Reportáž

Běžím Bangladéšem. Raději snad válčit s lidojedy!

25 / 03 / 2019

Do Bangladéše jsem přiletěl v jakýchsi úzkostech, rozechvělý, ale dnes už si nevzpomenu, co jen mě to mohlo trápit. Hned druhý den dopoledne jsem se totiž rozběhl a po deseti kilometrech mi došlo, že hořím, schnu, dusím se a slábnu. Tak to ne: já život miluju!

Do Bangladéše jsem přiletěl v jakýchsi úzkostech, rozechvělý, ale dnes už si nevzpomenu, co jen mě to mohlo trápit. Hned druhý den dopoledne jsem se totiž rozběhl a po deseti kilometrech mi došlo, že hořím, schnu, dusím se a slábnu. Tak to ne: já život miluju!

Než ale popíšu hrůzu prvního dne, rád bych krátce připomněl osobnost babičky Mary. Ne snad, že bych zpochybňoval zájem mladších čtenářů o Wericha s Voskovcem, ale přeci jenom...

Babičce Mary bylo zhruba před sto lety sto, a stále patřila k postrachům Štěchovic a okolí. Dva kolťáky za pasem, křepce zkrotila hřebce, válka s lidojedy pro ni byla legrace. Jenomže jednoho dne dopádlovala Mary do Prahy, kde se konaly volby, a každá strana zatoužila po podpoře zdánlivě nezdolné stařenky. Tak nechutně se o ni partaje přetahovaly, až to babičku zabilo - povolal ji k sobě Manitou.

No. A já na tom jsem v počátcích svého bangladéšského běhu podobně jako slavná Mary. Až na to, že ona denně nasávala a já tu nemám kapku alkoholu, protože v převážně muslimském Bangladéši se holt neprodává ani nízkostupňové pivo. I mně tady ovšem dala dost zabrat volební agitace, i o mě se dvě politické strany div že neporvaly. Ale pořád šlo vlastně jen o zábavu – ve srovnání s mým prvním zdejším během.

 

Tak trochu výjimečný stav

Plán byl jasný: přeběhnout Bangladéš od jihu k severu, navštívit pár internátních škol nebo slumů, ve kterých se česká organizace ADRA stará o nejchudší děti, a pokud uznám, že má ta práce smysl, tak o tom povědět dalším.

Povídám: Má.

Při cestě po hlavní silnici autobusem z metropole Dháky na jih jsem občas musel zavírat oči, aby mě nebolely ze smogu, chaosu, bídy a nepořádku, ale večer jsme dojeli do města Gopalganj.

I tam byl nejdřív zmatek. Ulicí projede za minutu zhruba padesát rikšů na svých trojkolkách (dnes už obvykle motorových), a mezi ně se zázračně vejdou dvě demonstrace, takže skandování a zdvižené pěsti.

„Já ti ještě neřekl,” mávne mi párkrát rukou před očima můj bangladéšský přítel jménem Richard, který právě na zdejší škole pracuje, „že budou v neděli volby, a u nás znamenají každé volby cosi jako výjimečný stav!”

5c988b67e4b06c16b5a0daf8 MEDIA_ITEM image
Můj věrný zachránce Richard.

Město okolo nás je polepeno plakáty, tisíce jich visí i na různých šňůrách. Vždy jde o černobílý portrét politika a k tomu je přidaný nějaký symbol, dejme tomu kopačák, ananas anebo letadýlko. „Polovina lidí neumí číst ani psát,” praví Richard, „ale podle obrázků se nějak zorientují.”

To už pod papírovou klenbou z plakátů vcházíme do areálu školy, a tam je najednou naprostý klid. Čisto, palmy šumí, všechny děti si (o půl deváté večer!) dělají ve třídách úkoly a já jsem dojat – dokud mi žáci nezačnou v hlubokém předklonu sahat na oba nárty, což je prý známka respektu ke starším.

Ale já zase tak starej nejsem, kluci a holky, navíc boty mám docela špinavý...


Potřebuju stín!

Upřímně řečeno jsem netušil, do čeho se pouštím.

Celkem rád a často běhám, lákalo mě poznat novou zemi. A v tomhle případě, říkal jsem si, se dá bizarnost akce odůvodnit charitou. Nikdo neřekne, že jsem magor, i když – víme svý.

Ráno jsem si lážo plážo vychutnával hustou čočkovou polévku od Richardovy ženy, pak jsem usedl na motorku za svého přítele a nechal se odvézt o nějakých sedmdesát kilometrů jižněji, že konečně vyběhnu.

Vesnice se jmenovala Jilerdanga, což ale není důležité. Důležitý není ani fakt, že jsem odstartoval pod stromem, jehož obří plody vypadaly jako povislá ňadra korpulentní šupinaté vodnice. („Je to chlebovnik,” poučil mě Richard.)

Důležité je, že bylo půl desáté dopoledne, třicet stupňů.

Hodinu jsem pak obstojně běžel, zvládl deset kilometrů, jenže frekventovaná silnice byla plná trojkolek, náklaďáků a traktůrků. Vzduch smrděl, jako kdybych polil hořící gumu čpavkem, po obou stranách cesty se kouřilo z komínů nad cihelnami… a najednou bylo o deset stupňů víc. Čtyřicet.

Udělalo se mi zle: „Potřebuju stín!” V dohledné vzdálenosti byl jediný čtvereční metr stínu, ovšem zaházený hnijícími odpadky. Sedl jsem si do nich a vypil láhev vody: „Tak tohle bude o hubu.”


Aktuální rozhodnutí

Moc se omlouvám, ale tuhle historku dopovím zítra, nebo snad ještě lépe pozítří.

Ve zdejším horku mi mezitím zkolaboval notebook a já píšu celý článek palcem na mobilu. Přes den jsem běžel, vpodvečer začal datlovat text, teď jsou dvě ráno a já jsem totálně vytočenej.

Vstanu v pět, znovu běžím. Musím přece aspoň na chvíli zavřít oči!

Takže slibuju, nejpozději ve středu dopoledne pošlu zbytek.

Heslo je jasné: Babička Mary.

 

 

Fotky z Tomášova běhu přes Bangladéš si můžete prohlédnout zde.

 

První díl reportáže najdete tady.

 

 

 
 
 
 
Galerie (11) Diskuze Sdílet

Autor také napsal