Sepisovatelka

Kultura

Zhruba den předtím, než se z léta bezstarostného stane léto babí, vyrazíš k vodě a namátkou sáhneš po knize. Tisíce plošin se jmenuje – nové povídky Sylvy Fischerové. Odpoledne zjistíš, že nejsi vykoupaný, ale knihu máš přečtenou a chtěl bys ještě. Je ostuda, říkáš si, že tuhle ženskou pořádně objevuju až teď. Dávno přece víš, že existuje, povídali ti o ní kamarádi; hodně Denis Verecký, a taky Martin Reiner... Proč jsi víc neposlouchal?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Tam u nás na severu hlavního města, kde bydlím, máme Libeňský ostrov, po jehož obvodu rostou luxusní domy, ale uprostřed, v zahradní kolonii, je pořád ještě utopená hospůdka jak z první republiky, U Budyho se jmenuje, scházejí se tam rybáři, androši, romantici, a polotrosky, co chtějí klid a levné pivo.

Všichni se bojí, že je nová doba pohltí, že tu vznikne dejme tomu golfové hřiště, a tak se občas preventivně ozvou.

Jako třeba teď odpoledne, kdy se u Budyho scházejí spisovatelé a básníci, ohrožený druh lidstva. Veřejným čtením hodlají hájit ohrožený ostrov – a celé to pořádá Sylva Fischerová, která je čerstvě mou oblíbenou autorkou, pročež vyrážím taky. Ne že bych chtěl poslouchat čtení, já si chci číst po svém, sám; ale něco mě k té Sylvě táhne, rád bych ji poznal.  

Potkáme se dvě hodiny před začátkem akce, koupíme si malinovku (nějak se k té první republice hodí) a hladíme zdejší kočky. 

Sylva píše od dětství a z roku 1973, kdy jí bylo devět, má doma tři básně naťukané do stroje: jmenují se Můj domov, Moře a Naše kočka.

Naši kočku si už nepamatuje, ale Můj domov zvládne: Když sám domů jdu / tu stýská se mi po mojí milé ženě / a myslím si / že su v tom božím domě na nebesích / a tam je moje sláva a čest. / S andělíčky budu spát / a až umřu, budu vzpomínat.

Nádhera. Navíc mám pocit, že jsme oba z Hané.

„Tak co byste o mně chtěl za jeden podvečer zjistit?“

„Nějaké důležité životní švy, ale začal bych tím, že já pocházím z Prostějova…“

Ona z vedlejší Olomouce. A právě tímto začíná podivné prolínání životů dvou čerstvých známých, kteří se potkali poprvé v životě. 

„Vracíte se ještě na Hanou?“

Sylva dovede mluvit, a jako by všechno říkala za mě. Přikývne: „Když jsem byla mladá, tak mě ta nudná placka iritovala; utíkala jsem do hor, svět dostával pořádný rajc až tam, kde začínají Jeseníky, ale už dávno jsem změnila názor.“

Že jo?

„I rovinatá Haná má svoje zdvihy, ať už třeba ke Drahanům, nebo si vemte Kosíř. Ten obzor, když jdete mezi poli, je vlastně tak nějak utěšený…“

No přesně! Nenápadná, utěšená krása!

Tak to člověk vidí dnes, ale Sylva Fischerová se vrací na začátek osmdesátých let, kdy dokončovala olomoucký gympl: „Tehdy mě to město iritovalo. Člověk obešel náměstí a věděl, kdo bude sedět ve které hospodě, protože svět býval mnohem menší a uzavřenější.“

Potřebovala zmizet. Ani se nesnažit o olomouckou univerzitu, kterou po válce obnovil a coby první rektor vedl její otec, slavný filozof Josef Ludvík Fischer, ale nadechnout se jinde, nejlépe v Praze…

 

 

Přečíst Platona v originále

Čili: U Budyho se mnou sedí žena z velmi vzdělané a umělecky založené rodiny (otec filozof, máma psycholožka, sestra Viola básnířka), která odmalička čte, píše, učí se jazyky a vyhrává dětské soutěže, nejenom literární. „Třeba i celostátní kolo Mladého historika, to jsme tehdy jeli z Olmíku do Prahy…“

A já chci slyšet ty zásadní životní švy.

„Ale jaké?“

Nevím. Co se stalo, když jí bylo deset, například.

Tohle zase neví ona, nepamatuje si. „Přesně vím jen, co se stalo v únoru 1973; to mi bylo devět a v sobotu ráno náhle zemřel otec…“

Tak právě tohle mě zajímá. Byla u toho?

Byla. Jenže známe se půl hodiny, a tak nevidí důvod, proč by se mi svěřovala víc. Což chápu, jsem ale novinář: „Myslíte si, že vás tátova smrt hodně ovlivnila?“

„Běžte se zeptat nějakého vývojového psychologa…“

Má pravdu, na tyhle řeči musí být nálada, ale i tak se o pár minut později něco dozvím. Sylva Fischerová mi bude vyprávět, že dlouho psala jen básně, každý pokus o prózu jí připadal nahlouplý, ale jednoho únorového dne roku 2001 ten blok odšpuntovala právě tím, že ze sebe vychrlila vzpomínku na otce do sborníku na jeho počest. „Vlastně i tehdy jsem se odrazila od jedné starší básně,“ přemýšlí nahlas, a pak ji řekne: „Ještě dnes vidím to ráno kdy otec umíral / a k dospělým bylo tak daleko / k jejich světu smluvených znamení / k politice a ke kávě / tak daleko.“

Hle, síla poezie!  

Nicméně za čtyřicet minut začne u Budyho čtení a já Sylvu ztratím, tak pokročme k dalším švům: 

Coby dcera nemarxistického filozofa se cestou natolik trnitou, že by ji dnešní mladí nepochopili, dostala na pražskou Filozofickou fakultu (přihlásila se na nepopulární dvouobor filozofie – fyzika), a teď pozor, následující slova někoho překvapí. Mě ne. Já sedával deset let u jednoho stolu s Denisem Vereckým, mistrem novinářem a věrným přítelem, jehož smrt mě roku 2010 zasáhla tak silně, že cítím smutek ještě dnes. A Denis občas vyprávěl, ať neříkáme o komunistovi Ransdorfovi, že je idiot, protože spolu v sedmdesátkách bývali spolužáci a spolubydlící na koleji a „Randy“ patřil mezi nejinteligentnější, nejsečtělejší z vrstevníků.

A přesně toho se teď dotkne Sylva Fischerová: „Dějiny filozofie mě učil Míla Ransdorf, a ten sice dost stromečkoval ve výkladu, ale vlastně to byly velice zajímavé přednášky, které začínaly už u blízkovýchodních epických básní. Když jsme se dostali k Platonovi, tak mi došlo, že bych si ráda přečetla Platona v originále.“

Nakonec tedy vystudovala kromě filozofie i klasickou filologii, jejím hlavním oborem je stará řečtina – a zase tu máme jedno prolínání.

„Starou řečtinu na fildě desítky let učila jedna moje prateta,“ vzpomenu si: „Jmenuje se Bohumila Mouchová…“

Pak je tři vteřiny ticho, Sylva na mě překvapeně ostří: „Paní profesorka Mouchová?! Skvělá žena, naprosto určující pro můj život!“

Ptám se, jak se pratetě daří, a že prý dobře, tak mám radost. „Je na den přesně o třicet let starší než já, ročník třiatřicátý, ale pořád ještě denně a skvěle překládá. A nejen to!“

Ano, byla to moje prateta, kdo Sylvu Fischerovou ve druhé půlce osmdesátých let naučil řecky, ale prý jí toho předala mnohem víc: „Měla tu vlastnost, že když náhodou něco nevěděla, tak řekla, že to buď my nebo ona zjistíme do příště. Naučila nás, že je přirozené nevědět, a když si tu mezeru doplníme, může se nám otevřít nový svět...“

K pratetě se ještě vrátíme, ale teď nechme na scénu pořádně vstoupit učitele mého; výše zmíněného Denise Vereckého. To je totiž další zásadní propojení; Denis se už od oné poloviny osmdesátek úzce přátelil i se Sylvou, která teď sahá do batohu: „Dám vám jednu svoji prózu.“

A podává mi knížku útlou, s názvem neobvykle dlouhým: Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel. (Což jsou výborné metafory, ne? Vždyť Evropa je oproti Americe skutečně taková výrazně zakroucenější...) 

„Ono v ní sice Denisovo jméno nepadne, nejde o cestopis ani o reportáž, ale vy myslím pochopíte, že tam Denis je.“

Otevřu knihu a čtu: … vypadáš trochu jako prosťáček s těmi vlasy barvy špinavé slámy, s těma světlýma očima, po otci Rusín, s tím jemným, a přece trochu poťouchlým úsměvem, s tím neuvěřitelným množstvím historek, které z tebe padají jako na podzim hrušky máslovky, kam na to chodíš? a jakým vtipem to všechno natíráš? 

Denis se mi vrátil, tohle je on! 

A Sylva vypráví: „Na jaře 2010 jsem úplně sama jela na šňůru čtení a besed po Americe, bylo to náročné, večer jsem ve filadelfském hotelu sedla k hotelovému počítači a v mailu našla zprávu od otce mých dětí, úplně zdrceného Martina (zábavný fakt: Martina Komárka, shodou okolností mého dalšího dlouholetého kolegy z MF Dnes), že v noci zemřel Denis, já šla vedle do baru, opila se whiskou, v televizi běžel hokej, čili sport, na který Denis neustále koukal a všechno o něm věděl, a já se objímala s černošskou servírkou a celé jí to vyprávěla…“

Určitě myslela i na to, že když se ve dvaceti přestěhovala do Prahy, brzy ho musela zákonitě potkat, Denis Verecký pracoval jako redaktor v nakladatelství Československý spisovatel: „V kanceláři seděl s Ivošem Šmoldasem, který vystudoval stejný olomoucký gympl jako já, a už tehdy to byla tak humoristická dvojka, že jsem říkala, ať jdou někam do estrády.“ (Jak známo, hlavně Ivo Šmoldas je v různých estrádách navzdory svému intelektuálnímu založení vítaným hostem.)

Nejen moje prateta Mouchová, ale i Denis naučil Sylvu důležité věci. „Když se mnou připravoval sbírku Velká zrcadla, řekl, že se mi tam často opakují dvě slova, Bůh a smrt. Namítala jsem, že to jsou prostě slova zásadní, ale on mi vysvětloval, že když se něco opakuje příliš často, tak to nefunguje, a toho pravidla se držím pořád. 

 

Kdo a kdy je básníkem?

Už si vzpomínám, co mi řekl Martin Reiner! „Roku 1986 jí vyšla první básnická sbírka Chvění závodních koní – velmi tomu pomohl básník Miroslav Holub – a ta byla fascinující.“

Zastavme se tedy na chvíli u Chvění: „Jestli pomohl Miroslav Holub,“ přemýšlí Sylva Fischerová, „tím si nejsem jistá. Určitě pomohl otcův žák, filozof Karel Floss, který mé rané básně odnesl do nakladatelství Mladá fronta, kde se zalíbily redaktorovi Vojtěchu Kantorovi, za kterým jsem tam začala chodit, měli jsme se rádi, jeho zjevně těšilo, že tam má mladou holku, a vždycky starosvětskou dikcí říkával: ,Tak nad čím badáte, mladá dámo?‘ To se mi líbilo, to jsem si vzala za svý, co v tom životě vlastně dělám: badám.“

No a co ten Holub, jeden z největších básníků své generace?

„Sbírka ho nadchla, to byla velká pocta. Pozval si mě do IKEMu, kde tehdy pracoval, a povídal, že má Chvění na nočním stolku, večer co večer si v něm čte a říká si: ,Jak ona to jenom dělá?‘ Dodnes jsem mu zavázaná za mnohé…“

Zajímá mě, jestli se chtěla knížkami živit – Sylva kroutí hlavou: „Psala jsem tehdy jen poezii, tou se tady neuživil nikdo.“

A pak mám ještě jednu otázku. Začala se považovat za skutečnou básnířku? 

Prý vůbec ne. „Myslím, že to řekl právě Miroslav Holub: Básník je básníkem jenom ve chvíli, kdy píše báseň. A měl pravdu. Já bych o sobě dodnes neřekla ani to, že jsem spisovatelka – když už, tak sepisovatelka; to sedí...“

Na Libeňském ostrově se nebezpečně přiblížil útok veřejného čtení proti developerům, ale ještě na jeden zásadní šev z osmdesátých let se zeptat musím, totiž na listopad 1989. Ani moc nečekám, že Sylva banální přihrávku vrátí, ale odpoví, i když zeširoka: „Byl to skoro zázrak, a na jedné vzpomínce se vám pokusím vysvětlit proč,“ začíná. „V létě roku 1984 jsme jeli s fakultou na chmel do Kněževsi na Rakovnicku a tyhle brigády občas obšťastňovali různí umělci, takže jednoho dne přijel Kája Plíhal, kterého jsem trochu znala z Olomouce. Den po koncertě se mi udělalo šoufl, měla jsem asi příznaky alergie na chmel, a tak se jdu poradit do zdravotnické maringotky; je už večer, ťukám, ‚Dále‘, vejdu, ale místo zdravotnice vidím maringotku narvanou lidmi, Plíhala uprostřed. Zmateně vyhrknu: Co tady děláte? A Kája Plíhal: Čekáme, až padne režim! Čímž přesně vystihl naše osmdesátá léta.“

Po chvíli smíchu se trapně zeptám, co v té maringotce dělali. „No povídali si, chlastali. Čekali, až padne režim…“

A co potom ten revoluční listopad?

„Díky tomu, jak jsem měnila obory a prodlužovala si pobyt na univerzitě, jsem ho prožila jako stávkující studentka. Vyráběla jsem letáky a plakáty, vymýšlela slogany… Po letech mi jeden americký fotograf poslal fotky z Prahy té doby, a na mě tam k vlastnímu překvapení vykoukl ze zdi metra můj plakát, na kterém stálo: AHOJ GODOTE…“

Bože, říkám si v duchu, kolik národů na světě asi tak může svrhnout vládu s podobným heslem?, dva nebo tři?  – to ne, i jeden je dost, ale nahlas se zeptám: „A jak dlouho vám pak revoluční euforie vydržela?“

To ví Sylva přesně – hýřila do jara roku 1991. „Tehdy jsme vyrazili s Martinem“ (mým drahým kolegou Komárkem) „do Amsterdamu, večer si v coffee-shopu pořídili trávu, já poprvé v životě, ale ráno mi do hotelu volá maminka, že má onkologický nález, a to byl další obrovský šev. Mám pocit, že od té doby jsem se už pořád jen o někoho starala. Zlatý devadesátky byly po roce a čtvrt u konce.“

Maminka umírala, Sylva poprvé otěhotněla. Maminka v květnu 1992 umřela, Sylva v červenci téhož roku porodila dceru Ester – bylo to, jako by se ty dvě vystřídaly.

Má prateta už vedla katedru klasické filologie a ještě těhotné Sylvě řekla, že se uvolnilo místo pro učitele řecké literatury: „Zkuste si pak co nejrychleji najít pro tu malou hlídání…“

A tak se stalo, že Sylva Fischerová od začátku roku 1993 až dodnes přednáší o starořeckých eposech, o řeckém lékařství nebo například o Platonových mýtech. Je chytrá, což mi došlo hned u první povídky, do které jsem se na dece u vody začetl: hodně chytrá.

A chytré má i děti, šikovné. Ester už vydala dvě básnické sbírky (poprvé během našeho povídání vidím v Sylviných očích hrdost) a třiadvacetiletý syn Martin, tedy kromě toho, že občas okupuje rypadla v uhelných dolech, studuje sochu na AVU… „Počkejte,“ zarazím se, „a není v ateliéru u Vojtěcha Míči?“ Prý je. Neskutečné: „Tak u toho jsem byl nedávno na návštěvě, psal jsem o tom ostatně i do Reportéra, a Míča vyprávěl, že vede jednoho nesmírně talentovaného sochaře a rebela jménem Martin Fischer…“

Sylva se dalšímu prolnutí směje: „Jo, to bude Martínek – asi nejtalentovanější člen naší rodiny.“

 

Praha ve verších

V listopadu roku 2018 byla zvolena Básnířkou města Prahy, teď její dvouletý mandát pomalu končí. Co například obnáší, to vidím – zahradní hospůdka U Budyho se totiž zaplnila.

„Snažím se trochu pomoct dobrým věcem, jako třeba právě teď Libeňáku. Zároveň chci dostat literaturu zpátky do čtvrtí, ve kterých vznikala a vzniká, aby o ní místní věděli, a tak dále. Než se svou misí skončím, táda bych ještě uspořádala čtení poezie na nádraží a taky zábranovský a divišovský večer, protože řekněte mi, kdy měl v Praze naposledy Ivan Diviš literární večer?“

To netuším, na literární večery nechodím, ale nejspíš dávno ne, když se mě Sylva tak významně ptá.

„Tak přijďte, zazní tam i korespondence mezi Divišem a naším Denisem.“

No tak to jo, to možná přijdu.

Ale teď si jdu číst další knihy své nově oblíbené s(e)pisovatelky.

„Doufám,“ loučím se, „že zase už něco píšete.“ A je to pro mě dobré: „No jo, píšu, to je hrozný; když já prostě furt  něco píšu...“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama