Mexiko: A ženy hledají dál své zmizelé...

Report

Říkají si buscadoras, hledačky, a svůj život zasvětily pátrání po lidských ostatcích. Obvykle jde o matky, sestry či manželky lidí, kteří zmizeli pod rukama mexických drogových kartelů. S krumpáči a lopatami hledají tajné hroby a doufají, že jednoho dne dosáhnou klidu pro sebe i své pohřešované. Spolupracovník Reportéru se s dvěma z nich sešel v hlavním městě Ciudad de México.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Drobná Mexičanka středního věku Diana Gutiérrez klidně vypráví svůj příběh: „Nepotřebujeme ani tak vědět, kdo to udělal nebo proč. Chceme jen mít jistotu, kde naši blízcí jsou. Jestli žijí, můžeme se o ně postarat. A pokud ne, vystrojíme jim řádný pohřeb… A budeme vědět, kde leží. Někdy je důležité mít místo, kam si můžete jít pobrečet a dát důstojné sbohem.“

Když Diana Gutiérrez hovoří, její velké oči září a velkoryse se usmívá. Přesto si nelze nevšimnout, že za vyrovnaným přednesem a milou tváří se skrývá smutek a že i ty oči se ve vypjatých momentech zalijí slzami, které se Diana snaží přetlačit právě oním úsměvem. 

Setkáváme se za slunného říjnového jitra ve čtvrti Narvarte v centrální části hlavního města Ciudad de México, kam to má Diana ze svého domova v sousedním státě několik hodin cesty. Nepřijela však primárně za českým novinářem; zítra ji ve městě čeká další z mnoha schůzek v márnici, kde se možná dozví nové informace o své zmizelé mamince. 

V době našeho povídání loni na podzim to byly tři roky od okamžiku, kdy třiasedmdesátiletou Adolfu vyvlekli neznámí lidé z jejího vlastního domu. „Tři roky a jeden měsíc,“ upřesňuje Diana a pokouší se o úsměv: „Všichni, kdo jsme si tímhle prošli, máme naprostý přehled o tom, kolik času uplynulo.“

Ano, ve stopětadvacetimilionovém Mexiku unesou v průměru pět lidí denně. Podle oficiálních statistik pohřešovali v celé zemi k poslednímu dni loňského roku 61 637 osob, přičemž za rok 2019 napočítala specializovaná asociace Alto al Secuestro 1 887 únosů. Což je mimochodem zhruba o dvě stě více než roku 2016, kdy zmizela Dianina matka. 

„Stalo se to 13. září. Vytáhli ji z domu a unesli. V šest večer někdo volal, aby mi nabídl její vykoupení. A pak už nevíme nic,“ popisuje Diana střípky z dne, který jí navždy převrátil život naruby.

Kvůli probíhajícímu vyšetřování nemůže být konkrétnější. Třeba o kolik peněz si únosci řekli a zda se jim rodina snažila vyhovět. Trvá však na tom, že motivem byly peníze a matku si zločinci vyhlídli proto, že byla v dané oblasti exponovanou osobou, zejména kvůli svým dobročinným aktivitám. „Pachatelem je většinou někdo, kdo vás dobře zná, kdo je vám velmi blízko,“ líčí Diana a vyvrací oblíbenou představu, že oběťmi brutální mexické kriminality bývají jen gangsteři a motivem pouhé vyřizování účtů mezi drogovými kartely.

I to se samozřejmě děje, zejména v oblastech pod přímou kontrolou kartelů. Vedle toho však stojí ekonomické důvody, ať už jde o únosy zacílené na výkupné, nebo na následný obchod s bílým masem – ženy bývají prodávány do sexuálního otroctví, muži končívají jako pohůnci kriminálních skupin. Výjimkou není ani obchod s orgány.

 

Experiment do pekla

Popsaná situace je odrazem mnoha let trvajícího rapidního růstu kriminality a násilí v zemi. Loni zaznamenali v celém Mexiku 34 582 násilných úmrtí, tedy 95 zabitých denně; je to nejvíc za posledních dvacet let, kdy se statistiky vedou. Třeba ještě v roce 2006 to bylo „jen“ kolem 10 tisíc, zatímco první měsíce letošního roku naznačují, že půjde o další rekordní období: na zvýšené kriminalitě se podepsal i drtivý dopad koronavirové pandemie na drogový byznys, který slabší gangy srazil finančně do kolen a těm silnějším naopak poskytl výhodnou pozici k eliminaci nepřítele a zabrání nových teritorií.

Zmíněný rok 2006 je v historii mexické kriminality důležitým milníkem, neboť tehdy nastoupil do čela státu prezident Felipe Calderón, jenž jako jeden ze svých prvních kroků v úřadu vyhlásil válku drogovým kartelům (Guerra contra el narcotráfico, viz box). Učinil z ní pilíř své politiky, čímž nesmazatelně změnil bezpečnostní, politickou a sociální situaci v Mexiku. Dodneška se účet za boje s kartely vyšplhal podle některých odhadů na 250 tisíc životů.

 

Principem Calderónovy války proti drogám byla eliminace klíčových postav zločineckých skupin. Tažení, od něhož si prezident sliboval vymýcení narkobyznysu, přineslo zdánlivě slibné výsledky: Během prvních čtyř let se podle některých zdrojů podařilo zadržet přes 120 tisíc lidí napojených na kartely – mezi nimi i skutečná esa. Tyto dílčí „zářezy“ však v globálním měřítku vyvolaly nechtěný efekt: Useknutí hlav chobotnic totiž vedlo k tomu, že na jejich místě vyrostla řada nových chapadel. Boje o teritoria a násilnosti pak ještě přitvrdily, což dokazují již zmíněná čísla.

Jednou z nejhlubších ran, kterou nastalá situace Mexičanům zasadila a z nichž se společnost dosud nevzpamatovala, je kauza známá jako 43 zmizelých studentů z Ayotzinapy. Desítky studentů obsadily 26. září 2014 několik autobusů ve městě Ayotzinapa ve státě Guerrero a zamířily s nimi na politickou manifestaci ve městě Iguala. Cestu jim však odřízla policie, začala na autobusy střílet, a několik lidí dokonce zabila. Podle oficiální vyšetřovací verze jednali strážci zákona na popud lokálního kartelu Guerreros Unidos, jejímž členům zadržené studenty následně předali: kartel se údajně domníval, že jsou mezi nimi zástupci konkurenční organizace. Známá novinářka Anabel Hernandez však tvrdí, že studenti nevěděli, že dva z autobusů, které obsadili, vezly zásilku heroinu za dva miliony dolarů – a právě proto je policie spolupracující s gangem zadržela. Těla se nikdy nenašla, údajně je zabijáci z Guerreros Unidos spálili na skládce a popel hodili do řeky.

„Tehdy se v Iguale začalo pátrat po masovém hrobě (fosa), kde by mohla těla studentů ležet. V okolí se jich dokonce podařilo spoustu najít, jenže těla nepatřila hledaným studentům. To dodalo kuráž dalším lidem, kteří pohřešovali své blízké. A tak se rodiny zmizelých krok za krokem zdokonalovaly v hledání a tento postup se začal šířit do dalších států,“ vypráví Nancy Gocher z neziskové organizace Serapaz, jež zastřešuje hnutí Za naše zmizelé v Mexiku (Movimiento por Nuestros Desaparecidos en México), a dodává: „V začátcích netušili, jak na to, a kolikrát třeba omylem zničili důkazy. Teď jsou ale zběhlejší než peritos (slangový výraz pro forenzní specialisty – pozn. red.).“

 

Do posledního kouta

V současnosti existuje 64 pátracích skupin ve 22 mexických státech. Vžil se pro ně název buscadoras (hledačky), neboť ve většině případů to jsou ženy. „Ne že by se muži či otcové nezajímali, ale více se soustředí na to, aby domácnost zabezpečili finančně, zatímco ženy mohou hledat,“ vysvětluje Nancy Gocher. 

K hledačkám se připojila i zmíněná Diana Gutiérrez, která na lidi s podobným osudem narazila při svém soukromém pátrání po matce. Zformovali skupinu a začali společně obcházet města v centrálním regionu.

Před akcí si obvykle dají vědět s několikadenním předstihem, ujasní si, po kom pátrají, shromáždí dostupné informace a zmapují vybranou oblast. „Analyzujeme, kolik nemocnic se v místě nachází, zda je tam Červený kříž, pečovatelské domy, psychiatrická zařízení, kostely a podobně. Pak si rozdělíme úseky a všechno to projdeme. Volíme trasu ve tvaru podkovy a scházíme se v jejím středu,“ líčí. Po cestě také vylepují podobizny zmizelých a zpovídají kolemjdoucí.

Jedná se o takzvané živé pátrání, kdy se prozkoumávají nejrůznější městská zákoutí a zařízení. „Stává se třeba, že pohřešovaného člověka najdeme se změněnou identitou v psychiatrických ústavech. To je běžná praxe – když už únosci oběť nepotřebují, zdrogují ji a přivezou pod změněným jménem do blázince, nebo ji nechají na ulici,“ vypráví.

To je ovšem ta lepší varianta. K pátrání totiž patří i kolektivní návštěvy márnic, kde jim zřízenci ukazují těla zemřelých a hledačky zjišťují, zda některé z nich nenáleží lidem, po nichž pátrají. „Posadí nás do místnosti jako do kina a promítají fotky mrtvol. Dívat se na to je samozřejmě obtížné, proto také většinou vyhledáváme i psychologickou podporu. Také než vyrážíme, pomodlíme se za lidi, kteří už leží v márnici, i za ty, kteří ještě nalezeni nebyli,“ hlesne.

Ale rázem zase volí odvážnější tón: „S mými compañeras si říkáme, že musíme myslet jako zločinci. Dávno vím, že nevinnost v tomhle případě není k ničemu užitečná. Musíte vidět za roh a třeba počítat s tím, že když unesou holku, tak ji budou vytěžovat, dokud to její tělo snese. A potom ji prodají na orgány,“ vypráví a dává nahlédnout ještě dál za onen pomyslný roh: „Je to jako s krádežemi aut. Ukradnou je, pak je provezou dál do Guatemaly a tam je distribuují. Když to můžou dělat s auty a kradenými věcmi, tak si představte, že to třeba dělají s lidskými bytostmi.“

 

Krumpáče a lopaty

Existuje více kategorií buscadoras. Vedle městských hledaček jsou známější ty skupiny, které se specializují na práci v terénu v mimoměstských oblastech. O několik dní později se proto v Ciudad de México setkávám s Marií Teresou Valadez Kinijara. Ženou podobného věku jako Diana Gutiérrez, ovšem robustnější postavy, s pestře namalovanýma očima a také mnohem výraznějším vystupováním.

Hrdě se představuje jako zakladatelka spolku Guerreras Buscedares de Sonora, Bojovnice hledačky ze Sonory – západního státu při hranici s USA – a vypráví svůj příběh: „Můj bratr zmizel 11. srpna 2015. Když nepřišel na noc domů, začali jsme se po něm hned shánět. Pak nám řekli, abychom se šli podívat do polí, že tam možná někde leží.“

Po čtyřech letech od zmizení si je jistá, že bratra zavraždili, třebaže tělo se nepodařilo nikdy najít. Marie se za tu dobu stala expertkou na vyhledávání fosas i ohledávání ostatků, když teď ale vzpomíná na krušné začátky, proudy slz se jí valí z očí: „Dva měsíce v kuse jsem brečela, propadla jsem alkoholu… Třikrát jsem se chtěla zabít, dokonce jsem plánovala zabít sebe i svého syna. Cítila jsem, že už to déle nevydržím, tak jsem koupila jed na krysy… Ale pak jsem si pomyslela: Co když můj syn umře a já to přežiju? V tom momentě jsem se oklepala, otřela si slzy a řekla si, že už nikdy nebudu brečet. Všechnu svou energii, kterou jsem ztrácela pláčem, teď soustředím na hledání pohřešovaných. A za méně než rok jsme nalezli dvaaosmdesát těl.“

I k něčemu tak zdánlivě banálnímu, jako je vyhledávání tajných hrobů, však bylo zapotřebí širokých znalostí. „Zpočátku jsem nevěděla, jak na to, a tak jsem začala shánět informace na internetu. Došlo mi, že když jsou tam návody, jak uvázat kytku nebo uplést svetr, jistě tam musejí být i informace o tom, jak hledat mrtvého člověka,“ popisuje. 

A tak natrefila na zkušenou skupinu hledaček ze státu Sinaloa, které ji vzaly mezi sebe a naučily dovednostem, jež si většina lidí nepřeje potřebovat. „Hned na prvním místě, kam mě vzaly, jsme nalezly spáleniště těl. Bylo strašné myslet na to, kolik pohřešovaných lidí mezi nimi musí být a že tam může ležet i můj bratr.“

Jak taková hledačská výprava probíhá? Opět jí předcházejí dlouhé přípravy a vytipovávání lokality. Určující jsou anomálie – kromě náhle se objevivších nánosů hlíny třeba podezřelá vozidla v terénu. 

„Fosas bývají na odlehlých místech, kde není žádná aktivita. Vypravíme se tam jako turisti, o víkendech tam organizujeme pikniky, a když pozdě odpoledne vidíme, jak se tudy snaží projíždět auta do nepřístupných míst, kde jinak není co pohledávat, je to pro nás indicie,“ popisuje Maria Teresa. Dnes už také dostávají tipy od lidí, kde třeba byl slyšet křik nebo střelba. Na taková místa se pak vypravují.

„Při hledání v Obregónu jsme slyšeli, jak v dálce mučí lidi. Křičeli tak nahlas! Jenže my nejsme superhrdinové, abychom šli a někoho zachraňovali. Kdybychom to udělali, přišla by o život i spousta z nás,“ vysvětluje. 

„Druhá věc je snažit se informovat, ale nevyšetřovat. Nechci vědět, kdo to udělal a proč, ti lidé už jsou stejně mrtví. Nepátrám po vinících nebo jejich motivech; kdo ví, co lidé, které nacházíme, udělali. Každopádně za to zaplatili životem, a i ti nejhorší kriminálníci jsou nakonec pořád lidskými bytostmi. Proto nesoudíme ty, po nichž pátráme, jsme tu, abychom je našli a předali rodinám. Víme totiž, že trpí tím samým, čím trpíme my,“ dodává.

Když hledačky objeví nějaký skrytý hrob, obvykle zavolají experty – peritos, aby u sebe měly při ohledávání oficiální odborníky. Muže s sebou jinak berou jen zřídka. Jednak aby nepřitahovali pozornost, jednak proto – jak říká Maria Teresa –, že žena s krumpáčem a lopatou budí i u těch nejhorších zabijáků soucit: „Když těmhle lidem řeknete: ‚Prosím, nechte mě hledat, nehledám vás, hledám svou rodinu, nic vám neudělám…,‘ je to jiné, když jsem žena,“ soudí.

Maria Teresa dnes mluví sebevědomě a s bojovým odhodláním zabíhá i do nepříjemných detailů: „Jak rozpoznáte lidské kosti od zvířecích? Lidské jsou skutečně těžké a mají taky jinou barvu. Ale ze všeho nejvíc se liší zvukem. Znějí, jako když o sebe zacinkáte dvěma mincemi. Když o sebe tlučou dvě zvířecí kosti, vydají jen jakýsi prázdný zvuk,“ poskytuje exkurz do základů forenzních věd. 

Vypráví také o tom, jak se postupem času proměnilo vnímání vůči jejich skupině lidmi z okolí. „Dnes nás vidí na ulici a dávají nám benzin, peníze, lopaty, zdraví se s námi. Vkládají do nás veškeré naděje. Zbavuje nás to strachu.“

 

Peníze až na prvním místě

Státní orgány a policie se naopak přílišné důvěře netěší. Ostatně v žebříčku Transparency International měřícího vnímání korupce v různých zemích světa stojí Mexiko až na nelichotivé 130. příčce. 

Bohatí narkobaroni mají v relativně chudém Mexiku dlouhé prsty a jejich vliv prorůstá prakticky všemi oblastmi života. Veřejní činitelé a bezpečnostní složky pak v mnoha případech s kartely spíše spolupracují, než aby je vyšetřovali. Tamní statistický úřad například před pár lety uvedl, že se ročně podaří vyřešit sotva dvě procenta zabití.

„Mluvit o vyšetřování ze strany mexických orgánů je jako psát fantasy knihu. Pátrání po zmizelých lidech řídíme my, rodiny obětí, přičemž sami jsme pak kriminalizováni vyšetřujícími institucemi, neboť naše výsledky naznačují přímou odpovědnost státu a jeho tajnou dohodu s organizovaným zločinem. A tak nás stát staví do riskantní situace: Hrozí nám únosy, vydírání, vystěhovávání, mučení, či dokonce vraždy,“ píše se v oficiálním manifestu již zmíněného hnutí Za naše zmizelé v Mexiku. 

O policii nemá valné smýšlení ani Diana. „V Cuernavace (město jižně od Ciudad de México – pozn. red.) jsme našli čtrnáctiletou dívku, kterou nutili k prostituci – přes den pracovala v řeznictví a večer ji zdrogovali a celou noc prodávali. Když jsme ji pak přivedli zpátky do Estado de México, policie ji osprchovala a smazala veškeré důkazy, nepodrobili ji ani lékařské prohlídce,“ uvádí jeden z příkladů. 

Koneckonců s lhostejností vyšetřovatelů má zkušenosti i z vlastní kauzy. „Když matku unesli a já to šla nahlásit, nenechali mě vyplnit formulář o únosu s odůvodněním, že jde o starší ženu a možná se jen někde zatoulala, nebo že zmizela se svým přítelem.“

Nakonec ji nechali čekat až do druhého dne. „Řekli, že musím počkat 72 hodin, což je naprostá lež, protože právě prvních 72 hodin je při zmizení naprosto klíčových,“ tvrdí. Když pak vyšetřovatelé dorazili do domu unesené, zajímali se prý především o hodnotu majetku. „Přijdou k vám do domu, aby zjistili, kolik peněz z vás mohou dostat. Například se vyptávají, jestli je tohle vaše auto, jestli máte bankovní účet a podobně,“ popisuje svou zkušenost. 

Na otázku, co by se podle ní mělo změnit, zalomí rukama a odpovídá, že všechno. Nepomohlo podle ní ani to, že se do čela Mexika koncem roku 2018 dostal po více než půl století levicový prezident. „Nová vláda nemá žádnou strukturu či organizaci. Říkají, že potřebují čas, jenže kolik času to má být, když se tyhle věci dějí už takovou dobu?“ stěžuje si Diana. 

Andrés Manuel López Obrador, řečený AMLO, po svém nástupu do čela země v prosinci 2018 skutečně představil velkolepé plány včetně otočení kormidla z konfrontační protikartelové politiky na politiku, již nazývá „Objetí místo střelby“ (Abrazos, no balazos). Počáteční nadšení ale do roka vzalo za své. Podobně rychle, jako stoupají počty zavražděných v zemi.

Ukázkou toho, jak krátký je stát na narkobarony, byla nedávná vojenská operace v hlavním městě státu Sinaloa Culiacán. Ozbrojené složky tam zajaly Ovidia Guzmána, syna „El Chapo“ Guzmána. Do několika minut byly ulice v plamenech a pod palbou kartelových střelců, kteří obklíčili také Guzmánovu rezidenci s vojskem uvnitř, stejně jako to udělali u několika armádních objektů po celém státě, až nakonec prezident Obrador nařídil El Ratóna, „Myš“, jak zní jeho přezdívka, propustit.

Úřady tak spíše sčítají škody, než aby byly schopny (či ochotny) jim zabránit. Nancy Gocher z neziskovky Serapaz mluví přímo o krizi kolem zkoumání ostatků mrtvých. „V Mexiku je aktuálně přes 37 tisíc neidentifikovaných těl. Vláda musí přijmout nový forenzní zákon,“ nabádá. 

Zákon je už nějakou dobu na stole a na jeho tvorbě se podílí hledačské organizace i rodiny pohřešovaných. Hnutí Za naše zmizelé v Mexiku například požaduje vytvoření různých registrů, přesné vymezení, zefektivnění a větší transparentnost procesu hledání, zavedení bezpodmínečného zapojení rodin zmizelých do pátrání, zahájení okamžitého hledání bez ohledu na čas nebo okolnosti zmizení či důsledné vymáhání spravedlnosti a uplatňování trestů. A požadují také zvýšení rozpočtu na tuto oblast, přijetí ochranných opatření pro oběti, jejich rodiny a uplatňování jejich práva na informace o průběhu vyšetřování.

Někteří volají rovněž po účasti zahraničních specialistů při hledání. „Ne že bychom neměli vlastní experty a kvalifikované lidi, ale je jich málo – a tady jsou tisíce těl ve špatném stavu. Navíc se s nimi nezachází s úctou, někde je třeba převážejí v mrazicích skříních na kuřata,“ vypráví Diana, která vzkazuje, aby se do záležitosti vložila i Evropská unie. „Chceme, aby EU zatlačila na Mexiko ohledně zvýšení kapacit pro identifikaci těl a lepší infrastruktury vyšetřování.“

Když se jí ptám, zda si někdy říká, že by se na všechno nejraději vykašlala, ani na vteřinu nezaváhá: „Pořád. Snadno propadnete zoufalství, zejména když vidíte, že autority nedělají nic.“

A dodává: „Mé srdce říká, že matka stále žije, i když rozum odpovídá, že ne. Je to těžké. Nežádám úřady, aby mi ji sem přivedly živou, žádám, aby mi ji prostě přivedly, ať už je na tom jakkoli.“

Podobné přání má i druhá zpovídaná žena – Marie Teresa.

„Blíží se bratrovy narozeniny, a my zase nevíme, jestli je letos vůbec slavit nebo kde zapálit svíčku. Lidi mi neustále říkají, že nejspíš musím mít při hledání strach, ale jediné, čeho se bojím, je zemřít a nenajít svého bratra,“ pláče a chvatně se loučí: „Myslím, že nikdy nebudu schopna skončit s pátráním. A vlastně se možná některé věci nedějí jen tak, ale mají svůj důvod. I teď cítím, že se chci vrátit do terénu a pátrat. Mám přes třicet označených fosas, které je třeba prohledat.“

Autor je novinář žijící v Mexiku.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement