Po přeslici: Komunismus

Kultura

U nás jsou břehy řek zarostlé kopřivami a plevelem. V Rakousku je až k vodě hezky rozkvetlá udržovaná loučka. U nás jsou domy jakž takž opravené, ale jen některé mají v oknech truhlíky s kytkami. Stavby jsou často nevkusné, přeplácané, prapodivně nastavované. I ty nové v krajině nebo vsi nehezky trčí. Neladí tam. V Rakousku jsou snad všechny domy krásně opečované, ozdobené záplavou kytek. Jejich styl ladí s krajinou, s okolím, s duší.

Audio
verze

U nás je na mnoha dvorcích či zahradách skladiště nepotřebného, zakryté potrhaným igelitem. Válí se tam ojeté pneumatiky. Někde jsou usedlosti a přilehlé louky plné zrezivělých krámů. Leží tam nepojízdná rozebraná auta, torza zemědělských strojů i trávou a křovím zarostlý traktor, který je ve svém zmaru až krásný. Vypadá jako rekvizita z Šípkové Růženky. (Při focení té pohádky vás ale nesmí načapat opilý vlastník traktoru, který by drzouny, co někomu vniknou na – neoplocený a neoznačený –, pozemek rád zastřelil, jako to dělají v Americe!) Mezi tím bordelem se pasou krávy. Pořád lepší, než když jsou i v létě mnohde stále zavřené v kravínech. 

Naše pole, to jsou nekonečné široširé lány, monokultura. Kam se na jaře podíváš, tam je řepka a řep-ka a řepka. Ano, pěstujeme i jiné, ale z intenzivní jedovaté žlutě řepky, která naši republiku poslední léta zaplavila, máme pocit, že je všude. Řepka se uchytila i v zahradách, a dokonce si letos rostla a kvetla v naší ulici, ve škvíře mezi chodníkem a domem v Praze na Smíchově. 

To v Rakousku, tam jsou políčka rozdělená na štráfky. Každý štráfek jiné setí, jiná sadba; rozmanitost. V Rakousku… Za totality znamenalo přejet přes čáru, překročit hranici do Rakouska nebo Německa mnohem větší šok. Ale proč je rozdíl mezi tady a tam jednatřicet let po pádu komunismu pořád tak obrovský? 

 

 

Když jsem v polovině srpna projížděla na kole rakouskou oblast Lungau, ležící v jižní části Salcburska, vzdychala jsem nad krásou možná až příliš pěstěné krajiny a možná až příliš vyzdobených, doslova vymazlených usedlostí. V pangejtech kolem cest, které jsem po občerstvovacích zastávkách na horských chatách zkoumala často a zblízka, jsem ani jednou, fakt ani jednou neviděla odpadky. 

O týden později, zrovna kolem výročí srpnové okupace v roce '68, jsem projížděla okolím Prahy. Vesničky jako by trpěly nakažlivým „venkovským covidem“. Když bylo ve vsi hezky upravených domů víc, lidé i ostatní aspoň trochu vylepšili. A naopak. Byla-li uprostřed obce ruina obklopená harampádím, i kolem to vypadalo nevábně. 

Ano, u nás jsou cesty lemované odpadky, které s nádhernou lehkostí bytí vyhazujeme z auta, odhazujeme na procházce, dokonce i na trase pro turisty, kde by člověk očekával jiné chování. Každá polní cesta začíná skládkou. Proč? Proč je mezi Rakouskem a námi tak propastný rozdíl? Vždyť lidé jsou tam i tady více méně stejní! Kde je chyba? Proč je nám naše okolí tak děsně ukradené? Proč jsme takoví ignoranti? Čuňata!

 Při srpnovém cyklování mi v hlavě zněla věta: „Komunismus je bití.“ Kdo a kdy ji řekl, napsal? Vygůglila jsem, že je to název fejetonu Ludvíka Vaculíka. Otiskl ho 5. února 1989 v rubrice Poslední slovo tehdy ještě samizdatových Lidových novin. Napsal ho po takzvaném Palachově týdnu, kdy dostalo už hodně našich lidí odvahu protestovat proti totalitě a který pořádkové síly Československé so-cialistické republiky brutálně rozehnaly.

 

Komunismus je bití.

Víc než stoletou obchůzku Evropou končí strašidlo komunismu také u nás upřímným projevem své povahy: bitím lidí na náměstí. A mýlí se, jestli netaktizuje, sovětský dramatik Šatrov, když v Diktatuře svědomí (Divadlo pracujících ve Zlíně) podává věc tak, jako by se šlechetná idea komunismu měla jen očistit od zla; to nejde, je to zlo samo.

Já jsem na to náměstí nešel, protože bych jistě vletěl do něčeho, při čem by mě zabili. Prý na ně lidé volali „fašisti“ a „gestapo“. To je nesprávné! Oni nejsou suroví proto, že by ztratili nervy či se vymkli z řízení, nejsou „jako fašisté“. Jsou nelidští nezávisle a samostatně, ze své povahy a výchovy i řízení. Proto na ně příště volejte „komunisté“. Pak se ani neurazí, jako se podle Gottwalda nemůže urazit vůl, když se mu tak řekne. A dále, oni nejsou suroví, jen když zrovna bijí, jsou takoví pořád: když schůzují, vyměňují si zkušenosti, přednášejí, vychovávají či vysílají. A v kondici, jakou nám předvedli, prostě jen nechali dojít na svá slova. „Máme vedoucí úlohu,“ říkají ex cathedra, a kdo jim ji upře, toho zmlátí, na tom jsou sami mezi sebou dohodnuti. Slovo vést přeci znamená mlátit… 

 

Mně se k tomu v hlavě přidalo, že komunismus není jen bití. Jeho zlo je i mnohem nenápadnější. Komunismus je taky ztráta vztahu k místu, ke krajině, k přírodě, k našemu bezprostřednímu všehomíru. 

V Rakousku – se zdravými lesy, čistými průzračnými bystřinami, kvetoucími loukami, na nichž se pasou jako v ráji krávy se zvonci na krcích… Tam komunismus způsob života násilně nepřerval. Proto je ta země v porovnání s naším srabem – se zničenými, uschlými, kůrovcem sežranými lesy, špinavými řekami, ztvrdlými, jakoby zabetonovanými lány (řepkových) polí a všudypřítomným plevelem a bordelem… Proto je ta země tak krásná. 

Restituce po roce 1989 napravily doložitelné a vyčíslitelné škody, i když můžou mít obraz zrezivělého zarostlého království. Ale vztah k místu, kde žiju, a o něž proto sám od sebe s láskou, citem a elementárním vkusem pečuju, se do žádné kolonky nevejde. Ztracený, zpřetrhaný vztah se nedá žádným úředním aktem vrátit, nejde naordinovat, natož přikázat. Tvoří se pomalu, nenápadně a křehce jako předivo pavučiny. 

Hluboký, niterný vztah k rodné zemi a hodnotám, které se předávají z generace na generaci, u nás komunismus až na výjimky zničil. Ano, i bitím. A popravami. Znárodněním. Rozkulačením (rozuměj kolektivizací statků a usedlostí, tedy jejich převodem do větších celků pod nátlakem a za nevýhodných podmínek). Fízlováním. Udáváním. Vydíráním. Nucením k emigraci. Pěstováním strachu. Anebo lhostejnosti. Vykořeněním. Vymýcením přirozené kontinuity života. 

Kdy se to změní?

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama