Vlasta Třešňák: Mám doma psa, totiž kočku

Lidé

Nedoufal jsem, že mi rozhovor dá. Ano, jednou jsme se potkali na houbách a z mého pohledu si mile popovídali, od té doby párkrát ročně prohodíme pár vět, ale Vlasta Třešňák se tak trochu uzavírá před světem: olizuje cigaretové papírky a sbírá staré vinylové gramodesky. Předloni nahrál (s Temporary Quintetem Jana Štolby) fantastickou desku Konvolut – a přestal koncertovat. Pořád ještě maluje a píše, aspoň že tak... Nedávno jsem se ho zeptal na jakýsi fotbal, a nevím, co se stalo: najednou ten vytoužený rozhovor mám... Odemykáme u příležitosti sedmdesátin Vlastimila Třešňáka text z dubna 2019.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Chlapi se obvykle dobře rozpovídají přes fotbal, ale teď nevím... Baví tě fotbal?

S fotbalem jsem skončil, když mi zkraje šedesátých let můj idol Andrej Kvašňák vypustil přední kolo a ukradl ventilek, jelikož jsem jel v Karlíně po chodníku. Kvašňák se dopotácel do hospody Globus a já dotlačil kolo domů, kde jsem si u Radia Luxembourg našel jiný idoly.

 

Kvašňák měl stříbro z mistrovství světa v Chile roku 1962 – ten ventilek ti šlohl někdy tenkrát?

Jo, tehdy na podzim.

 

Do Beatles uprostřed onoho léta nastoupil Ringo, v říjnu pak kluci vydali singl Love Me Do. Tyhle idoly sis našel?

Uhádl jsi... Ale pozor, Ringo na nahrávce Love Me Do nebubnuje, jen hraje na tamburínu. Na Luxembourgu tehdy pouštěli Love Me Do několikrát denně, „Bítls, Bítls!“ křičel k tomu hlasatel. Sígr Hudousek, nejstarší z naší tlupy, si nechal ten výkřik neuměle vytetovat na předloktí – „Bítls“. Byl asi čtrnáct dní největší frajer v Karlíně, než jsme se dozvěděli, že název té skupiny se píše jinak. Hudousek pak na čas zmizel a vrátil se s pěti lahvovými desítkami a čerstvě přetetovaným předloktím. „Chci Bítlstivý“ tam měl teď vytetováno.

 

Chtěl být lstivý.

A opět byl největším frajerem v Karlíně...

 

Abych se zorientoval v čase, od kolika let jsi chodil na pivo? My o generaci mladší vlasáči obvykle začali v prváku na střední, ale ne všude nám nalili, z gymnázia Budějovická jsme museli kolem tří jiných hospod až pod Kačerov k Čertům, kde bylo všem všechno jedno…

V cikánský hospodě za Negrelliho viaduktem to bylo od patnácti let snadné. O tři roky starší Milan Korman, můj budoucí saxofonový kolega, si poručil tři piva, jedno dal mně a druhé kolegovi Bélovi Gadžorovi, basistovi. Revanšoval jsem se po letech, koncem minulého století, když je, cikány, nechtěli po našem koncertě v Přerově obsloužit v jedné místní, ehm, restauraci. Objednal jsem si tři piva a tři guláše, nakrmil je. Ó, romano roviben, dvacáté století…

 

Prosím tě, vrať se mi nazpět do hospod šedesátých let!

Vyšla deska Help!, a tak jsme si, my neplnoletí, před sobotní návštěvou neznámých hospod půjčovali občanský průkaz od plnoletých kamarádů: Help me if you can! Vypadali jsme na fotografiích v občance všichni stejně, dlouhé vlasy a opovržlivý pohled. Ale my, všichni ti s opovržlivým pohledem, jsme si před fotografováním stejně umyli vlasy březovým šamponem a načesali se na Beatles for Sale. A když vyšel Seržant Pepper, nechali jsme si narůst knír. No, a když vyšlo bílé dvojalbum, dorostli jsme a na sobotu půjčovali svůj občanský průkaz nezletilým bažantům. Po Abbey Road jsme pak pili všichni už od pondělí…

 

Kdekdo z pamětníků si dodnes vybavuje, co dělal 22. listopadu 1963. Co ty?

Aha…

 

Kennedy.

Jo tak. Nejspíš jsem začal shánět druhé album Beatles – vyšlo v Londýně právě ten den, o hodinu dřív než v Karlíně. Když pak u nás na kostele Cyrila a Metoděje zvonili šest večer, bylo v Dallasu poledne. „Pane prezidente, zastavte a potřeste si s námi rukou!“ volaly tam o polednách místní děti. „Rozhodně nemůžete tvrdit, že vás Dallas nemiluje,“ řekla pak prezidentovi kousek od Knižního velkoskladu manželka guvernéra, a jelo se dál. Pan prezident si už LP desku With The Beatles neposlechl…

 

Ano, zemřel. Na které datum v období řekněme mezi 26. dubnem 1950, kdy ses narodil, a 21. srpnem 1968 si okamžitě vzpomeneš ty?

V úterý 20. srpna 1968 jsem na Karlově mostě s kytarou vyžebral, kromě českých mincí, i pět dolarů. Příští den jsem je chtěl ve směnárně v Celetné ulici vyměnit za tuzexové bony a koupit si v Tuzexu holandský tabák a jamajský rum. Jenomže směnárna byla zavřená, parkoval před ní ruský tank. Balil jsem si tedy dál slovenský tabák Bača a pil rum z Fruty Mochov... Poté co nás při prvním výročí „Dne zavřených směnáren“ s chutí zmlátili čeští milicionáři, prodal jsem dolary potetovanýmu Hudouskovi, který chtěl z Karlína utéct přes Šumavu na Západ. „Jak to uděláš?“ ptal jsem se ho: „Vždyť tě zastřelej!“

 

A on?

„Musím být lstivý,“ řekl mi.

 

Byl?

Asi byl, zmizel.

 

Tobě se tehdy zmizet za Šumavou nechtělo?

Tehdy ne, já jsem z Karlína přes Karlův most emigroval na Malou Stranu: Malá Strana byl můj rajon a Karlův most dvě sezony moje pracoviště. Hrál jsem, žaloval světu pod sochou svatého Kajetána od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Vedle mě, u svatého Augustina, s kytarou žebral student bohoslovecké fakulty Jaroslav Jeroným Neduha. Obdivoval jsem ho, měl psací stroj, knihu Ferlinghettiho básní a diář. Žebrotu vymysleli Jaroslav Hutka a Petr Kalandra, ti byli na Karlově mostě služebně nejstarší. Kolega Vladimír Merta žebrotu na mostě neprovozoval, ale popsal ji v jedné své písni. Občas na most přivezli i Karla Kryla, vysadili ho na nějaký piedestal, nafilmovali, Kryla sundali a odvezli jinam. Mne a bohoslovce Jeronýma si ani nevšimli…

 

Z tvého vyprávění zní žebrota jako dobré živobytí.

Byla. Ale já měl tehdy ještě jedno zaměstnání, byl jsem herec, kulisák, uklízečka a majitel klíčů sklepního divadla Orfeus.

 

Jaké to bylo divadlo?

Vynalezl ho a vedl principál, herec a režisér Radim Vašinka – hrál jsem mu třetího dřevorubce v české premiéře hry Baal od Bertolta Brechta. V divadle se provozoval i jazz a pantomima, vystupovali Laco Tropp a Laco Déczi, Ctibor Turba a Boris Hybner, občas jim do toho žvanil Egon Bondy. Mně, kromě role dřevorubce, koštěte, kýblu a hadru, dal Radim Vašinka ještě razítko zaměstnavatele do občanského průkazu a klíče od svého divadla. Byl to svatý muž… Po směně na Karlově mostě jsme s bohoslovcem odcházeli do kantýny U Krále Brabantského a utratili tam část denního výdělku, druhou a třetí pak U Glaubiců a v Makarské vinárně: „L’chaim, móre!“

 

Tohle zvolání si později vygoogluju. Chápu správně, že jste byli takoví rozmazlení asociálové?

Jo, milicionáři nás měli v kolonce „nepřizpůsobivá mládež“, nečetli jsme svazácký tisk… Na noc jsme pak se spřátelenými asociály odcházeli z kantýny do podzemí, do divadla Orfeus. Občas tam, s fotoaparátem Smena, přespal i krkonošský fotograf Bohdan Holomíček. Divadlo jsem ráno zametl a šel opět vydělávat na Karlův most. Na měsíc jsem si odskočil do bohnické léčebny, a tak mi vyšla i moje první knížka.

 

Jaká?

Modrá... Jaroslav Hutka mi do pavilonu číslo 2 vzkázal, že ho opustil Petr Kalandra a že by to zkusil ve dvojici se mnou. Hrávali jsme poté chvíli spolu, mimo jiné i v divadle Orfeus. Kurva, všechno vycházelo, kariéra přede mnou!

 

Ne, nikoli a hovno

Kdy přišel za tohle všechno trest?

Brzo... V roce 1969 nás Kazisvěti, lidoví milicionáři v placatých čepicích, z Karlova mostu vystrnadili a znormalizovali ho. Já byl navíc obviněn z „nepovolené žebroty“ a dostal pokutu. A principálu Radimovi Vašinkovi nějací přizpůsobiví svazáci divadlo Orfeus uzmuli, vyměnili zámky, vymalovali na rudo a přejmenovali si ho na – Rubín. Koště, kýbl ani hadr jsem jim sice nedal, ale stejně bylo po prdeli. Beatles to taky zabalili a já si od bohoslovce Jeronýma Neduhy půjčil psací stroj a od Bohdana Holomíčka fotoaparát Smena…

 

A potom? Co bylo dál?

Dobrý, brigády, melouchy, Let It Be... Dělal jsem díru do střechy Faustova domu, obcházel tajné burzy gramodesek, občas hrál v triu s Kormanem a Gadžorem, občas s Hutkou a Mertou, pracoval jsem jako druhý hrobník na Malvazinkách, hrál Shakespeara v bytovém divadle Vlasty Chramostové, v oranžové metařské vestě jsem zametal ulici před divadlem Rubín a prodával Večerní Prahu u Národního divadla – tam byly k mání nejdelší vajgly nóbl cigaret.

 

Proč právě tam?

Zájezdy JZD: frajeři v obchodním domě Máj za dvacku koupili ameriky, zapálili si, típli v půlce, jak to vídali v amerických filmech, a šli na Prodanou nevěstu. Já chtěl v Národním divadle dělat kulisáka, ale měli plno... Jinak ospalo, šedo-khaki. My, nepřizpůsobiví, jsme přežili v dobrovolném veselém ghettu a později v emigraci. Pro někoho v nedobrovolné emigraci. I Kazisvěti přežili dodnes, jen mají jiný čepice. Hele, zkus nějaké surrealističtější otázky…

 

Tak jo. Když chceš surrealismus, ocituju ti Nezvala, který básní:

„Neoplakávám uplynulá léta

Neoplakávám Prahu naší mladosti

Kdy jsem na ni hleděl do kukátka

Kdy byla gumovým prasátkem z jubilejní výstavy

Kdy ubozí Habešané prodávali pivo v břiše slona

Kdy se zpívala píseň Bajkajlaj

Neoplakávám sebe sama ani lidský osud ani že je třeba umříti...“

 

Ty, Vlasto, zjevně taky neoplakáváš.

Hlavně žádnej patós, žádný gumový prasátko! Hele, ten tvůj Nezval bydlel roku 1920 pár měsíců u nás v Karlíně a takto tehdy plakal: „Vstup do hrozného průjezdu vedoucího na dvorek, pisoár a pustý sklad odpadků. Po sešlapaném schodišti točitými schody do kuchyně, páchnoucí zelím a hadry, můj pokojíček, jenž ubohost sama. Deprimující ponurost karlínské ulice, domku, kde jsem bydlel…“ Nezvalovi fanoušci Vítězslavovi přišroubovali na ten dům pamětní mosaznou cedulku.

 

Zajdu se podívat.

Nechoď, neuvidíš. Mosaz se vykupovala čtyři koruny za kilo. Sběrna surovin do potopy kšeftovala za rohem v Thámově ulici, bylo rázem na nový struny.

 

Vandale!

Joj, móre, já to nebyl!

 

Jen aby.

„Neoplakávám Prahu naší mladosti, kdy jsem na ni hleděl do kukátka.“

Hlavně žádný gumový prasátka, Víťo!

 

Ty nemáš rád Nezvalovu češtinu?

Ať už ti odpovím ano, nebo ne, stejně nebude jasné, co si myslím. Čeština je svérázná. Ludvík Vaculík říkával, že čeština má tři zápory – ne, nikoli a hovno. Ale přiznával, že si to od někoho půjčil, tak nevím… Pavla Eisnera prý inspiroval k napsání knihy o češtině Chrám i tvrz rozhovor dvou drben kdesi na maloměstě: „Koupila jsem na neděli husu, tak nevím…“ Eisnerova čeština se mi líbí, a Haškova, Hrabalova, Vaculíkova a Shakespearova, kdyby psal česky. „Šejkspír píše, jaký plásen je člověk!“ říká v Eisnerově překladu pan Kaplan, co má třídu rád. Ale trumfla ho spolužačka Kozderková ve slohové úloze, ve které mělo být použito slovo „totiž“. Smolili jsme několikastránkové traktáty na téma „totiž“ a Kozderková napsala: „Máme doma psa, totiž kočku.“

 

Ta čeština!

Joj, čeština… Pavel Tigrid ve své knize Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu píše o tom, že češtinu nezachránili ani tak obrozenci, jako spíš obyčejní lidi, třeba voraři. Popisuje příhodu z devatenáctého století, příhodu z pražského, tehdy ještě neregulovaného Františkova nábřeží, kde promenovali čeští literáti a německy probírali čerstvé drby. Kolem po Vltavě pluli voraři a Karolina Světlá, nebo to byla Eliška Krásnohorská?, se chtěla před kolegy blýsknout, jak ovládá lidovou češtinu, seběhla k řece, mávala slunečníkem na voraře a volala: „Hoj, voraři, vy poslové hlubokých šumavských hvozdů, kam plovete?“ Vorař na přídi vyndal fajfku z pusy a Karolině odpověděl: „Do prdele!“ Takovou češtinu rád poslouchám…

 

Gott sei Punk!

A co hudba – jakou rád posloucháš muziku?

Dostal jsem před časem gramofon, a tak sháním po burzách tytéž gramodesky, které jsem sháněl na tajných burzách v šedesátých a sedmdesátých letech.

 

Co je tvým posledním úlovkem?

LP skupiny The Shadows z roku 1961... A oklikou, přes půl světa, se ke mně po čtyřiceti letech vrátila i deska Little Criminals Randy Newmana, kterou jsem si kdysi půjčil od Václava Havla; na oplátku jsem mu půjčil singl All You Need Is Love. Tehdy jsem desku Little Criminals nechtě škrábl safírovou jehlou a Václav Havel si Lásku pověsil na Hrádečku na zeď. Pak už nebyl čas na to, abychom si desky vrátili. Havla odvezli erárním antonem na Ruzyň, a já na Ruzyň, s letenkou do Stockholmu, s fízlama v patách, odjel městským autobusem. No a na té navrácené LP desce Little Criminals je furt škrábanec na tom samém místě, kde byl, to je hezký, ne? Kam zmizela ze zdi Láska, nevím…

 

Takže posloucháš klasiku šedesátých let?

Ano, mám motto: All you need is love and rock’n’roll. Ale můj přítel, služebně mladší spolusběratel Martin Rys, se specializuje na punk – občas tedy poslouchám i ten jeho vinylový punk. Kdysi na mě, zamrzlýho hippieho, ve Frankfurtu pankáči plivali, nelíbil jsem se jim: „Scheisse!“ Plival jsem na ně tedy taky, a tak jsme se skamarádili, byli to číratí kumpáni mé starší dcery Halky. Na navigaci u Mohanu měli pankáči vápnem velkými písmeny napsané své motto – Gott sei Punk!

 

Ty a punk? Překvapuješ.

Můj mladší spolusběratel hrál v devadesátých letech v punkové kapele Do zdi, pojmenované po jejich nejznámějším hitu – „Naraž hlavou do zdi, do zdi!“. Pravý, skalní punk, kariéra na obzoru! Kapela ale skončila poté, co jim na jejich první turné přišlo divné publikum. Pánové a paní v kovbojských kostýmech, stetsona na hlavě, bobří ocas. Vypískali je. A pankáči později zjistili, že jim pořadatel omylem na plakáty místo názvu skupiny Do zdi nechal vytisknout: Drozdi. A tak se Drozdi rozpadli, rozlétli, Gott sei Punk!

 

Proč jsi rozpustil kapelu a přestal hrát i ty?

Začal jsem se po téměř padesáti letech hraní cítit jako Drozd.

 

Fakt?

Popíšu ti jedno z posledních vystoupení na jakémsi open air festivalu. Šli jsme s kapelou na pódium po třebíčské skupině FruFru. „Bacha!“ varovali nás, když odcházeli do zákulisí: „Bacha na to!“ Hráli jsme, já žaloval světu, přede mnou hlouček lidí, v ruce papírovej tácek s buřtem a špejli s růžovou cukrovou vatou. Nalevo od pódia vrcholilo finále jedlíků švestkových knedlíků, napravo ječela bába na elektrickým bejkovi na elektrickém rodeu, pět minut za padesát korun. Bába si zaplatila čtvrt hodiny. Začal jsem se cítit jako Drozd; co tady dělám a proč? Vyrezignoval jsem se na to. A rozloučil se poslední písní na našem posledním albu. Drozdí pocit, nazdar…

 

To mě upřímně mrzí. Deska to je krásná, dokonalá.

Taky jsem za ni pochválil saxofonistu Jana Štolbu a jeho spoluhráče. A Jiří Suchý mi pochválil klip k té zmíněné poslední písni na albu; „Spektákl“ se jmenuje. Klidně bych mu dělal v Semaforu kulisáka... Hele, já ten drozdí pocit vlastně přivítal.

 

Není to spíš vítané alibi pro lenost?

„Má lenost zvítězila nad lží a nenávistí!“ holedbal se Walter Kirschner. „Už tři roky nepotřebuji diář, jsem blíž k nirváně!“ To je první věta z mé nové knihy... Pojď dál!

 

Takže píšeš?

Píšu, mám v počítači Word Starter a vedle počítače starý psací stroj Remington Portable. Píšu si na něj v noci poznámky, kterým ráno nerozumím; tuhle jsem tam našel dvě slova – Dylina a Mešuge.

 

Tak to by mohl být...

… asi námět na obraz. Ty dva přístroje, počítač a Remington, od sebe dělí sto let. A přesto mají skoro stejnou klávesnici, například litera A je vlevo a litera L vpravo. ALsó, nejsou uspořádané podle abecedy, zleva doprava, jako třeba na tlačítkových mobilních telefonech. Zajímá tě proč?

 

Ani ne, ale povídej.

Vynálezci psacích strojů umístili písmena, která se nejčastěji potkávají vedle sebe ve slovech, co nejdál od sebe, aby se klapky uprostřed nezasekávaly. Zdědila to po nich i klávesnice počítače, aniž by musela, to je hezký, ne? Můj psací stroj Remington v minulosti patřil herci Františku Smolíkovi. Když dávají v televizi Vyšší princip, ukazuju Smolíkovi ten stroj před obrazovkou: Stále funguje, nezasekává se, pane profesore…

Existuje kniha, na niž jsi skutečně hrdý?

O jedné hrdé knize, té první, modré, tu už byla řeč... Chtěl jsem být knihkupec, ale v antikvariátu v Dlážděné ulici jsem v sedmdesátých letech dělal jenom uklízečku. Chodil tam nakupovat takovej prvorepublikovej děda, za pár korun ve velkém skupoval starý ohmataný detektivky a ty pak za trojnásobek prodával na peronu nádraží Praha střed, frajer knihkupec. Chtěl jsem být jeho učeň, zametal bych mu krám. Ale dělal jsem jen poslíčka Ludvíkovi Vaculíkovi. Jednu jeho/svoji knihu z Edice Petlice jsem před lety našel v antikvariátu, byla drahá. Ne snad proto, že jsem ji napsal já, ale proto, že ji vydal Ludvík Vaculík ve svém samizdatovém nakladatelství Edice Petlice. Ohmataná, ošoupaná papírová kniha s nelichotivými poznámkami psanými tužkou na okraji listů. Byl jsem na ni hrdý, ale... rozhlédl jsem se a tu knihu zasunul co nejdál do regálu.

 

Která to byla?

Už nevím... Joj, papírové knihy! Ještě něco ti k nim řeknu: Můj druhý kamarád bohoslovec, Josef Lojda, jel za bolševika v Leningradu tramvají, stál nad babkou, která četla Dostojevského Běsy, jela z rybího trhu. Babka četla, obracela stránky, nevnímala okolí. Najednou se podívala z okna a zjistila, že se blíží její stanice. Sáhla do nákupní tašky, vytáhla sušenou rybu, Dostojevského si tou rybou založila a vystoupila. Papírové knihy mám rád, nežerou ti bajty, ale bojím se o ně, dobře hoří…

 

Čeho se ještě bojíš?

Novodobých plešatých lidových milicionářů v kšiltovkách. To víš, jsem trochu imigrant, trochu žid a cikán.

 

Kdo jsou ti lidoví milicionáři dneška z tvého pohledu?

Ti, co pálí nejen knihy. Že, Natálko?

 

Aha: bojíš se tedy agresivních bezmozků. Ještě něčeho?

Bojím se i o toto století. Blbý; patetický, žejo?

 

Nevím. Musím si to promyslet… Letos na podzim se bude hodně slavit, připomeneme si třicáté výročí. Co ty, máš důvod slavit?

Mám. Má matka Kuráž, Vlasta Chramostová, bude mít devadesáté třetí narozeniny. A podle teologa Klementa z Alexandrie se 17. listopadu narodil taky Ježíš Kristus…

 

… dobře, ale já se tě ptám na změnu režimu. Na konec komunismu.

Von skončil? Ne, nikoli a hovno! Projdi se ulicí Politických vězňů, od Pečkárny pomalu dolů…

 

Klid, prosím tě. S fotografem Tomášem Třeštíkem jsme se shodli, že nás pár let po revoluci silně zasáhl tvůj román Klíč je pod rohožkou – co ty, máš ho rád? Máš sílu číst ty staré vzpomínky na život hlavně v New Yorku osmdesátých let?

Letos vyjde v nakladatelství Galén reedice téhle knihy. Nakladatel Lubomír Houdek mi ji dal k přečtení, k případným opravám.

 

A?

Nečetl jsem, neopravoval, píšu jinou. Má lenost zvítězila, mám doma psa, totiž kočku…

 

Chtěl bys letět do New Yorku?

Chtěl, ale náš dům na Allen Street mezitím zbourali a nahradili novým, rohožku vyhodili a zvedli nájem. A můj spolubydlící, fotograf Bohumil „Bob“ Krčil, odešel nakupovat do obchodního domu Bloomingdale…

 

Vím, zemřel ve dvaadevadesátém roce. Chtěl by ses někam vrátit strojem času?

Poleť se mnou. Kdyby se nám ten stroj porouchal, nedobrzdil, můžeš hrát fotbal s Gejzou Kocsisem a já dělat kulisáka v Osvobozeném divadle.

 

Příští stanice rok 1933? Proč ne: můj Gejza přestupuje z Teplic do Bohemky, kde se stává králem střelců, u tebe v divadle má premiéru Osel a stín...

To je dobrý. Osel a stín! Víš, jak vypadá Braunova socha Lenosti, která stojí v Kuksu? Krásná dívka se opírá o osla, který vrhá stín.

 

Hm. Ale nechceš mi říct na závěr něco důležitého?

Ony tam jsou dvě řady plastik: řada Ctností, řada Neřestí. A hrabě Špork postavil sochu Lenosti omylem do špatné řady… 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama