Česko bez identity a úcty k hodnotám

Nemám za základní problémy dneška ani necyklické kolapsy světové ekonomiky, ani rozhýbanou geopolitiku včetně asiatsky imperiálního útoku Ruska na západní svět. Nepovažuji za ně ani notoricky rozdělenou českou společnost. Tomu všemu civilizovaný svět čelil vždy a bude čelit, neboť vzdor dobovému optimismu politika neskončila.

Za základní problém dneška ovšem považuji otázku identity českého politického národa. Jaký jsme stát. Co jako občané chceme od svého státu; co mu nabízíme a co mu nedovolíme. Zda se se svým státem ztotožňujeme. Protože právě jen identita státu, jeho barva a chuť, a většinově sdílené hodnoty odpovídají na otázku, jak a zda takovým kritickým momentům, jakým je třeba zmíněný ruský útok, chce a umí čelit.

•••

Česká státnost vlastně nikdy autenticky nepřijala moderní a především pozitivní inspiraci ze západního civilizačního, kulturního a myšlenkového okruhu. Historicky byla vždy založena na národních mýtech; na mýtech vrozeného demokratismu českého národa, utlačovaného a vždy znovu zrazovaného. Je-li pojem národního mýtu definován (mimo jiné) jako většinově sdílený narativ, jenž legitimizuje význam a aspirace národní komunity ve světě, pak ten český je historicky založen na obraně krve a jazyka; od Kutnohorského dekretu po národní obrození. Šlo jen o prosazování kmene vůči ostatním; proti všem, chcete-li. Ještě v roce 1918 Masaryk vysvětloval fikci neexistujícího československého národa jako zkratku označující budoucí vládnoucí kmen v Československu, tedy Čechy a Slováky. Mýtus údajně existujícího národa byl vložen do genetického kódu nového státu, a to se všemi důsledky; a s odepřením práva národů na sebeurčení ostatním, menšinovým etnikům v zemi, dokonce byť jen ve formě autonomie.

Rubem toho všeho je nepřiznání jakékoli vlastní odpovědnosti; vždy to bylo o nás bez nás. Vždy ukazujeme na odpovědnost někoho jiného, Habsburků, na mnichovskou zradu velmocí, kohokoli. Národní mýty sloužily jen národnímu sebepotvrzení. Podstatné ale je, že nebyly pozitivní; nešlo o jiné než státoprávní aspirace, nešlo ani o civilizační hodnoty, ani o postavení individua, člověka a občana českého státu. Nikdy nenásledovaly Západ, jenž se před staletími obrátil namísto principu národa k hodnotě rovného individua (člověka a občana), jeho práv a důstojnosti.

V době, kdy v amerických koloniích vznikala nejstarší platná ústava a poté francouzská Deklarace práv člověka a občana, se v českých historických zemích usebíralo národní obrození. Euroatlantický Západ už překonal svůdný Rousseauův mýtus o idylickém přirozeném stavu lidstva a vlastnictví jako zdroji nerovnosti a opřel se o základní občanský princip rovnosti. Český vzdělanec, rychtář Vavák, však v té samé době touží po korunovaci císaře českým králem a křižuje se před francouzskou „rebelií“. Národní program prosazuje česká politická elita dalších sto let.

Západ se v druhé polovině dvacátého století, v reakci na Mussoliniho pochod na Řím a zahození italského parlamentarismu a po Hitlerově regulérním volebním vítězství, vyrovnal i s mýtem o demokracii jako vládě (jakékoli) většiny. Podstatu demokracie našel v základních hodnotách společenské smlouvy: zejména v principu právního státu a univerzálním konceptu lidských práv. Žádná slušná moderní ústava se bez něho neobejde. Napříště se účelem demokratického státu rozumí obrana důstojnosti individua a jeho práv; a všechna ustálená pravidla výkonu a omezení státní moci a její organizace slouží jen tomuto cíli.

Dnešní český stát se k těmto hodnotám formálně hlásí, ale národní koncept je tu znovu. Zase jsou stavěny národní zájmy proti pravidlům euroatlantického společenství, založeného na principu individua a jeho nezadatelných práv. České ústavní autority z klubu loajalistů prezidenta Zemana dokonce veřejně zatouží po doplnění národního principu do základního zákona státu; nemusím dodávat, že by šlo o jiný stát a jinou ústavu. Zapomněly ale prezidenta upozornit, že on složil slib respektu této ústavě.

Solidaritu, jež je podstatou evropské integrace, přijímá významná část politické elity jen za podmínky, že český stát je příjemcem evropského přerozdělování. Národním zájmem je tedy dostat a nedávat. Idol českých národovců maďarský premiér Orbán už naplno vysvětlil, že solidaritu vypne v okamžiku, kdy se země stane čistým plátcem, tedy bude do evropského rozpočtu odvádět více než přijímat. Solidarita s obětí ruské agrese se dnes srovnává se snesitelností cen komodit. Že jde o globální střet mezi principy, k nimž se postkomunistická střední Evropa navenek hlásí, a diktaturou popírající hodnotu života, není důležité; národním zájmem má být klid a přijatelné ceny.

Současně chceme na Západ patřit; a nový mýtus nám říká, že patříme. Patřili jsme tam však jen krátce a nanečisto. Návrat k evropským hodnotám i institucím byl vlastně jen samozřejmou reakcí Československa na zhroucení východního bloku. Jejich přijetí, včetně univerzalismu lidských práv, patřilo pouze k dobrému tónu. Václav Havel, jenž tyto hodnoty autenticky personifikoval, se stal národní autoritou. Na několik let; pak si národní koncept našel svoji cestu k politickým elitám a Havel se stal pravdoláskařem. Návrat do Evropy byl jen novým mýtem a vstupenkou k výhodám ekonomické kooperace se Západem; pokud jde o evropské hodnoty, zůstalo jen u rituální nápodoby.

Příslušet k Západu stále chceme, ale jen co do dostižení jeho životního stylu, blahobytu, konzumu. Ne ale, pokud jde o základní hodnoty a pokud jde o pravidla – tedy omezení politické moci a právní stát –, která mají ony hodnoty zaručovat a chránit. Obojí jsme sice vepsali do základního zákona, ústavy, ale vlastně jim nerozumíme, natož abychom pro ně zbořili nějakou Bastilu. Namísto právního státu přežívá postkomunistický sentiment superiorního státu a nadřazenosti jeho zájmů; ještě je v paměti ne tak dávný výrok významného justičního funk-cionáře: „Když jde o vládu, právo musí jít stranou.“ Země postkomunistického Visegrádu ukazují, že tento fenomén je současně nejúčinnějším nástrojem státní korupce. Státním zájmem by měla být ochrana principu rovnosti před zákonem; zpravidla jím je ale využití všech mocenských instrumentů k zametení stop. Neboť státní zájem chápou reálpolitici jako zájem své politické formace na znovuzvolení. V tom si rozumějí zprava doleva.

Kult ústavy jako společenské smlouvy, v západním světě tak spojující a samozřejmý, u nás nevznikl. Členové parlamentu i vlády jí slibují respekt jen jako podmínku získání svých funkcí; tím pro ně ale věc končí. V praktikované politice zacházíme s ústavou jako s nezávaznou literaturou. Demokratická ústava je však něčím podstatnějším. Jak konstatoval český Ústavní soud, je „fikcí společenské smlouvy, v nej--obecnější formě vyjadřuje rámec lidské svobody, slučitelný se svobodou jiných, soustavu konstitutivních hodnot a konečně strukturu základních institucí veřejné moci a proceduru, jíž nabývají legitimity. Účelem těchto institucí je garantovat ústavní rámec svobody, vnitřní mír, jakož i další ústavou předvídaná veřejná dobra.“

Namítnete, že česká ústava zmíněným principům dostojí. Je moderní a už v preambuli se hlásí k univerzálnímu konceptu lidských práv a vidí se „v rodině evropských a světových demokracií“. Je to hezké čtení, ale život jde jinudy. A tady jsme u druhé mé teze. Českým příspěvkem k moderní ústavnosti je zvláštní jev; jinde fungující instituty demokratického státu jsme sice formálně převzali, ale česká politika je umí karikovat a jejich funkci vyprázdnit. Opozice neoponuje; prezident si dělá šašky ze soudních rozhodnutí, přičemž vláda si odpovědnost nepřipouští a parlament se dívá stranou. Stejně tak se pár tweety odbude jeho zjevná kooperace s nepřátelskou mocností provozující v zemi teror. Parlament trvale jen imituje kontrolu exekutivy; namísto imunitní reakce ústavního systému kafíčková selanka.

Návrat do Evropy se v praktické politice nekoná. Namísto toho jde jen o rituální imitaci evropských hodnot, ale i politických pravidel, omezujících politickou moc.

Příkladů dle libosti. Vlastně jen několik let (!) po pádu vlády jedné strany přišla recidiva, opoziční smlouva, jež znamenala jediné: novou vládu jedné strany bez opozice výměnou za rozdělení vlivných postů mezi oba signatáře dohody. Ti se současně pokusili novým volebním modelem bezostyšně zafixovat své mocenské postavení v zemi; na věčné časy? Zasáhl Ústavní soud; neměla to však dovolit už jen obyčejná slušnost a respekt k hodnotám ústavy.

Silné politické strany si zvykly s pravidly volné politické soutěže zacházet podobně bezohledně: třeba krátit volební období, jak se jim hodilo. Prezident Zeman se pak z řetězu ústavnosti utrhl zcela, což není moje pointa; tou je, že se utrhl za netečného přihlížení parlamentu; vládních stran i opozice.

 

•••

Zatím byla řeč o ústavních procedurách, ale jak to vypadá se základními hodnotami? Univerzální koncept lidských práv je přece hodnotovým základem české ústavy a současně nepřekročitelným imperativem ve vnitřní i zahraniční politice země. Žádný politik, jenž ústavě sliboval respekt, nemá právo se mu vymknout. Nemá v tomto směru ani právo na „jiný názor“. Ne tak v zemi imitované ústavnosti.

Před deseti lety už pomalu degradovaná vládní sociální demokracie ústy ukřičeného ministra zahraničí ohlásila odchod státu od chybného „institucionalizovaného pojetí lidských práv“ a jejich „účelového využívání“ a důraz na „ekonomickou diplomacii“. Náměstek téhož ministra odsoudil škodlivost mezinárodních lidskoprávních organizací a žádal svěření ochrany lidských práv státům! Rozuměj, ochranu práv Tibeťanů a Ujgurů před čínskou genocidou svěřit – Číně. To vše v zemi, kde kdysi odpor proti diktatuře vycházel z mezinárodních helsinských dohod, znovu stvrzujících univerzálnost lidských práv. Parlament si té tendence ani nepovšiml.

Tato svévolná ústavní perverze trvala desetiletí. Nejde ani tak o to, že evidentně sloužila obchodním zájmům sociálních demokratů a prezidentových přispěvatelů. Jde o to, že to vše se děje na bázi ústavy, ale proti jejímu duchu i liteře a bez zájmu parlamentu, povolaného ke kontrole moci výkonné! Selhává ústavní systém, stejně tak jako všechny parlamentní strany.

Politika se totiž už dávno odpoutala od ústavní sebedefinice českého státu a hodnot, které mají být samozřejmé, a omezuje se na obsluhu sebe sama. Veřejnosti se představuje jen jako rvačka o moc, povolební odstranění exponentů těch předchozích a obsazení státního aparátu svými lidmi. Veřejnost si ale zvykla, že programově nesmiřitelní jsou pravidelně policií přistižení při úzké kooperaci; tu obecní byty, tu pískovna; tu evropské dotace; a už přestala absorbovat skandály, občas je kanalizuje do milionů chvilek, ale zajíc běží jinudy, jak říká nový klasik.

Nevíme, jaký jsme stát; jako občané nebereme svůj stát vážně a on si to ani nehodlá zasloužit. Namísto skutečných hodnot nám nabízí telenovelu od voleb k volbám a stále více populismu vydávaného za národní zájmy či vlastenectví. Americký prezident Andrew Johnson kdysi řekl: „Vlastenectví je posledním útočištěm darebáka.“

Jistě, v popsaném fenoménu nejsme sami. Polsko a zejména Maďarsko – rovněž navrátilci do Evropy – pokročily v umění imitace západních hodnot a právního státu ještě dál. Demokracie ano, politická pluralita ano, lidská práva ovšem, ale ve smyslu národních zájmů: tedy neliberální demokracie a mediální monopol zkorumpované národovecké oligarchie. Zdá se, že tato dovednost je podmíněna geograficky (pomsta geografie); to ještě dál na východ je umístěn skutečný mistr oboru, Ruská federace. Země pompézně přijatá v devadesátých letech do Rady Evropy, instituce, jejíž agendou jsou lidská práva, se vydávala za parlamentní demokracii. Pravda, je sice prezidentského střihu, ale duma v ní přece jedná, volby se konají… Imitace parlamentarismu jako z učebnice.

 

•••

Problém dneška tedy vidím v otázce, kam civilizačně patříme. Imitace pravidel omezení moci i respektu k hodnotám euroatlantického kulturního prostoru, tedy vyprázdněná politika neukazuje, že jsme součástí Západu. Tendence k populismu a snadnost, s níž se český stát přimyká k autoritářským režimům (vzpomínáte na ostudné prohlášení „čtyř nejvyšších ústavních činitelů“ servilní k Číně?), ukazují na Východ. A to v době ničivého útoku Ruska na civilizační hodnoty, jež mají být našimi; pravděpodobně dokonce na prahu nevratných geopolitických změn. Nechali jsme si zkrátka namluvit, že praktická politika je na nějakých hodnotách nezávislá.

Opravdu nevím, jaká je naše společenská smlouva. Zato vím, že stát, který nemá žádnou hodnotovou identitu, je snadným soustem pro tuzemského populistu nebo sousedního autoritáře.

 

Autor je právník, advokát, bývalý politik. V roce 1992 se coby místopředseda vlády v kabinetu Václava Klause podílel na tvorbě české ústavy. V roce 2009 sepsal stížnost na jednorázový ústavní zákon rozpouštějící Poslaneckou sněmovnu, Ústavní soud jí vyhověl, a volby se tak konaly až v roce 2010. Před pádem komunismu v létě 1989 podepsal petici Několik vět. Poté poslanec České národní rady – českého republikového parlamentu za federace. Od roku 1992 předseda středopravicové Občanské demokratické aliance. Ze všech veřejných funkcí odstoupil v roce 1996 kvůli neoprávněnému používání titulu JUDr.