž, jakkoli to zní na první poslech paradoxně, něco je, protože Rusko (spolu)ovládá Sýrii, která se sice jeví jako suverénní stát, ve skutečnosti je ale zcela závislá na vůli dvou patronů – Íránu a Ruska. Ten první se snaží Izrael zničit a podporuje jeho nepřátele po celém regionu. Ten druhý, myšleno Rusko, s Íránem samozřejmě vychází, zároveň ale spolupracuje s Izraelem, kterému umožňuje v Sýrii ničit vojenská zařízení patřící radikálům placeným z Íránu.

Zdá se vám to absurdní? V regionu Blízkého východu je to realita: taková forma pragmatismu se jeví jako metoda přežití.

Druhý motiv pro konejšení ruského medvěda je typicky izraelský. Země se považuje především za etnický projekt, za domovinu i náčelníka všech Židů planety. Tento přístup ještě posílil během posledního desetiletí, kdy zemi vládli nacionalisté v čele se stranou Likud. Přeloženo do praktické řeči: Izrael se oficiálně obává nejen o osud Židů ukrajinských, ale i těch ruských, přičemž každou ze skupin by prý mohl ohrozit příklonem k jedné ze „stran sporu“. A ohled je prý třeba brát i na city mnoha Izraelců původem ze Sovětského svazu, jejichž preference mohou být různé.

Jeden příběh za všechny. Izrael se na počátku nynější krize nikoli překvapivě rozhodl přijímat jako uprchlíky vlastně jen Židy. Tedy ty Ukrajince, kteří mají díky svému původu právo se v židovském státě usadit. Ostře pravicová ministryně vnitra Ajelet Šakedová – nynější vládu tvoří směsice stran různých politických orientací – oznámila, že její země přijme na 100 tisíc Ukrajinců s takzvaným právem návratu, zatímco ostatní, nežidovští běženci smějí do země zaslíbené jen v počtu pěti tisíc. Kyjev na její oznámení reagoval pohoršenou výtkou, že se izraelští diplomaté přehrabují v papírech, zatímco na ulicích umírají Ukrajinci, a to bez rozdílu původu a vyznání.

Zkalená pověst

Sama izraelská vláda si je vědoma reputačních škod, které v posledních týdnech utrpěla. Kabinet jako by se rozdělil do dvou frakcí: krajně pravicový premiér Bennett prý hraje neutrálního vyjednavače, který nedráždí Rusko a naslouchá obavám izraelských vojáků i bezpečnostního aparátu. Právě uniformy a tajné služby se prý totiž bojí moskevského nepřátelství. Centristický ministr zahraničí Jair Lapid a podle koaličních dohod i budoucí premiér pak drží spíše západní pozice a ruskou agresi odsuzuje.

Oficiální lobbisté se dušují, že široká izraelská koalice je v této věci opravdu rozpolcena. Místní cyničtí komentátoři pobaveně tvrdí, že jde o smluvené představení. Takový závěr ovšem nemusí být správný: Bennett a Lapid v řadě ohledů reprezentují docela jiné (izraelské) tábory.

Izraelská média i sami občané jsou, jak už bylo řečeno, v hodnocení kremelského vládce vesměs mnohem otevřenější. Podle dostupných průzkumů, které potvrzuje i letmá anketa mezi mými přáteli v Izraeli, se většina obyvatel země staví za Ukrajinu, i když mnozí také chápou jistou opatrnost kabinetu. „Většina Izraelců je proti ruskému útoku na Ukrajinu a platí to i pro emigranty z bývalého Sovětského svazu,“ říká izraelská režisérka Nataša Dudinski. Sama zaregistrovala několik demonstrací proti ruské agresi a připomíná, že podle místních odhadů stojí za Vladimirem Putinem asi jen desetina Izraelců pocházejících z někdejšího SSSR.

Bývalý centristický poslanec a elitní voják Doron Avital pak zdůrazňuje západní ukotvení své země. „Izrael nakonec geopoliticky patří k Západu, tedy k EU a USA. Proto s nimi musí svoji politiku synchronizovat. Samozřejmě při vědomí choulostivých vztahů, které má s Ruskem při vlastní severní hranici,“ konstatuje. Také šéf zpravodajského webu Times of Israel a zkušený novinář David Horovitz sází na západní hodnoty a ukotvení Izraele v nich. „V posledku bude Izrael prosperovat jen tehdy, pokud budou statečné demokracie schopny odrážet útoky brutálních agresorů. Takovou zkušenost jsme přece v uplynulých dobách udělali i my sami,“ píše.

Patrně nejdrsnější vysvědčení vystavil lavírující izraelské vládě Gideon Levy v listu Ha‘arec. Publicista milovaný i nenáviděný pro vždy nesmlouvavý, často pak hyperkritický tón nezklamal ani tentokrát. „Nynější chování Izraele je důsledkem několika desetiletí cílené indoktrinace a výsledkem je všeprostupující egoi-smus. Vše se měří pouze tím, co je dobré pro Izrael,“ říká matador tamní žurnalistiky. „Země, která se uzavřela do fyzických, nacionalistických i náboženských zdí, se prostě jen tak přes noc otevřít nedokáže,“ uzavírá.

Publicista a novinář. Zabývá se dlouhodobě Blízkým východem. Pracoval v různých médiích, nyní redaktor Televize Seznam.