Zdražování mě snad donutí jít na Tinder, říká studentka

Studentka Olga měla nedávno vážný rozhovor se svými spolubydlícími. Téma debaty? Co dělat s topením na podzim a v zimě, když teď ceny energií tolik stouply. „Shodly jsme se na tom, že nebudeme topit minimálně do října a uvidíme, jestli to zvládáme,“ vypráví studentka.

Sedíme v kavárně na pražských Vinohradech, venku zrovna prší a zima tam zalézá pod nehty. Vidím, že Olga má pod květovanými šaty ještě další dvě vrstvy oblečení včetně šedého roláku.

Dívka, která letos oslavuje pětadvacáté narozeniny, právě nastoupila na magisterské studium učitelství historie a filozofie na pražské filozofické fakultě. Dříve – v rámci bakalářského studia – žila půl roku na Ukrajině. Bylo to ještě před Putinovou válkou a ona tam učila češtinu, což je i dnes její práce v Praze. V hlavním městě Česka se narodila a vyrůstala a od rodičů se odstěhovala teprve nedávno. „Neměla jsem vlastní dveře, to už je v určitém věku trochu nesnesitelné,“ říká Olga.

Mladá studentka dnes bydlí se dvěma spolubydlícími na Novém Městě. „Když jsme se stěhovaly, měly jsme každá pokoj za necelých sedm tisíc korun, majitelka nám ale kvůli inflaci nájem navýšila, zvedly se nám energie a každá platíme o více než dva tisíce měsíčně navíc,“ vysvětluje a dodává, že je to už opravdu velký nápor na jejich rozpočty. Všechny tři spolubydlící sice mají drobný příspěvek od rodičů, v průměru dva až tři tisíce na měsíc. Zbytek peněz na nájem a jídlo si musí vedle studia vydělat samy. Přemýšlely i o tom, že se odstěhují do levnějšího – ale nic nesehnaly.

 

Pohanka a lahváč

Zvyšování cen napříč spotřebním košem doléhá na většinu populace, u části už může být dopad extrémní. Podle letního průzkumu CVVM nestačily sedmi procentům domácností příjmy ani na základní potřeby; v absolutních číslech se to týká stovek tisíc lidí. Postižena je také část studentů vysokých škol, jakkoli celkově představují studenti – jak říká sociolog Daniel Prokop z firmy PAQ Research – různorodou skupinu; liší se například tím, kde bydlí a jaké mají rodinné zázemí.

Právě studentů s malou či vůbec žádnou podporou od rodičů se ovšem může zdražování dotknout silně. Kolejné se zvyšuje, letos v průměru asi o deset až patnáct procent. Nájemné ve spolubydlení už vyjde takřka na stejnou částku. A dražší jsou, jak známo, i základní potraviny a další zboží.

Setkala jsem se proto se čtyřmi pražskými studenty a studentkami: Olgou, Karolínou, Josefem a Annou. Když jsem respondenty sháněla, slibovala jsem jim malý úplatek v podobě teplého nápoje. Byly to zrovna ty zářijové dny, kdy přišel první výrazný pokles teplot. Nikdo z nich ještě tehdy nechtěl zapínat topení a všichni mi dopředu říkali, že jejich situace není „tak hrozná“ a že jsou na tom lidé určitě hůř, tak ať se prý nezlobím, že si moc stěžují. Všichni také vyjadřovali své odhodlání dostudovat. Mluvila jsem s nimi pod podmínkou, že nezveřejním jejich plné jméno.

„Tenhle e-mail vám píšu ze svého promrzlého pokoje, kde už týden spím ve spacáku a ani na noc nesundavám péřovou bundu, protože se doma bojíme topit. Tak jsem si říkala, že bych mohla být dobrý příklad respondentky, a také bych ocenila ty teplé nápoje,“ napsala mi v mailu Olga.

 

Olga

Tato studentka, zmíněná již na začátku článku, pracuje – kromě toho, že učí cizince česky – také ve fakultní knihovně. Místo postupně chtěla opouštět, aby měla víc času na náročné studium. Kvůli okolnostem si ale bude nejspíš naopak hledat další práci. V září byla hodně nervózní, jak všechno bude stíhat i s náporem, který přijde s novým semestrem.

Kvůli zdražování se Olga a její spolubydlící rozhodly, že si začnou společně nakupovat jídlo a vařit si. „Už i to je ale dneska dražší, pokud člověk nechce žít jen na žlutém hrachu a polívce s mrkví a celerem,“ popisuje nad slibovaným horkým nápojem Olga s tím, že zase ušetří například na mase, protože je vegetariánka. Rozhodla se pro to kvůli dopadům, které má chov zemědělských zvířat na klimatické změny, ale také z finančních důvodů. „Dokážu být hodně skromná, na Ukrajině jsem třeba týden žila jen o instantní pohance, protože mi prostě došly peníze,“ vzpomíná si na vyhrocenější situaci.

Nekupuje si téměř žádnou kosmetiku, oblečení jen v second handech, s kamarády chodí ven nebo k někomu domů s levným lahvovým pivem. „Beru to, že když je v Česku člověk student, je prostě chudý. Začínám ale cítit tíseň z toho, že mi peníze přestávají vycházet a že to bude čím dál tím horší,“ říká Olga a pak zavtipkuje: „Možná si založím Tinder, kde si dám popisek, že sháním někoho s bytem a fixními zálohami na energie.“

 

Karolína

Rovněž Karolína, s níž se scházím pár hodin po Olze, si hřeje promrzlé ruce o hrnek horké kávy. Jednadvacetiletá studentka politologie a veřejné politiky je také z Prahy. „Jsem z Karlína. Vyrůstala jsem s maminkou samoživitelkou a od patnácti jsem zvyklá pracovat a přispívat do rozpočtu,“ říká. Pracovala jako hosteska, operátorka call centra i jako prodavačka v obchodě s oblečením. Tam byla až do covidu, kdy o práci přišla a musela se nastěhovat zpět k mámě. Hned jak to šlo, spěchala zpátky vydělávat.

„V jednu chvíli jsem měla práci, neplacenou stáž kvůli škole a ještě studium. To bylo už docela náročné,“ vyjmenovává Karolína s tím, že je, stejně jako její maminka, zvyklá na několik prací najednou. „Jsem mašina, co se nezastaví. Jsem zvyklá na to, že účty a střecha nad hlavou jdou před vším ostatním.“ Teď navíc pracuje v právnické firmě, kde se učí základy práva, která by jinak ráda studovala společně s politologií. Už na to ale nemá finanční kapacitu.

I studium jedné vysoké školy je pro Karolínu nonstop přemýšlení o penězích. Každou volnou hodinu se snaží využít k tomu, aby si vydělala, aby měla na nájem a jídlo. „Třeba dovolená? To si nedovedu představit,“ odpovídá na otázku ohledně jiných než zcela základních výdajů.

Když vysoké školy přešly za pandemie na distanční výuku, využila toho a chodila pracovat do obchodu, který zůstával otevřený. Přednášky si pouštěla na počítači za kasou, a zkoušku dokonce jednou dělala po Zoomu ve skladu místo pauzy na oběd. Dostala E, tedy dobře. „Dokonce to netrvalo celou půlhodinu, tak jsem se stihla i najíst,“ říká suverénně.

„Viděla jsem celý život, jak lidé propadají sítem. Jak o moc horší je žít těsně nad hranicí chudoby než pod ní, kdy dostanete už nějaké dávky. Měla jsem předurčeno, že systémem taky propadnu, ale život řekl, že to budu mít jinak, a já udělám všechno pro to, abych toho využila,“ říká Karolína. Přitom je na ní vidět, že o svém životě běžně nemluví a že svůj náročný denní režim považuje za něco běžného a nutného pro to, aby člověk mohl vystudovat. Když ale vypráví o své mamince a životě samoživitelky, láme se jí hlas. Na to, jak se vyrovnat s inflací a energetickou krizí, se nicméně racionálně připravuje. „Jsem zvyklá netopit, kupovat ty nejlevnější potraviny a neutrácet za nic jiného,“ dodává Karolína. Má jednu spolubydlící a už mají i jasný plán, jak bude vypadat podzim: „Třeba velké světlo vůbec nebudeme rozsvěcet, vystačíme si každá s jednou lampičkou.“ Každý týden si dopředu vytváří jídelníček podle toho, jaké suroviny jsou v obchodě ve slevě. Má všechny věrnostní aplikace a jde klidně do třech obchodů, aby sehnala levnější jídlo.

 

Josef

Sledovat slevy v obchodech je zvyklý i osmadvacetiletý Josef. Dělá si doktorát na fakultě humanitních studií v oboru historické antropologie. Jeho jediný aktuální stálý příjem je doktorandské stipendium ve výši 10 500 korun. A studium si může dovolit jen proto, že žije s manželkou v bytě jejích rodičů: i ona se věnuje doktorandskému studiu na Karlově univerzitě.

„Na vysoké škole to vůbec není o intelektuálních predispozicích, ale o tom, jestli lidé mají kde bydlet a kolik to stojí,“ říká Josef s tím, že si v rámci magisterského studia vydělával na živobytí v baru. Jenže celé noci trávil tam a přes den neměl sílu na studium. „Kdybych neměl privilegium, že neplatím nájem, nevystudoval bych,“ dodává.

Jeho rodina pochází z Liberce a také ostatní tři sourozenci šli studovat vysokou školu. Rodiče ho podporovali, ale mělo to své jasné hranice. Ve dvaceti šesti letech mu jakýkoli příspěvek utnuli.

Josefovi spolužáci z doktorského studia prý musí pracovat na plné úvazky, aby si mohli dovolit postgraduální studium i život v Praze. „Oni ale víceméně nestudují, protože na to už nemají čas ani energii. Navíc samozřejmě nepracují v oboru,“ vysvětluje. „Samozřejmě když bude nejhůř, můžu jít prodávat do Lidlu. Budu naštvaný na celý svět, ale zaplatí mi to život,“ uvažuje mladý akademik.

Děti s manželkou neplánují, nechtějí je. „Ale i kdybychom chtěli, nemáme na ně. Je to pro mě úplně nemyslitelné,“ vysvětluje.

Občas i na něj dopadnou úzkosti. Například když se v médiích objevují zprávy o tom, jak všechno zdražuje, že se všude musí šetřit a že nás nic dobrého nečeká. „Ten Lidl začíná být reálnější a reálnější,“ dodává.

 

Anna

Jedenadvacetiletá Anna právě nastupuje do třetího ročníku bakalářské žurnalistiky na pražské fakultě so­­­ciálních věd. Zdědila v šestnácti letech byt po mamince, ve kterém doteď bydlí i se svým pětaosmdesátiletým tatínkem a velkým psem.

„Jsme s tátou takoví spolubydlící, on něco přidá svým důchodem a já musím vydělat na zbytek,“ vypráví. Pracuje jako redaktorka zpravodajství v jednom českém rádiu. K tomu ještě spravuje sociální sítě neziskové organizaci. Studuje prezenčně a letos ji čekají bakalářská práce a státnice. „Jak to zatím řeším? Tím, že přijdu domů a brečím,“ říká mírně v nadsázce Anna. Hodně ji stresují ceny energií, které nedokáže nijak ovlivnit a připravit se na větší účty. Přecházeli od Bohemia Energy k PRE a fixace záloh nebyla možná. „Přežíváme z měsíce na měsíc, modlíme se, aby to nebylo ještě horší,“ popisuje.

Přestože Anna dříve – jako malá a dospívající dívka – neměla nouzi o peníze, rodinná situace ji donutila doplnit si základní finanční vzdělání a ve velmi mladém věku se postavit na vlastní nohy. V pauzách mezi školou místo oběda se spolužáky chodí domů uvařit a postarat se o tátu. Často je tak odtržená od svých vrstevníků.

„Uvědomuju si, jak moc jsme na hraně toho, co můžeme snést, a nevím, jak dlouho to bude trvat. Říkat si, že to bude dobré, nedává smysl, protože nevíme vůbec nic,“ říká mladá novinářka.

Anna je ale, podobně jako ostatní, silně motivovaná školu studovat a dostudovat. „Kdybych si měla vybrat mezi tím, jestli skončím ve škole, nebo si přidám třeba noční práci, přidám si práci,“ říká bez zaváhání. „Prostě za mě lepší být vzdělaná a chudá než bez vzdělání a s penězi,“ směje se.

Občas ji nicméně doběhnou chmury a myšlenky na to, jestli si zvolila správný obor. Juniorské redaktorské pozice v českých médiích vydělají spíš na milé kapesné než na obživu.

I Anna uvažovala, že zkusí práci třeba v PR nebo marketingu. Zatím ji však svět médií baví tolik, že se ho nechce vzdát.

„Jasně že mám klasický pocit lidské zášti, že kamarádi můžou třeba někam odjet na čtyři dny pryč a já ne, nejenže na to nemám peníze, ale také musím dopředu plánovat, kdo se postará o tatínka a psa,“ svěřuje se Anna. A kdyby neměla takovou zodpovědnost a finanční potíže? „Cestovala bych, klidně bych i žila v zahraničí, třeba ve Velké Británii. To bych si hrozně přála.“

 

Autorka je novinářka, pracuje pro Euractiv.cz a Refresher.cz.