Končím, protože chci. Kancléřka odchází

Report

Až bude Angela Merkelová po zářijových parlamentních volbách předávat úřad spolkového kancléře, mohla by to okomentovat německým příslovím: „Ti, kdo jsou považováni za mrtvé, žijí déle.“ Merkelovou politici i média odepisovali opakovaně už od devadesátých let. Nakonec šéfovské křeslo opouští po dlouhých šestnácti letech – na rozdíl od svých předchůdců – proto, že sama chce, a už znovu nekandiduje. Jak je možné, že se tak dlouho udržela u moci?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Při vší úctě, to je váš intelektuální problém – odpálil německý spolkový kancléř Gerhard Schröder arogantně otázku moderátora, který se ho ptal, jak si může být tak jistý tím, že po volbách sestaví koalici a zůstane kancléřem. Psal se rok 2005 a bylo po volbách, v nichž dosavadní vládnoucí koalice Schröderových sociálních demokratů a Zelených nezískala ve Spolkovém sněmu většinu.

V berlínském studiu televize ZDF seděli onen zářijový večer předsedové všech stran, které se dostaly do parlamentu: jde o tradiční televizní povolební debatu, pro niž se vžil hovorový název Elefantenrunde, tedy v překladu „sloní parta“.

„Vedu politická jednání. A já vám dnes předpovídám, že budou úspěšná,“ pronesl sebejistě kancléř Schröder. Naproti němu seděla Angela Merkelová, jejíž křesťanskodemokratická unie CDU volby s těsným náskokem vyhrála. Nechovala se jako vítězka, ačkoli jí byla – na rozdíl od Gerharda Schrödera, který se jako vítěz choval, přestože jím nebyl.

O dva měsíce později se Angela Merkelová stala německou kancléřkou a zůstala ve funkci navzdory mnoha krizím šestnáct let. Za tu dobu zažila čtyři americké prezidenty; jistě, funkční období hlavy je v USA omezeno na osm let. Ale třeba v Británii s časově neomezeným mandátem pro šéfy vlády se za dobu jejího vládnutí vystřídali hned čtyři premiéři a jedna premiérka.

Jde o pozoruhodnou bilanci, uvážíme-li, že se Angele Merkelové za dobu vládnutí už předpovídal odchod často. Nakonec ale odchází sama, v zářijových volbách už nekandiduje.

 

 

Já tam chci!

Vraťme se nicméně k oné televizní debatě a jejímu prvnímu kabinetu. Merkelová začala v roce 2005 coby první žena v úřadu německého spolkového kancléře vládnout ve velké koalici. Její křesťanští demokraté začali spolupracovat se sociálními demokraty – tedy se stranou Gerharda Schrödera, který dva dny po volbě kancléřky odešel nadobro z politiky.

Epizoda dobře dokládá politický styl Angely Merkelové. Nikdy se necítila dobře před televizními kamerami. Nikdy se neuměla předvádět ani okázale demonstrovat sílu. Nevyzařovala arogantní sebevědomí jako její předchůdce Schröder, který už v osmdesátých letech v tehdejší německé metropoli Bonn cloumal v noci plotem tamějšího kancléřství a nahlas řval: „Já tam chci!“

I ona chtěla vzhůru po politickém žebříku, šplhala ovšem obezřetně. Pád komunismu v roce 1989 ji coby zaměstnankyni Akademie věd ve východním Berlíně vynesl vzhůru, podobně jako mnoho dalších. Přes tiskové oddělení jednoho z občanských hnutí se dostala až k funkci tiskové mluvčí první svobodně zvolené vlády NDR. Stala se členkou CDU a v prvních volbách ve sjednoceném Německu získala křeslo poslankyně spolkového parlamentu.

Nebýt tehdejšího kancléře Helmuta Kohla, který ji k všeobecnému překvapení pověřil vedením malého ministerstva žen a mládeže, by její politická kariéra vypadala s největší pravděpodobností úplně jinak. O tři roky později pak Kohl pověřil Merkelovou, které říkal „moje holčička“, ministerstvem životního prostředí. Do politiky tedy vstoupila s mocným ochráncem, ale také handicapem. Ve svých šestatřiceti letech musela coby ministryně z bývalého východního Německa dohánět to, co její západoněmečtí spolustraníci znali z mládežnických organizací nebo přímo z politického provozu. Ani Kohl ji nešetřil. Když svou ministryni životního prostředí na zasedání kabinetu seřval, propukla Merkelová v pláč.

Angela Merkelová byla ovšem vytrvalá stejně jako urputná. Z druhé řady pozorovala a učila se. Nebyla ješitná a nechala se vést zkušenějšími. Klíčovou roli sehrála Beata Baumannová, která se osvědčila jako vedoucí kanceláře mladé ministryně. Měla zkušenosti, které její nadřízená neměla. Baumannová se stala pravou rukou Merkelové, doprovázela ji jako nejbližší spolupracovnice až do úřadu kancléřky. Stále vede její kancelář.

V „učednických“ devadesátých letech musela Angela Merkelová vydržet řadu ústrků a posměšků. V CDU se jí vysmívali jako Kohlově protežované holčičce, která se do vlády dostala pouze kvůli východoněmeckému původu. Merkelová také nedbala na módu, takže se do jejího vzhledu strefoval kdekdo. Dlouho se bránila s odkazem, že kdyby byla muž, nikdo by její vzhled, natožpak oblečení nehodnotil. Nakonec kapitulovala. Jak stoupala vzhůru ve stranické hierarchii, dopracovala se až ke svému typickému účesu a různobarevným blejzrům.

V jiných věcech se však nevzdala.

 

Nic nebude

Na konci sedmdesátých let vznikl v Západním Německu neoficiální spolek mladých členů křesťansko-demokratické unie (CDU), kteří mu dali název Andský pakt. Byli tehdy na vzdělávací cestě v Jižní Americe a v noci, kdy spolek zakládali, zrovna přelétávali Andy. Byli to muži, ze Západního Německa, vycházející hvězdy CDU a katolíci. Ve všech ohledech byli jiní než Angela Merkelová, dcera východoněmeckého protestanta.

Její další vzestup umožnil pád jejího mentora Helmuta Kohla, který pohořel ve volbách v roce 1998 a rezignoval na post předsedy. A nový šéf CDU Wolfgang Schäuble si za generální tajemnici vybral právě Merkelovou. O rok později naplno propukla aféra s tajnými sponzorskými dary, jejichž původ odmítal tehdy už čestný předseda Kohl zveřejnit. Merkelová se rozhodla zariskovat. V novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung nechala otisknout komentář, ve kterém napsala, že Kohl „straně uškodil“.

Rozhodla se zaútočit proti muži, který ji vytáhl do vysoké politiky. „Strana se musí naučit běhat, musí si věřit, že povede v budoucnu boj s politickými protivníky bez svého bitevního oře, jak Helmut Kohl sám sebe často nazýval.“ Kancléř sjednotitel jí tuto „ránu do zad“ až do konce svých dní neodpustil.

Co bylo dlouhá léta handicapem, se v důsledku sponzorské aféry CDU ukázalo jako síla. Merkelová nebyla spjata se starými strukturami na západě, byla nová, jiná a v této krizové době nejlépe rezonovala s touhou po novém začátku. Po odchodu Wolfganga Schäubleho si křesťanští demokraté zvolili Merkelovou jako novou šéfku.

Dlouhý pobyt v křesle jí ovšem předpovídal málokdo. Zejména členové Andského paktu, kterým nabourala jejich vlastní politické ambice. V roce 2002, před parlamentními volbami, ji společným nátlakem donutili, aby kandidaturu na kancléře přenechala Edmundu Stoiberovi, předsedovi bavorské křesťansko-sociální unie CSU. Merkelová cítila, že za sebou nemá podporu strany. Ovšem Stoiber proti Gerhardu Schröderovi neuspěl a nakonec zůstal v Mnichově, v křesle bavorského premiéra. Merkelová z celostátní politické scény nezmizela, chytrými strategickými tahy si zajistila vlivnou funkci šéfky opozičního poslaneckého klubu v Bundestagu.

Je to výrazný rys jejího zacházení s mocí. Nerada riskuje. Když ví, že se neprosadí, dokáže se stáhnout, ale ponechává si alespoň část vlivu. Nedovolí, aby její kroky ovlivňovaly emoce. Proto ji také její odpůrci nálepkují přízviskem „chladná“. Útoky partajních konkurentů se od ní odrážejí bez výrazných šrámů. Nenechá se vyprovokovat, nemstí se, a pokud se rozhodne někoho odstavit, pak jen proto, že je to strategicky správné.

Sama by nikdy nepřiznala, že s Andským paktem kdy vedla nějaký boj. To by totiž znamenalo, že by spolku připisovala nějaký význam. Pravda ovšem je, že postupně vytlačovala ze spolkové politiky všechny ambiciózní muže tohoto neformálního bratrství. Friedricha Merze vytlačila z postu předsedy poslaneckého klubu, Rolanda Kocha udržela v zemské politice, dokud jeho vliv nezeslábl. Güntera Oettingera odklidila do Bruselu. Christiana Wulffa zase šikovně do prezidentského zámku Bellevue v Berlíně. Z některých, jako třeba z Volkera Bouffiera, si vytvořila spojence. Podceňovaná Merkelová dokázala, že si moc umí udržet.

Když seděla v září roku 2005 se „sloní partou“ v televizním studiu, mocenské zákonitosti už dobře znala. Bylo ale zřejmé, že do party alfa samců německé politiky nezapadá. Surové jednání špatně naladěného Gerharda Schrödera jí však paradoxně pomohlo. CDU, jejíž volební výsledek nenaplnil očekávání, se za předsedkyni postavila.

Merkelová pak dlouhými jednáními dosáhla toho, co Schröder v televizní debatě považoval za holý nesmysl. „Ona neutvoří žádnou koalici s mými sociálními demokraty. To je jasné. Nic si nenamlouvejte,“ řekl sebejistě.

 

Zná jen práci a moc

Šestnáctiletou kancléřskou kariéru tedy Angela Merkelová odstartovala tak, jak řešila většinu krizí v úřadu. Chladnou a od emocí oproštěnou úvahou, že to, co se počítá, je pouze výsledek. Obvykle nejprve trpělivě a vytrvale hledala největšího možného společného jmenovatele a teprve na něm začala konstruovat cestu z krize. Například na dlouhých a často i nočních jednáních šéfů členských zemí EU si Angela Merkelová vydobyla respekt tím, že dokázala moderovat zájmy států tak, aby nakonec evropský spolek dospěl ke společnému postoji.

Na počátku jejího kancléřství o ní mezi politickými insidery kolovala posměšná báseň, narážející na to, že má jen málo hobby, snad jen, že ráda jezdí na wagnerovské festivaly v Bayreuthu. „Není člověk ani stroj / co nezná, jsou city / koníčky nemá žádné / trochu toho Bayreuthu nestačí / zná jen práci, moc – a to je vše.“ Autorství není stoprocentně potvrzeno, ale kuloární šuškanda ji připisovala Christianu Wulffovi, muži Andského paktu.

Ačkoli má báseň ostrý a zlomyslný hrot, popisuje poměrně přesně politický arzenál kancléřky: nikdy není osobní, invektivy odpůrců se od ní odrážejí. Je pracovitá a vždy perfektně připravená. Má jemný cit pro konsolidování moci a její udržení.

Aby si moc udržela, nelpěla na ideologii své konzervativní CDU, do které vstoupila až ve zralém věku. Bez rozpaků a diskusí zrušila brannou povinnost, dala sbohem jaderné energii a umožnila sňatky homosexuálů. Lusknutím prstů zničila hodnotový fetiš konzervativců, kteří to pak dlouho rozdýchávali. Ostatně i kvůli tomu vznikla na pravém okraji politického spektra ještě pravicovější Alternativa pro Německo, protože se staří konzervativci už necítili v CDU jako doma. Tyto kroky udělala Merkelová zjevně proto, že se domnívala, že duch doby se mění rychleji než stranická ideologie.

Kritici i média jí konec předpovídali často, vlastně průběžně. Její kancléřství bylo skutečně plné komplikací: světová finanční krize, krize kolem havárie jaderné elektrárny Fukušima, řecká krize, přerůstající do krize eurozóny, ukrajinská krize, migrační krize a nakonec krize koronavirová.

Angela Merkelová je všechny přestála, někdy i s hlubšími politickými šrámy, ale nikdy ji okolnosti nedonutily k rezignaci.

Protože alfou a omegou jejího vládnutí je, že rozhoduje dlouhodobější výsledek.

Pokud by se jí nepodařilo v březnu roku 2016 dojednat s tureckým prezidentem Erdoğanem dohodu o uprchlících, byla by to porážka fatálního rozměru, která by znásobila kritiku její migrační politiky do obřích rozměrů. Rezignaci by zcela jistě musela zvažovat, kdyby se Německo v důsledku finanční krize propadlo do hospodářských potíží. Pokud by i po fukušimské havárii trvala na jaderné energii, CDU by ztratila voliče a s tím i ona pozici ve straně. Pokud by nechala řádit koronavirus v několika vlnách podobně jako Češi, bylo by to v Německu vnímáno jako selhání s jediným možným důsledkem: odchodem.

Nakonec je to ale jinak. Všichni její předchůdci odcházeli z kancléřského úřadu, aniž by chtěli. Všichni se drželi moci. I Angela Merkelová jako zkušená politička umí moc udržet. Ovšem dokáže ji sama i pustit. Nejen svou vládu, ale i svůj konec chce mít pod kontrolou. Své rozhodnutí oznámila před třemi lety: na podzim 2021 po čtvrtém volebním období tudíž řekne tschüss! a odejde z politiky nadobro. Tento svůj konec si předpověděla ona sama, nikoli její kritici nebo odpůrci.

 

Autor je německým zpravodajem Deníku N.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement