Obrazy Ukrajiny. Sveřepost a hrdost

Kultura

Kniha ukazuje záběry z Ukrajiny ještě před tím, než na ni Putinovo Rusko zaútočilo. „I snímky zachycující veselé chvilky jsou prodchnuty jakousi ostražitostí. Jako by někde v podtónu ti lidé říkali: My víme, co se může stát. Nebo dokonce: my víme, že se to stane,“ píše se v recenzi knihy Lost Europe.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Když před dvěma lety vydali fotografové ze sdružení 400ASA objemnou publikaci Lost Europe, leckdo se mohl ptát: Opravdu je na těch snímcích Evropa? Byť podle názvu ztracená? Tohle je (taky) náš kontinent? A hlavně: tohle je náš kontinent nikoli před mnoha desítiletími, ale dnes či v minulosti relativně nedávné?

Karel Cudlín, Jan Dobrovský a Martin Wágner zachytili objektivy Ukrajinu. Ano, tu Ukrajinu, o níž jsme donedávna neměli moc informací. Země geograficky středně vzdálená, politicky se snad přibližující a lidsky jistě blízká, už pro to množství tamních občanů, bez nichž by Česko mělo problém v mnoha oborech. Čímž tak zhruba znalosti většiny z nás končily.

Z relativního blahobytu střední Evropy jsme se mohli na ty snímky dívat s pocitem shovívavosti, pochopení, třeba i jistou mírou dojetí. Ty záběry totiž vtíravě evokují dobu sovětského světa, z něhož jsme před více než třicet lety odešli. Ne že by snad autoři přistupovali k objektům svého zájmu povýšeně. A už vůbec ne, že by fotili skanzen. Přesto bylo možné se na řadu těch fotek dívat se smířlivým pousmáním, s pocitem něčeho, co je nám nedefinovatelně blízké.

Někteří z mojí generace a těch ještě starších snad mohli cítit i jakýsi nostalgický závan myšlenky, že když žili v (téměř) totožných kulisách dlouho své životy, chtějí se k nim podvědomě vracet. Že když opravdu skoro stejně vypadal prostor a čas našeho dětství a dospívání, máme možná tendenci si podobné záběry idealizovat. Spojovat s domovem, bezpečím. Nebo naopak s určitým stupněm zadostiučinění. To už je přece pro nás pryč, daleko…

 

 

Bylo těžké najít jednoznačnou odpověď, ale pohled na ty fotky byl zneklidňující i v klidné době. A současná realita ruské barbarské agrese vůči Ukrajině nám ukazuje, že jsme ty fotografie ani signály, které z toho prostoru přicházely, opravdu neuměli dekódovat. Představa, že by se právě tahle část Evropy stala bojištěm, které změní moderní učebnice dějepisu, se nezdála být realistickou. Možná i proto, že v nepřekvapivě zasvěceném doprovodném textu k fotografiím z pera reportérky Petry Procházkové, věnující se léta postsovětskému prostoru, se lze o Ukrajině dočíst: „Takový nešťastný ostrov omývaný dvěma proudy, řekl by jeden. Dlouho se nacházel uprostřed oceánu násilí, krutosti, nelítostnosti, řekl by druhý.“

Ano, ještě donedávna to vypadalo, že lze použít minulý čas. Ukrajina se nacházela uprostřed dvou světů. Jednoho, který jsme měli tendenci považovat za definitivní. Druhého, o kterém jsme si – přese všechno – mysleli, že je definitivně passé. Že jeho uvažování, přesvědčení a metody patří do minulosti nebo pouze do toho světa samotného. Leží-li ale nějaký stát právě uprostřed vzájemně antagonistických společenství, je zřejmě otázkou času, kdy se právě o něj svede zápas.

 

Co zažili předkové

Pokud v posledním měsíci někoho překvapovalo, s jakou silou a odhodláním Ukrajinci svůj zápas vedou, může si projít fotografie tria Cudlín–Dobrovský–Wágner. Jsou na nich lidé. Děti, dospělí, starci. Lidé, u nichž lze mluvit o tom, že z nich vyzařuje opravdovost. Jejich zemí v minulosti opravdu procházela krutost a nelítostnost takového rozsahu, který je v našich zeměpisných šířkách hůře představitelný, respektive nepředstavitelný. První světová válka, sovětským diktátorem Stalinem vyrobený hladomor, v jehož důsledku zahynuly miliony lidí, pak útok německého diktátora Hitlera, který vedl k dalším milionům mrtvých.

Na zachycené se lze podívat z o něco širší perspektivy. Zkusit si představit, co museli zažít nejen ti na fotografiích, ale jejich předkové. Jak moc se do DNA těch dnešních vepsala neblahá zkušenost generací předešlých. Tvrzení, že to z fotek v knize je jasně vidět, by bylo příliš ovlivněno prizmatem zkušenosti posledních týdnů. Přesto to tam je. Tvrdost, hrdost, sveřepost. I snímky zachycující veselé chvilky jsou prodchnuty jakousi ostražitostí. Jako by někde v podtónu ti lidé říkali: My víme, co se může stát. Nebo dokonce: my víme, že se to stane. A jsme – až se to stane – připraveni. Už proto, že se to na Ukrajině stalo vždycky, znova a znova.

To my tady, na takzvaném Západě, jsme připraveni nebyli. A jak dlouho ještě nebudeme? Na to, že jeden stát přepadne druhý, vraždí ženy a děti a vůdce agresora si je jist, že mu to projde? Nutno přiznat, že jsme ale nebyli připraveni ani na tu druhou stránku ukrajinské války. Totiž na Ukrajinu. Na to, že tahle země a její lidé po staletích nedobrých zkušeností najdou v sobě sílu říci: už ne. Už nebudeme kulisami, v nichž se odehrávají spory tak řečených velmocí. Od jedné velmoci nečekáme nic dobrého. A od té druhé (těch druhých) bychom zasloužili víc než jen podporu.

 

Neztraťme ji

Název knihy fotografů ze spolku 400ASA je Lost Europe – Ztracená Evropa. S tímhle titulem lze u vědomí toho, co právě Ukrajina prožívá, různorodě žonglovat. Název knihy, vydané před dvěma roky, měl evokovat, že Ukrajina je kus ztracené Evropy. Není teď ale naopak Evropa tím, kdo je ztracený? Vždyť my sami máme historické zkušenosti, že jsme pro někoho byli ztracení, odepsaní. Nebuďme tím, kdo teď odepisuje, tím, kdo ztrácí. Možná právě proto, že ztratíme-li Ukrajinu, ztratíme to, o čem jsme si mysleli, že dělá Evropu Evropou. Teprve pak to bude Lost Europe. Ale ve zcela jiném smyslu slova.

Nerad bych, aby nakonec někdo pro knihu o nás použil stejný název jako přátelé ze 400ASA, Lost Europe...

 

Autor je novinář a pedagog, moderuje zpravodajské pořady České televize.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama