Snění o míru

Ani náhodou by mě před pár lety nenapadlo, že zažiji to, co generace mých prarodičů v roce 1939 – totiž že nějaký stát zahájí agresivní útočnou válku proti jiné suverénní zemi v Evropě. A už vůbec mi nepřišlo na mysl, že budu někdy v reálném čase sledovat střetnutí připomínající krvavou bitvu u Verdunu první světové války. Mrazivě podobné obrázky vojáků v promočených zákopech a snímky krajiny s pahýly stromů oholených dělostřelectvem přicházely z bojiště u ukrajinského Bachmutu, kde ruští vojáci, často ti mobilizovaní, umírali při frontálních útocích na pozice protivníka.

Něčeho takového jsem se opravdu nechtěl v roce 2022 dočkat.

Též jsem netrpěl vánoční sentimentalitou. Avšak to, co se děje ne zas tak daleko od naší východní hranice, moje nastavení v tomto směru nějak mění. Dárek k Vánocům, který se jmenuje mír, by byl prostě skvělý…

Jistě, začátkem prosince, kdy vzniká tento text, se brzký konec bojů zdál málo pravděpodobný. Přesto stojí za to si říct, co by se stalo, kdyby válka skončila.

Začněme třeba tím, co se týká bezprostředně nás: zdražování, energetická krize a ekonomické potíže by zcela jistě přestaly být tak palčivé. A ovšem pro Ukrajince, kteří často bojují o holý život a potýkají se s podstatně zásadnějšími, existenčními problémy než my Češi, by to znamenalo mnohem více. Mohli by se začít z emigrace vracet domů, a pokud doma zůstali, nemuseli by tam mrznout a být bez elektřiny a tepla kvůli ruským útokům na energetickou infrastrukturu. A především – ukrajinští vojáci a civilisté by přestali umírat.

Aby bylo jasno: nevolám v žádném případě, tak jako někteří Češi, Evropané i Američané, aby se Ukrajina vzdala nebo aby přistoupila na okamžité zastavení palby, přestože Rusko stále okupuje část země. Z mnoha zpráv, jak se ruští vojáci chovali na obsazených územích, je jasné, že Ukrajinci si mohou vybrat: buď budou žít při svíčkách a bojovat, nebo přijdou Rusové a mnohé z nich povraždí, jiné oloupí. Ukončit tuto válku a stáhnout se má ten, kdo agresi zahájil. Tedy ruský vládce Putin.

Nepřesvědčím ty, kdo svou myslí uvázli v alternativním světě konspiračních webů, ale fakta jsou jasná. Vina za tuto válku leží na straně Ruska. Nemůže za ni Ukrajina. A pokud za něco může Západ, tak za to, že neodradil Kreml od agrese přísnějšími sankcemi hned po anexi Krymu v roce 2014 a že chtěl s Ruskem dále obchodovat, nakupovat plyn a ropu. Čím déle konflikt trvá, tím více je zjevné, že Putinovy argumenty, proč zahájil válku, byly vesměs pouhými kecy. Že by se Ukrajina stala členem NATO, nebylo před 24. únorem realistické, značná část členských států by to odmítla. Proč ostatně Kreml nezahájil invazi, nebo aspoň každý den neprotestuje, když jiný s Ruskem sousedící stát, totiž Finsko, o členství v NATO žádá? Proč ruská vláda reagovala tak vlažně? Protože Finsko není Ukrajina; Putin ji označil za uměle vytvořený stát, který vlastně vždy byl součástí veliké Rusi.

Toto je, ač to kritici „západního imperialismu“ obvykle přehlížejí, imperialistická válka Kremlu. Putin se sám přirovnal k ruskému carovi Petru Velikému, jenž také válkami „vrátil Rusku“ území, která mu prý patřila.

Právě proto se, jak už bylo řečeno, zdál být konec konfliktu v nedohlednu. Car nechce ztratit tvář, diktátor nesmí dopustit porážku. Přesto si kolem Vánoc a přelomu roku dovolím možná naivní naději. Jak kdysi napsal český spisovatel Karel Čapek: „Žádné násilí nepotrvá, žádná mocnost světa nemá vyměřeno víc nežli píď dějin.“

Někdy se běh historie vyvíjí podstatně jinak, než jak většina lidí předpovídala. A zlom může přijít hodně rychle.