Vytisknout podkovu? To bude asi vtip

Homepage

Jakub Ševčík není ani veterinář, ani odborník na 3D tisk. Přesto je jeho celosvětový vynález kombinací obého: Jakub vyvinul a na 3D tiskárně vyrobil speciální podkovu, která zachránila zraněné hříbě odsouzené k utracení. Vlastně ani neměl jinou možnost: to hříbě totiž patřilo kobyle, která předtím zachránila samotného Jakuba. Teď Ševčíkovy podkovy testují na dostizích, projevil o ně zájem saúdskoarabský šejk a kromě zraněného hříběte uzdravily i několik dalších „nevyléčitelných“ koní.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Sedíme na provizorních lavicích před zdánlivě opuštěným kravínem v Pelíkovicích nedaleko Jablonce nad Nisou. Vypadá to tu jako na konci světa. Cesta sem vede sice asfaltová, ale tak děravá, že se zdá, jako by bylo toto místo ponechané svému osudu desítky let. Podobně vypadá i kravín. Trámy sice drží, ale skrz dřeva mezi nimi je vidět na půdu a každý, kdo pod nimi projde, ucítí lehké zaváhání, jestli je to vůbec bezpečné. Nicméně stačí přejít do jeho přední části a vidíte nově vybudované boxy pro koně. Na každém je cedulka se jménem. Laos, Samia, Marvel.

Jakub Ševčík si, spolu s kamarádkou, kravín pronajal vloni v říjnu a má s ním velké plány. Ale o tom až za chvíli. Teď sedíme na sluníčku a Jakub ukazuje velkou jizvu na noze. Zůstala mu po zranění z fotbalu. Od patnácti hrál profesionálně ve Slovanu Liberec, zranil se v devatenácti, skončil v nemocnici.

„Do té doby jsem měl jasný režim: škola – trénink – učení. Co se dělo kolem mě, jsem si vlastně moc nepřipouštěl,“ vypráví.

Jenže když z toho kolotoče vypadl, najednou na něj dolehla realita. Jednak nevěděl, co bude s ním samotným, jestli se vůbec k vrcholovému fotbalu ještě vrátí. Ale hlavně si uvědomil to, co se dosud dařilo zasouvat za povinnosti. A to byla těžká nemoc v rodině. „Všechno se změnilo. Začal jsem si až trýznivě uvědomovat smrtelnost svých blízkých a měl jsem panické stavy,“ popisuje.

S fotbalem byl opravdu konec, Jakub vystudoval Vysokou školu Karla Engliše v Brně a stal se z něj finanční analytik. Panické stavy ho však neopouštěly.

 

Vedle jizvy oči

Jeho jizva je sice velká, ale skoro není vidět. Je totiž součástí ohromného tetování. Hned vedle ní je pás složený z očí. Tedy jejich obrysů. Jsou to totiž oči bez duhovek, jen takové skořápky. „Jsou prázdné, pro mě jsou vyjádřením mých démonů,“ vypráví Jakub

 

 

Měl je v sobě dlouho a snažil se najít něco, co by mu pomohlo. Nenašel to ani ve sportu, ani později ve škole. Ale pak se dostal ke koním. Jeho tehdejší přítelkyně měla koně a on s ní někdy chodil do stájí. Jednou tam v položertu řekl, že když někdo do těch stájí přivede hnědou kobylu, která bude na prodej, koupí si ji. Uběhlo čtrnáct dní a volala mu majitelka stájí, že právě přišel nový nájemce a uvažuje o prodeji koně – hnědé kobyly.

„Hned jak jsem ji uviděl, zamiloval jsem se do ní. Byla tak krásná a klidná. Majitelka za ni chtěla 50 tisíc, ale já měl jen třicet. Řekl jsem jí, že kdyby stačilo třicet, hned pro ně zajedu,“ vypráví Ševčík.

Že kupní cena koně je ve srovnání s náklady na ustájení a péči jen nepatrnou částkou, si v té době neuvědomoval. Prostě do toho skočil: toho dne se stal majitelem svého prvního koně, kobyly Samii. Jmenuje se Samia, ale on jí říká Samina. V ten den se začal odvíjet příběh, na jehož konci je přihláška celosvětového vynálezu.

A zhruba v ten den také Jakub Ševčík poprvé v životě sedl na koňský hřbet. Do té doby totiž nikdy nejezdil.

„Až na Samině jsem se to začal učit. Já vlastně jízdu nikdy nepotřeboval, stačilo mi jen být s ní a hned mi bylo líp. Nevím, čím to je, ale cítím, že mezi koňmi existuje určitá energie. Přicházel jsem za ní s úzkostí a odcházel klidný,“ vzpomíná.

 

Vedle očí kůň

Samina je také součástí jeho tetování. Je to velký kůň, jehož hlava se dotýká pásu úzkostí, ale je mnohem větší. Jde o symbol toho, že mu klisna pomohla úzkosti zcela překonat. Později si koupil ještě dalšího koně, nádherného, závodního, ze sportovní stáje. Koně ze stejné linie se prodávají i za čtvrt miliardy, tenhle byl za cenu jatečního masa.

„On je jako já, také docela úzkostný. Kdyby to byl člověk, asi byste řekla, že je autista,“ vypráví. Když přišel, měl panické stavy, třásl se a potil, když na něj někdo sáhl. Nikdo na něj nemohl sednout čtyři roky. Dnes už vozí i děti. I když sednout na něj vyžaduje dost odvahy, v kohoutku má totiž 180 centimetrů. I on je vyobrazen na Jakubově lýtku. A je tam ještě jeden kůň, přesněji řečeno hříbě. To, pro které vytvořil svou první speciální podkovu.

Zhruba před dvěma lety se Jakub Ševčík rozhodl, že Samiu nechá připustit. A narodil se Marvel, nebo přesněji Le Merveilleux. Byl zdravý a měl se k světu. Potom se však stala nehoda. Když mu byly tři týdny, nechal ho Jakub Ševčík ustájit i se Samiou u kamaráda. Ten je však vypustil do ohrady s dalšími dospělými koňmi a kolem ohrady byl natažený drát.Marvel se zoufale snažil dostat pryč, nohu táhl po drátu a rozřízl si ji až na kost.

„Veterinář na místě řekl, že jediné, co se dá dělat, je utratit ho,“ říká Jakub Ševčík. O ničem takovém ale ani na chvíli nezauvažoval.

Nechal dát Marvelovi na měsíc nohu do sádry, takzvaného kastu. A za ten měsíc musel vymyslet, jak to udělat, aby hříbě zase chodilo. Věděl, že většina koňů má po zranění tak poškozené šlachy, že neudrží nohu rovně na zemi. Říká se tomu laxita šlach. Proto se zaměřil na podkovu. Zkusil si nechat udělat kovovou s prodloužením v zadní části tak, aby se Marvelovi noha srovnala. Jenže tenhle pokus selhal, podkova byla moc těžká a z nohy padala. Co teď?

„Veterináři řešení nenašli, ale já se nechtěl vzdát. Už kvůli Samině, chtěl jsem jí oplatit, co ona udělala pro mě. Tehdy mě napadla 3D tiskárna. Neměl jsem s ní žádné zkušenosti, byl to jen takový pokus,“ popisuje.

A tak udělal to nejjednodušší: zadal do internetového vyhledávače „3D tisk Praha“ a první obchod, který mu to našlo – jmenoval se 3Dwiser – navštívil.

„Smáli se mi, mysleli si, že si dělám srandu. Ale pak je to také chytlo. Přinesl jsem jim model, se kterým mi pomohli modeláři tady z okolí, a na světě byla první podkova,“ vzpomíná Jakub Ševčík.

A přesně tady by příběh mohl skončit. Hříbě dostalo podkovu, uzdravilo se a teď se podkovy tisknou dál. Jenže nekončí.

Podkova byla vlastně k ničemu. Na nohu se lepila lepidlem, které pro zatvrdnutí potřebuje teplotu
70 stupňů Celsia a které za vlhka povolí. A kopyta prostě vlhká jsou. Běžný plast, ze kterého se na 3D tiskárnách tiskne, není dostatečně pevný, tvrdý ani pružný. Takže vlastně další debakl.

„Zklamání to bylo jen napůl. Mám rád výzvy a tohle byly jen problémy, které je třeba vyřešit. Měl jsem před sebou cestu a byl jsem přesvědčený, že na jejím konci bude Marvel opět chodit,“ popisuje Jakub, proč se nevzdal a s vývojářem pokračoval v práci.

 

Pod koněm hříbě

Vy už to víte. Marvela se podařilo zachránit. Jak tu tak sedíme před kravínem, Jakub vytahuje z batohu jednu podkovu za druhou.

„Tahle byla ta první, Marvelova.“ Podkova je rozbitá a v části, kde obepínala kopyto jako botička, jsou stále vidět zbytky světlého lepidla. Původně byla na konci prodloužená a u každé další se pak tato plocha zmenšovala a zmenšovala, jak se Marvelovi dařilo šlachy procvičovat tak, že zase začaly dobře fungovat bez pomoci.

„Tuhle jsem vymyslel pro Jasněnku,“ vytahuje další. „Několik let se jejím majitelům nedařilo vyléčit opakované abscesy v kopytu. Rána se nezacelovala a vytékal z ní hnis. Bylo potřeba, aby bylo kopyto v suchu a aby se rána ještě více neznečišťovala. Což jde těžko. Dělá se to tedy tak, že kovář udělá podkovu, pod tu se zastrčí plát a ten se na několika místech přišroubuje. Což zní jednoduše, ale udržet koně stojícího na třech nohách v klidu dostatečně dlouho na to, abyste mu mohla odšroubovat ten plát, není jen tak. Navíc se to musí opakovat často, aby se mohla rána čistit.“ Podkova, kterou Jakub drží v ruce, nemá klasický tvar, ale je plná, uprostřed má díru a v jejím víku podlouhlý otvor, podobný jako u dětských kasiček. „Stačí vzít desetikorunu, otočíte, kolo vypadne, vy vyndáte tampon s dezinfekcí, vložíte nový, zaklapnete, otočíte desetikorunou a hotovo,“ předvádí Jakub s tím, že takový proces zvládne i jeden člověk a kůň se nemusí stresovat, protože to netrvá o nic déle než běžné čištění. Otvor, kterým se rána čistí, může být na libovolném místě a libovolně velký. Jak nemoc koně vyžaduje.

„Tahle je dostihová. Váží jen 27 gramů, což je několikanásobně méně než klasické sportovní podkovy. Navíc má ochranu proti přišlápnutí. Když kůň běží, občas si zadní nohou přišlápne podkovu na té přední. Kovové podkovy se tím ohnou a vytáhnou se hřeby. U těchto se to nestane, a kdyby ano, dalším zatížením se zase samy vrátí do původního stavu,“ říká Jakub. Jeho podkovy teď testují tři dostihové stáje.

„Tahle je zase pro klusáky,“ ukazuje zatím další a vypráví, že klusáci mají kvůli stylu běhu hodně namáhaný střed kopyta, který není tvrdý. Říká se mu střelka a mnohdy ji koně mají zcela rozedřenou. Proto je tato podkova plná.

„Tahle je zase pro pohyb na sněhu.“ To kvůli poptávce ze Švédska, kde se koně pohybují po klouzavém povrchu. Podkovy proto mají speciální vzor, aby lépe držely.

Po několika hodinách strávených s Jakubem Ševčíkem máte pocit, že v jeho hlavě stojí tak dlouhá fronta nápadů, že je zapotřebí několika životů, aby všechny uskutečnil.

Je v ní pátrání po ideálním lepidle, které zasychá vlhkostí, a ne teplotou, stejně jako po nových materiálech, které by byly směsí nylonu (kvůli pružnosti a tomu, aby kopyta mohla růst přirozeněji a nemusela se přizpůsobovat pevné podkově), kevlaru (kvůli stálosti) a karbonu (pro tvrdost, která má co dělat i se zmíněnou ochranou proti přišlápnutí). Další novinku, speciální prášek, který sníží opotřebení podkov, právě testuje Centrum rozvoje strojírenského výzkumu VÚTS v Liberci.

Nápady má Jakub i pro tento bohem zapomenutý kravín – nahoře pokoje pro návštěvníky, kterými by nebyli turisté, ale handicapovaní, kteří by sem přijížděli za koňmi, podobně jako přijížděli klienti Jedličkova ústavu v Praze na jeho dřívější ranč. Dole by byli ustájení koně, kteří by zrovna byli v léčbě. V té části, která je zatím nejvíce poničená, by mohl stát jediný CT přístroj pro koně v republice. Pak by mohly podkovy vznikat ještě více na míru konkrétnímu koni a jeho potřebám.

„Podkovy se totiž dnes neupravují podle koně, ale koně se upravují podle podkov. Kovář ostrouhá kopyto tak, aby na něj dobře podkova sedla. Jenže každý kůň je jiný, a když nemá podkovu, jakou potřebuje, může pak mít například problémy se zády,“ popisuje Jakub Ševčík. Proto vždy kopyto skenuje a vytváří speciální model, který může mít různou šířku, výšku i hloubku.

V ruce už má další podkovu. Je malá, jako by ani nebyla pro koně, v zadní části vysoká a v přední nízká. Kůň, pro kterého je určena, stojí hned v prvním boxu. Je to hříbě. Tak klidné a přítulné, až si říkáte, jestli je vůbec skutečné.

„Jeho diagnóza zní zkrácený hluboký ohýbač. Někteří koně se tak narodí, a když se to neléčí, skončí to tak, že už nenašlapují ani na kopyto, ale jen na špičku kopyta. Veterinář mu proto nařízl šlachy z obou stran nohy. Přesto se to nespravilo a on potřebuje klínek pod zadní část kopyta, aby se mu změnilo těžiště a šlacha se postupně rehabilitovala,“ vysvětluje.

 

Nad koňmi strom

Jsme na konci. Dál už tetování nestoupá. Z toho zmatku na lýtku, úzkostí, koní a uzdraveného hříběte, vychází kmen stromu, který se na stehně košatí a v jeho větvích jsou vidět plody – jsou to opět oči, jen už nejsou prázdné.

O podkovy Jakuba Ševčíka projevil zájem saúdskoarabský šejk, který je chtěl pro své koně na pólo. Testují se v dostihových stájích, používá je kůň v rakouské stáji klusáků.

Na co by se však Ševčík chtěl orientovat především, je zdravotní aspekt speciálních podkov. „Finanční otázky pro mě nejsou na prvním místě. Měl jsem už i nabídku na odkup patentu. Ale já bych spíš rád koňům pomáhal. I proto, když mě například oslovila žokejka z oněch rakouských stájí, jsme se nejdříve bavili o tom, jaký má daný kůň režim. A domluvili jsme se, že když bude jeho den vypadat jinak než pravidelné střídání stáj/kruhovka/oběd/ovál, tak to zkusíme. Ona souhlasila a po nějaké době sama říkala, že když tráví její kůň čas na pastvě, je psychicky úplně někde jinde,“ popisuje Ševčík.

Stejně tak si vybíral i dostihové stáje, které nyní jeho podkovy testují, a zatím se nedomluvil ani s oním šejkem ze Saúdské Arábie. Nyní se svou značkou Horse Soul Brand hledá podobně smýšlejícího investora.

Stále ještě stojíme ve stáji. Jakub Ševčík přikládá podkovu na přední nohu hříběte v prvním boxu, ne naostro, jen nám ukazuje, jak to celé přenášení váhy funguje.

Hříbě mu svojí měkkou tlamou oňufává hlavu a tvář. Jako by mu dávalo pusu za to, že se o něj stará. Jeho zranění je vlastně stejné, jako bylo to Marvelovo. Jen jedno hříbě se s ním narodilo a druhému je způsobil úraz. U Marvela trvala léčba třičtvrtě roku a dnes, ve svých dvou letech, už ani nekulhá. Mimochodem, věděli jste, že Marvel znamená zázrak?

 

Autorka je stálou spolupracovnicí Reportéra.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement