Let 272

Kultura

Stárnoucí muž se dívá na snímky svojí rodiny z padesátých let a přemýšlí o rozpadlém manželství a synovi žijícím v cizině – tak začíná povídka psaná pro lednového Reportéra.

Audio
verze

Aťák

Zvedl hlavu a otočil ji k oknu. Nebe bylo šedé a sypalo obří kusy sněhu, které vítr trhal na drobné vločky. Podle toho, jak tančily větve starého jasanu, poznal, že vítr je silnější než ráno.

Podíval se na fotky na stole a zvedl si k očím jednu s nápisem Atelier Vilímek. Táta v baretu se drží za ruku dědy – mladšího, než je teď on. Klouček a mladý muž, oba dávno po smrti, a přece měl pocit, že jsou mu pořád na dosah. Položil fotku na hromádku, kterou si pracovně pojmenoval Rodina-Praha, a třídil dál. On jako tříletý na zahradě v Senohrabech, babička se vyklání z okna, ale dědu není vidět. Ani na dalších fotkách. Otočil jednu z fotografií a četl: Senohraby 1953. No jo, to byl děda zavřenej. Vánoce 1957. Všichni kolem stromečku, i děda. Pustili ho ten rok v létě. Ale do Prahy se vrátit nesměli, ani nebylo kam. Byty v jejich domě rozdali a z dědova kina udělali sklad. Tehdy táta v noci vlekl do komory bednu plnou filmů a potom další dvě. Táta věřil, že to dlouho nevydrží a že děda znovu spustí promítačku. Usmál se na dědu na vánoční fotce. Už zase promítáme, dědo.

Rána větve do okenní tabule mu přetrhla vzpomínky. Nebe bylo téměř černé a sypalo dolů sněhové závěje.

„Možná bych měl vyrazit dřív,“ pomyslel si. Venku to bude klouzat a na letišti bude peklo. Nechtělo se mu z vytopeného bytu, taky si Igor mohl vybrat jiný čas pro návrat.

Za čtyři roky, co byl Igor pryč, přivykl samotě a byl z jeho příjezdu na rozpacích. Igor – brzy mu bude třicet, a on pořád cítí tíseň, když se s ním baví.

 

 

Igor jako dědictví po Žanetě, jako její otisk v zásuvce proher, pomyslel si. Vzápětí se za to ale zastyděl. Igor není žádná prohra. To on prohrál všechno z obyčejné pýchy. Zpočátku byl hrdý na to, že měl odvahu vzít si ženu tak jinou. Bavily ho rozpaky kolegů a pozdvižená obočí kolegyň, byl pyšný na Žanetinu drzou vyzývavost. Jen Helena mu tehdy řekla:

„Děláš kravinu, Aty, ta holka není pro tebe.“

Myslel si, že má vztek, protože se Žanetou skončily jejich pondělní schůzky, jediné dny, kdy měl Helenin muž odpolední a její malý Pavel docházel za babičkou.

Při svatební hostině Žaneta ječela smíchy, když skandovala blahopřání od „sekáče Leoše“:

„Vzala-si-si-de-bi-la, me-nu-je se A-ty-la“

Byl to ošklivý smích, všichni klopili oči a nezvedli je ani tehdy, když se spěšně loučili. Byl rád, že nepozval Helenu, ale stejně se to dozvěděla od ostatních. Sekáč často postával na rohu ulice až do dne, kdy Žaneta zmizela. Ulevilo se mu, a kdyby mu nenechala v postýlce Igora, který se narodil pár měsíců po svatbě, dokázal by na ni úplně zapomenout.

Od té doby žili sami. O domov se jim starala paní Krušinová, jejíž maminka u nich dělala kdysi hospodyni. Uvykl tichému řádu domácnosti a po čase obnovili s Helenou své pondělky. Se Žanetou se rozvedl stejně potichu, vymínila si, že po ní nebude chtít žádné peníze, a Igora se vzdala.

„Tati, koukej, to je ten pán, co mi řekl v parku, že vejrám jak natvrdlej,“ ukazoval mu jednou Igor na ulici sekáče Leoše.

„Smál se mi, tati.“ Tehdy Igora zklamal, když mu řekl:

„Nevšímej si toho. Je pozdě, musíme domů.“

„Měl bys s Igorem víc mluvit,“ říkávala mu Helena často, „jde do let.“

Ale on nemohl. Naštěstí byl Igor tiché dítě, místo kamarádů měl mikroskop a na otce mluvil jen zřídka. Vyhovovalo mu to a přesvědčil sám sebe, že Igorovi taky. Základní škola, gymnázium, ani si nevšiml, že ze žáka se stal student, z kloučka mladík.

„Musíš s ním mluvit, Aty, trápí se,“ řekla mu jednou Helena.

„Jak to můžeš vědět?“ zavrčel na ni. „Vídáš ho jen na chvíli.“

Helenu to neodradilo: „Tak já ti to řeknu natvrdo. Igor nebude na holky.“

Chvíli trvalo, než mu to došlo, vůbec ho nenapadlo, že Igor dospěl. Bylo mu jedno, jestli je na holky, nebo na kluky, ale nechtěl s ním o tom mluvit. Překročit hranici, která mezi nimi za léta vyrostla a zbytněla jako korálové útesy, které Igora tak fascinovaly. Napadlo ho, jestli by nebylo všechno jednodušší, kdyby nebyli sami, kdyby Helena…

Listopad ’89 ho zastihl za stativem ve Fotografii a Igora na gymplu. Svoboda, vzrušení prvních měsíců a restituce činžáku, to vše je nakrátko sblížilo. Zvlášť když spolu dávali dohromady staré filmy po dědovi. Nápad obnovit rodinné kino dostal Igor a on to považoval zprvu za šílené, ale nakonec se toho chopil s takovou vervou, že se mu Igor někdy smál. Ani tak ale nepřekročili hranici, za kterou se ukrývalo Igorovo trápení.

Krátce po nástupu na vysokou to Igor vyřešil sám.

„Dostal jsem se do výměnnýho programu,“ řekl mu a za dva měsíce odletěl.

V téže době se konečně uzavřela restituce domu a on spustil provoz biografu. Okénka starých filmů se rozběhla po plátně a kino se postupně plnilo diváky, kteří dávali přednost dřevěným sedačkám a vrčení promítačky před komfortem nových kin.

Později mu Igor začal volat a zněl šťastně. Poslal mu počítač a donutil ho naučit se s ním pracovat. Několikrát do měsíce se objevil před kamerou. Opálený, rozesmátý.

„Byli jsme na Big Sur, tati. Učím se surfovat.“

„Nazdar, promítači. Máme teď novej program. Osazujeme starý stroje do zálivu jako základy novejch útesů.“

Tušil, že množné číslo má konkrétní podobu, a byl rád, ale nechtěl se o tom bavit a ani Helena s ním nehnula.

„Jsi úplnej magor, Aty. On se tak snaží, pomoz mu.“

Následujícího jara Helena zemřela. Jeden smyk a dva řádky v Černé kronice. Už mu nebude každé pondělí říkat:

„Už musím. Za chvíli mi jede tramvaj…“

Jejího muže viděl na pohřbu poprvé. Autobusák. Zaslechl, jak žena za ním říká:

„Paní Kalábová byla tak mladá.“

Došlo mu, že autobusák je Kaláb. Jako by ho najednou znal líp. V mladém vážném muži odhadl malého Pavla. Nikdy nepřemýšlel o tom, že byli s Igorem skoro stejně staří. Ani o tom, jaká asi byla Helena máma.

Pohlédl na hodiny. Má nejvyšší čas. Odjet na letiště a vymyslet, jak říci, že ten Jerry, co občas mával do kamery, je sympaťák.

 

Marie

Letištní hala byla přeplněná a vydýchaná, radiátory pod okny sálaly. Přesto si Marie přitáhla kabát k tělu. Ještě před chvílí stála na terase, ale vítr ji zahnal zase zpět. Proklínala se, že si nevzala šálu a čepici, ale nemohla vědět, že letadlo nabere takové zpoždění.

Hleděla prosklenou stěnou na letištní plochu, černou a lesklou jako uhlí. Byla prázdná, jen v dálce rolovalo letadlo. Pozorovala vločky, které vítr házel proti oknu, kde se okamžitě měnily na kapky stékající na plechový parapet. Přitiskla ruku na sklo, ale vodní svět na druhé straně to neovlivnilo. Otočila se tváří do haly, ale pořád žádná změna. Let č. 272 není ohlášen na přistání. Znovu zkontrolovala mobil, nic.

„Já ji najdu,“ dívka vedle Marie začala v panice vyhazovat věci z tašky. Chlapec vedle ní kroutil očima:

„Jsem ti říkal, že máš zkontrolovat letenku, ale to je marný.“

Naklonil se k dívce a pošeptal jí: „Seš kráva.“ Dívka zadržovala slzy a zahrabala rukou v tašce.

„Mám ji, byla úplně dole.“

Marii napadlo, že dívka je stejně stará jako Klára. Její Klára, která by teď měla sedět v letu č. 272. Minulé Vánoce byly každá na druhém konci světa a Marie byla nervózní, za ten čas odvykla společnosti dcery. Jak strašně se všechno mění, říkala si, když ji vyrušila malá ulepená ruka, která ji zatahala za kabát. Podívala se dolů. Na kočárku seděl malý capart a tahal ji za pásek od kabátu. Řekla „ahoj“ a připadala si trapně. Neuměla mluvit s cizími dětmi. S Klárou ano, to bylo něco jiného. Klára byla její dcera a od prvního dne o ní věděla všechno. Marie se v duchu usmála. Vzpomněla si, jak se dvouletá Klára schovala mezi vánoční balíčky pod stromečkem a jak na ně bafla. Oskara málem ranila mrtvice, vytáhl Kláru nad hlavu a točil s ní, až výskala. Druhý rok Marie nesla malý stromeček na onkologii a raději oslavili Vánoce o pár dní dříve, co kdyby. Ukázalo se, že udělali dobře, leukemie je rychlý jezdec. Oskar zemřel dvaadvacátého prosince. Následující rok se Marie rozhodla, že stráví Vánoce na horách, a postupně se z toho stala tradice.

„Paní, prosím vás, čekáte tu taky na někoho?“ Nevnímala. „Paní, prosím, vy tu taky čekáte na nějaký let?“

Otočila se. Nad Marií se skláněl obrýlený muž.

„Ano, čekám na dvěstěsedmdesátdvojku.“

„Aha, já na třistapatnáctku, má mi přiletět syn, víte? Jenže nikdo nic neví, ale slyšel jsem, že se nějaká letadla dostala do potíží. Nevím, jaký to jsou potíže...“

Marii se rozbušilo srdce a automaticky sáhla po telefonu. Žádná zpráva. Letištní rozhlas hrál Já sním o Vánocích bílých, kolem sem tam hrčela kolečka kufrů, světlo bylo pojednou oslepující. Marie se zvedla a utíkala k informacím.

„Haló, paní, já vás nechtěl vylekat…“ volal za ní muž, ale ona ho nevnímala.

Hlavou jí znělo KláraKláraKlára… panebože! Doběhla k pultu a snažila se prodrat mezi skupinou Asiatů s letenkami nad hlavou.

„Slečno, prosím vás…“ Zkusila to znovu a nakonec zařvala „slečno, let 272, kde je let 272?“.

Asiati přestali štěbetat a slečně vyhrkly slzy. Další, co brečí, sakra, pomyslela si vztekle Marie, ale bylo jí to líto, protože i tahle jí připomínala Kláru. Krucinál, všechno jí připomínalo Kláru a nejvíc ledový strach náhle usazený ve svalech a kostech.

„Paní, já vás nechtěl vyděsit…“ Zase ten chlap.

„Dejte mi pokoj, prosím…“

„Ale já bych… dostal jsem zprávu, že…“

Marie ho chytila za ruku.

„Co se stalo?“ nemluvila, skřehotala.

„Jen vím, že můj syn taky letí dvěstěsedmdesátdvojkou, přehodil si letenku. Dovolal jsem se jeho kolegovi, nějakej Jerry, ale víc nic… zatím.“

Tak proč mi to říká? projelo Marii hlavou.

„Jen jsem si myslel, že bychom mohli počkat spolu, že by se nám čekalo líp, víte?“ Chtěla ho poslat do háje, ale nakonec přikývla.

„Přinesu kafe, chcete?“

Odešel k baru a Marie se usadila na parapetu. Skleněná tabule ji studila na zádech i přes kabát, ale bylo jí to jedno. Hlavou jí běžely nejstrašnější představy. Klára, její Klára zaklesnutá někde v hořícím letadle, Klára uprostřed ledového oceánu. Zatřásla hlavou. Vzpamatuj se, nic se neděje. Rozhlas spustil Jingle Bells a kolem projel „kufrák“, jak říkala Klára vozíkům na zavazadla. Byl omotaný zelenými girlandami a obsluha měla na čepici cesmínu. Marie si vzpomněla na poslední Vánoce, které trávila s Klárou. Od listopadu jí sháněla tu správnou koženou bundu. Nakonec jí zabalila svou, i když si přísahala, že ji nikdy nikomu nedá. Klára v ní odletěla a od té doby se neviděly. Sakra, sakra, sakra.

„Nate,“ přerušil její vzpomínky muž.

Podával jí kávu v kelímku s vánočními pajduláky a panáka whisky. Ocenila to.

„Děkuji vám,“ odmlčela se. Sedl si vedle ní a usrkl kávy.

„Jsem Attila.“

„Co?“ otočila se k němu. „Attila?“

Poprvé za večer se byla schopná usmát.

„Můj otec byl historik, mám ještě sestru, Marii, křtěná je Terezie, jen to nikdo neví…“

„Aha, ale jak vám říkají? Attilo?“

„No, už ne, na škole mi začali říkat Aťák a už mi to zůstalo. Je to docela trefný, jsem fotograf… ale spíš dřív, teď hlavně promítám.“

„Promítáte? Jako v kině?“

„No, máme činžák, takovej starej, ve dvoře je kino a tam někdy promítám. Pozítří zase budu. Čas vína a růží, jestli znáte… Nechtěla byste přijít? S dcerou, myslím.“

Odmlčel se a Marie cítila, jak i na něho padá tíseň. Najednou zatoužila ho uklidnit.

„Já jsem Marie. Ten film neznám, tak třeba, jestli…“

Zadrhl se jí hlas. Blížila se k nim slečna od informací a Marie pocítila strašlivou paniku.

„Omlouvám se, ale mám pro vás zprávu o letu 272…“

Oba zběleli, jako by se domluvili.

„Nelekejte se, prosím, jen malá nepříjemnost, tento let musel nouzově přistát ve Vídni…“ slečna se vyčerpaně usmála.

Marie pomalu otočila hlavu na svého společníka, z očí se jí koulely velké slzy a zároveň se smála. Nebyl to pěkný smích, krákala jako vrána, ale bylo jí to jedno. Aťák se pitomě usmíval. Něco mu zapípalo v kapse. Zvedl telefon a mluvil krátce. Nakonec řekl:

„Igore, prosím tě, podívej se po dívce, co se jmenuje Klára. Letěla s tebou a její matka by s ní ráda mluvila. Až ji najdeš, zavolej mi.“

„Tak, to byl můj syn. Je tam prý zmatek a hodně lidí. Najde vaši dceru… Víte, já mám nápad. Vídeň není tak daleko a cítil bych se líp, kdybych syna mohl přivézt domů. Pojeďte se mnou… pro dceru…“

„Pojedu…“ slyšela se Marie říkat z velké dálky. Halou zněl snad posté Bing Crosby, venku začaly poletovat velké sněhové vločky a Marie si řekla, že s Klárou vytáhnou staré vánoční ozdoby po Oskarově mamince. Taky si pomyslela, jestli mu někdy bude schopná říkat Aťák.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement