Problém jste vy, pane premiére

Lidé, kteří se zapojili do série protestů proti premiérovi Andreji Babišovi, jež vyvrcholily předposlední červnovou neděli na pražské Letné, slyšeli mnoho zrazujících slov. K čemu jsou protesty dobré? Co se změní? Co kdyby vláda padla a dostal se do hry prezident s nějakým divokým řešením? Kde je nějaký plán B, který by měl nastat? Mohli se dočíst, že jsou placenými agenty bůhvíkoho, hrstičkou frustrovaných nespokojenců (tak pravil bývalý prezident), že skočili na lep a falešné argumenty našeptávačům, či snad dokonce že jsou rozvraceči republiky a kazí onen pověstný klid na práci. Zkrátka a dobře, že demonstrace proti Andreji Babišovi nemají smysl a žádný racionální důvod.

Není to tak, demonstrace důvod měly – a to zcela jasný, Babišovu nenasytnost. A smyslem protestů bylo vyjádřit právě s tímto premiérovým chováním zásadní nesouhlas. Což je věc zcela legitimní.

Arogance hodného strýce

Andrej Babiš rád hraje v politice roli mírně popleteného miliardářského strýce, který se opravdu snaží, maká pro lidi, aby se měli alespoň jako průměrný zaměstnanec Agrofertu, a překonává přitom nejrůznější nástrahy a protivenství. Občas něco trochu špatně řekne, třeba „sorry jako do mých peněz vám nic není“, někdy trošku blábolí, jako když „chce zpátky motýle“. Ale umí si z těch svých přešlapů udělat legraci a vždycky si to vytiskne na tričko nebo kšiltovku. Jeho „Čau lidi“ příspěvky na sociálních sítích jsou takovou novodobou verzí pohádky o hloupém Honzovi. Ten si také hodně vymýšlel, a nakonec na tom hezky vydělal.

Jenže v pečlivě budované fasádě se občas objeví trhlina, skrze kterou vykoukne jiný Babiš. Arogantní, mocichtivý sedlák, takový, který o statisícové demonstraci proti své osobě řekne, že „bylo hezky, tak šli lidi na koncert“. Ten, který uspořádá své ženě oslavu narozenin na farmě, na kterou si načerpal dotace pro malé firmy a na které kouzlil s údajnými reklamními výdaji firem ze svého holdingu. Fotky vysmátých manželů Babišových byly jako vztyčený prostředník směrem k veřejnosti: Podívejte, co nám můžete!

Nesmí to stříkat do očí

Právě přístup „my jsme vyhráli, vy nám polibte šos!“ je to, co žene spoustu lidí na náměstí po celé zemi. Podvědomě cítí, že demokracie není jen to, že se jednou za čtyři roky rozdají hlasy, ale že k ní patří také určitá pravidla chování v období mezi volbami.

Lidé v Česku jsou dlouhodobě vůči svým politikům spíše nedůvěřiví a mají tendenci je považovat za potenciální pacholky: snad s výjimkou začátku devadesátých let, kdy podstatná část veřejnosti po pádu komunismu věřila, že se vesla chopili ti slušnější a chytřejší, kteří chtějí národu nezištně pomoci. Z téhle nálady později vystřízlivěli, ale byli pořád zvyklí, že když se nějaký politik ukáže jako opravdový pacholek, musí si sbalit fidlátka a jít. A není přitom potřeba, aby byl skutek, kterého se dopustil, trestným činem, stačí, když odporuje elementárním pravidlům slušného chování.

Pokud premiér není schopný věrohodně doložit, kde vzal na byt, a přijde s bizarní historkou o milionu v igelitce od nemajetného strýce, po právu mizí ze scény.

Když další předseda vlády udělá svou intimní přítelkyni šéfkou kabinetu a ta si nechává nosit náhrdelníky a kabelky od bohatých byznysmenů jak někde v ruské gubernii (o sledování manželky rozvědkou nemluvě), nemůže už úřadovat z premiérské kanceláře. Ať už si o teatrálním zásahu policejních těžkooděnců a policejním spletenci několika nesouvisejících kauz do jedné můžeme myslet cokoli.

Platilo to u odkloněných milionů ministra průmyslu, u peněz v papírovém sáčku předsedy sněmovny, prošustrovaných stamilionů při evropském předsednictví a v řadě dalších případů zleva či zprava. Političtí představitelé se často hájili, že za nic nemohli, nic špatného neudělali či o ničem nevěděli. Ale nakonec museli přijmout svůj díl zodpovědnosti a složit funkci.

Andrej Babiš, který přišel do politiky bojovat proti Palermu, má těch problémů celou řádku. Od pochybné dotace na Čapí hnízdo přes fiktivní reklamu tamtéž až po účelové obcházení pravidel o střetu zájmů a vyhýbání se daním přes korunové dluhopisy. Každý z nich by v době, kterou Babiš líčí bezmála jako mafiánský kapitalismus, nejspíš sám o sobě stačil na odchod politika z funkce. Předseda „obrodného“ hnutí ANO místo toho nabízí příběh o všeobecném spiknutí a s tváří týraného baseta sděluje v reklamní příloze svých vlastních novin čtenářstvu, že to má těžké, ale že „normálně pracuje a dá to“.

Jeden můj dávný přítel od Kyjova měl pro podobné situace oblíbené rčení: „Mohou nám močit na prsa, ale nesmí to stříkat do očí.“ Statisíce lidí v České republice evidentně mají pocit, že to už do očí stříká.

Milionová vytrvalost

Proto se postupně připojují k výzvě, za kterou stojí skupina studentů sdružená v kampani Milion chvilek pro demokracii. U organizátorů protestů se stojí za to na chvíli zastavit. Jednak pro důslednost, s jakou postupují. Mnozí jiní by se zřejmě spokojili s tím, že dostali dvacet tisíc lidí na Staroměstské náměstí, vyjádřili svůj protest na docela velké demonstraci a měli by pocit, že udělali vše, co se dalo. Skupina studentů a mladých lidí kolem Mikuláše Mináře nepodlehla sebeuspokojení z dílčího úspěchu a dosud stále trvá na svém a usiluje o co největší veřejnou podporu.

Osobně si na nich cením toho, že se ani množstvím nejrůznější kritiky (od prezidenta až po různé publicisty) nenechali strhnout k hysterii a vedou své protesty stále v docela věcném tónu. Ač jsou jim podsouvány různé motivy (od toho, že jsou pátou kolonou ODS, Kalouska, Pirátů a bůhvíkoho dalšího, až po popírání výsledků voleb a touhu po nastolení vlády ulice), drží se stále hlavního tématu a tím jsou selhání premiéra Andreje Babiše a férové prostředí pro jejich prošetření.

Nedopustili ani to, aby si jimi organizované protesty přisvojila některá z politických stran či nějaká zájmová parta, a že by se zájemců našlo dost.

Pokud vytrvají na podobném principu fungování, mohou docela s úspěchem na podzim pokračovat dál v protestech proti „politice bez pravidel“, jakou provozuje Andrej Babiš. Není vyloučeno, že časem jejich podpora ještě poroste s tím, jak lidé postupně seznají, že signatáři petice Milion chvilek pro demokracii mohou mít politicky dramaticky odlišné názory, ale najdou mezi sebou shodu v tom, že v čele vlády nemá stát člověk, který kašle na pravidla solidního chování a hlasy od voličů si plete se získáním hlasovacích práv ve firmě. Česká republika není eseróčko a premiér není jeho většinovým vlastníkem.

Faktor nenasytnosti

Je to právě osoba premiéra, která je hlavním problémem. Ti, kdo obviňují demonstrující, že nerespektují výsledek voleb, či že snad dokonce ohrožují stabilitu a prosperitu republiky, se ve svém úsudku mýlí. Problém není ve výsledku voleb ani ve vládní koalici (jakkoli se jistě mnohým nelíbí), problém je v zásadě v jednom jediném člověku a jeho chamtivosti, nebo ještě přesněji nenažranosti.

Kdyby nebyl nenasytný, neměl by prakticky žádný ze svých současných problémů. Netýkala by se ho podezření z neoprávněného či pochybného čerpání dotací, neměl by potíže s obcházením daní či pravidel týkajících se střetu zájmů. Ale Babišovým největším problémem je právě to, že chce všechno najednou – vládní moc, totální ovládání politické strany, podnikatelské impérium, vliv na média a také téměř každou korunu, kterou lze někde vyškrábnout z veřejných peněz nebo ušetřit na daňovém triku.

Z premiérovy nekonečné nenasytnosti a neochoty respektovat jakákoli pravidla solidního chování v politice pak pramení i ostatní problémy. Protestoval by někdo proti změně ministra spravedlnosti, kdyby se zároveň na státním zastupitelství neřešil jeden z problémů ministerského předsedy? Ne, nebyl by důvod. Když nyní premiér říká, jak je mu líto Marie Benešové, že proti ní dav protestuje, je to jen další trik. Paní ministryně Benešová by možná byla některým lidem nesympatická, ale nikdy by se kvůli ní nescházely davy na náměstí, kdyby neexistovalo podezření, že si ji premiér dosadil do vlády, aby vyřešila trestní stíhání vyplývající z jeho osobní chamtivosti. Premiér nyní jméno ministryně spravedlnosti nastrkuje proto, aby odvedl pozornost od sebe sama.

Podobné je to s argumenty politiků a zastánců vládní koalice o ohrožení stability země, o tom, že se nám daří, a podobně. Buď naschvál, nebo nevědomky tak přijímají hru na to, že stát rovná se Babiš a jeho plné kapsy. Je to naivní a absurdní zároveň. Země by nebyla o nic méně stabilní a prosperitu by nijak neohrozilo, kdyby v čele vlády nestál muž, který si tak chrání svůj osobní mocensko-ekonomický pašalík.

Na tahu je koalice

Někteří lidé demonstrantům, a především organizátorům vyčítají, že nemají plán B. Ti se ovšem také žádným plánem B zabývat nemusejí. Ten má být starostí politiků, a to především současné vládní většiny a prezidenta republiky. To oni mají být schopní sestavit funkční kabinet s jiným premiérem. Nebylo by to nic nového, česká politika takovou situaci pamatuje po nedobrovolném konci Stanislava Grosse.

Opozice může desetkrát vyvolávat hlasování o nedůvěře vládě. Nicméně na ní to nyní není. I když lze mít jistě velice pochopitelné pochyby ohledně schopností opozičních lídrů, na tahu jsou teď ve skutečnosti ti, kteří drží vládu u moci. To oni mají problém na premiérském křesle vyřešit.

Zaklínání se stabilitou a programem vlády je u vládních poslanců jen zavíráním očí nad skutečností, že jsou aktivními obránci soukromých zájmů Andreje Babiše. Nic více a nic méně v tom není. Proč to dělají, je mi záhadou. Pokud doufají, že by se snad s nimi mohl o část svého bohatství rozdělit, pak si troufnu předpovědět, že se šeredně mýlí. Docela by mě zajímalo, co budou říkat, až se jich jednou přijdou děti nebo vnoučata s udiveným výrazem zeptat: „A proč jste si to nechali líbit?“

Všechno má své meze

Andrej Babiš se nedělí a toho, co považuje za své, se nevzdává. Tak je to už nejméně dvacet pět let a nedá se čekat, že by se na stará kolena měnil. Nyní je přesvědčen, že mu patří i vláda nad Českou republikou, a lze předpokládat, že dobrovolně se jí určitě nevzdá. Výzvy k demisi premiéra tak na 99 procent nebudou vyslyšeny. Přesto mají demonstrace i s tímto požadavkem smysl.

Jednak ukazují, že řada lidí v zemi neztratila pojem o tom, co je v politice normální a co ne. Premiérovi dávají na vědomí, že ne všichni „čau lidi“, jak své spoluobčany s oblibou tituluje, jsou ochotní předat moc ve volbách a pak na čtyři roky zavřít oči a nechat se konejšit nedělními pohádkami na Facebooku.

A co je úplně nejpodstatnější, je vidět, že navzdory vší skepsi a únavě z politiky jsou v Česku statisíce lidí, kteří jsou ochotni, ať už podpisem petice, nebo účastí na demonstracích, vyjádřit, že se jim něco konkrétního na chování vrcholného představitele země nelíbí. A že jsou zde také schopní dobrovolní organizátoři, kteří dovedou těmto lidem vytvořit prostor, aby svůj názor zřetelně projevili.

Pro nenasytného premiéra to je jasný signál, že mu nemůže projít úplně všechno. Kdyby pro nic jiného, tak už jen pro tohle varování měla celá série jarních demonstrací svůj smysl.