Jak jsme byli idealisté

Bylo to zřejmě největší shromáždění vojáků na pražském Vítkově po roce 1990. Letos v pátek 3. září se jich tam sešlo na osm set. V první řadě byli kaplani a vojáci, kteří drželi portréty padlých. Příslušníci armády, nejenom ti v aktivní službě, ale i v záloze, reprezentovali jednotlivé skupiny, jež v Afghánistánu působily.

Šlo o působivý ceremoniál – o uctění padlých a tečku za působením českých vojáků v Afghánistánu, který se stal po útocích z 11. září 2001 prvním dějištěm „globální války proti teroru“, jak se tehdy říkalo. Právě tento fakt se musí připomínat. Krvavá událost, při níž v USA před dvaceti lety zemřelo na tři tisíce lidí, většinou civilistů, se samozřejmě neztratila v propadlišti dějin, avšak z kolektivní paměti pomalu mizí právě onen kontext začátku války v Afghánistánu. Totiž to, že útoky z 11. září zorganizovali teroristé z al-Káidy, která měla základny právě v Tálibánem ovládaném Afghánistánu.

Spousta lidí, zvláště příslušníci celé nové generace, kteří za tu dobu vyrostli, už nezná atmosféru podzimu 2001, tehdejší pocit, že je prostě potřeba něco dělat a že začíná dlouhá válka 21. století. Mnohé země, včetně České republiky, se tehdy chtěly spolu se Spojenými státy zúčastnit tažení proti společnému nepříteli. Každá z členských zemí NATO, jež poprvé v historii aktivovalo článek 5 Washingtonské smlouvy o společné obraně proti napadení, chtěla nějak pomoci.

USA se rozhodly pro akci vedenou především CIA, speciálními silami a letectvem. Brutální nadvláda Tálibánu se rozložila během několika týdnů. V prosinci 2001 se zrodila mezinárodní operace ISAF, do země začaly proudit vládní i nevládní organizace a vojáci, převládly idealismus a naděje. Poté přišlo rozhodnutí o invazi do Iráku a pro Spojené státy i většinu světa zmizel Afghánistán z radaru. Země se v obecném povědomí zařadila do kategorie „v zásadě bezpečná“, operaci převzalo NATO, tekly do ní humanitární i rozvojové peníze a předpokládalo se, že změna bude patrná během několika málo let.

Invaze do Afghánistánu byla skutečně přímým důsledkem teroristických útoků a obecné shody, že je nutné s teroristy bojovat kdekoli na planetě. Ovšem to, co následovalo, tedy pokus o takzvané „nation building“, budování státu, zapletení se do občanské války a vyhlašování konce operace, po níž následovala nová operace, bylo důsledkem nejasností kolem cíle akce. Má jít o zničení základen nepřátel, pragmatickou geopolitiku a vytvoření si strategické výhody, nebo o poslání a idealistické představy o závazku, který máme vůči Afgháncům, aby žili lepší životy?

Nakonec přitom, jak vyplývá z rozličných dat, mnozí obyvatelé Afghánistánu lepší život žili. Zlepšil se přístup k pitné vodě, ke zdravotní péči, ke vzdělání, zvláště u žen. Ačkoli jediné události v Afghánistánu, které se dostávaly do médií, byly v zásadě jen bitvy a teroristické útoky, na jejich pozadí se odehrávala přinejmenším v prvních letech po pádu Tálibánu velká a pro většinu země mírová proměna společnosti. Západ však doufal, že tato proměna je stabilní a sama o sobě udržitelná a že ji naprostá většina Afghánců chce.

Operace zahraničních sil v zemi měly skončit už po roce 2010, ale neustále se protahovaly, což bylo důsledkem kombinace obav a doufání. Obav, že se zhroutí všechny dosavadní úspěchy, pokud tam nebude dál proudit přímá i nepřímá zahraniční pomoc. A doufání, že tato pomoc změní posttálibánské politické vedení Afghánistánu v lepší, odhodlanější a nezávislejší vládu, takže bude v nastoupeném kurzu pokračovat sama i bez Západu.

Výsledkem je přesně to, čemu jsme chtěli zabránit. Na jednu stranu nás může těšit, že jsme prokazatelně zlepšili život milionům lidí, na druhou můžeme být jen zklamáni, že západní úsilí nemá dlouhodobějšího trvání a životy mnoha obyčejných Afghánců se nyní změní k horšímu. A že zemi ovládnou ti, kteří rozhodně nejsou naši spojenci, partneři a přátelé a že Západ ztratil vliv v jedné velké oblasti Asie.

Česká zkušenost

Druhá poznámka se týká vojenského nasazení Severoatlantické aliance. Z tohoto hlediska, v kontextu celých dvaceti let, nikoli jen z pohledu na obrázky srpnového pádu Kábulu, lze po vojenské stránce najít pozitivní momenty. NATO prokázalo, že umí plánovat a zajišťovat operaci i ve značné vzdálenosti od území členských států. Velení na místě v zásadě fungovalo, byť štáby občas připomínaly Babylon. A jednotlivé vojenské jednotky v místech nasazení účinně spolupracovaly.

Toto vše má však jedno velké ale: bez Spojených států by nic z toho nebylo v takové míře možné. Američané poskytovali nejvíce vojáků i techniky a pomáhali s logistikou natolik, že bez nich by byly výsledky přinejmenším podstatně omezenější. Právě proto také ve chvíli, kdy se USA rozhodly odejít, museli jít všichni.

Ovšem pro české ozbrojené síly znamenal Afghánistán skok vpřed. Z hlediska zkušeností i mentality. Naše armáda v Afghánistánu dospěla a získala sebevědomí. Když afghánská operace začala, byla stále ještě armádou se základní vojenskou službou. Teprve v roce 2005 se stala plně profesionální a profesionalizace s sebou nese vždy radikální změny. V nich byl Afghánistán katalyzátorem a ze zkušeností z něj budou naše ozbrojené síly čerpat ještě dlouho.

Iluze o vojácích

Bavíme-li se o prohře či výhře, používáme vojenskou terminologii, která je obvykle spjata s představou bezpodmínečné kapitulace poraženého státu. Hodnotit tímto pohledem vojenské působení v Afghánistánu však nelze, protože od okamžiku, kdy se Tálibán vrátil na scénu a jeho hlavním deklarovaným cílem bylo uchopení moci, šlo o konflikt povstalecký, a tedy politický, v rámci jednoho státního útvaru.

Třetí poznámkou tedy je, že vojenská síla není vhodná k řešení politických otázek uvnitř nějaké země. Cizí armáda jistě může podpořit politickou moc a instituce státu při zajišťování bezpečnosti. Může zajistit výcvik vojáků a policistů. Nemůže ovšem suplovat politiku a politiky, nemůže spravovat stát.

Ke zhroucení afghánského státu nevedla špatně odvedená vojenská práce Aliance. Výcviku tamní armády a dalších bezpečnostních složek se věnovala velká pozornost a v průběhu let vojáci i policisté ze zemí NATO a dalších dělali, co mohli. Avšak pokud silové složky nevěří ve vlastní stát a jeho politiku – tak jako se to stalo v Afghánistánu –, rozloží se při prvním tlaku.

Fluktuace v afghánských jednotkách byla obrovská a korupce všudypřítomná. Představa, že se Afghánistán stane centralizovaným státem, byla iluzí, byť v ni mnozí doufali. Země, která je tak etnicky rozdělená, a společnost, v níž jsou dominantním prvkem kmenové, náboženské a jiné neformální struktury, nemůže být centralizována ani za deset, ani za dvacet let, ale za mnohem delší dobu. A to ještě musí chtít. A určitě se tak nestane díky vojenskému působení.

Varování

Doufejme, že afghánská zkušenost bude správně vyhodnocena už kvůli dalšímu nasazení českých vojáků a obecně sil NATO. Budování nových, fungujících a demokratických států sice vypadá lákavě a patří do západní misionářské a idealistické tradice, není však tím, co máme dělat.

Angažmá vojenských sil v zahraničí musí být časově i početně omezené. Jejich cílem má být splnění jasně daného úkolu, což může být například zničení teroristických či povstaleckých skupin. Působení na předsunutých základnách, které jsou geostrategicky výhodné, je žádoucí, ale musíme vždy vědět, proč děláme to, co děláme, a jaký je měřitelný cíl.

Jestli jsme se coby Západ z Afghánistánu poučili, bude patrné na budoucnosti mnohonárodní operace v africkém Mali, které se účastní i česká armáda. Touto zemí léta otřásá politická nestabilita a převraty a současně tam působí radikální islamistické bojůvky. Výcvik tamních jednotek má ovšem podobný efekt, jaký měl trénink těch afghánských, a tak se zdá, že jediné, co by dávalo smysl, jsou omezené operace proti teroristickým skupinám ohrožujícím bezpečnost Evropy – a také získávání zpravodajských informací. Pokud působení v Mali nepřehodnotíme tímto směrem, pak si možná nezasloužíme nic jiného než si afghánskou historii zopakovat.