V černé díře. Po podpisu smlouvy o Turów

Názory

Na kauze Turów je pozoruhodné, že plánované rozšíření těžby nemusí být noční můrou jen pro české obyvatele pohraničí. V dlouhodobější perspektivě může poškodit i polskou ekonomiku a vést ke ztrátě pracovních míst a přiškrcení rozvoje regionu. A podpis mezivládní dohody na tom v zásadě nic nemění. Smlouva sice nyní patrně upustí páru, jinak ale důl česko-polské vztahy dál ohrožuje.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Poprvé jsem ten kraj navštívil loni v létě. Na domluvený rozhovor se starostou Hrádku nad Nisou jsem si na cestu přibalil do auta kolo. Když setkání na radnici skončilo, objel jsem asi dvacetikilometrový okruh, který vedl polskou i německou částí regionu.

Nejpříjemnějšími okamžiky půldenního výletu bylo koupání ve dvou jezerech propojených cyklostezkami. Jedno se jmenuje Kristýna a leží na českém území, zatímco Olbersdorfer See najdete na saském území kousek od města Zittau (Žitava). Obě populární rekreační oblasti se nacházejí na místě hnědouhelných dolů: na české straně těžba skončila v roce 1969, v Německu v roce 1991. Když po koupeli v průzračné vodě lemované plážemi a lesy zajedete na okraj polského hnědouhelného dolu Turów, čeká vás zážitek zcela jiného druhu.

Zeje tady obrovská jáma, která se má dále rozšiřovat, což trápí zejména lidi ze tří českých osad, od kterých je k dolu nejblíže. Život jim otravuje rámus, světelný smog, prach, a především úbytek pitné vody (více v reportáži Sousede, posuň si ten kurník). A nezdá se, že by na tom česko-polská mezivládní smlouva podepsaná ve čtvrtek 3. února v Praze příliš změnila.

Nenadálé setkání obou premiérů, jehož součástí byl i podpis dohody, zaslouží jisté uznání, jelikož pro tuto chvíli „upustí páru“. Za pozoruhodné lze považovat i to, jak se liší styl nynějšího a bývalého předsedy vlády: zpráva o blížící se dohodě nepronikla do médií o čtrnáct dní dříve, Petr Fiala o ní nemluvil v nějaké obdobě videa Čau lidi, ani nevyprodukoval předem několik postů na sociálních sítích, jak to umí marketingová mašinerie Andreje Babiše.

To však nic nemění na věcné rovině a oprávněných pochybnostech. Ano, kvůli smlouvě dostane česká strana více než miliardu, kterou by při pokračování sporu nezískala. Na druhé straně smlouvá znamená rezignaci na to, že se důl Turów přiblíží až těsně k hraničním patníkům, a prokope se až pod úroveň mořské hladiny. Voda, která už dnes crčí do těžební jámy rychlostí okolo padesáti litrů za vteřinu, tak může dál ubývat – ve studnách, vrtech i potocích. Tempo poklesu hladiny podzemních vod už dnes činí téměř okolo jednoho metru ročně.

 

Nablblá propaganda

Na české straně se prakticky všichni shodnou, že na začátku sporu byla přehlíživost až arogance ze strany polské státní společnosti PGE. „Mohli už dávno postavit alespoň ochranný val, který by důl s elektrárnu aspoň trochu odstínil. Místo toho jeli nablblou propagandu, že Turów představuje ráj na zemi a nikomu neškodí,“ řekl mi loni v srpnu starosta Hrádku nad Nisou, pod který patří i Oldřichov na Hranicích, Uhelná a Václavice – ona nejohroženější sídla, v nichž žije přes sedm set lidí. Hrádecký místostarosta jej letos v lednu doplnil: „Vůbec se to nemuselo dostat tak daleko. Nejsme utopisti, známe současnou energetickou situaci a geopolitické souvislosti, nemůžeme všichni najednou vypnout uhelné elektrárny. Tímto způsobem se ale sousedi nechovají.“

Podobný postoj dlouho zastával také Liberecký kraj v čele s hejtmanem Martinem Půtou – bývalým starostou Hrádku nad Nisou, jehož žena Sylwia pochází z Polska, kde také pracuje, a jejichž děti mluví česky i polsky.

Po podpisu mezivládní smlouvy začátkem února se jednotný postoj samosprávy a místních obyvatel poněkud rozdrolil. Zatímco radnice i kraj se v podstatě smířili s polskou miliardou určenou na vybudování náhradního přivaděče vody a instalaci hydrogeologického monitoringu, lidé žijící v oblasti nejvíc ohrožené vysycháním vodních zdrojů jsou rozezleni snad ještě víc než před uzavřením česko-polského smíru. Argumentují tím, že podzemní těsnící stěna, která má být hlavním a vlastně i jediným nástrojem zabraňujícím úbytku vody, nebude funkční. A odvolávají se na studii Josefa Datla z Výzkumného ústavu vodohospodářského TGM, která už vloni konstatovala, že jakoukoliv mechanickou bariéru voda nakonec stejně vždycky obteče nebo podteče.

 

Česká váhavost

Jednání o česko-polské smlouvě převzala na konci loňského roku ministryně životního prostředí Anna Hubáčková. Od začátku ale zřejmě tahala za kratší konec provazu, což mohl být i důsledek laxního přístupu jejího předchůdce.

Bývalý ministr Richard Brabec totiž promeškal start, když nechával žádost polských těžařů o rozšíření těžby až k české hranici takřka bez povšimnutí. „Pamatuju, jak jsme jezdili do Prahy na ministerstvo a nestačili zírat na jejich vlažný postoj,“ řekl mi hrádecký místostarosta Pavel Farský. Mohlo se do toho promítnout i souručenství ministra s nadřízeným z vlády a agrochemické branže Andrejem Babišem. Vždyť Brabec dříve pracoval jako ředitel Lovochemie, která patří Agrofertu, přičemž Babiš potřeboval spojenectví s Polskem v „bruselském“ boji kolem penězovodů z EU, včetně zemědělských dotací.

Až pod tlakem z Liberecka se bývalá vláda rozhoupala k činu, český stát zažaloval Polsko u Evropské unie. Začalo se jednat, ovšem o chystané podobě dokumentu, který experti z obou zemí chystali přes půl roku, se vědělo málo, respektive nic. Místní lidé se tudíž právem obávali, že česká vláda „vyhandluje“ klid zbraní výměnou za finanční náhradu na vybudování nového vodovodu. To se v podstatě nakonec stalo, byť k opatřením přibyly ještě obě již zmíněné bariéry: zemní val proti hluku, prachu a světelné záři, a především podzemní stěna bránící především průvalům vody do dobývacího prostoru dolu.

Potíž je ale v tom, že studně a vrty na české straně můžou vyschnout dříve, než se podaří vybudovat nový přivaděč – například kvůli tomu, že stavba musí vést přes soukromé pozemky, jejichž majitelé mohou podávat odvolání.

 

Sousedi ve střehu

Na začátku letošního roku Polsko odvolalo z Prahy velvyslance, který si dovolil poukázat na „nedostatek empatie, porozumění a ochoty k dialogu“ ze strany svých krajanů.

EU zase dala jasně najevo, že pokud bude Polsko těžit uhlí v Turowě až do roku 2044, ztratí nárok na mimořádně štědré příjmy z operačního programu Spravedlivá transformace, určené na vytváření nových ekonomických příležitostí. Což by byla špatná zpráva nejen pro polskou zaměstnanost, ale také pro česká příhraniční města a obce – kdo by chtěl sousedit s frustrovanými lidmi bez práce…

Minulý týden Polsko poslalo peníze a Česko stáhlo žalobu. Pokud se ukáže, že ani posílení podzemní bariéry úbytku vody nezabrání, může se sousedský spor opět vyhrotit.

 

Toto je aktualizovaná verze komentáře z tišteného magazínu Reportér, vycházejícího v pondělí 7. února. Text byl rozšířen o důsledky česko-polské dohody, kterou premiéři obou zemí podepsali po uzávěrce Reportéra.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama