Kde udělali Češi s plynem chybu

Report

Němci potřebují levný ruský plyn. Země, přes které poteče, ho budou mít dostatek, a ještě na tranzitu vydělají – taková byla energetická politika střední Evropy. Když se začaly připravovat rusko-německé plynovody obcházející region, pustily se staré tranzitní země v čele s Polskem, do budování nových spojení a LNG terminálů. Česko zůstalo stranou: vsadilo na to, že bude profitovat z plynovodu, jímž měl proudit ruský plyn ze severovýchodu na jih Německa.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

V polovině letošního května připlul do polského terminálu Svinoústí tanker Maran Gas Apollonia s 65 tisíci tunami zkapalněného amerického plynu (LNG). Byl to v pořadí už 165. tanker, který tu Poláci odbavili, ale první, který do Terminálu Lecha Kaczyńského, pojmenovaného po zesnulém polském prezidentovi, připlul pod vlajkou státem ovládaného polského plynárenského gigantu PGNiG.

Snaha vytvořit si vlastní flotilu tankerů na zkapalněný plyn je součástí polského plánu vymanit se ze závislosti na ruském plynu – plánu přijatého dávno před Putinovou válkou na Ukrajině. Před sedmi lety otevřeli Poláci zmíněný Terminál LNG ve Svinoústí a letos dokončili propojení s Litvou, takže už nemusí vozit z terminálu v Klajpedě plyn v cisternách. Ještě důležitější ale bylo nedávné otevření plynovodu Baltic Pipe, který spojuje Polsko s norským plynem. To vše financováno tak, jak to v Polsku mají rádi: převážně z evropských peněz.

Nejde jen o propojení, i v dodávkách plynu mají Poláci vystaráno minimálně na deset let. Většinu polské spotřeby, která se pohybuje kolem 20 miliard kubických metrů (bcm) ročně, pokryje zkapalněný plyn. Státní polský PGNiG uzavřel už před třinácti lety první výhodný kontrakt s Katarem a později dokázal využít situace, kdy se američtí těžaři z břidlicových polí snažili proniknout na evropský trh a nabízeli zaváděcí ceny.

Letos se Polákům podařilo podepsat desetiletý kontrakt s norským Equinorem, i když tady byla dohoda složitější. V posledních měsících chce norský plyn každý, Norové se navíc zdráhají opustit pro ně v tuto chvíli výhodnou evropskou burzu a vrátit se k dlouhodobým kontraktům. Nezanedbatelnou součástí dodávek bude ovšem i vlastní těžba – jak v Polsku, tak v Norském moři, kde PGNiG už léta skupuje licence na těžbu plynu.

Jistě, plán má svá slabá místa. Plynovod Baltic Pipe, napojený na Europipe II, který spojuje Německo s Norskem, Poláci v tuto chvíli plně nevyužijí, zatímco kapacita jejich LNG terminálů jim nebude stačit, takže se budou muset vměstnat do přetížených rozvrhů jiných evropských terminálů. Během pěti let ale plánují být v dodávkách LNG soběstační.

Pomiňme teď fakt, že polská energetika stojí také na uhlí, kterého mají v Polsku akutní nedostatek, a přiznejme svým severním sousedům, že jsou na cestě stát se regionálním lídrem v oblasti plynu, odkud se bude distribuovat do dalších zemí. „Polsko má šanci získat postavení plynárenského hubu,“ řekl na nedávné česko-polské energetické konferenci CEVRO institutu polský zmocněnec pro strategickou energetickou infrastrukturu Mateusz Berger.

Polské odhodlání dotáhnout věci do konce udivilo i bývalého českého premiéra Mirka Topolánka: „Když jsem poprvé jednal s tehdejším tajemníkem pro energetickou infrastrukturu Piotrem Naimským, vypadaly ty jejich plány na odpojení se od ruského plynu téměř nerealisticky. Dnes se ukazuje, že oni jediní byli připravení,“ říká Topolánek, který po odchodu z politiky oblékl dres skupiny EPH Daniela Křetínského.

Tato v energetice působící skupina má přitom manažerskou kontrolu nad slovenskými tranzitními plynovody – společností Eustream. Zmínit na tomto místě Slováky je důležité – polské úspěchy se jich totiž na rozdíl od Čechů přímo týkají. Od letošního září jsou napojeni na polskou plynárenskou soustavu plynovodem s roční kapacitou 5,1 miliardy kubických metrů, jímž by bez problémů pokryli svou roční spotřebu. Tedy za předpokladu, že by pro ně v Polsku byl dostatek plynu. „Poláci se teď starají hlavně sami o sebe, ale máme z toho, že přes Polsko dosáhneme k terminálům LNG, velkou radost,“ říká Gabriel Beer z EPH.

Slovensko se několik let připravovalo na situaci, kdy se  po plánovaném, ale nikdy nerealizovaném spuštění rusko-německého plynovodu Nord Stream 2 měla z jeho kdysi vytížené plynárenské soustavy stát bezvýznamná „plynová okreska“: propojilo se proto plynovým potrubím se všemi sousedy. Kromě silného napojení na českou tranzitní soustavu a do Polska může využít i maďarskou cestu – plynovod Turk Stream, kudy přitéká ruský plyn. Přes Rakousko se zas dostane k jihoevropským terminálům a přinejmenším do října fungovalo i napojení na Ukrajinu.

Budou mít Slováci přes zimu dost plynu? Státní dodavatel SPP tvrdí, že si poradí i bez ruského plynu.

 

 

Další spolková republika

Jak jsou na tom Češi? V situaci, kdy mohou brát plyn jen ze Slovenska a Německa, udělala vláda Petra Fialy ve spolupráci s firmami nejspíš maximum možného. Zásobníky byly v říjnu téměř plné, k dispozici máme navíc LNG plyn z terminálu v nizozemském Eemshavenu.

Víc se v tuto chvíli dělat nedá – příjem sázek na letošní topnou sezonu byl uzavřen. Teprve až ji zvládneme, nastane podle Václava Bartušky, zvláštního velvyslance pro otázky energetické bezpečnosti, čas začít vyjednávat dlouhodobé kontrakty. „S dodavateli nesmíme mluvit dřív než na jaře příštího roku. Kdybychom je oslovili v tuto chvíli, ve stavu nouze, jen bychom na tom prodělali,“ varuje Bartuška.

V co tedy smíme doufat teď, na začátku listopadu? Kromě nadprůměrně chladné zimy nám můžou zkomplikovat plány ještě dva problémy – míní náměstek ministra pro evropské záležitosti Tomáš Pojar, který má na úřadu vlády řešení energetické krize na starosti. Šlo by o situaci, kdy by bylo potřeba dalším plynem z Německa zachraňovat Slováky, Maďary nebo Rakušany, a pak případné vážné nedostatky plynu v Německu samotném. Češi přitom podle Pojara nemají jinou alternativu než spolupracovat s Německem, které může mít samo plynu akutní nedostatek. V dodávkách zemního plynu teď platí to, co se jindy s nadsázkou o Česku říká – že je sedmnáctou spolkovou zemí Německa.

Nutno přitom konstatovat, že Němci se ke své sedmnácté spolkové zemi zatím chovají velmi ohleduplně. Jsou to německé firmy a potažmo němečtí daňoví poplatníci, díky komu Čechy přechod k drahému plynu dosud tolik nebolel. Velcí němečtí dodavatelé plynu se i za cenu obrovských ztrát, které bude muset nejspíš sanovat německý stát, snaží dodržovat smluvní závazky a dodávat k nám draze nakoupený plyn za několikanásobně nižší ceny, které si Češi nasmlouvali v lepších časech.

Kolik peněz tímto způsobem z Německa přitéká, je těžké vyčíslit, protože dojednané ceny nejsou veřejné. Jeden konkrétní příklad lze přesto uvést. Teplárny Brno, druhý největší dodavatel tepla, nakoupily na letošek plyn v průměru za 32 eur za MWh od německé firmy VNG. Ta měla dlouhodobý kontrakt s Gazpromem a počítala s tím, že do Česka jen přesměruje levný ruský plyn. Když Nord Streamem postupně přestal proudit, sháněla ho německá firma, kde se dalo. „V dubnu jsme například spálili o pět milionů kubíků víc, než jsme měli v kontraktu. Máme tam nějaké tolerance, které nám to umožňovaly, takže VNG musela na denní trh a vykrvácela na tom 200 milionů korun,“ řekl na zářijové konferenci týdeníku EURO Petr Fajmon, ředitel brněnských tepláren. Podobně i Pražská plynárenská odebírá většinu plynu v rámci dlouhodobých kontraktů od německých firem a za spotové ceny kupuje jen tehdy, když předpověď počasí ohlásí nečekané ochlazení.

Obě firmy, pražská i brněnská, přitom doufají, že němečtí dodavatelé krizi ustojí, začnou využívat vlastní terminály, nasmlouvají si lepší ceny a situace v Německu se uklidní.

„V Německu je rychlost, se kterou se řeší problémy, úplně jiná než u nás,“ říká Pavel Řežábek, hlavní ekonom polostátního ČEZ: „Německá firma OGE například počítá s tím, že do konce prosince napojí na svou plynárenskou soustavu terminál ve Wilhelmshavenu potrubím o délce 26,3 kilometru. Německé úřady záměr schválily za pět dní, což je u nás stěží představitelná rychlost.“ Němci se na rozdíl od Čechů v krizové situaci odhodlali zrušit zdlouhavý proces posuzující vliv nových staveb na životní prostředí.

My bychom ale spíše než ve Wilhelmshavenu potřebovali využít dokončovaný německý LNG terminál v Lubminu, kde ústí Nord Stream; vysokokapacitní plynovody Opal a Eugal odtamtud totiž vedou až na naše hranice. „Tam je veškerá infrastruktura, nemusí se do toho v podstatě investovat ani euro,“ říká Pojar. Konsorcium firem, které Lubmin staví, zatím počítá s roční kapacitou 4,5 až 5 miliard kubíků. „To je z našeho pohledu málo, my bychom potřebovali, aby ta dlouhodobá kapacita byla tak 20 miliard kubíků,“ říká Pojar. Česká vláda je připravená do projektu vstoupit i kapitálově, pokud to bude nutné. Jednat o tom začal také EPH Daniela Křetínského.

Čeští vládní představitelé chtějí diskutovat v Německu ještě o jednom plánu souvisejícím s tím, že německý Lubmin je poměrně mělký přístav a mohly by sem připlouvat jen menší lodě, což by LNG prodražilo. Pojar ho přibližuje: „Nejjednodušší by bylo napojit ten terminál ještě na moři, přímo do trubek Nord Streamu 1 a 2.“ Znamenalo by to ovšem také znárodnění kusů plynovodu, které jsou v německých vodách a v nichž má většinový podíl Gazprom. „Je čas si přiznat, že Nord Streamem 1 ani 2 už ruský plyn stejně naplno nepoteče,“ říká Pojar.

Z hlediska naší bezprostřední i vzdálenější energetické budoucnosti je teď každopádně klíčový náš vztah s Německem. Odedávný vztah silnějšího a slabšího partnera, toho, kdo si může určovat podmínky, a toho, kdo je musí akceptovat. Když budou mít Němci sami nedostatek, bude to platit dvojnásob. „Vědí, že nejsme troublemakeři, takže nám v nějakých věcech naslouchají,“ říká Pojar. „Musíme mít konkrétní požadavky a systematicky je prosazovat. Už si nejde jen říct: Podepsali jsme dopis spolkovému kancléři Scholzovi, takže máme hotovo.“

 

Zemanova privatizace

Ještě v roce 2009 to vypadalo, že si Češi v oblasti dodávek zemního plynu vytvoří širší manévrovací prostor. Začátek toho roku byl z hlediska dnešního vývoje klíčový: 7. ledna 2009, jen pár dní poté, co jsme převzali předsednictví Evropské unie, vyvrcholil jeden z pravidelně se opakujících sporů mezi Ukrajinou a Ruskem. Jejich podstata spočívala v tom, že Ukrajina měla trubky, kterými tekl ruský plyn na Západ, a Rusko zase plyn, který Ukrajina životně potřebovala, ale ne vždy za něj platila včas. Tentokrát zašel spor o neuhrazenou pohledávku dál než obvykle, Gazprom přestal dodávat plyn na Ukrajinu, a když se tehdejší ukrajinská pre­­miérka Julija Tymošenková rozhodla vzít si z toho, co přes Ukrajinu jen protékalo na Západ, Rusko zastavilo veškeré dodávky plynovodem. V trubkách na Západě se tehdy narychlo otáčely toky plynu, aby Slováci a Bulhaři uprostřed ledna nezmrzli. Trvalo to jen dva týdny, ty ale stačily k tomu, aby si země závislé na ruském plynu uvědomily, že už nechtějí být rukojmími tohoto stavu.

Pro průmyslové a zároveň zeleně smýšlející Německo byla volba jasná. Plynovod Nord Stream, který přivede přímo z Ruska pod mořem do německého Lubminu 55 bcm plynu ročně, už pár let prosazoval bývalý kancléř, nyní šéf konsorcia Gerhard Schröder. Polákům ovšem Nord Stream v jistém ohledu připomínal pakt Molotov--Ribbentrop, jímž si komunistický SSSR a nacistické Německo rozdělily prostor mezi sebou, včetně Polska. Cesta z obklíčení vedla v očích Poláků po moři a zhmotnila se v podobě zmíněného terminálu ve Svinoústí.

I Češi cítili, že nastává čas jednat. „Každému, kdo si přečetl energetickou strategii Ruska z roku 2003, muselo být jasné, že dříve nebo později dojde k obrovskému politickému tlaku Ruska pomocí takzvané pipeline diplomacy. Snížení naší energetické závislosti na Rusku bylo priorita číslo jedna,“ vzpomíná expremiér Topolánek.

Plány Čechů byly ambiciózní. S Poláky jednali o propojení plynárenských soustav a současně se připojili k projektu Nabucco, který měl přivést plyn ze vzdáleného Ázerbájdžánu. „Byla to vlajková loď předsednictví,“ říká Alexandr Vondra, tehdejší místopředseda vlády. „Říkali jsme si: Němci si postaví Nord Stream, tak my udělejme tohle. Jasně, ten plynovod by měl jen 31 miliard kubíků, ale byla to určitá diverzifikace. Rýsovala se dohoda s Ázerbájdžánem, jednalo se s Turkmenistánem, byla tu nějaká dohoda s Tureckem o tranzitu a byly tu peníze, které Barroso, tehdejší předseda Evropské komise, vyčlenil v rámci EU,“ vysvětluje Vondra.

Češi však brzy narazili na své limity. Vláda sice mohla pořádat setkání vrcholných představitelů, rozhodující slovo ale měla německá firma RWE, které kdysi Zemanova vláda české tranzitní plynovody prodala a která teď zastupovala české zájmy v konsorciu Nabucca.

A právě RWE začala brzy zvažovat, jestli je pro ni účast v tak náročném projektu výhodná. „Po konci našeho předsednictví se RWE nechala přesvědčit německou vládou, aby z toho vycouvala. Bude tu přece Nord Stream s kratší cestou a levnějším plynem,“ říká Vondra.

Společenstvo Nabucca se však začalo drolit už předtím. V březnu 2009, kdy vrcholily přípravy na summit v Praze, se šéf ázerbájdžánské Státní ropné společnosti Rovnag Abdullayev vypravil do Moskvy a podepsal s Gazpromem dohodu o dodávkách nespecifikovaného množství plynu do Ruska, takže nebylo jasné, zda bude dost suroviny i pro Nabucco. Hlavní tranzitní země, Turecko, chtěla přepravu plynu navázat na postup v projednávání své přihlášky do EU a zároveň požadovala třetinu kapacity pro svou vlastní potřebu. O několik let později to vzdala i rakouská firma OMV, která konsorcium vedla: ruský gigant jí dal lepší nabídku. „Přišel Gazprom a řekl jim: Vezměte si těžbu u nás na Urengoji a oni na to šli, protože si to spočítali,“ líčí okolnosti úplného konce Nabucca někdejší spolupracovník Gazpromu Hugo Kysilka. Rakouská OMV nakonec podepsala s Gazpromem memorandum o spolupráci na Nord Streamu 2 a ázerbájdžánský plyn dnes teče plynovodem TAP na jih Itálie.

I v Česku se ale nakonec začalo stavět. V říjnu 2010 přijeli do Brandova v Krušných horách inženýři z ruského Strojtransgazu a začali pokládat potrubí směrem k Rozvadovu. Ekonomicky vzato byl plynovod Gazela, který navazoval přes německý Opal na Nord Stream 1 a měl kapacitu 33 miliard kubických metrů ročně, geniální. „Zajišťovali jsme z 99 procent dodávky pro naši ekonomiku, a k tomu jsme získávali peníze za tranzit pro Německo, Rakousko a Švýcarsko,“ říká Kysilka. Z politického hlediska už to však bylo horší: české plynovody se staly definitivní součástí rusko-německé infrastruktury.

 

Pro kanadské důchody

Uplynulo několik let a českému státu se naskytla příležitost získat strategickou firmu, které patřily české tranzitní plynovody, zpátky do vlastnictví státu. RWE prodávala svou dceřinou společnost Net4Gas. Argument proti zpětnému převzetí Českou republikou zněl, že Net4Gas podléhá tak silné regulaci, že ji stát vlastnit nepotřebuje. Topolánek si však zpětně myslí, že takto přemýšlet byla chyba. „Měli jsme o Net4Gas jako stát usilovat,“ říká. V té době ovšem premiérem už tři roky nebyl. Vládl Petr Nečas a ten se takovou možností nezabýval. „Jednou se to prodalo a úvahy získat plynovody znovu do vlastnictví státu se nevedly,“ vysvětluje Nečas dnes.

Nabídku podaly dvě české firmy, KKCG Karla Komárka a EPH Daniela Křetínského. „Ani my jako EPH jsme ale neudělali všechno pro to, abychom ty plynovody skutečně získali,“ vzpomíná Topolánek, který už tehdy pro skupinu EPH pracoval.

Strategická infrastruktura českého státu tak putovala od RWE do vlastnictví německé pojišťovny Allianz a důchodového fondu bývalých zaměstnanců kanadské provincie Ontario.

Brzy to na Ukrajině znovu začalo vřít. Vlna demonstrací, která se na podzim 2013 strhla poté, co tehdejší ukrajinský prezident Viktor Janukovyč odmítl podepsat asociační dohodu s EU, nasměrovala Ukrajinu pryč od Ruska.

Jenže Němci tehdy potřebovali ruský plyn víc než kdy dřív. Havárie jaderné elektrárny Fukušima v roce 2011 dovršila jejich touhu odejít od atomových elektráren. Energii pro největší evropský průmysl měly dodávat obnovitelné zdroje a chvíle, kdy nefouká vítr ani nesvítí slunce, vykrývat především flexibilní paroplynové elektrárny. Jenže tady se vyskytl další problém. Rok 2022, na kdy Němci plánovali zavření posledních atomových elektráren, byl zároveň rokem, kdy se Nizozemci chystali ukončit těžbu plynu u Groningenu. Němci sice mohli počítat i s dodávkami z Norska, odchod od uhlí a jádra měl ale táhnout levný ruský plyn.

Podstatná část plynu z Nord Streamu 2, nově plánované spojky s Ruskem, měla téct plynovodem Eugal až na česko-německou hranici, k Hoře Svaté Kateřiny, odkud se o další tranzit přes české území na jih Německa měl postarat plynovod s přezdívkou Antilopa. Zdálo se, že i my tak máme jednou provždy vystaráno.

 

K polskému moři?

Přesto ještě tehdy existovala možnost, že se Češi napojí i na jiná potrubí než jen na ta rusko-německá.

Ve stejné době, kdy začal Gazprom shánět spoluinvestory pro projekt Nord Stream 2, se objevila možnost, jak si udělat alespoň malou pojistku pro případ, že by se rusko-německá spolupráce nevyvíjela tak, jak si Češi představovali.

V roce 2013 publikovala Evropská komise první seznam takzvaných Projektů společného zájmu. Ty měly mimo jiné pomoci zemím ve sféře ruského plynu dostat se k alternativním dodávkám.

Na seznamu projektů Severojižního propojení – které měly propojit terminál LNG v polském Svinoústí s tím na chorvatském Krku a měly mít zajištěné financování z fondu Nástroj na propojení Evropy – byly i tři české plynovody:

1) propojení do Polska pod názvem Stork 2,

2) spojka na Rakousko pod názvem BACI.

A konečně 3) posílení plynovodu Moravia, který by obě předchozí potrubí spojoval.

Při pohledu na mapu dokončených projektů je zjevné, že se ve střední a východní Evropě podařilo dobudovat solidní infrastrukturu mezi Baltským a Černým mořem, avšak ani Stork 2 na Polsko, ani BACI na Rakousko mezi nimi nejsou. Plynovod Moravia by se měl rozšířit do konce letošního roku, ovšem bez přispění peněz z EU.

O pádné argumenty, proč nestavět propoj k severním sousedům, nebyla před lety nouze. V Polsku nebylo pro Čechy dost plynu – veškerou kapacitu terminálu Svinoústí měla na léta dopředu zamluvenou PGNiG, LNG navíc v danou chvíli nemohl soupeřit s levným ruským plynem.

Kromě bezpečnostních benefitů ale existoval i jeden podstatný ekonomický argument, který mluvil ve prospěch spojení s naším severním sousedem.

Přístup přes Polsko k moři bychom totiž případně mohli využít jako páku při jednání o ceně. Dobrý příklad poskytla právě tehdy Litva. Ta měla až do roku 2013 nejméně výhodný kontrakt s ruským Gazpromem z celé EU. Platila Rusům za plyn o 36 procent víc než Němci, a to včetně tranzitních poplatků. Když dokončila LNG terminál v Klajpedě, usmlouvala s Gazpromem slevu 25 procent.

 

Slovensko–Česko 1:0

Proč tedy Stork 2, spojující republiku s Polskem, nevznikl? Češi říkají, že zašel na nezájmu Poláků, Poláci tvrdí opak. Ve skutečnosti neměl o propojení opravdový zájem nikdo.

Kdo byli hráči na české straně? Kromě již zmíněné Net4Gas, vlastnící české plynovody, která se musí svým majitelům v zahraničí pravidelně vykazovat hospodářskými výsledky, šlo také o Energetický regulační úřad. Ten rozhoduje o tom, jakou část nákladů na stavbu a provoz plynovodů budou hradit čeští spotřebitelé v regulovaných cenách. Stork 2 byl ale specifický případ: nebylo úplně jasné, co se stane, jestliže plynovodem z Polska nic nepoteče. Kdo ponese náklady na jeho údržbu? Společnost Net4Gas potřebovala ujištění, že v takovém případě ponese náklady stát. „My jsme jim říkali, že to už není potřeba, že to vyplývá z projektu samotného,“ vysvětluje mluvčí ERÚ Michal Kebort, na čem projekt postupně troskotal.

Ani střídající se české vlády, které označovaly projekt slovem strategický, nebyly o moc vstřícnější. „Verbálně ho podporovaly. Nicméně o poznání chladnější byl jejich přístup stran subvencí, státních garancí a podobně,“ říká k tomu Kebort.

Premiér Bohuslav Sobotka podepsal v roce 2016 v Krynici s polskou předsedkyní vlády Beatou Szydłovou „nezávazné memorandum“ a rok nato převzal úřad premiéra Andrej Babiš: ten byl v polských kruzích zabývajících se energetikou – mírně řečeno – nepopulární, a to od doby, kdy se polský PKN Orlen rozešel s Agrofertem při privatizaci Unipetrolu.

Posledním důležitým hráčem na české straně byl již zmíněný vlivný EPH, který si v roce 2011 koupil manažerskou kontrolu nad slovenským SPP, tedy i nad tamějšími plynovody. Projekty Stork 2 a BACI, které by oslabily proud plynu vedoucí přes Slovensko, tím získaly mocného nepřítele. Především proti projektu BACI, spojujícímu české trubky s rakouskými, aktivně vystupoval Křetínského zaměstnanec Mirek Topolánek. Lidé z naší ambasády ve Vídni si na jeho intervence proti BACI dodnes pamatují a ani Topolánek je nepopírá. „Obejití Slovenska by byla kudla do zad,“ říká.

Poláci měli dvě motivace, proč s Čechy na stavbě plynovodu spolupracovat. Tou první byla možnost využít české zásobníky plynu, tou druhou snadnější přístup k unijním penězům z fondu Nástroj pro propojení Evropy. „Platilo, že čím větší bude propoj na jih, do Česka, tím větší může být kapacita polsko-litevského propoje,“ poznamenává k tomu analytik Michal Kocůrek ze společnosti EGÚ.

Zásobníky plynu a napojení na Balkán však mohlo Polsku nabídnout i Slovensko. K tomu připočtěme geopolitický benefit – Topolánek tvrdí, že Polsku šlo o to, propojit země v těsném sousedství bývalého Sovětského svazu, které byly závislostí na Rusech nejvíce ohroženy. Pak zde byl ještě jeden dosud nepříliš diskutovaný aspekt: podle zdrojů z české i slovenské energetiky zvítězil slovensko-polský propoj také proto, že Poláci potřebovali dostat za evropské peníze plyn do odlehlé jihovýchodní části země.

 

Na kolenou ve Varšavě

V současné době zažíváme, co se týká Storku 2, spojujícího Polsko s Českem, déjà vu.

V Krynici se opět podepisuje memorandum, Net4Gas, spravující české plynovody, opět poukazuje na to, že náklady na projekt budou muset být „plně pokryty regulačním rámcem“, a česká i polská vláda se opět pokoušejí zapsat plynovod na seznam Projektů společného zájmu EU, odkud mezitím vypadl. Otázka, jestli by bylo v Polsku nakonec dost plynu i pro Česko, ovšem zůstává nezodpovězená.

„Tak jako nechceme jít do Moskvy na kolenou, nechceme jít ani do Varšavy na kolenou,“ řekl k tomu na konferenci CEVRO institutu vládní velvyslanec pro energetiku Václav Bartuška.

Dobrá zpráva na konec: Plynu bude zas dost, jen to chvíli potrvá. Experti se shodují na tom, že nás čekají tři krušné zimy, než se postaví nové terminály a otevřou nová naleziště. Těch je ve světě dost, zejména ve Spojených státech a Kataru, ale i leckde jinde od Nigérie přes Papuu-
-Novou Guineu až po státy Kaspického moře. Není důvod, aby se tu teď, když je Evropa ochotná platit, nezačalo těžit. „LNG se dlouhodobě začíná vyplácet od 30 až 40 eur za MWh. To pokryje nové vrty, zkapalňovací terminály i tankery,“ říká ekonom Řežábek z ČEZ. „Jako u každého inženýrského celku je to práce tak na tři až pět let,“ dodává.

 

Autorka je novinářka a spisovatelka.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement