Chová se pěkně jako Masaryk

Masaryk je v budově české školy v Chicagu, která nese jeho jméno, všudypřítomný.

Jeho siluetu s bradkou a kloboukem najdete u vchodu, z úst mu vychází bublina jako v komiksech a anglicky sděluje – „Ztráty a nálezy“: hned pod ní je totiž krabice plná zatoulaných penálů a lahví s vodou. Také nástěnka je pokryta výkresy s masarykovskou tematikou. Budoucí prezident je zobrazen u kovadliny se svaly a kladivem jako superhrdina Thor, což doplňuje nápis „T.G.M. se v mládí učil kovářem“. Tradičnější portrét je pak opatřen citátem „Nelhat, nebát se a nekrást“.

Snad nejvíce však zaujme nepodepsaný obrázek, na kterém je dětskou rukou napsáno: „Paní učitelka se chová pěkně jako Masaryk.“

Chválenou kantorkou je Klára Moldová, která instituci s více než stoletou tradicí posledních šest let vede. A to s nevyčerpatelným, opravdu masarykovským elánem, což se odráží v tom, že uvadající sobotní škola, která žila (či spíše přežívala) jen ze své dlouhé tradice, znovu rozkvetla. „Na konci roku 2012, když jsem do Chicaga přijela, chodilo do TGM nějakých 15 dětí, teď jich máme 85 a dalších 15 na čekací listině. Našich šest tříd nám nestačí, v září otvíráme novou,“ vyčísluje spokojeně. Rostoucí počty žáků nesvaluje na náhodu; bez zbytečné skromnosti je vysvětluje změnami, na jejichž provedení se podílela.

 

Návrat do minulosti

Při svém příjezdu jako kdyby Klára Moldová cestovala časem.

V Chicagu stále existují krajanské spolky, avšak jsou svázány s minulostí – s dobou počátku dvacátého století, kdy ve městě žilo přes sto tisíc Čechů a metropole amerického Středozápadu na břehu Michiganského jezera byla po Praze a Vídni třetím největším českým městem. Zástupci těchto spolků si při slavnostních příležitostech oblečou krajové nebo sokolské kroje, zatančí českou besedu a zazpívají lidovky.

Moldová spoustu našich tradic poznala až za oceánem a oceňuje, že je krajané dokázali v americkém prostředí tak dlouho udržet. Ve škole si však chtěla vyzkoušet, zda šlágrem může být i něco jiného než Červený šátečku, kolem se toč. Výuka se tak přestala soustředit pouze na pilování češtiny, její součástí jsou i vlastivědné, dějepisné či kulturní lekce ze současnosti, a to za použití nejnovějších vyučovacích pomůcek.

Rodiče patří v naprosté většině k porevolučním migrantům, kteří se do Chicaga vydali po roce 1989 pracovat a hledat svůj americký sen, tudíž modernizaci přístupu uvítali. Brzy se po komunitě rozkřiklo, že vozit svoje ratolesti do T. G. Masaryk Czech School má smysl: platí se tam na poměry USA pouze symbolické školné 150 dolarů ročně.

„Před matkami a otci klobouk dolů. Je to od nich oběť, utrhnout si každý týden půl soboty a někdy i více, protože Chicago je roztáhlé město, a některým to k nám trvá i hodinu. Posílat děti na češtinu není žádná samozřejmost, zvláště když jsme v USA, kdy na sobotu připadají sportovní kroužky,“ poznamenává Moldová. Ještě většími hrdiny jsou ovšem podle ní děti, které mají na rozdíl od svých amerických vrstevníků školní týden prodloužený o jeden den. „Někteří kluci z mé třídy už mají v deset dopoledne, kdy začínáme, za sebou trénink na ledě, kvůli kterému vstávali ve čtyři ráno.“

Nejhůře sobotní vyučování snáší zhruba desetina žáků, pro něž je čeština cizí jazyk, který pouze studují ve specializované třídě na přání (rozuměj: příkaz) rodičů. Bilingvní žáci si pracovní soboty užívají mnohem více. Je to způsobeno také tím, že jim Moldová a její kolegyně situaci výrazně usnadňují kamarádským přístupem a uvolněnější disciplínou.

 

Modlitba pro Martu

Autor tohoto textu navštíví školu shodou okolností zrovna 17. listopadu – na výročí sametové revoluce.

Klára Moldová je dva týdny po porodu prvního potomka, dohodnuté suplování však nedorazilo, a tak se do výkladu tehdejších událostí pouští sama před tabulí s křídou. Nejdříve se zhruba desetiletých žáků ptá, jestli někdy oni sami museli bojovat za svobodu a co si pod tím slovem představují. Jeden vtipálek se bez úspěchu snaží pobavit okolí vykřikováním: „Bojoval jsem ve druhé světové válce,“ ale ostatní děti o tom nahlas hovoří a míchají při tom angličtinu s češtinou.

Dvaatřicetiletá učitelka jim pouští krátké video z kresleného cyklu Dějiny udatného českého národa. Poté přijde čas také na Modlitbu pro Martu; na osudu zpěvačky Marty Kubišové vysvětluje, jak uměl komunistický režim zatočit se svými odpůrci, a jedna z dívek pak hlásí, že písničku z domova zná. Nakonec dá Klára Moldová přítomným úkol zeptat se maminek a tatínků, jak si události z roku 1989 pamatují oni: další sobotu to společně proberou.

Připomínání české identity pomocí událostí, které k dětem nemohou dolehnout z amerických médií a jež rodiče neprobírají, se v T. G. Masaryk Czech School považuje za stejně důležité jako vybrušování shody přísudku s podmětem.

 

Spřízněná duše

Moldová říká, že by se její „reforma“ školy TGM možná vůbec nerozjela, pokud by při svém příjezdu nenarazila na Irenu Čajkovou. Tato španělštinářka z University of Chicago vedla v české škole jako dobrovolnice poslední existující třídu a těšila se, že dřinu přehodí na novou placenou sílu. Místo toho si hned od začátku obě ženy sedly natolik, že začaly společně spřádat plány, jak výuku obměnit. Čajková, která je stejně akční jako její o několik let mladší kamarádka, zůstala, takže si mohly organizační úkoly mezi sebou rozdělovat.

{image3}

Prvotním zadáním bylo sehnat, a hlavně dovézt dobré materiály k výuce češtiny. „Vždycky, když je jedna z nás v Česku, trávíme hodiny v knihkupectví. Co nakoupíme, pak všem známým i neznámým, kteří letí do Chicaga, nacpeme do kufrů, abychom zbytečně neutráceli za přepravu,“ říká Moldová: o „kontraband“ učebnic ostatně požádala novinářskou návštěvu hned v prvním e-mailu.

Jednodušší je to s literaturou, kterou přetékají poličky v učebnách i na chodbách: pohádky, vlastivědné publikace, kuchařky. Klasici jako Hrabal, Čapek, Němcová, ale i nejnovější autoři jako třeba Jiří Hájíček. Zásoby dodávají krajané, když se při stěhování zbavují nepotřebných věcí nebo když vyklízejí dům po zemřelém dědečkovi. Někdy je toho až moc. „Když vidíte Jiráska v umělecké kožené vazbě, dojme vás, že takovou knížku vzali naši předci při stěhování za oceán s sebou. Jenže co dnes s tolika Jirásky? Ty už nikdo číst nebude – děti ani dospělí,“ povzdechne si Moldová s tím, že ani prostorná budova školy není nafukovací.

 

Lyska a líska

Výsledky obrozenecké práce na druhé straně oceánu, na které se podílejí další tři dobrovolné učitelky, jsou vidět. Děti, které většinou slyší mateřštinu jen doma nebo při skypovém spojení s příbuznými v republice, umí česky opravdu skvěle. A nejen mluvit.

Na hodině jazyka u učitelky Čajkové studenti na prahu puberty zrovna probírají vyjmenovaná slova, při doplňování i či ypsilonu umí správně rozlišit dokonce málo používaná slova lyska a líska. Občas se samozřejmě žáci potýkají se slovní zásobou, která přes veškerou snahu rodičů přece jen zůstává omezenější než u jejich vrstevníků v Česku. Příkladů má pedagogický sbor hodně. „Jak asi dítě mluvící hlavně anglicky poprvé přečte takové slovo jako pýcha,“ popisuje učitelka peprnou situaci.

Jedna studentka se zasekne na spojení „mycí linka“, někdo jí zezadu přihodí: „Car wash“. „Aha, no tak to je tvrdý,“ řekne už suverénně. Kdo neví, může očima zabloudit ke zdem, které vedle mapy Česka a „povinného“ portrétu Masaryka pokrývají obrázky vyjmenovaných slov vlastnoručně vyrobené žáky. „Nachomýtnout se“ je dokumentováno scénou, na níž si lupič od oběti s prostřelenou hlavou odnáší peníze, což trefně dokládá, že Chicago, respektive některé jeho čtvrti představují momentálně centrum americké zločinnosti.

Děti jsou rozdělené jako v malotřídce, učitelka musí jedné skupině zadat samostatnou práci, zatímco s druhou pracuje. Když studentům v zadních lavicích sdělí, že budou psát diktát, ti z předních se škodolibě smějí. Při práci mohou spolu komunikovat, ale česky. „Ještě vás uslyším mluvit anglicky a rozsadím vás,“ křikne na pubertální holky, které štěbetají nad zadáním. Ale angličtina je pro ně při konverzaci s jejich vrstevníky prostě přirozenější. Jakmile učitelka na chvilku odejde na chodbu, zase spustí po svém.

 

Češi v hispánském moři

Klára Moldová pochází z Trutnova, vystudovala bohemistiku a také konzervatoř. Do Spojených států ji krátce po konci školy vyslal Dům zahraniční spolupráce při ministerstvu školství, který se podporou patnáctky učitelů snaží udržet znalosti v českých komunitách roztroušených po celém světě. Původně tam měla trávit rok, od té doby jí ale v Praze misi vždy o rok prodloužili, takže nyní už má za sebou v Chicagu šest let.

První dojmy z města u Velkých jezer v severní části USA nebyly nejlepší. „Bylo dvacet pod nulou. Slíbené ubytování ve škole představovalo jen nafouknutou matračku v nevytopené místnosti bez teplé vody,“ vzpomíná na krušné začátky. Připomněly jí rodinné historky o prababičce, která rovněž v Chicagu deset let žila.

„Nicméně dostala jsem báječnou svobodu pracovat po svém,“ říká. Její základnou je třípatrová cihlová budova s velkou zahradou, kterou krajané – jejichž role při vzniku samostatného Československa je dodnes nedoceněná – postavili v srdci českého osídlení, ve čtvrti Cicero, v roce 1921. Během necelého století se její demografické složení významně změnilo, dnes už je to hispánské sousedství. Jeho hlavní tepnou je sice stále Cermak Road nazvaná po rodákovi z Kladna Antonínu Čermákovi, který se v roce 1931 stal jako první imigrant v dějinách města starostou Chicaga, ale ostatní nápisy na domech připomínají Mexiko. Na tacos můžete zaběhnout do restaurace Lobo de Mar, alkohol koupit v krámku El Torito a auto odstavit v Parking Aguascalientes.

Česká komunita se mezitím z ohniska ve státě Illinois rozprchla po celých Státech, anebo se aspoň v rámci města přestěhovala na prestižnější adresy. Ale škola zůstala, byť její význam postupem let klesal. Moldová usiluje o to, aby se z ní zase stal základ komunity.

Ukázat to lze na příkladu lidického pomníku, který leží v Crest Hill, což je dnes předměstí Chicaga. V červenci 1942, tedy jen měsíc po zničení Lidic, v této obci postavili obětem nacistického masakru památník. Krajané se u něj každoročně scházejí, ale postupem času se tryzna změnila v monotónní akci, kam v menším a menším počtu doráželi pořád titíž lidé poslouchající stále se opakující projevy. T. G. Masaryk Czech School se nabídla, že do programu zařadí i vystoupení jejích svěřenců. Každý rok se snaží přijít s něčím jiným. Při 75. výročí tragédie například děti přednášely básně, které za druhé světové války složili jejich vrstevníci v Terezíně.

„Jedno oko nezůstalo suché,“ vzpomíná John Pritasil, který má coby prezident Československého amerického kongresu organizaci tryzny na starosti a spolupráci s Moldovou si nemůže vynachválit. „Sám jsem do sobotní školy chodil, ale my měli jen čítanku a trénovali gramatiku, zatímco ona do žáků dostává i věci okolo jako kulturu a dějiny,“ říká Pritasil. Díky vystoupení svých potomků se přijedou na tryznu podívat mnozí z těch, kteří jinak mají krajanské družení v sokolských krojích za přežitek.

„V Chicagu existuje množství krajanských asociací se stoletou tradicí. Často mají peníze, ale chybí jim energie něco s nimi podniknout. Proto uvítají projekt, který jim celý připravíme a oni ho pomohou financovat,“ dodává Klára Moldová. Takto se jí daří zvát do školy představitele české kultury. Kvůli omezeným financím jsou to většinou nadšenci, kterým nevadí, že místo hotelu je čeká palanda ve školním pokoji pro hosty nebo gauč v obýváku. Mezi jinými přivítali herečky Jenovéfu Bokovou a Petru Nesvačilovou, autorku knih o české historii Renatu Fučíkovou, režisérku dětského filmu Lichožrouti Galinu Miklínovou či spisovatele Martina Vopěnku. „Troufám si říct, že naše děti absolvovaly dílny a besedy možná s více osobnostmi než jejich české protějšky,“ vysvětluje žena, která mimo jiné několik let po nedělích dělala rozhovory pro komunitní rádio.

Moldová je totiž vskutku multifunkční. Kromě role pedagožky se za pochodu stala i manažerkou. Krajany ze staré, dávno poameričtělé gardy vytáhla na výlet do vlasti předků, kde jim dělala organizátora i cestovního průvodce. Letos v září se koná již pátý ročník cesty Around the Czech Republic, na který už se dávno nepřidávají jen lidé s českými kořeny. Kromě toho jednou ročně Moldová také koordinuje konferenci českých škol v Severní Americe.

 

Z manžela je školník

Do aktivit zapojila i svého muže Vojtěcha, který za ní po roce odloučení do Chicaga přijel. Jako IT expert neměl se sháněním práce problém, ale manželka mu k jeho běžnému zaměstnání ještě přidala bezplatné funkce školníka, pokladníka a správce webových stránek.

Během obědové pauzy u sebe doma Moldová ve školním bytě říká: „Baví mě každodenní kontrast mezi poznáváním Ameriky a prací v české škole. Pobyt v cizině ze mě udělal daleko větší vlastenku.“ Patriotismus, který v domovině příliš neřešila, dokládá, když do rukou vezme čerstvě narozeného synka, o něhož se během výuky staral manžel. „Přáli jsme si, aby se narodil na vznik republiky, 28. října, ale bohužel to zvládl až na halloween,“ směje se Moldová. A říká, že jako učitelka v T. G. Masaryk Czech School ho nemohla pojmenovat jinak než Tomáš.

 

Autor je zahraniční reportér, spolupracuje s různými českými médii.