Děti patří do rodiny, český stát si to ale nemyslí

Loni v říjnu jste podali stížnost k výboru OSN pro práva dítěte, letos v lednu výbor řekl, že se bude případem dvou sourozenců odebraných z rodiny zabývat. Je to vůbec poprvé, kdy tento orgán OSN bude takovou věc proti ČR řešit. Proč děti nechodily do školy?

Dětem nebylo ve škole dobře, cítily tam úzkost. Starší chlapec měl nicméně dokončenou povinnou školní docházku. Přesto sociální pracovnice argumentovaly tím, že má chodit do školy anebo do práce, že nemůže jen sedět doma a že je třeba ho vést k odpovědnosti.

A jeho sestra?

Ta měla velké absence a škola doporučovala matce, aby pro ni využila psychiatrickou nebo psychologickou podporu, a to se nestalo. Hlavním důvodem odebrání tedy bylo, že se děti umístí do ústavního zařízení, kde se jim tato forma pomoci poskytne a zároveň se bude řešit školní docházka.

Kde je podle vás ta hranice, kdy musíme respektovat, jak rodina funguje, a kde naopak je potřeba zasáhnout, protože rodič dítěti škodí?

Ano, zde je otázka, zda je legitimní, že stát autoritativně zasáhne do života dětí a rodičů, protože nedochází k nějakému naplňování společenského očekávání, jak máme děti vychovávat a vést. Problém je podle mne v tom, jak chápeme koncept lidských práv. V tomto případě byly děti umístěny do ústavu a výrazně jim omezili kontakt s rodiči s odůvodněním, že je tím naplňováno jejich právo – právo na vzdělání.

Školní docházka je ale povinná a rodič by měl zajistit, aby se dítě vzdělávalo, nebo ne?

Tady narážíme na velmi zažitá takzvaná předporozumění – a i povinná školní docházka není správně pochopena. My k ní někdy přistupujeme jako k branné povinnosti, jako by to byla základní povinnost dítěte, která je vynutitelná. Povinnost v tomto případě ale znamená především to, že dítě nemůžou vyloučit ze školy, i když tam nebude chodit.

Proč stát často děti odebírá, místo aby situaci řešil jinak?

My se tu nějakým způsobem soustředíme na to, „jak by to mělo být“ a co je pro dítě „to nejlepší“. To ale není v silách státu. Tato naše představa o nejlepším zájmu dítěte navíc vychází z toho, že o tom rozhodují lidé, kteří spadají do bílé střední vrstvy s majoritními postoji. Kdokoli se pak odchyluje od očekávané představy, jak by věci měly být a jak by všichni měli žít, je disciplinován s cílem ho do naší představy vpasovat, k čemuž má mimo jiné sloužit ústavní péče.

Co byste navrhovala?