Nejsme tak originální

Názory

"Zkusme být ve svých vtipech trochu vynalézavější," píše se ve sloupku z pravidelné série Lehce pod čarou.

Audio
verze

V srpnu jsem se vydal na Letní filmovou školu do Uherského Hradiště. Taková návštěva s sebou mimo jiné přináší spoustu seznamování, a jakkoli poznávám nové lidi rád, zrovna seznamování mám spojené s jedním traumatem. Pocházím totiž z Českých Budějovic – a po uvedení svého rodiště poslouchám stokrát do roka totéž. „Nojo, v Českých Budějovicích by chtěl žít každý,“ citují lidé hru Záskok divadla Járy Cimrmana. Myslí si, že ten vtip napadl jen je, ve skutečnosti mi ale větu z Cimrmanů říká každý druhý.

Když jsem v programu objevil besedu s mým milovaným Zdeňkem Svěrákem, vyrazil jsem si na cimrmanovský citát postěžovat samotnému autorovi. Ještě dříve, než jsem mohl položit otázku, mě ale pan Svěrák předběhl. „Uznávám, že třeba takovým Hujerům můj scénář k Marečku, podejte mi pero zkomplikoval život,“ poznamenal. „A jak to bylo s krávou Jitkou?“ zeptal se někdo z publika na jméno z filmu Na samotě u lesa. „Zrovna kráva Jitka byl odkaz na naši klapku Jitku Radovou, která měla velký smysl pro humor a ocenila to,“ řekl Zdeněk Svěrák.

Jenže co další nebohé Jitky? Třeba moje babička Jitka, která postrádala smysl pro humor, strávila kvůli krávě Jitce půlku života uražená. A co všichni Jáchymové, které někdo chtěl házet do stroje? Tahle svízel donekonečna se opakujících frází pochopitelně neprovází jen naše kulturní prostředí. Nedávno jsem se dočetl třeba o tom, jaké neštěstí zažívají ve Spojených státech děti, které se jmenují Alexa. Stejné jméno totiž dala firma Amazon hlasovému ovládání svých přístrojů. A tak na nebohé Alexy jejich vrstevníci pokřikují příkazy.

 

Vina podle mě není v autorech scénářů a textů – postavy se jednoduše nějak jmenovat musí. Chyba je jen v tom, že přeceňujeme originalitu vlastních vtipů. A netýká se to jen filmových hlášek. Různé lidi pozoruhodně často napadají úplně stejné průpovídky.

Sám jsem si to poprvé uvědomil před deseti lety při prohlídce hradu Rabí. Průvodkyni dělala moje kamarádka Tereza, tak jsem si neodpustil pár vtipů. „Je tohle původní?“ žertoval jsem při pohledu na elektrickou rozvodnu. „Dál nepůjdu, bojím se, že bys mě tu zamkla,“ konstatoval jsem při pohledu na mříže hladomorny. Já idiot si myslel, že jsou moje vtipy originální. Tereza mi ale na závěr prohlídky řekla jednu zásadní informaci. „Vtip o zamčení v hladomorně někdo pronese na každé prohlídce. Stejně jako dotaz, jestli je něco zjevně moderního původní.“

A tak jsem si posledních deset let začal opakovaných vtipů všímat a bavit se o nich s lidmi z různých oborů. Že si na ně stěžují i mnozí jiní, nepřekvapilo. Ovšem zarazilo mě, kolik takových vtipů existuje. Snad nejhorší to mají pokladní, které nabízí účtenku stovkám lidí denně. Fráze „mně ji nikdo neproplatí“ nebo „pošlete to Babišovi“ musí slýchat i ve snech.

Rozhodně si nemyslím, že za podobnými průpovídkami stojí něčí zlý úmysl. Jen bychom si měli – přestože jsme hodně vtipným národem – sebekriticky připomínat, že často nejsme tak originální, jak si myslíme. Tudíž bych se rád jménem všech Jáchymů, Jitek, pokladních, průvodkyň a nespočtu dalších přimluvil za jednu věc. Zkusme být ve svých vtipech trochu vynalézavější.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement