O esenbákovi, který se deset let skrýval

Report

Někteří příslušníci Sboru národní bezpečnosti se v roce 1948 na Šumavě vzepřeli komunistickému režimu a pomáhali lidem přejít hranice z Československa na Západ: převaděčskou síť rozbila komunistická tajná policie. Esenbáka-převaděče Jaroslava Maršíka však nedopadla, při zatýkání za bizarních okolností utekl. Deset let se pak skrýval v jihočeském Bavorově. Nevycházel ven, schovával se třeba v dutině pod postelí nebo v dřevěném kufru.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Neděle 7. března 1948, šumavská osada Hraběcí Huť nedaleko Kvildy. Do půlnoci zbývá asi hodina. Zasněžená pláň přechází v hluboký les, v roklinách se povaluje mlha. Na zamračeném nebi občas prosvitne úzký srpeček měsíce. Asi kilometr jižně od osady se mokrým sněhem prodírá pět postav. Jdou v řadě za sebou. První postupuje muž ve stejnokroji Sboru národní bezpečnosti – štábní strážmistr Václav Hrubín. Ve vysokých vojenských botách prošlapává ve sněhu cestu ostatním.

Hrubína následuje muž v civilu s velkým batohem na zádech. Karel Bartáček, poručík kriminální policie v Praze. Za ním právník ministerstva vnitra Vladimír Kubr a Bartáčkova manželka, úřednice pražského policejního ředitelství. Poslední ve skupině jde další muž v uniformě SNB, dvaatřicetiletý strážmistr Jaroslav Maršík. Rodák z jihočeského Bavorova. Nenápadný člověk, který v tu chvíli netuší, jak zvláštní životní dráhu mu výprava přichystá.

Uniformovaní policisté slouží na nedaleké stanici SNB v Kvildě. Jsou součástí rozsáhlé převaděčské skupiny, která záhy po komunistickém puči v únoru 1948 začala pomáhat lidem prchajícím do západního Německa. Během několika měsíců převedou policisté z Kvildy a Vimperka nepřehledným terénem desítky lidí, které nový „lidově demokratický“ režim považuje za nepřátele.

O páteční noci 19. března 1948 například příslušníci SNB z šumavské Kvildy převedou dr. Jaroslava Pecháčka, tajemníka dlouholetého lidoveckého ministra a předsedy exilové vlády v Londýně Jana Šrámka. O dva měsíce později pomohou šumavští policisté zmizet diviznímu generálovi Ondřeji Mézlovi, někdejšímu vojenskému zmocněnci pro Balkán, Střední a Blízký východ. S Mézlem opustí Československo i jeho manželka a dvě dospívající dcery. Koncem září převedou esenbáci z Kvildy i generála Václava Vlčka, za války styčného důstojníka u belgické exilové vlády. Komunistická justice generála odsoudí v nepřítomnosti k trestu smrti.

Mezitím příslušníci SNB pomohou dostat se za hranice i méně známým lidem, kteří prostě v komunistické zemi nechtějí žít: jsou mezi nimi lékaři, studenti, živnostníci, továrníci. Část z nich jim za to zaplatí, z vděčnosti jim často peníze vnutí: esenbáci si je pak na stanici rozdělí rovným dílem. Mnohdy se policisté při nočních akcích vzájemně jistí. Vysílají předsunuté hlídky, které se hodiny ukrývají v lese a pozorují pohyb svých – formálně vzato – kolegů, ve skutečnosti protivníků z pohraničních útvarů Sboru národní bezpečnosti, stíhajících uprchlíky i převaděče.

O převaděčské skupině, jejíž součástí byl i pověstný král pašeráků alias Král Šumavy Kilián „Franz“ Nowotny, existuje historická publikace Šumavská odysea: historik Václav Jiřík se v ní zaměřil na její nejvýznamnější postavy. Neznámý je však osud jednoho z policistů a členů skupiny Jaroslava Maršíka, který se celých deset let po rozbití skupiny Státní bezpečností skrýval.

Jeho příběh jsem zmapoval na základě dobových spisů uchovaných v Archivu bezpečnostních složek a vlastního pátrání v jižních Čechách.

 

Asi uprchl

Jaroslav Maršík, štíhlý vysoký muž s vyzáblým obličejem, jde oné nedělní noci 7. března 1948 na státní hranici s uprchlíky poprvé. Asi sedmikilometrová cesta je velmi náročná – a to nejen kvůli sněhu. Skupina se musí prodrat podél potoka hustým smrkovým lesem, musí se drápat po svazích hor. Esenbáci každou chvíli zastavují a opatrně naslouchají, zda poblíž není hlídka pohraničního útvaru. Jen mezi roky 1948 až 1950 zastřelí příslušníci represivních složek při pokusu o přechod hranice třiapadesát lidí.

Zmiňovaného poručíka Bartáčka a dr. Kubra, kteří se snaží dostat na Západ, dva dny předtím zadrželi u nedaleké hraniční osady Bučina. Tvrdili, že zabloudili – a prošlo jim to. Okresní soud ve Vimperku je pro nedostatek důkazů po dvou dnech ve vazbě propustil.

Skupina obezřetně překonává mokřady nedaleko od pramenů Vltavy a po necelých čtyřech hodinách cesty se dostává k lesní pěšině, která je zároveň československou hranicí. Kousek odsud, u samoty Františkov v údolí řeky Teplá Vltava, v roce 1950 příslušníci pohraničního útvaru při přestřelce těžce zraní vzpomínaného Krále Šumavy Kiliána Nowotného. Přesto se agent americké zpravodajské služby CIC dokáže doplazit do Bavorska: do Československa se už nikdy nevrátí.

„Ukázali jsme jim další cestu směrem do západního Německa a se strážmistrem Hrubínem jsme se ihned vraceli zpět na Kvildu. Vzhledem k tomu, že při cestě na státní hranici byly za námi ve sněhu stopy, jel je druhého dne František Nusko společně s Adolfem Práškem na lyžích zahlazovat,“ vypoví později Maršík.

Strážmistři Nusko a Prášek rovněž slouží u SNB v Kvildě. Stanici tehdy velí štábní strážmistr Josef Červenka: všichni jsou do převaděčské sítě zapojeni. O čtrnáct měsíců později, v květnu 1949, dopadne většinu z nich komunistická Státní bezpečnost. Josefa Červenku odsoudí k 15 letům těžkého žaláře. František Nusko a Václav Hrubín dostanou 10 let. Pětadvacetiletý Adolf Prášek, který v té době už není u SNB, koncem března 1949 uprchne do ciziny.

Také strážmistr Jaroslav Maršík mezi odsouzenými chybí. „Taktéž uprchl do Německa. Jako příslušník SNB se vší určitostí vyzradil vše, co mu bylo známo o organizaci čsl. bezpečnostní služby,“ píše se v posudku znalců z oboru politického a vojenského zpravodajství z 19. července 1949. Dokument je adresován Státnímu soudu v Praze.

Ve skutečnosti se však Maršík do Německa nedostane.

 

 

Útěk z Třetí říše

Jaroslav Maršík, původně vyučený malíř pokojů a natěrač, se narodil v jihočeském Bavorově 14. dubna 1915. Jeho matka Marie byla v domácnosti, otec František kdysi pracoval jako železniční dělník. V době Jaroslavova narození však už rodina provozuje v Bavorově hostinec U Hasičů, později U Zvonu. Jaroslav má dva bratry a sestru, která je o téměř třináct let starší a pečuje o něj: vzniká vztah, jenž později oba silně poznamená.

Otec umírá na tuberkulózu, když je Jaroslavovi deset. Mladík se vyučí u Jana Buška z Bavorova, chodí do Sokola, hraje fotbal. V říjnu 1937 odchází na vojnu k pluku 301. těžkého dělostřelectva v Rakovníku. V tamních Štefánikových kasárnách prožije tragédii Mnichova, obsazení republiky nacisty i rozpuštění Československé armády. Do civilu odchází 31. března 1939.

Evropu a posléze celý svět zachvátí válka. V září 1940 posílají úřady kontrolované nacisty pětadvacetiletého Jaroslava na nucené práce. Ve firmě Seifert u Eberswalde severně od Berlína upravuje vozíky určené k přepravě pohonných látek pro letadla. A také polní kuchyně zrekvírované Československé armádě. Podmínky jsou špatné. Po válce bude vyprávět, jak Češi sabotovali; vozíkům uráželi litinové součástky a kuchyním rozbíjeli teploměry.

V únoru následujícího roku Maršík z Německa uprchne. Nejprve se pět týdnů schovává v Bavorově u hostinského Jana Plevy, pak u své matky. Snad prý i v komíně, traduje se dodnes v jihočeském městečku.

Tři roky neustálého ukrývání se Maršíkovi zajídají. Společně s dalšími krajany začne v květnu 1944 tajně pracovat u firmy Hechinger na železnici Černý Kříž – Volary – Prachatice: jde o Sudety s německy mluvícím obyvatelstvem, které Hitler připojil k Říši. Maršík občas v noci přechází do protektorátu, aby navštívil příbuzné doma v Bavorově. Matka zemře, když se dozví, že kolem něj začíná kroužit policie. „Po této zprávě matka ulehla a 29. října zemřela,“ zmíní později ve svém životopise Maršík, již jako příslušník SNB.

Na samém sklonku války se Maršík připojí k partyzánské skupině Šumava II. Jeho rota, které velí kapitán Holín, odzbrojuje na Prachaticku Němce, patroluje, hlídá sklady. Válka končí. A Jaroslav Maršík na půldruhého měsíce nastoupí jako pomocník na četnickou stanici Zbytiny kousek od Volar. To se mu zalíbí – byť již oslavil třicátiny, rozhodne se stát policistou.

Je to životní zlom, který se mu zanedlouho stane osudným.

 

Služba na Šumavě

Maršík odslouží zbývajících pár měsíců vojny, kterou před lety předčasně ukončila okupace, a podá přihlášku do Sboru národní bezpečnosti i do Komunistické strany Československa, tehdy ještě jen jedné z politických formací.

Absolvuje se solidním prospěchem půlroční policejní výcvik v Protivíně, v březnu 1946 složí přísahu, vyfasuje uniformu, pistoli ČZ vzor 27, samopal MP 40 – a nastoupí do služby na stanici v Kvildě. Na Šumavu se za ním odstěhuje i jeho starší sestra Marie.

„Strážmistr Maršík jest veselý, družný, pohotový. Služební předpisy ovládá dobře. Ve službě je upotřebitelný. Vystupování ve službě i mimo ni dobré,“ stojí v jeho posudku. „Je mírné povahy, vtipný, upřímný, snaživý ve službě i mimo službu, dobrých odborných i všeobecných vědomostí. Důvěryhodný, družného a kamarádského chování,“ popíše ho velitel vrchní strážmistr Kubeš.

Jak moc se tato slova liší od profilu, jejž si za tři roky sestaví komunistická Státní bezpečnost. Maršíka v něm popíše jako povaleče, lempla, který se nechá vydržovat příbuznými, a příležitostného opilce, jenž při hospodské rvačce zlomil sokovi žebra.

Služba v šumavském pohraničí se Maršíkovi zamlouvá, jakkoli tu jsou zimy nesmírně tvrdé a člověk si musí vytvořit dostatečné zásoby jídla i paliva, aby se dočkal ve zdraví jara. Společně se sestrou žije v chalupě čp. 124 na jihovýchodním okraji Kvildy, při silnici na Borovou Ladu. Dnes se chata jmenuje Violka.

V roce 1946 se v obci zakouká do jedenadvacetileté Vlasty Zrůbecké, úřednice místní pily „Adolf Strunz“, kterou převzala národní správa pod hlavičkou Dřevoprůmysl. Pohledné dívce s kaštanovými vlasy a šedohnědýma očima se příjemný policista rovněž zamlouvá. Šestnáctého dubna 1947 se jim narodí dcera Jana. Zanedlouho je Vlasta opět těhotná a Maršík požádá nadřízené o povolení sňatku. A narazí.

 

Je to Němka

Vlasta Zrůbecká je dcerou příslušníka čsl. finanční stráže, Čecha Jana Zrůbeckého – a Němky z Nejdku, Anny Hedererové. Za nacistické okupace žila spolu s matkou a sestrou v Praze: pobíraly potravinové lístky určené pro Němce, což znamenalo vydatnější příděly, než na jaké měli nárok Češi. Vlasta navíc pracovala na Německém technickém úřadě, to v bolestné poválečné době vadí. V pohraničí zvlášť. Byť úřady u Vlasty neshledají žádné poklesky a pokládají ji za československou občanku, její smíšený původ je z pohledu velení SNB potíž.

„Zamýšlený sňatek neodpovídá plně požadavkům co do výchovy a ostatního života nevěsty… Jest prokázáno a v okolí služebního působiště strážm. Maršíka známo, že jeho snoubenka, její matka a sestra byly přihlášeny jako Němky,“ odepíše na Maršíkovu žádost příslušné krajské velitelství SNB.

Nadřízení doporučují, aby se strážmistr přesunul do vnitrozemí. Ten odmítá. Žádost si různá policejní velitelství ustavičně přehazují, a to dosud loajálního policistu otráví. Definitivního zamítnutí se dočká začátkem května 1948.

Právě tyto obstrukce úřadů kolem svatby s Vlastou přivedou Maršíka – alespoň to bude později tvrdit u výslechu – k tomu, že začne pomáhat lidem k útěku z komunistického Československa. „Byl jsem si vědom, že provádím trestnou činnost jasně protistátní, a dělal jsem to proto, že jsem se chtěl pomstít za to, že mi nebyl povolen sňatek,“ řekne o více než dekádu později u výslechu Maršík.

Vlasty se nevzdá, proto na sklonku jara 1948 – tehdy už má za sebou převaděčské akce – podá žádost o propuštění ze služby a koncem srpna odejde do civilu. Na podzim s družkou a dvěma dcerami odejde do Prahy k jejím rodičům. V prosinci se vezmou. Žijí v malém bytě v činžáku na Žižkově. Bývalý esenbák si najde práci pomocného úředníka na ředitelství obchodu drobným spotřebním zbožím – národního podniku Zdar. Každý den ráno jezdí tramvají do Hlávkova paláce ve Vodičkově ulici.

Když na jaře 1949 Státní bezpečnost odhalí skupinu převaděčů, začne masivní zatýkání. Sedmého května skončí v poutech esenbáci Václav Hrubín a František Nusko ze stanice v Kvildě. Půl hodiny před půlnocí 9. května je následuje i velitel Josef Červenka.

O zátahu na Šumavě se Jaroslav Maršík dozví pár dní nato z lístku své sestry Marie. Věří, že pozornosti StB unikne. Plete se.

 

Jsem někdo jiný

Čtvrtek 19. května 1949, v Maršíkově kanceláři v národním podniku Zdar ve Vodičkově ulici se nečekaně zjeví vyděšený Vojtěch Nusko s manželkou. Hostinský z Kvildy a bratr zatčeného šumavského esenbáka chce známého varovat, ale je pozdě. Do místnosti záhy vstoupí dva příslušníci pražské StB, aby bývalého strážmistra-převaděče zatkli. Nastává scéna jak z filmu.

Maršík jim tvrdí, že není Maršík. A zapírá tak sveřepě, až oba estébáky zviklá.

„Když tam přišli dva příslušníci bezpečnosti pro mne, začal jsem se s nimi dohadovat. Věděl jsem už, že je zle a že mne jdou zatknout,“ přizná o mnoho let později při výslechu. Tvrdí tedy, že je někdo jiný, a estébákům řekne, aby s ním šli na kádrové oddělení, kde to prý potvrdí. Při cestě budovou jim ale uteče, na chodníku se ztratí mezi lidmi, přeběhne Václavské náměstí a ukryje se v bufetu vedle gotického kostela v Jindřišské ulici. Tam napíše dopis manželce. „O tom, že jsem něco provedl, že jsem jí to nemohl zatím vysvětlit a že snad jí to někdy řeknu a že prchám. Nenapsal jsem jí kam,“ řekne později vyšetřovatelům. Pak rychlým krokem odejde na Hlavní nádraží, nastoupí do vlaku jedoucího směrem na Příbram – a zmizí.

StB zatkne Maršíkovu manželku, ale o tři dny později ji pustí. Vůbec nic neví. A ve vazbě končí i hostinský z Kvildy Vojtěch Nusko. Státní prokurátor Jan Vaněk k jeho osobě v obžalobě z 27. června 1949 píše: „Varoval Maršíka před zatčením, a tím mu umožnil útěk do ciziny a připojení se k protistátní emigraci a k vyzrazování státního tajemství.“

Vojtěcha Nuska nakonec soud pro nedostatek důkazů osvobodí, ostatní členové skupiny jsou odsouzeni v monstrprocesu, který začne 19. července 1949 ve Vimperku. Padne jedno doživotí a spousta mnohaletých trestů.

V následujících letech se československá západní hranice změní v neprostupnou železnou oponu dělící svobodný svět od toho totalitního. A na odsouzené šumavské policisty se pomalu zapomene...

 

Závist a anonymní udání

Pondělí 5. ledna 1959, ředitelská kancelář Pletařských závodů Jitex Bavorov. Vedoucí závodu 07 Dvořák žmoulá pomuchlanou obálku. Na rubu dvě třicetihaléřové známky s podobiznou prezidenta Antonína Zápotockého, razítko vlakové pošty na trati Praha – Hradec Králové a rukou psaná adresa. Na líci skvrna od černého inkoustu.

Jde o anonymní dopis plný chyb a kostrbaté řeči tvrdící, že pracovnice závodů Marie Maršíková někoho doma ukrývá. „Pracuje u Vás sl. Marie Maršíková velká údernice také dostala Diplom dejte jí ještě jeden to nedokáže žádný být takovou údernicí že 15 roků má u sebe zběha a živí ho,“ píše se v něm.

Lidská závist, pomyslí si vedoucí Dvořák a chce anonym hodit do koše. Pletařka Marie Maršíková, sestra uprchlého esenbáka z Kvildy, totiž dostala od vedení textilního závodu na konci roku 1958 mimořádnou prémii za plnění plánu. A Dvořák míní, že se jí za to kolegyně mstí.

Dopisu se však zmocní horlivý účetní Hora a předá ho místnímu okrskovému zmocněnci Veřejné bezpečnosti staršinovi Tajrychovi, který jej postoupí okresnímu oddělení ve Vodňanech. „Já jsem dopis pouze zběžně přečetl a založil do spisů pro obec Bavorov, bez jakéhokoliv hlubšího prostudování nebo opatření, čímž mně celá věc vypadla z paměti,“ přizná o pár týdnů později velitel vodňanského oddělení. Za nečinnost bude disciplinárně potrestán.

Středa 4. března 1959, krajská správa Ministerstva vnitra Karlovy Vary. Třicetiletá příbuzná Marie Maršíkové zde oznámí, že v Bavorově se ukrývá bývalý příslušník SNB Jaroslav Maršík. V ten okamžik dávný šumavský případ ožije. A StB mu přisoudí název Akce Kvilda.

 

StB jde najisto

Středa 1. dubna 1959, po páté hodině ráno. Bavorov. Z nedalekých Vodňan přijíždějí na náměstí tři auta. Patří do flotily krajské správy Ministerstva vnitra České Budějovice a 5. oddělení III. správy. Patnáct mužů se rozdělí do tří skupin. Jsou vyzbrojeni převážně pistolemi, npor. Pavlík a kpt. Měšťan mají samopaly, npor. Matoušek ještě slzotvornou bombu a útočný granát. V rohu náměstí stojí nenápadné stavení čp. 13. Od sousedního barokního Panského domu ho odděluje drobná rozbahněná ulička. Tudy se branou vstupuje do dvora. Zatýkací skupina pěti mužů včetně psovoda právě odsud vpadne do domku čp. 13, v němž žije Marie Maršíková.

Obývá dvě malé místnosti v prvním patře. Přední slouží jako kuchyň, v ní šestapadesátiletá soukařka i spí. V té zadní je bytelná postel, vedle ní skříň a naproti velký dřevěný kufr. U postele stojí kostkované pánské bačkory, papírová krabice a žlutý cestovní kufr. Pod oknem je pak nočník a větší plechová nádoba. „Při příchodu do bytu bylo ihned provedeno zatčení hledaného, který se snažil skrýt ve skříni na šaty nacházející se v pokoji bytu jmenované,“ píše se v protokolu o provedení domovní prohlídky.

Po deseti letech je bývalý příslušník SNB, otec tří dcer a uprchlý převaděč Jaroslav Maršík zatčen. Za dva týdny mu bude 44 let.

Československé úřady ho celé desetiletí považovaly za zločince, který utekl za hranice. Skutečnost je však jiná: skrýval se u své sestry, která se o něho starala.

 

Převoz v kufru

Za celou dobu svého skrývání vyjde Maršík ven jen jednou, a to v noci zkraje padesátých let, když se Marie Maršíková stěhuje do jiného – asi čtvrt kilometru vzdáleného – domu v Bavorově. Když se stěhuje podruhé, nechá se Maršík přepravit ve velkém dřevěném kufru. Víko je přibité hřebíky a přes město ho převáží soused Urbánek na povozu taženém kravami, aniž tuší, že neveze nádobí, jak mu bylo řečeno, ale člověka.

V prvním bytě se Jaroslav ukrývá v dutině pod slamníkem v zastlané posteli, v novém bytě se schovává v onom kufru a později ve skříni, v níž má za šatstvem přizpůsobené sedadlo. Jeho úkryt znají rodiny jeho bratrů i manželka, ale navštěvují ho jen výjimečně – pokud tedy jejich výpovědi dochované v Archivu bezpečnostních složek odpovídají skutečnosti.

V Bavorově se občas objeví fáma, že se Jaroslav Maršík ukrývá v okolí. Ale rychle odezní. Místním nepřipadá divné, že skla oken u bytu jeho sestry jsou nepochopitelně natřená zelenou barvou. Zarážející je to o to víc, že místní okrskový zmocněnec Veřejné bezpečnosti má z úřadovny výhled přímo na dvůr stavení, v němž Maršíková žije.

 

Život v zastlané posteli

„Tehdy v roce 1949 po příchodu mého bratra ke mně do úkrytu mi říkal, že prý se u mě zdrží pouze asi tři dny a že uprchne do zahraničí, aby zde nebyl dopaden. Já jsem mu to však rozmluvila, neboť byl tehdy po zápalu plic... Říkala jsem mu, aby u mě zůstal až do doby, kdy se v republice změní poměry,“ vypoví Marie Maršíková. „Oba jsme počítali s tím, že se poměry nějakým způsobem urovnají, že ti, co uprchli do zahraničí, se opět vrátí, a pak se bude moci i můj bratr přihlásit a žít opět na svobodě,“ doplní.

Mylnou naději, že po komunistickém puči v únoru 1948 nebude mít nově nastolený totalitní režim dlouhého trvání, mělo tehdy hodně lidí.

Když Maršíkovi dojde, že se k žádnému politickému obratu neschyluje, doufá v uvolnění poměrů a následnou amnestii. A kromě toho se bojí, že když se přihlásí, potrestají jeho blízké.

„Po celou dobu mého ukrývání jsem v žádném případě z místnosti nevycházel, ani jsem nechodil ven na záchod, protože jsem se obával, že by mě mohl někdo vidět. Pro osobní potřebu jsem používal nádoby od povidel, které pak sestra po mně vynášela,“ vypoví tři týdny po zatčení Maršík. „Pokud sestra chodila do zaměstnání, tak mě v bytě zamykala. Rovněž tak i když byla doma, zajišťovala dveře zástrčkou, a to proto, abych v případě příchodu nějaké cizí osoby do bytu se měl možnost ukrýt do skříně. Ve večerních hodinách, když sestra někam odešla, jsem byl v bytě potmě,“ dodá.

 

Pomáhal doma a maloval

Aby Marie Maršíková uživila bratra, musí nastoupit do práce, do zmiňovaných pletařských závodů. Nakupuje opatrně, aby nevzbudila podezření, například pro holicí potřeby jezdí do jiného města.

„Během doby mého ukrývání jsem mé sestře Marii pomáhal při domácích pracích. Maloval různé obrázky dle fotografií, které jsem kreslil ve zvětšeném měřítku. Jednalo se o fotografie mých dětí a manželky Vlasty, které mi manželka prostřednictvím sestřiny kamarádky zaslala. S Vlastou jsem nebyl v písemném styku, protože jsem se obával, že bych i tímto způsobem mohl být dopaden. Někdy v roce 1957 si zakoupila sestra rádio, na kterém jsem pak poslouchal zahraniční rozhlas Svobodná Evropa,“ popíše Jaroslav Maršík.

U výslechu skončí jak jeho sestra, tak manželka Vlasta, která v tu dobu pracuje jako účetní v Ústředním svazu spotřebních družstev na Nákladovém nádraží Žižkov v Praze. A rovněž další příbuzní, ovšem záhy jsou propuštěni. Marie Maršíková psychický tlak nevydrží. Koncem dubna 1959 je převezena na interní oddělení Okresního ústavu národního zdraví v Prachaticích se slabostí srdce. „Její současný stav nedovoluje delšího jednání, které by jí způsobilo rozčilení,“ popíše 11. května primář Dr. J. Nerad. Státní bezpečnost lékaře záhy prolustruje, ale nakonec neshledá, že by kryl simulování pacientky.

 

Zpráva špicla z cely č. 84

Pondělí 6. dubna 1959, cela č. 84 českobudějovické věznice. Jaroslav Maršík podstoupí během dubna několik výslechů. V cele jsou na něj nasazeni dva špiclové. „Mrzí mě, že budou možná kvůli mně někteří lidé zavřeni… ale ono to nebude dlouho trvat a praskne to. Situace ve světě je krajně napjatá. Čeká se to k 27. květnu, kdy má být podepsána mírová smlouva s Německem,“ tlumočí Maršíkova slova jeden z donašečů. Naivní představa.

Oněmi lidmi myslí starší manžele Marešovy, v jejichž hospodě v Bratkovicích u Příbrami se skrýval po svém útěku z Prahy až do srpna 1949. Pak ho do Bavorova nechala převézt sestra Marie autodopravou Jana Čížka s vysvětlením, že jde o brigádníka. Pomohl mu také mladý Josef Šefl, který se netajil nenávistí k režimu. Maršík mu za to věnoval malou pistoli ráže 6,35 mm.

Krajská správa Ministerstva vnitra v Českých Budějovicích samozřejmě po těchto lidech, kteří uprchlíkovi pomáhali, pátrá. Zjistí však, že hostinský Petr Mareš zemřel v listopadu 1955 a jeho žena Josefa se odstěhovala do nedaleké obce Hluboš; v době zatčení Jaroslava Maršíka v dubnu 1959 je těžce nemocná a upoutaná na lůžku. A Josefa Šefla odsoudil už dávno před  tím, 25. září 1950, Lidový soud v Praze k 17 letům vězení. Důvod: opuštění republiky.

 

Úklady o republiku

V pátek 22. května 1959 sepíše vyšší vojenský prokurátor, major justice Ludvík Hübler šestistránkovou obžalobu Jaroslava Maršíka. „V březnu 1948 se jako příslušník stanice SNB Kvilda spolčil z nepřátelství vůči lidově demokratickému zřízení s dalšími příslušníky této stanice i s jinými příslušníky SNB a s civilními osobami k převádění do západního Německa,“ píše prokurátor a pokračuje: „Sám se přímo zúčastnil převedení nejméně 19 osob, o dalších převodech věděl, trestnou činnost prováděl za úplaty, a to i po svém propuštění z SNB až do září 1948. Tedy s jinými se spolčil k úkladům o republiku za okolností zvlášť přitěžujících.“

V pátek 12. června 1959 v 8 hodin ráno začíná u vyššího vojenského soudu v Táboře hlavní líčení. Mimo jiné se čte měsíc stará výpověď Maršíkova někdejšího velitele z šumavské Kvildy, štábního strážmistra Josefa Červenky, který je tou dobou stále ještě ve věznici v Horním Slavkově.

Líčení netrvá dlouho. Za pět a půl hodiny je konec. Pár minut před půl třetí odpoledne udělí předseda trojčlenného senátu pplk. JUDr. Jan Bolomský Maršíkovi poslední slovo. Čtyřiačtyřicetiletý hubený muž vstane a odevzdaně vyjádří lítost nad svým jednáním, sdělí, že chce prací odčinit svoji vinu, a požádá o mírný trest. Předseda senátu záhy vynese rozsudek. „Uznán vinným trestným činem přípravou úkladů o republiku a odsouzen k trestu odnětí svobody na sedm let.“

Režim už tehdy neuplatňuje tak tvrdé represe jako začátkem padesátých let. Státní bezpečnost v té době – na základě rozhodnutí šéfů komunistické moci – přistupuje k pachatelům s tím, že mnozí jsou jen „svedeni či zneužiti“ a že je možné dosáhnout jejich převýchovy. I proto se Maršíkovi příbuzní trestům vyhnou.

 

Pátrání po příbuzných

Je prosinec 2020 a já přijíždím do Bavorova. Zadní trakt domu u náměstí, v němž se Jaroslav Maršík dlouhé roky ukrýval, zbourali v roce 1997. „Vypráví se tu, že ho někdo občas zahlédl v okně s ženským šátkem na hlavě. Také si tu všimli, že stará paní vynášela popel plný špačků od cigaret, ale sama nekouřila. Tak to pro lidi bylo podezřelé. Ale jinak si na to už místní nepamatují,“ popisuje Jaroslava Eichlerová, která dnes dům vlastní.

Co se s Maršíkovými stalo, si lidé v Bavorově, kterých jsem se ptal, nevzpomněli. Ani místní matrika žádné příbuzné neeviduje. Pátrání mě nakonec zavedlo do dvacet kilometrů vzdálené Volyně. A zde, v malém domku na náměstí, nacházím Marii Mikasovou, neteř Jaroslava Maršíka, která mi pozoruhodný příběh dopoví.

„K tetě Marii jsem chodila na návštěvu, někdy se mi zdálo, že ve vedlejší místnosti něco kleplo, jakoby od kamen, a bylo mi divné, že mě tam teta nechtěla pustit. Že se tam schovával strejda, jsem netušila, nevěděla jsem ani ň. Rodiče to přede mnou úplně zatajili,“ svěřuje se žena, jíž v té době nebylo ani deset. „Teta musela mít nervy ze železa. Nechápu, jak to vůbec mohli zvládnout. Co je to za život?“ pokračuje.

Vzpomíná, že když jejího strýce v roce 1959 zatýkali, přišli policajti i za ní do školy. Vyptávali se. Zajímalo je, zda o uprchlém muži někdo další v rodině nevěděl a nepomáhal mu. Uvězněného Maršíka jednou Marie Mikasová navštívila v českobudějovickém kriminále. „Hlídal nás dozorce, už si nepamatuji, o čem jsme se bavili. Asi o běžných věcech. On za mřížemi maloval a občas jezdil na opušťák domů. Dostal ho za dobré chování. Byl i za námi,“ vzpomíná.

Jaroslav Maršík si odseděl jeden rok. V květnu 1960 ho pustili, když prezident Antonín Novotný vyhlásil velkou amnestii. S Vlastou, velkou šumavskou láskou a matkou tří jeho dcer, se po propuštění rozvedl. Necelý rok nato zemřela jeho sestra Marie. „Naši říkali, že ji to dlouhé ukrývání úplně zničilo. Strejda se odstěhoval snad do Bíliny v severních Čechách a poté do Železné Rudy na Šumavě. Co vím, tak se znovu oženil s nějakou fotografkou, ale děti už neměli. Nestýkali jsme se. V rodině neměl dobrou pověst,“ popisuje žena.

Žijí dnes ještě někde další příbuzní Jaroslava Maršíka? Zde, ve Volyni, jakékoliv stopy končí. Jeho dětem z prvního manželství by dnes bylo přes sedmdesát let.

 

Autor je novinář, pracuje pro server Aktuálně.cz.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama