Sepisovatelka
13. září 2020
Reportér 09/2020 · Číslo 73
Sepisovatelka
foto Michal Novotný
Zhruba den předtím, než se z léta bezstarostného stane léto babí, vyrazíš k vodě a namátkou sáhneš po knize. Tisíce plošin se jmenuje – nové povídky Sylvy Fischerové. Odpoledne zjistíš, že nejsi vykoupaný, ale knihu máš přečtenou a chtěl bys ještě. Je ostuda, říkáš si, že tuhle ženskou pořádně objevuju až teď. Dávno přece víš, že existuje, povídali ti o ní kamarádi; hodně Denis Verecký, a taky Martin Reiner... Proč jsi víc neposlouchal?
Tam u nás na severu hlavního města, kde bydlím, máme Libeňský ostrov, po jehož obvodu rostou luxusní domy, ale uprostřed, v zahradní kolonii, je pořád ještě utopená hospůdka jak z první republiky, U Budyho se jmenuje, scházejí se tam rybáři, androši, romantici, a polotrosky, co chtějí klid a levné pivo.
Všichni se bojí, že je nová doba pohltí, že tu vznikne dejme tomu golfové hřiště, a tak se občas preventivně ozvou.
Jako třeba teď odpoledne, kdy se u Budyho scházejí spisovatelé a básníci, ohrožený druh lidstva. Veřejným čtením hodlají hájit ohrožený ostrov – a celé to pořádá Sylva Fischerová, která je čerstvě mou oblíbenou autorkou, pročež vyrážím taky. Ne že bych chtěl poslouchat čtení, já si chci číst po svém, sám; ale něco mě k té Sylvě táhne, rád bych ji poznal.
Potkáme se dvě hodiny před začátkem akce, koupíme si malinovku (nějak se k té první republice hodí) a hladíme zdejší kočky.
Sylva píše od dětství a z roku 1973, kdy jí bylo devět, má doma tři básně naťukané do stroje: jmenují se Můj domov, Moře a Naše kočka.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
