Sbalit si pět švestek. Lidice v komiksu

Dvaasedmdesátiletý Antonín Nešpor mluví v obývacím pokoji svého domu v Lidicích o své matce – ta je hlavní hrdinkou komiksu, jímž právě listuje. Nešpor se narodil až po válce jedné ze 143 lidických žen, které přežily koncentrační tábor Ravensbrück, poté co nacisté 10. června 1942 jejich obec vypálili. A právě příběh Anny Nešporové z Lidic posloužil americkému autorovi Terrymu Eiselemu coby předloha pro třídílný komiks: na Amazonu si ho lze v angličtině koupit pod názvem Sbalit si pět švestek – With Only Five Plums.

Ilustrovaným znázorněním osudu své matky je Nešpor nadšen. „V tom komiksu jsem poprvé viděl tvář svojí nevlastní sestry Věnceslavy. I když je její podoba jen výsledkem kreslířovy fantazie, byl to pro mě zážitek,“ říká. Sestru nacisté poslali neznámo kam; většinu dětí z Lidic zplynovali v Polsku, muže z obce postříleli na místě a ženy uvěznili v koncentráku.

Anna Nešporová pocházela z rodiny Horákových, jejíž členy zatkli němečtí okupanti ještě před vypálením Lidic. Stalo se tak na základě nakonec nepotvrzeného podezření, že mají něco společného s parašutisty, kteří při atentátu usmrtili říšského protektora Reinharda Heydricha. I tento kus příběhu Anny Nešporové je v komiksu znázorněn. „Je tam třeba scéna, v níž šest dní před masakrem pozoruje, jak nacisté zatýkají všechny její příbuzné a ona je přitom schovaná za lípou před vjezdem do statku. Přesně tak mi to maminka, která byla v době tragédie v devátém měsíci těhotenství, vyprávěla,“ říká syn.

S dojetím mluví Antonín především o momentu zobrazeném o několik stránek komiksu dále. Annu Nešporovou (rozenou Horákovou, ale tehdy provdanou jako Kohlíčkovou) převezli okupanti k porodu do speciálně vybrané pražské nemocnice. Když na ni přišly v noci bolesti, ze vzdoru nechtěla zavolat německý personál a raději přivedla dítě na svět sama. Později vzpomínala, že přitom cítila podporu svých nejbližších, jako by stáli kolem jejího lůžka.

Narodila se dcerka, které dala jméno Věnceslava. Po měsíci Annu odvedl k výslechu gestapák, který jí dal čestné slovo německého důstojníka, že se k miminku zase vrátí. Místo toho ji odvezli do koncentračního tábora. To, jestli se Věnceslava dostala k adopci do německé rodiny, nebo zemřela, se nikdy nepodařilo zjistit. „Matka ale vždy věřila, že Věnuška někde žije,“ dodává Nešpor.

 

Monolog Anny Nešporové

Proč se zrovna jejímu smutnému příběhu dostalo kreslené podoby? Může za to nyní čtyřiapadesátiletý Američan Terry Eisele, který žije ve městě Columbus ve státě Ohio. Na počátku devadesátých let pracoval coby mladík v kanceláři jednoho nakladatelství v Chicagu. „Slušně jsem vydělával, ale moc mě to nenaplňovalo a nevěděl jsem, co dál. Zkusil jsem se tedy vydat do Evropy za katedru na hodiny angličtiny. V září 1991 jsem se ocitl na jazykové škole v Karlových Varech,“ vypráví Eisele po Skypu. Nová profese se mu velice zalíbila, takže dodnes učí cizince angličtinu na vysoké škole v Columbusu.

Během pobytu se zamiloval do české kultury a především literatury, byť ji hltal v překladech. Právě z knih se o Lidicích vůbec poprvé dozvěděl. Nejdříve si o nich přečetl v jednom z esejů Josefa Škvoreckého v souboru Talkin’ Moscow Blues. Podruhé v Hrabalově Obsluhoval jsem anglického krále. V tomto románu hlavní hrdina po válce doprovází do Lidic jediného přeživšího muže, který ale kvůli pobytu za mřížemi o likvidaci vesnice nevěděl, takže byl šokován tím, když z povrchu vymazanou obec nenašel.

Téma Eisela zaujalo natolik, že se rozhodl zpracovat ho ve své diplomové práci v Ohiu při studiích kulturologie. Spolu s českým kamarádem a zároveň ředitelem karlovarské jazykové školy Pavlem Minaříkem navštívili památník v Lidicích. Vysvětlili, že by potřebovali detailně mluvit s některou z přeživších žen – a kurátorka jim dala tři adresy. Na všechny napsali a jako jediná odpověděla Anna Nešporová.

„Nevěděl jsem, co od prvního setkání čekat. Ale naštěstí jsem si vzal zásobu kazet do diktafonu. Přijeli jsme s Pavlem na radnici středočeské obce. On mě krátce představil a paní Nešporová začala mluvit. Pokračovala bez přerušení čtyři hodiny,“ vzpomíná Eisele. Během let 1994 a 1995 se spolu setkali čtyřikrát. Třikrát v Lidicích a jednou v hotelu v Karlových Varech, kam pamětnice přijela na lázeňský pobyt.

Setkání vždy probíhalo jako dlouhý monolog. Eisele ani doplňující dotazy pokládat nemohl. Pro potřeby základní domluvy sice uměl česky dostatečně, ale přiznává, že Nešporové rozuměl sotva pětinu jejího vyprávění. „Hovořila plynule, nezúčastněně – jako by to ani nebyla její story. Pouze jedenkrát, když mluvila o ztrátě dcery, na ní byly vidět emoce,“ vybavuje si.

Patnáct hodin nahrávek z kazet mu do psané češtiny převedla maminka jeho kamaráda. „Ještě jí dlužím milion dolarů,“ žertuje autor komiksu. Do angličtiny přepis přeložila až později v Ohiu jedna česká učitelka, která si přála cestovat po USA a jíž Eisele jako odměnu koupil letenku do Seattlu.

 

 

Můj Bože! Komiks!

Záznam rozhovorů využil Terry Eisele v roce 1998 k dokončení diplomky; současně však cítil, že má v ruce poklad, který nabízí lepší využití. „Manželka mě tlačila do napsání románu, ale na to jsem se necítil. Takže vše leželo dalších deset let v šuplíku. Můj ‚My God moment‘ přišel, když jsem se dostal na spisovatelskou konferenci. Viděl jsem tam chlapíka, který mi v univerzitní kantýně prodával pizzu, a jak vykládal, jak se dělá komiks. A mně bylo v tu chvíli jasné, že to je ten ideální způsob, jak příběh Anny Nešporové dostat k americkému čtenáři,“ líčí.

Jako malý kluk Terry obrázky s bublinami hltal, ale v dospívání je odnesl na půdu. Teď je zase vyhrabal a začal je ze studijních důvodů opět pročítat. Taky si na internetu projížděl rady o tom, jak v komiksu rozdělovat váhu sdělení mezi psaný text a ilustrace. „I tak se nejvíce naučíte, až když to skutečně děláte. Když jsem jednomu kreslíři přednesl, co bych všechno chtěl dostat na první list, zarazil mě, že pro vše žádané je potřeba pětinásobný prostor,“ vzpomíná Eisele se smíchem na krušné začátky. Jeho plán udělat jednu knihu o 180 stránkách se mu nakonec rozrostl na tři svazky čítající dohromady 340 stran.

Protože není sám výtvarně příliš zdatný, hledal toho správného umělce. Nakonec pomohla náhoda. „Jedna známá mi zkusmo udělala čtyři stránky a moc se mi to líbilo, jenže pro mě byla moc drahá. Ale chtěl jsem jí nějak kompenzovat ten čas, který mi věnovala. Zašel jsem do obchodu, kde si kupovala materiál pro tvorbu, abych pro ni pořídil dárkový certifikát. U pokladny jsem se pustil do rozhovoru s prodavačem. Ukázalo se, že je kreslíř na volné noze,“ vzpomíná, jak se setkal s Jonathonem Riddlem, který nakonec dal příběhu vizuální podobu.

„Dohodli jsme se, že ho uděláme v černobílé barvě. Nejen proto, že je to méně pracné, a tedy i levnější, ale i proto, že k takovému vyprávění by ani barvy neseděly. Taky jsme se shodli, že ho nebudeme dělat s klasickými bublinami, čímž v komiksové komunitě naštvete tradicionalisty,“ líčí jejich společný tvůrčí proces. Málokdy se přitom autor a výtvarník dostali do střetu. „Má to jednoduché vysvětlení. Já ho platil sto dolarů za každou stránku, takže to muselo být po mém,“ směje se Eisele tomu, jak jen do grafické podoby knih vrazil 34 000 dolarů.

 

Mexičané před Američany

Kreslíř Riddle v Česku nikdy nebyl, takže všechny zobrazované reálie hledal na webu. „Nedovedu si představit, jak by to vypadalo bez internetu,“ říká autor Terry Eisele. Odpovědět by mu na dálku mohl bankovní „ajťák“, ale hlavně lokální patriot z obce Běloky Michal Pupcsik, který sbírá cokoliv, co se týká jeho venkovského regionu mezi Prahou a Kladnem. Do tohoto vymezení se vejdou i Lidice, které pochopitelně tvoří velkou část sbírky, jež zabírá značný prostor v rodinném domě.

V kolekci má i takové perly, jako je mexický komiks z osmdesátých let jménem „Heydrich: Hyena z Lidic“ v ediční řadě Hombres y heroes (tedy Muži a hrdinové). „Kubiš s Gabčíkem tu vypadají jako Che Guevara, mají špatně napsaná jména a vůbec na fakta se tu nijak nehledí,“ listuje Pupcsik sešitkem, který si pořídil v internetové aukci. Všeříkající je sdělení na přebalu knihy: „Emoce, akce a samozřejmě také krásné ženy.“

„Každý národ Lidicím přidá svůj kolorit,“ říká sběratel a dokládá to obálkou britské brožované knížky Krví a železem (With Blood and With Iron) z roku 1958 od J. B. Hutaka. Vesnice na Kladensku na ní vypadá jako anglické maloměsto a žena odváděná nacistou spíše než středočeskou venkovanku připomíná elegantní letušku.

Z tohoto hlediska byl Terry Eisele v popisu historie a zvyklostí co nejpřesnější. Úzkostlivě se držel vyprávění Anny Nešporové. Něco si přidal jen v líčení děje v koncentráku. „Ona ve svém vzpomínání tyto roky přešla bez větších detailů, takže jsem si informace o podmínkách života v Ravensbrücku dohledal v jiných zdrojích,“ vysvětluje. „Taky jsem chtěl do knížky dostat nějaké vaše tradice. A tak jsem i kvůli zvýšení dramatického efektu přidal smyšlenou scénu z Vánoc 1941, kdy si rodina Horákových pouští lodičky z ořechových skořápek. A její se jako jediná nepotopí ani nezhasne, což předpoví, že se na rozdíl od ostatních dožije příštích Vánoc,“ popisuje moment v knize, který se měl odehrát půl roku před vypálením Lidic.

„O Němcích jako takových špatně nemluvila, ale o nacistech ano. Ale ještě více byla nabroušená na sovětské a československé komunisty,“ reaguje na otázku, co ho na jejím líčení překvapilo. Nelákalo ho tedy také zobrazení poválečných let, kdy se ze zdevastované vesnice stal jeden ze základů komunistické propagandy? „Můj původní plán byl ilustrovat prostřednictvím jejího osudu československé dějiny od vzniku republiky až k sametové revoluci. Ale pak jsem to omezil. Prostě už by toho bylo příliš. I tak mě ten komiks stál ohromné množství času. Řekl jsem si, že s koncem války je to třeba utnout,“ odpovídá.

 

Z Lidic do Somálska

Roku 2013 měli autor a kreslíř po pěti letech práce hotovo. Terry Eisele zkoušel své dílo nabídnout v desítce nakladatelství, ale bez úspěchu. „Na komiksovém veletrhu jsem ho vnucoval jednomu z agentů. Řekl mi, že se mu nelíbí, protože tam nejsou bubliny a je to moc temné téma. A že si to nezaslouží nic jiného než hodit do koše. Bylo to jako dostat pěstí na solar,“ vysvětluje, proč jeho dílo skončilo v nabídce internetového obchodu Amazon. Tam sice může každý spisovatel svoje dílo umístit bez pomoci nakladatelství, jenže se tam, pokud si nepřiplatí za reklamu, utopí v obrovské konkurenci další nabídky. Na „Sbalit si pět švestek“ narazí jen ti, kdo do vyhledávače na Amazonu zadají ta správná klíčová slova. Jedním z nich je pochopitelně Lidice.

Jeden díl se bez poštovného nabízí za deset dolarů. Zatím prodal pouze tisícovku kusů. „Vím, že mi prodej nikdy nevrátí peníze, které jsem do knihy investoval, ale to mi vůbec nevadí. Dodělat to bylo pro mě poslání. Anna Nešporová mi svým vyprávěním změnila život, když jsem si začal skutečně vážit toho, jak ho mám pohodlný,“ vykládá Terry Eisele. S jiným kreslířem nyní připravuje další třídílný komiks – o imaginární dívce Fartun, která v uprchlickém táboře ve východní Africe dostala azyl v USA a snaží se tu začít nový život. Vychází přitom z příběhů Somálců a Somálek, které poznal jako jejich učitel angličtiny: jejich životy jsou podobně jako u Anny Nešporové plné tragédií a američtí čtenáři by si podle něj při konfrontaci s nimi měli uvědomit, jak dobře se jim žije.

Terry vysvětluje svůj pocit, že somálští přistěhovalci a lidická žena mají společné to, co se dostalo i do názvu jeho komiksové ságy. Tedy že si zničehonic museli narychlo sbalit svých pět švestek, protože historie je bez varování hodila do zcela nové situace. „Paní Nešporová tu českou frázi použila několikrát, a když jsem si ověřil, že to není jen nějaký její obrat, řekl jsem si, že to musí být i titul jejího příběhu,“ objasňuje, jak přišel na v angličtině těžko pochopitelný název.

 

Hrušky se švestkami

Eisele vzpomíná, že paní Nešporová – která zemřela roku 2006 ve věku šestaosmdesáti let – při setkáních často skromně opakovala: „Nevím, proč by můj život měl někoho v Americe zajímat. Ale budu vám dál vyprávět, když chcete.“ Nakonec se ten příběh oklikou přes USA a se čtvrtstoletým zpožděním od pořízení nahrávek vrátí do vlasti. A v podobě, která je vstřícná ke generaci, pro niž události druhé světové války představují pravěk.

Antonín Nešpor slyšel o komiksu ztvárňujícím příběh jeho matky poprvé předloni od autora tohoto článku a, jak už bylo řečeno, velice se mu líbil. A brzy poté se spojil přes Facebook s jeho autorem Terrym Eiselem; ten totiž už své dřívější vazby s Českem ztratil a o vydání „Sbalit si pět švestek“ nikoho v našich končinách neinformoval. Antonín Nešpor požádal Eisela o práva ke knize, aby ji mohl vydat i v naší republice. Američan mu je okamžitě přislíbil poskytnout zdarma – takže na překlad se letos v létě chystá Nešporova dcera Pavla, jen co dokončí státnice.

„Bude to skvělý způsob, jak dnešním dětem přiblížit, co se tehdy stalo,“ říká Nešpor, který je ve svém věku neobyčejně akční a na udržování vzpomínek na Lidice se podílí i jinak. Stojí například za projektem Lidická hrušeň. V jeho rámci se po Česku i světě distribuují štěpy stromu, který přežil zplanýrování celé vesnice. Je to symbol naděje a také nezdolnosti obce, jež byla nacisty odsouzena k zapomnění – stromy z lidických štěpů tak dnes připomínají odkaz obce už na desítkách míst. A Antonín Nešpor si nyní představuje, že k jeho šíření bude v blízké budoucnosti kromě hrušně používat i oněch „pět švestek“.

 

Autor je publicista, spolupracuje s více médii, včetně magazínu Reportér.