Zombifikace našich dětí, aneb co hrozí generaci iGen

Report

Mladí lidé mohou pohroužením do monitorů přicházet o tu nejcennější věc, a sice možnost zažívat pocity štěstí. Nabízíme čtenářům on-line verze Reportéra článek polské novinářky, který vyšel v časopisu Pismo.

Vezu jedenáctiletého syna a jeho kamaráda na narozeniny jejich spolužáka. Oba nezletilci mají smartphony. Syn má telefon nabitý kontrolujícími aplikacemi v batohu, aby mě zbytečně nedráždil. Jeho kamarád, říkejme mu Stas, drží svůj mobil před obličejem. Ozývají se z něj zvuky, které naznačují, že došlo k invazi technologicky pokročilých mimozemšťanů (slyším střelbu a lasery), kteří jsou zřejmě podobní kozám (slyším i mečení). Stas tlačí prstem na monitor a můj syn, i když předstírá, že ho mimozemšťani nezajímají, šilhá jeho směrem.

„Stasi,“‎ začínám bez velké naděje. „Možná bys s námi mohl trochu mluvit.“‎ – „Přesně,“‎ říká můj syn, pochlebník jeden. „Přece mluvím,“‎ říká Stas. „Přece mluví,“‎ říká můj syn, jehož loajalita je dnes trochu nestabilní.

Zbytek cesty trávíme posloucháním šílených koz s plamenomety. Francouzský filozof Paul Virilio, citlivý na temné stránky současných technologií, jednou prohlásil, že ten, kdo vynalezl loď, také vymyslel námořní katastrofu. Ten, kdo vynalezl smartphone, tedy zřejmě také vymyslel invazi kozích mimozemšťanů. I matku, která z posledních sil odolává, aby okamžitě nevyhodila Stase z auta. Jenomže ať už Stase vyhodím nebo ne, dětí přilepených k telefonu budou jen Polsku dál statisíce. Co všechno by se muselo stát, aby se to změnilo?

 

Únos v přímém přenosu

Z dostupných čísel vyplývá, že asi osmdesát procent polských prvňáků má vlastní smartphony, zbytek používá většinou zařízení svých rodičů. V případě teenagerů je normou pět hodin v mobilní síti, do telefonu se kouknou průměrně osmdesátkrát denně. Podobně to dělají americké, britské či české děti.

„Rozhlédněte se kolem sebe,“‎ píše psycholog závislostí Nicholas Kardaras, autor knihy Glow Kids: Jak závislost na obrazovkách unáší naše děti a jak to ukončit (How Screen Addiction Is Hijacking Our Kids and How to Break the Trance). „V jakékoliv restauraci, kde jsou rodiny s dětmi nebo vlastně všude, kde spolu pobývají děti a dospívající, uvidíte, skloněné dětské hlavy, skelné výrazy, tváře osvětlené obrazovkami… Jedním slovem zombifikaci našich potomků.“‎

Silná slova. Ale zatímco moje vlastní hysterie se mi zdá naprosto racionální a správná, v případě jiných lidí mě nutí udělat krok zpět a uvažovat: Neměla bych přece jen umožnit svému synovi napodobit Stase a další děti a přestat posedle kontrolovat jeho setkávání s kozími mimozemšťany?

 

Jak (ne)zažít štěstí

Při hledání odpovědi jsem našla knihu iGen od americké psycholožky Jean Twengeové. V úvodu se autorka ptá: „Proč jsou dnešní děti méně vzdorovité, tolerantnější, ale také totálně nepřipravené na dospělost? A co to znamená pro nás ostatní?“ V tomto smyslu i Twenge přináší spíše špatné zprávy. Mladí lidé podle ní pohroužením do monitorů přicházejí o tu nejcennější věc, a sice možnost zažívat „pocity štěstí“‎.

Twengeová nabízí grafy, podle nichž někdy kolem roku 2012 začíná prudce narůstat křivka projevů deprese u teenagerů, stejně jako počet sebevražd. „V žádné z mých analýz generačních dat – a některé sahaly až do třicátých let minulého století – jsem nic podobného nezjistila,“‎ píše Twengeová. Tato změna podle autorky nesouvisí se společenskou třídou, ani s měnící se demografií Spojených států: ze statistky vyplývá, že u chudého afroamerického chlapce z Bronxu šlo vystopovat podobný nárůst sebevražedných myšlenek jako u jeho blonďaté kamarádky odjíždějící z rodinného domu v Maine na univerzitu v Yale.

Spolu s chytrým telefonem a tabletem se ve zkoumaném období dětem dostaly do rukou on-line hry, YouTube a především sociální sítě a další komunikační aplikace, které významně přesunuly společenský život ze dvorků, hřišť či odjinud do virtuálního prostředí. A právě tato změna je podle Twengeové důvodem největšího rozdílu mezi iGen, jak pojmenovává generaci mileniálů, a ostatními generacemi. Dnešní sedmnáctiletí vycházejí ven méně často, než to dělali třináctiletí ještě v roce 2009.

Pokud se udrží tyto sledované trendy, budou mít dnešní teenageři podle psycholožky Jean Twengeové statisticky méně „fyzických“‎ zkušeností všeho druhu: nebudou se líbat za školou, nebudou se vracet po půlnoci… dalo by se toho vyjmenovat hodně. I když to pro některé rodiče může mít i lepší stránku, neboť jejich dítě bude v bezpečnějším prostředí, ztráty jsou větší. Souboje s nepředvídatelnou realitou, vítězství nad rodičovskou autoritou či skutečná přátelství vždy poskytovaly dětem a dospívajícím určitý smysl života.

„Počkat!“‎ vykřikne možná v tuto chvíli všetečnější čtenář. „Je přece nutné prokázat, že duševní problémy dětí opravdu vyplývají z používání smartphonů, že dopad moderních technologií není doprovodný jev něčeho dalšího, hlubšího.“ Jenomže kdo je k sobě upřímný, dobře si uvědomuje, že existují činnosti zlepšující náladu a kvalitu života: setkání s přáteli, čas s rodinou, sport a vůbec pohyb, kontakt s přírodou. A také ví, že tohle všechno čím dál víc ustupuje právě on-line světu, který nás odděluje od toho, co nám dřív přinášelo uspokojení jaksi „samo“ nebo aspoň přirozeně.

Situace, kdy každý může mluvit za zády každého v kteroukoliv denní či noční dobu, navíc doprovází neustálá nejistota. Dříve si spolužačky šeptaly štiplavosti v rohu třídy, kde je mohly jejich oběti vidět. Dnes se neustále šeptá ve virtuálním prostředí. Jean Twengeová o tomto nepřetržitém šumu v pozadí píše: „Pokud nepatříte k iGen, vzpomeňte na svoje školní léta. Mezi vaše nejintenzivnější vzpomínky patří pravděpodobně něco, co se stalo někde venku za nepřítomnosti rodičů. A co je to dnes? Nejlepší selfie? Mem, který nasbírá nejvíc lajků?“‎

Souvislost mezi používáním sociálních médií a zhoršením nálady je podle Jean Twengeová patrnější u dívek. Má to být způsobeno i tím, že častěji používají chytré telefony ke zveřejňování svých fotografií a prohlížení profilů lidí, o které mají zájem. S telefonem v ruce jsou takřka nonstop správkyněmi své image a čas od času nějaká z nich spáchá sebevraždu - jako třeba Jessica Laneyová z Floridy, která se v roce 2012 oběsila poté, co si na facebooku přečetla, že je „ošklivá nadržená děvka“.

 

Výtahem do nebe

Pamatujete, když jsme v dětství stáli před panelem s číslovanými tlačítky, z nichž každé se po dotyku našeho prstu mohlo rozsvítit a uvést do pohybu celý výtah? Téměř každé dítě podobná možnost stále fascinuje. Americký psycholog James J. Gibson vytvořil pojem affordances, který lze přeložit jako „dostupnosti“‎. Identifikuje objekty, díky nimž můžeme provést nějaké transakce s okolím: kašna s vodou nabízí příležitost k napití či opláchnutí, lesní cesta je příležitostí k jejímu prošlapání… tlačítko uvolňující jadernou hlavici může způsobit nukleární válku.

Tyto „dostupnosti“ mají různou sílu přitažlivosti v závislosti na našem charakteru a našich potřebách. Některé jsou ale takřka neodolatelné, zvlášť když poskytují velmi uspokojivé výsledky s minimální námahou. Možná každý z nás propadl někdy v životě do králičí nory jménem Candy Crush Saga - hry, jejímž cílem je umístění cukrovinek v mnoha řadách. Herní vývojář Bennett Foddy z NYU Game Centre vysvětluje, že úspěch této hry není založen na pravidlech, ale na „šťavnatosti“‎ (anglicky juice) - na designu, který vytváří „smyslové pozadí“. Barevné cukrovinky padají, herní zvuky nás povzbuzují k pokračování. Mozek je zásobován dopaminem vylučovaným při každé výhře, průměrně tedy každých několik sekund. „Není to úplně naše vina, že nedokážeme telefon odložit, neboť na druhé straně tohoto vynálezu pracují tisíce lidí, jejichž úkolem je rozbít naši vůli,“ říká Tristan Harris, který pracuje jako „designový etik“ společnosti Google.

Nomofobie. Tak zní výraz sloužící k popisu nervozity, které propadají lidé, když momentálně nemají po ruce svůj mobil (odvozenina od no-mobilephone-fobia). Opakovaně prokázány byly ale i sklony k depresi, vztahové krize, zkreslené vnímání reality, neklidný spánek, obezita a sexuální frustrace. Co by s tím vším měl udělat rodič? Zatím převažuje kombinace nostalgie (V jeho věku jsem skákal přes švihadlo!) a rezignace (Taková je doba, teď jsou holt děti jiné.). Vzpomínání na staré časy dává bezmocným rodičům pocit rozhřešení: umožňuje přičítat vlastní neúspěchy - co s týče kontroly digitálního života dětí - obecnemu „pokroku“‎, nad kterým nemají žádnou kontrolu. Jenomže dnešní děti nejsou nějak dramaticky odlišné od dřívějších. A pokrok nemůže být „záhadnou“, neuchopitelnou silou, která všechno vysvětlí a omluví.

V satirické rubrice časopisu New Yorker byl nedávno publikován text Rachel Kleinové s názvem A Guide for Concerned Paleolithic Parents (Příručka pro starostlivé paleolitické rodiče), v němž mimo jiné stojí: „Z nejnovějších jeskynních kreseb je vidět, že děti používají oheň častěji než kdykoliv dříve. Není divu: oheň má mnoho využití, například vaření masa, vytápění domu nebo noční odpuzování divokých zvířat. My, dospělí homo erectus s většími mozky a zkušenostmi získanými v období před vynálezem ohně, jej dokážeme používat s mírou. Ale naše děti – a některé z nich nikdy nežily v době, kdy nestačilo celé hodiny jen třít dva kamínky nad suchou trávou, aby získaly jiskru – mohou mít problém zacházení s ohněm umírněně.“ Následují tipy, co dělat, aby děti namísto zírání do ohně vyráběly nástroje z kostí a učily se lovit mamuty („Stanovte konkrétní hodiny, kdy se dítě může dívat na oheň, a dodržujte je!“).

Je pravda, že již mnohokrát v historii jsme měli podobně nepřiměřené obavy, že určitý vynález demoralizuje mladé lidi a vykrádá jejich duše. Nebyl například knihtisk zpočátku také prohlašován za nástroj Antikrista? Dnes přitom naléháme a žadoníme, aby si naše děti přečetly aspoň Harry Pottera. A jistě, mnohé z těchto strachů se ukázaly být marné, můžeme tudíž předpokládat, že i strach ze smartphonu bude jednou stejně směšný jako úzkosti paleolitických rodičů z toho, že si jejich dítě příliš často hraje s ohněm nebo do něj tupě civí. Přesto jsem se přistihla, že mě takové relativizování dráždí.

 

Poučení ze Silicon Valley

Tvrdit, že každé zítra bude jako včera, je postupovat jako farmář, který se snažil odnaučit koně jíst. Naučil ho to, zvíře už pět dnů nejedlo. Šestý den ale zemřelo. Občas zkrátka přicházejí vynálezy, které naše životy spíše zhoršují. A zatím leccos nasvědčuje tomu, že do této kategorie patří i chytré mobily. Je to podobně jako s rozvojem motorismu: pokud bychom celou záležitost s automobily naplánovali včas a lépe namísto slepého přijetí jejich expanze, nejspíš bychom nyní měli lepší města i lepší klima.

Specialistka na internetovou bezpečnost Jesse Weinbergerová doporučuje rodičům přestat hledat výmluvy. V knize Strašidlo existuje a sedí v kapse vašeho dítěte (The Boogeyman Exists; And He's In Your Child's Back Pocket) píše: „Pokud se ptáte, zda je vaše dítě připraveno na smartphone, pak se ptáte špatně. Otázka zní: Jste vy jako rodiče připraveni na to, aby vaše dítě takové zařízení mělo? Připravenost vašeho dítěte totiž plně závisí na vaší ochotě stát se digitálním policistou.“ Weinbergová představuje celou řadu tipů, jak kontrolovat používání smartphonů nezletilci. Například: „Kontrolujte telefon každý týden, ale nikdy ve stejném okamžiku. Naučíte tak dítě, že jste nepředvídatelní. Navíc máte větší šanci si všimnout problému dřív, než se zkomplikuje.“‎ Pro rodiče, kteří dodržují z důvodu respektování svobody dítěte filozofii laissez faire, má Weinbergová vzkaz: „Jste blázni a vystavujete své nezralé děti nebezpečí a závislosti. Žádné, ani nejchytřejší dítě, není dost chytré, aby na webu neudělalo něco hloupého nebo se nestalo obětí kyberšikany.“

Za vzor v této věci nám paradoxně mohou posloužit tvůrci celého virtuáního pandemonia – Steve Jobs a Bill Gates. Jobs nedovolil svým dětem používat iPad a Gates nedal svým dětem telefony, dokud jim nebylo čtrnáct. Jak jednou informoval New York Times: chůvy v rodinách ze Silicon Vallley mají často zákaz používání telefonů v blízkosti dětí, potomci tech-rodičů navštěvují Waldorfské nebo Montessori školy, kde je využití mobilní technologie značně omezeno. Vypadá to, že ten, kdo chápe její potenciál, před ní pro jistotu chrání vlastní děti.

 

Kde sakra vězíte?

Na cestě k narozeninám Stas přerušil boj s mimozemšťany jen dvakrát. Nejdříve, když volala jeho matka, která si nebyla jistá, zda jsme dojeli do cíle, protože ji přestala fungovat funkce „Najít iPhone“. Podruhé, když kolegové, kteří již byli na místě, začali posílat zprávy s dotazem, proč Stas a můj syn ještě nedorazili. Naše cesta přitom netrvala déle než půl hodiny.

 

 

Esej publikujeme v rámci spolupráce s polským měsíčníkem Pismo. Magazyn opinii, v němž vyšla v září loňského roku rozšířená verze tohoto textu.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement